Chytrost nejsou žádné čáry

zobrazeno510×

Vložil(a):jitkamety,20. 5. 2016 17.12

Byl jeden chudý chalupník, tak chudý, že neměl ani kousek pole. Měl jenom malou chalupu a jednu jedinou dceru. Povídá dcera:
„Měli bychom poprosit pana krále o kousek políčka.“
Král se nad jejich chudobou smiloval. Daroval jim políčko. Chalupníček na něm s dcerou ryl a kopal, chtěl našít trochu obilí a nějaký brambor. Měli políčko skoro obdělané, když našli v zemi hmoždíř z ryzího zlata.
„Poslouchej,“ řekl otec dceři, „pan král byl tak milostivý, že nám dal políčko. Musíme mu proto hmoždíř odnést.“
Dcera o tom nechtěla slyšet:
„Táto, když dáte panu králi hmoždíř, bude chtít i paličku, buďte raději zticha.“
Co budu poslouchat dceru, myslel si chalupník, vzal hmoždíř a odnesl jej panu králi.
„Pane králi, tady máte hmoždíř celý ze zlata. Našli jsme jej na políčku, které jste nám ráčil dát, a nesu Vám ho ctí a darem.“
Král si hmoždíř prohlíží a povídá:
„Je pěkný, jen co je pravda, ale kde je k němu palička?“
„Paličku jsme nenašli,“ odpověděl chalupník.
„Jakpak nenašli,“ rozzlobil se král, myslel, že si paličku chalupník nechal od cesty.
„Nenašli, opravdu, pane králi,“ dušoval se chalupník.
„Když jste ji nenašli,“ řekl král, „musím Tě, chalupníčku, zavřít do vězení. Nechám Tě tam tak dlouho, dokud se palička nenajde.“
Žil chalupník ve vězení o chlebě a vodě a celé dny křičel:
„Ach, kdybych jen byl poslechl dceru! Kdybych ji jenom poslechl!“
Strážci slyšeli, jak vězeň křičí, a řekli králi:
„Pořád křičí, že měl poslechnout dceru, a nechce ani jíst, ani pít.“
„Přiveďte ho,“ poručil král, a když chalupníka přivedli, zeptal se, co to znamená?
„Ach pane králi, moje dcera mě varovala, abych Vám hmoždíř nedával, že budete chtít také paličku.“
„Když máš tak chytrou dceru, vrať se domů a pošli mi ji,“ povídal král.
Chalupníkova dcera musela ke králi a král se jí zeptal, jestli by uměla uhádnout hádanku, kterou jí dá. Když ji uhodne, že si ji vezme za ženu. Sedlákova dcera chtěla hned hádanku slyšet, že bude hádat a že ji také uhodne. Tu řekl král:
„Přijď ke mně, ne oblečená, ne nahá, ne na koni, ne na voze, ne po cestě, ne mimo cestu, a když to svedeš, ožením se s Tebou.“
Sedlákova dcera odešla, svlékla se, a tak nebyla oblečená. Prostřela velkou rybářskou síť, posadila se do ní a celičká se do ní zabalila. Tak nebyla nahá. Potom si půjčila osla a přivázala oslu síť k ocasu, aby ji odtáhl, a tak nejela ani na koni, ani ve voze, ani nešla pěšky. Osel ji musel táhnout při kraji cesty, takže se dotýkala jen palcem u nohy země tam, kde cesta končila i kde začínala. A tak neputovala ani na cestě, ani mimo cestu.
Když se tak dostala na zámek, řekl král, že hádanku rozluštila. Propustil jejího otce z vězení a vzal si ji za ženu. Stala se královnou.
Uběhlo několik let a tu se stalo, že k zámku přivezli sedláci dříví. Před bránou stála řada povozů s koňskými a volskými potahy. Přijel také sedlák, který měl dva koně a kobylu. V shluku a shonu, který při skládání dříví na stal, přivedla kobyla na svět hříbátko. Hříbě zabloudilo mezi dva voly, kteří patřili k jinému vozu. Když se sedláci vrátili k potahům, začali se hádat, hubovat a křičet. Sedlák, kterému patřili voli, chtěl hříbě pro sebe a sedlák, který přijel s koňmi, tvrdil, že je jeho. Hádka se dostala ke králi a král rozsoudil, kde hříbě leželo, tomu ať připadne. Sedlák, kterému patřili voli, si mnul ruce, sedlák, kterému hříbě uteklo, naříkal a bědoval. Vzpomněl si, že slyšel, jak je královna milostivá, poněvadž pochází ze selského. Sel k ní a prosil ji, aby mu k hříběti pomohla. Královna řekla:
„Když mi slíbíš, že mě neprozradíš, tak Ti pomohu. Zítra ráno, až pojede král v kočáře ze zámku, posaď se doprostřed silnice, kudy musí projet, vezmi si udici a dělej, jako bys chytal ryby,“ a řekla mu také, co má odpovědět, až se ho král zeptá.
I posadil se sedlák druhého dne na silnici a chytal ryby. Král jel v kočáře kolem, a když viděl podivného rybáře, poslal k němu sloužícího, aby se zeptal, co ten člověk dělá. Sedlák odpověděl:
„Chytám ryby.“
Sloužící se zeptal, jak je to možné, vždyť tu není žádná voda. Sedlák odpověděl:
„Když dva voli mohou mít hříbě, mohu i já chytat ryby na suchu.“
Sloužící se vrátil ke králi a řekl mu, co uslyšel. Král dal sedláka zavolat a povídá:
„To není z Tebe, pověz mi, kdo Ti poradil.“
Ale sedlák:
„I kdepak, i kdepak,“ nechtěl to králi za nic povědět.
Král rozkázal sedláka položit na lavici a vysázet mu nepočítaných, dokud se nepřizná. Sedlák dlouho nevydržel a za chvilku začal zpívat takovou, jakou chtěl král slyšet.
„Paní královna mi poradila,“ vzdychal.
Král přišel domů a povídá ženě:
„Nejsi ke mně upřímná a já už Tě nechci za ženu. Byla jsi na zámku dost dlouho. Jdi, odkud jsi přišla, do chalupy.“
Dovolil jí však, aby vzala s sebou, co je jí nejmilejší. Žena řekla:
„Ano, milý muži, když jsi rozkázal, poslechnu Tě. A na rozloučenou si připijeme.“
Nalila dvě číše plné vína, ale do královy číše přidala uspávadlo. Král usnul. Trakaře mohly padat a nebyl by se ani pohnul. Žena zavolala sluhy, poručila jim odnést krále do vozu a odvezla ho do chalupy. V chalupě ho položila do postele a král vyspával celý den a noc, a když se probudil, rozhlédl se a ptal se jako ve snu:
„Kde to jsem?“
Volal sluhy, ale žádný nepřicházel. Konečně přišla k posteli jeho žena a pověděla:
„Milý pane králi, poručil jsi mi, abych si vzala, co je mi v zámku nejmilejší. Neznám nic milejšího nad Tebe, a proto jsem Tě vzala s sebou.“
Královi vstoupily slzy do očí a povídá: , Já jsem Tvůj a Ty buď má.“
Vzal ji zpátky na královský zámek a tam žili šťastně a vesele a měli se rádi. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

© 2013 -2024 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Spravovat souhlas s nastavením osobních údajů