Chytrá dívka a car

Vedle carského paláce bývalo veliké tržiště a tam přicházeli lidé z celého carství a prodávali své zboží. Jedenkrát tam přivedl jakýsi stařec na prodej vola. Bylo to pěkné dobytče a zájemci se k němu jen hrnuli. Jeden kupec se ptal:
„Máš pěkného volka, dědo. Zač ho dáš?“
„Za carovo levé oko,“ povídal stařec.
Všichni se divili, jak se opovažuje něco takového nahlas povědět. Kdyby se to doneslo k carovi, dal by mu za ty troufalé řeči srazit hlavu. Za chvilku přišel jiný kupec a vyptával se:
„Takového volka bych zrovna potřeboval. Zač ho prodáváš?“
„Za carovo levé oko,“ povídal zase stařec.
Ta věc se roznesla po celém tržišti, a než uplynula půlhodinka, dověděl se o tom i sám car. Zamračil se a poručil, ať toho prostořekého venkovana za ním hned přivedou. Když stál před ním, car si ho měřil očima a přísně se ho ptal:
„Poslouchej, dědo, nač potřebuješ moje levé oko, že za ně dáváš toho pěkného volka?“
„Odpusť mi, velkomožný pane,“ povídal stařec a mačkal v rukou čepici, „to já sám nevím.“
„Jak to?“ divil se car.
„Mám doma jedinou dcerku,“ vykládal stařec, „a té nedokážu nic odepřít, ať je to co chce. To ona mě přinutila, abych toho volka prodával za carovo levé oko.“
Car se zamyslel a povídal:
„No, když je to takhle, tak si běž domů a ať přijde sem do paláce Tvá dcera! Ta mi to snad vysvětlí líp.“
Ještě ten den se dívka objevila v paláci a car se jí ptal:
„Co to má znamenat, žes poručila svému otci, aby žádal za volka mé levé oko?“
„To jenom proto, tatíčku care,“ odpověděla dívka, „že jsem se chtěla k Tobě dostat. Jinak by sis na mě třeba ani nevzpomněl.“
„A co mi vlastně chceš?“
„Chci Ti povědět, jak o Tobě smýšlí lid.“
„Tak to pověz!“
„Povím, ale jen když se nebudeš zlobit!“
„Co bych se zlobil? Jen mi pověz, co lid o mně říká,“ nutil ji car.
Na to dívka povídala:
„Náš lid o Tobě říká: Náš car levé oko nepotřebuje.“
„A pročpak ho nepotřebuju?“
„Protože když k Tobě přijdou poddaní, abys je rozsoudil nebo rozhodl jejich prosby, postavíš si vždycky pány po své pravici a chudinu po levici. A pokaždé dáš za pravdu bohatým. Proto se mezi lidem říká, že levé oko nepotřebuješ.“
Když car uslyšel tu řeč, zapomněl na to, co před malou chvílí slíbil, rozzlobil se a dal dívku spoutat a odvést do vězení. Ale za chvíli, za pár dní ho hněv přešel, všecko se mu v hlavě rozleželo a usmyslel si, že dívku vyzkouší, jestli je vskutku tak chytrá. Rozkázal, ať mu ji předvedou.
„Poslyš, děvče, když toho tolik víš, tedy mi pověz, co obnáší všecko moje bohatství.“
„To Ti beze všeho povím,“ odpověděla selská dcera, „ale pod jednou podmínkou.“
„A jaká to je?“ ptal se car.
„Že se na několik dní podřídíš Ty mně a uděláš všecko, co Ti poručím.“
„No budiž,“ usmál se car, „ale pamatuj si, jestli neuhádneš, kolik obnáší celé mé království, budeš o hlavu kratší.“
„Teď ale poslouchej Ty mě,“ povídalo děvče. „Tvoje bohatství obnáší tolik co jedna slepice.“
„Tropí si ze mě blázny!“ rozhněval se car. „Hned jí dejte srazit hlavu!“
„Jen počkej, vznešený care,“ povídala dívka. „Hlavu mně dáš srazit až za týden. Zatím poroučím já, nezapomeň, cos mi slíbil.“
Hned poručila cara zavřít a přikázala, aby ho nechali v žaláři o hladu a žízni a nedávali mu vůbec nic k jídlu. Než uplynul týden, zašla do věznice, zastavila se pod okýnkem jeho vězení a podávala mu na míse pěknou slepici. Car po ní chňapl, jak byl hladový, ale ona ji honem utrhla zpátky.
„Kolik za ní dáš?“ ptala se ho.
„Všecky dukáty, co mám,“ žadonil car.
„To nestačí!“
„Dám Ti všecko, co mám, celé své království,“ naříkal car, protože už byl polomrtvý hlady.
„Tak vidíš, care,“ povídalo děvče. „Neříkala jsem Ti to, že Tvé bohatství vydá jen za jednu slepici?“
Pak cara pustila z vězení. Když se tak sám přesvědčil o jejím rozumu, nechal si ji u svého dvora, aby mu pomáhala radou.  

Zdroj: www.abatar.cz