Chytrá Běta

Byl jeden hospodář, ten měl dcerku a té říkali chytrá Běta. Když Běta dorostla, povídá otec matce:
„Už má léta, panímámo, vdáme ji.“
„Proč ne, pantáto,“ odpověděla panímáma, „jenom kdyby někdo přišel, kdo by ji chtěl.“
Konečně přišel jeden zdaleka, Janek se jmenoval, a ucházel se o ni, ale jen pod tou podmínkou, že chytrá Běta má doopravdy tak dobrou hlavu.
„Copak o to,“ povídá pantáta, „ta má rozumu, že by ho mohla prodávat,“ a panímáma dodala:
„Naše dcera? Ta vidí běžet vítr po ulici a slyší blechy kašlat.“
„Jak říkám,“ opakoval ženich, „jestli nemá doopravdy tak dobrou hlavu, tak si ji nevezmu.“
Když potom seděli u stolu a byli už po jídle, povídá panímáma:
„Bětuško, dojdi do sklepa pro pivo.“
A chytrá Běta vzala džbánek z rohatiny na stěně, šla do sklepa a cestou si pěkně klapala víčkem, aby jí nebyla dlouhá chvíle. Ve sklepě vzala stoličku a přistavila si ji k sudu, aby se nemusela shýbat: Co kdyby se náhodou polámala v kříži a rozbolela ji záda? Potom postavila konvici před sebe pod pípu a otevřela kohoutek. Zatímco pivo teklo, dívala se po zdi, aby oči zbůhdarma nezahálely. Po dlouhém rozhlížení uviděla přímo nad sebou krumpáč, který tam zedníci zarazili a nedopatřením zapomněli. Chytrá Běta se dala do pláče a říkala si:
„Jestli si mě Janek vezme a budeme mít děcko a ono vyroste a my ho pošleme do sklepa, aby tuhle natočilo džbánek piva, vždyť mu ten krumpáč spadne na hlavu a zabije ho!“ A tak tu seděla a nad tím budoucím neštěstím plakala a naříkala, až srdce usedalo.
Nahoře zatím čekali na pivo, ale chytrá Běta pořád nikde. Až panímáma řekla děvečce:
„Jdi se podívat do sklepa, co tam Běta dělá.“
Děvečka poslechla a našla ji, jak sedí u sudu a hlasitě naříká.
„Proč pláčeš, Běto?“ zeptala se děvečka. myslela, že sejí snad ženich nelíbí.
„Jakpak bych neplakala,“ odpověděla Běta, „jestli si mě Janek vezme a budeme mít děcko a ono vyroste a my ho sem pošleme točit pivo, třeba mu ten krumpáč spadne na hlavu a zabije ho.“
„No ne,“ spráskla ruce děvečka, „jakou to máme chytrou Bětu!“ Přisedla k ní a taky se nad tím neštěstím dala do pláče.
Za chvíli, když se děvečka nevracela a u stolu se už nemohli dočkat, jakou měli žízeň, povídá hospodář čeledínovi:
„Jdi se podívat do sklepa, co tam Běta s děvečkou dělají.“
Čeledín šel a podivil se: chytrá Běta sedí s děvečkou ve sklepě a obě pláčou jako o funuse. Čeledín se optal:
„Copak že pláčete?“
„Jakpak bych neplakala,“ povídá Běta, „jestli si mě Janek vezme a budeme mít děcko a ono vyroste a my ho sem pošleme natočit pivo, vždyť mu ten krumpáč spadne na hlavu a zabije ho.“
Čeledín zakroutil hlavou:
„No ne, jakou my to máme chytrou Bětu!“ Přisedl k nim a taky spustil hlasitý brekot.
Nahoře u stolu pořád marně čekali na pivo, a když se ani čeledín nevracel, povídá hospodář ženě:
„Panímámo, jdi se podívat do sklepa, co tam Běta dělá.“
Panímáma sešla dolů a našla je všechny tři v pláči a bědování a zeptala se, proč pláčou. A Běta hned také jí pověděla, že její budoucí děcko jistě bude zabito krumpáčem, jen co vyroste a půjde točit pivo a ten krumpáč spadne. Matka sepjala ruce a taky povídá:
„Ach jemináčku, to máme chytrou Bětu!“ a sedla si a plakala s nimi.
Hospodář nahoře ještě chvilku čekal, ale když se panímáma nevracela a on měl čím dál větší žízeň, povídá:
„Nic platno, musím do toho sklepa sám, podívat se, co je s Bětou.“ Ale když přišel do sklepa a tam všichni pospolu seděli a plakali a když uslyšel proč, že je to kvůli Bětinu děcku, které možná jednou přivede na svět a které ten krumpáč může zabít, jestli spadne zrovna ve chvíli, kdy děcko pod ním bude sedět a točit pivo, zavolal i on:
„To máme chytrou Bětu!“ a sedl a plakal taky.
