Chrudimský kacafírek

Kterak svým šibalstvím a chytrostí urozené pány tepal a jak samotného košwnberského pána přelstil, že z toho velikou slávu měl až do smrti

Když město Chrudim vzkvétalo, měšťané otvírali ve svých domech šenky s dobrým pivem a vínem. Zdaleka sem přijížděli páni na trhy a na hejtmanský úřad, nebo se poveselit při dobrém trunku. A4ěsto mělo také svého Čtveráka, který vychodil chrudimskou školu. Protože nebyl hloupý, naučil se číst a psát a za dobrý peníz každému napsal, co kdo potřeboval. Měli ho všichni rádi. Kacafírek se narodil v poctivém loži, ale než přišel na svět, už neměl otce. Proto vyletěl brzy z chudého hnízda a živil se, jak uměl. Pro své potěšení skládal všelijaké písničky a ty pak zpíval, kde mu napadlo. Když je páni slyšeli, nejeden se zamračil a po Kacafírkovi hodil zlým slovem. Ale on si z toho nikdy nic nedělal. 
Pan Vilém Slavata z Chlumu a na Košumberku se stal krajským hejtmanem a v Chrudimi měl panský dům. Byl to takový pán, že myslel nejinak, než že se před jeho mocí a bohatstvím sklání celý svět. Jen Kacafírek si dovolil o něm všelicos povídat. Ale jemu se to vždycky doneslo a pán se dal slyšet, že toho chrudimského čtveráka dá co nejdříve zavřít. 
Když jednou jel pan hejtman z Košumberka do města, potkal u mostu Kacafírka, jak lelkuje a kouká po vranách. Poručil zastavit kočár a zavolal na něho: „Poslechni, ty hubo, Tys mne neviděl? Copak Tě ve škole neučili, že máš pána vždycky pozdravit, když ho potkáš? Komu čest, tomu čest a já jsem krajský hejtman.“ 
Kacafírek pozorně hejtmana vyslechl, přitom ani okem nemrkl. Když pan Slavata skončil, čtverák se otočil a ukázal na hejno vran. 
„Už mi uletěly, proto mohu Jeho Urozenost pana Slavatu z Chlumu a na Košumberku pozdravit!“
„A dříve jsi nemohl?“ vyjel na něho hejtman, ale Kacafírek se pokorně uklonil: „Nemohl, urozený pane, protože jsem chtěl vědět, kam ty vrány poletí. A jak vidíte, táhnou na Košumberk.“
„Nu a co má být?“ divil se pán a tušil za tím nějakou čertovinu. 
„Asi tam uviděly nějakou mršinu,“ usmál se Kacafírek. „A^e urozený pán je přelstil a ujel před nimi až do Chrudimi.“
„Ty lotře jeden! Ty bezbožníku, co se to opovažuješ mi povídat?“ rozkřikl se hejtman Slavata, ale Kacafírek měl hned odpověď. 
„Jen to, co pán chtěl slyšet. Mrchy Vás dovezly až sem a dál nedojely, protože chtěly vědět, jak dlouho budou živy.“ 
Pán se podíval po svých pěkných vranících a viděl, že si ten uličník dělá z něho jenom blázny. Poručil kočímu, aby práskl do koní, a na Kacafírka křikl: 
„Tohle si spolu vyrovnáme. Zítra přijď na Košumberk mi povědět, cos dnes nedopověděl.“ 
Když kočár s pánem odjel, Kacafírek se plácl přes pusu a povídá: „Tos nemohla mlčet? Teď abych se kvůli Tobě zítra vlekl až na Košumberk. Kdybych tam nedosel, hejtman by pro mne poslal a bylo by ještě hůře.“ Potom se loudal zpátky do města, aby tu zlost někde v šenku zapil. Ale smutek se ho nikdy dlouho nedržel. Jen si lízl chrudimského piva, byl zase jako rybička. Pořád pusu otvíral a měl co povídat. 
Druhého dne se chystal Kacafírek na Košumberk. Nohavice nebyly právě nejnovější, ale kolena měl řádně zalátaná. Kabátec byl už přešívaný, ale pořád ještě držel ve Švech. Na hlavě mu seděl barýtek s pávím peřím, který si koupil včera za poslední groš, aby vypadal pansky. Do kapsy si vzal kousek chleba a do pytle hodil černého kocoura, který byl jeho jediným majetkem a také nejlepším přítelem. Na Košumberk se Kacafírkovi moc nechtělo. Loudal se prašnou silnicí, potom přes pole a louky, jak ho napadlo. 
„Do večera času dost. Hejtman řekl, že mám přijít zítra, a tak je na to celý den,“ těšil Kacafírek sám sebe. 
