Chudý brahmín

Žil jednou jeden brahmín. V úzkém kamenitém údolíčku mezi skalami měl své rýžové pole, svou chatrč a palmu, v jejímž stínu sedával. Když se orel spouštěl z hor, viděl vždy totéž: osamělou chatrč, palmu, kameny a dva lidské stíny. Dobře pozoroval všechny skuliny ve skalách a proto věděl, že ani myši nežijí v tomhle údolí, neboť se tu rodí příliš málo rýže. Ale brahmín si z toho nedělal starosti a seděl šťastný pod svou palmou. Nad ním bylo nebe a slunce a nic mu zde nepadalo na hlavu kromě dešťových kapek, které sem jen zřídka přinesly mraky. Když jeho oči byly horké od modliteb, obnažil hlavu a očekával rosu. A tak měl všechno, co si přál; světlo, rosu a klid.
Mezi jeho srdcem a nebem byl už jen jediný stín ..... vlastní žena. Brahmína už nevzrušoval ani majetek, ani pocty. Od všeho se osvobodil a oddal se světlu. Už neměl zapotřebí hloubit jeskyně ani se dávat zazdívat, jako to dělají mniši, případně svatí. Nebyl přece ani mnich, ani svatý. Chtěl se jen dostat blíž k slunci. Ale jeho srdce bylo volné jen tak dlouho, dokud mu žena na ně nepoložila své malé ruce. Její ruce byly tak plné starostí a neklidu, že i brahmínovo srdce se stávalo neklidným a malým.
„Co tu zahálíš od slunka do slunka? Dnes ráno, když jsem nabírala rýži, dostala jsem se už na dno košíku. Měl bys napsat nějaké poučení a zajít s ním k mahárádžovi!“
Brahmín tedy napsal deset moudrých poučení a šel k mahárádžovi. Mahárádža mu za ně daroval rýži a ovoce.
Za pár dnů ale opět spustila:
„Proč zahálíš od slunka do slunka? Šaty se na mně už trhají. Napiš modlitbu a jdi k mahárádžovi.“
Brahmín tedy napsal modlitbu a šel s ní k mahárádžovi. Ten mu za ni daroval šaty a drahé látky.
„Podívej se, jaký mám krásný malíček. Pěkně by se na něm vyjímal prstýnek. A nehtík jako květ čeká na dárek. Napiš modlitbu a běž k mahárádžovi!“ prosila žena a tiskla se k němu.
Brahmín vzal do rukou její snědou hlavu.
„Copak jsi mravenečník, malý hnědý mravenečník? Každé ráno si jako on lehneš na mravenčí stezku a vyplazuješ červený jazýček, když chytáš sladké mravence. Chtěla bys, abych se vzdal všech vznešených snů kvůli Tvým mravencům?“
„Copak Ti kvůli tomu zůstane méně modliteb a písní?“
„Krásný je utržený lotosový květ, ale ještě krásnější se houpá v tůni. Krásné je vyslovené slovo, ale ještě krásnější je v mých snech. Proto je tak těžké mluvit a tak sladké tiše trpět. Podej mi svou ruku, nech mluvit slunce a srdce!“
Žena však nechápala, o čem mluví srdce chudého brahmína, jenž se jí díval do očí měnících barvu jako moře. Chtěl přemoci a ovládnout její neklidnou duši.
„Jsem jen chudý brahmín. Nemám ani vojsko, ani otroky, které bych mohl hnát na loupež za bohatstvím. Chceme-li být bohatí, musíme se dívat na jinou stranu. Patří nám slunce a srdce. Mně patří Tvé a Tobě to moje.“
„K čemu je mi to Tvoje srdce, když musím žít jako žebračka?“
„V mém srdci jsou všechna slova, za která dává mahárádža dary. Nauč se držet ruce jako tříruký Buddha a budeš stejně bohatá jako já. Když pozvedám ruce k nebi, spadnou z nich všechny starosti a já se oddávám světlu a klidu. A hovoří pouze slunce a srdce. Pojď, povím Ti svou nejmilejší modlitbu.“
Žena však nedala brahmínovi pokoj, dokud nenapsal svou oblíbenou modlitbu a neodnesl ji mahárádžovi v den lidového svátku. Mahárádža ho propustil s bohatými dary. Brahmín přihnal do údolí dvanáct oslů obtížených ovocem, látkami a zlatem.
„Tu máš, vezmi si to. Nic jiného Ti už nebudu moci dát. Narodila ses jako párija a nikdy se mnou nezbohatneš. Nechci s Tebou žít jako chudý duchem,“ říkal si potají a večer se přichystal na cestu .....
Po úzké skalní stezce stoupal vzhůru a noc mu na cestu sypala hvězdy. Ráno vyšel na světlé prostranství. Kolem dokola šuměla voda stékající z hor a stín života mu už nezacláněl slunce. Jeho nohy sladce trnuly, dotýkajíce se země. Jako z výše vysoké věže uviděl, jak se před ním odvíjí nekonečnost, vlna za vlnou. Zmocnil se ho jakýsi něžný smutek. Chtělo se mu padnout na kolena a zaplakat tváří v tvář takové vznešenosti.
Večer se ocitl bez přístřeší. Bloudil ve tmě, až dorazil na hřbitov. V černé noční tmě se chvělo světýlko. Brahmín vešel na hřbitov a uviděl, že na hromadě písku leží nebožtík, bez rakve a bez rubáše. Světýlko hoří, ale nikdo tam není.
„Ubohý člověče! Není tu nikdo, kdo by se za Tebe pomodlil na dlouhou noc?“
Poklekl a slova přišla sama, neznámá a netušená.
Ve tmě vyl šakal.
„Nešťastný člověče! Kolik hostů bývalo kdysi v Tvém domě! A dnes u Tebe není nikdo. Dobrá, dnes v noci budu já Tvým hostem!“
Brahmín se posadil na náhrobní kámen a u nohou našel stříbrnou flétnu. Začal na ni hrát, aby si zkrátil noc. V tom z Onoho světa z božího království sestoupily krásné ženy se zlatými plody. Do rukou vzaly znavenou brahmínovu hlavu a podaly mu své zářivé plody. Nebohý brahmín objímal něžné ženy svých snů a dával se jimi hostit jako v dětství od sladkých jabloní. A brzy zapomněl na pozemskou lásku i pozemské hoře.