Ženich byl nahoře dlouho o samotě, a když se žádný nevracel, řekl si:
„To jistě na Tebe dole čekají, musíš tam taky zajít a podívat se, co s nimi je.“ Když přišel do sklepa, sedělo jich tam pět a naříkali a bědovali přeukrutně, jeden lip než druhý.
„Copak se Vám přihodilo, jaké neštěstí?“ zeptal se.
„Ach milý Janku,“ povídá Běta, „až se my dva vezmeme a budeme mít děcko a ono vyroste a my ho třebas pošleme sem natočit džbán piva, vždyť mu tenhle krumpáč, co tady nahoře zůstal zaražený, jestli spadne, může rozbít hlavu, a naše dítě zůstane ležet a už se ani nehne. Copak to není k pláči?“
„Jářku,“ povídá Janek, „víc rozumu není pro mou domácnost zapotřebí. Když jsi takováhle chytrá Běta, to já si Tě vezmu.“ Vzal ji za ruku, odvedl si ji nahoru a byla svatba.
Když byli nějaký čas svoji, povídá Janek:
„Běto, já dneska půjdu za prací z domu, abych si trochu přivydělal. Ty zas jdi na pole a posekej žito, ať máme chleba.“
„Jistě, Janečku, to já udělám.“
Rozloučili se, Běta si uvařila sladkou kaši a vzala si ji s sebou na pole. Když přišla k jejich poli, řekla si:
„Tak co teď, co dřív? Mám začít sekat, nebo se dřív najím? I co, nejdřív se najím.“ Pustila se do kaše, až jí snědla celý hrnek, a když byla pěkně sytá, zase si řekla:
„Tak co teď, co dřív? Mám začít sekat, nebo se dřív prospím? I co, nejdřív se prospím.“ A lehla si do žita a usnula.
Janek byl už dávno doma, ale Běta pořád nikde, a tak si říkal:
„Mám já to chytrou Bětu, ona je tak pilná, že se ani nejde domů najíst.“ Ale když pořád ještě nepřicházela, a už se stmívalo, vydal se Janek za ní, chtěl se podívat, kolik toho posekala. Jenže posekáno nebylo nic, ani hrstka, a Běta ležela v žitě a spala. Janek si honem doskočil domů pro ptáčnickou síť s drobnými rolničkami a Bětu do ní zabalil, ale ona pořád spala dál. Potom zas běžel domů, zamkl domovní dveře a sedl si k své práci.
Když už se nadobro setmělo, chytrá Běta se konečně probudila, a jak vstávala, začalo to kolem ní cinkat a rolničky zvonily při každém jejím kroku. Polekala se, najednou už ani nevěděla, jestli to je doopravdy ona, chytrá Běta, a říkala si:
„Jsem to já, nebo to nejsem já?“ Ale neuměla si na to odpovědět a chvíli tak stála bezradně. Nakonec si řekla:
„Už vím co. Půjdu domů a zeptám se, jestli to jsem já, nebo nejsem. Doma to přece budou vědět.“ Přiběhla ke dveřím, ale ty byly zamčené. A tak zaťukala na okno a zavolala:
„Janku, je Běta doma?“
„Je doma, je,“ odpověděl Janek.
Ona se polekala a řekla si:
„Jemináčku, tak to doopravdy nejsem já!“ a šla k jiným dveřím. Ale když lidé slyšeli zvonit rolničky, nechtěli otevřít a Běta nemohla nikde najít přístřeší. A tak utíkala ze vsi a běžela pořád pryč až do hlubokého úvozu. Ten měl oba břehy hustě zarostlé trnkami. A že nesvítil měsíc, v úvoze byla už teprve tma tmoucí. Běta se potmě bála a začala se škrábat nahoru. Její síť se přitom zachytávala na trní a rolničky chřestily a cinkaly ještě víc. Ale najednou utichly a už se neozvaly a Běta stála nahoře nad úvozem a zrovna u veliké kupy suché vojtěšky. Jak byla podrápaná a uběhaná, zahrabala se do kupy a usnula.
Ráno se probudila a nemohla pochopit, proč leží v kupě sena, a ne doma v posteli.
„Však on mi Janek poví proč,“ říkala si, „jen když jsem to zase já.“ A vykročila ke vsi. V tom se jí vedle na křoví něco zalesklo. „Odkdy pak má trní zlaté trnky?“ podivila se Běta, šla blíž a uviděla rolničky na síti. Vypletla síť z trní, smotala ji do zástěry a běžela domů.
„Podívej se, Janku, co Ti nesu,“ vysypala mužovi síť ze zástěry, „to jsem ráda, že jsem si tak přivstala!“
Janka už zlost přešla, bylo mu chytré Běty přece jen líto, a tak se s ní vydal zase na pole a milé žilo spolu posekali za chviličku.