Na nejbližším rozcestí se zastavil a pustil kocoura z měchu. Když snědl chleba a zapil ho vodou ze studánky, brzy dostal notný hlad. Kocour si chytil zatím na poli dvě myši a byl po snídani i po oběde zároveň. S Kacafírkem to bylo horší. V břichu mu kručelo. Když si natrhal pár švestek, uložil se s kocourem pod strom a brzy oba usnuli. Už bylo pozdě odpoledne, když se Kacafírek probudil. Vstrčil kocoura do pytle a honem pospíchal na Košumberk, aby cestou nezatměl. Pan Slavata z Chlumu a na Košumberku čekal Kacafírka už od samého rána. Byl hrozně dopálený, protože ty jeho písničky všelicos o něm zpívaly. Bylo k poledni a pán sedal ke stolu, ale Kacafírek pořád nikde. Pán si nešel ani lehnout, aby svého hosta nepromeškal, protože mu chtěl dát řádně na pamětnou. Večer byl už na spadnutí, když stráže hlásily, že před košumberskou branou stojí nějaký chlap s pytlem na zádech. Pán se vyklonil z okna a poznal Kacafírka. 
„Otevřete bránu a pusťte na něho mé ohaře z psince, ať našeho milého hosta dobře na KoŠuinberce uvítáme!“ 
Jak pán nařídil, tak se stalo. Stráže otevřely bránu a Kacafírek vešel do hradu. Vtom se na něho vyřítila smečka panských psů, začala dorážet a trhat ho. Kacafírek se ale nezalekl. Hodil pytel na zem, černý kocour z něho vyrazil ven a běžel z brány. Jak ho psi uviděli, pustili se za ním a Kacafírka si víc nevšímali. Marně psovodi na ně volali, psi uháněli za kocourem jako ztřeštění daleko do polí. Pan Slavata se díval oknem. Když viděl, že se mu to vítání nevyvedlo, brzy ho smích přešel. Kacafírek se zastavil uprostřed nádvoří a začal se uklánět na všechny strany. 
„Hej, Ty tam! Co zase tropíš za hlouposti?“ ptal se ho pan Slavata. „Urozený pane, chtěl jsem Tě jenom pozdravit a poklonit se tvému úřadu, který je tu všude přítomný,“ odpověděl mu uctivě Kacafírek, ale měl notný vztek, že ho pan Slavata takhle přivítal. 
„Však je dobře. Čekal jsem Tě dopoledne a mohl jsi přijít k obědu. Takhle už toho moc pro Tebe nezbylo. Ale sklepník Tě vezme do mého sklepa, aby ses tam alespoň pořádně napil.“
„Jak si přeješ, pane hejtmane! Dobrým truňkem já ještě nikdy nepohrdnul,“ volal Kacafírek a nezapomněl dodat: „Já Ti chtěl ale povědět něco o těch vránách.“ Pan Slavata se zamračil, když si vzpomněl, jak ho Kacafírek vítal před Chrudimí, ale rozhodl se, že bude k němu milý. 
„To mně povíš až potom. Já nejsem tak zvědavý jako ty.“ 
Na nádvoří se objevil hejtmanův sklepmistr a chrastil těžkým svazkem klíčů. Byl to chlap jako hora a Kacafírkovi se vůbec nelíbil, protože nesl pod paží pěkných pár lískových prutů.
„Pojď se mnou do sklepa! Pán mi poručil, abych Ti nalil toho nejlepšího vína.“
„Rád půjdu, ale napřed mi pověz, proč neseš s sebou tolik lískových prutů?“ Sklepník se na něho škaredě podíval a zabručel: 
„Kdyby mi pípa u sudu netekla, potom ten sud budu šlehat, aby dal vína.“ Kacafírek ještě nikdy neslyšel, že by někdo šlehal sudy s vínem. Cítil v tom nějakou zradu. Ale šel za sklepníkem dolů do vinného sklepa, kde ležely sudy mělnického, uherského a moravského vína, jeden vedle druhého. 
Sklepník napřed rozžehl kahanec a postavil jej na stůl. Potom vzal koštýř, natáhl do něho trochu vína z prvního sudu a dal mu ochutnat. Vzal z jednoho, z druhého i třetího, ale Kacafírek pořád nebyl spokojen. Teprve když mu nalil mělnického, Kacafírek mlaskl. 
„Tohle budeme pít. Nalej si taky! Pan Slavata stejně nic nepozná. Ostatně to můžeš svést na mne, že jsem ho vypil víc.“ 
Ale sklepníkovi nebylo nějak do řeči. Natočil plný džbán mělnického a sotva si Kacafírek ze džbánu přihnul, chlap vzal lískový prut a začal ho vyplácet. Kam rána padla, tam padla, na nic se neohlížel. Kacafírek se začal bránit a křičet: „Proč mne biješ? Copak jsem Ti udělal?“ 
Ale on ho bil hlava nehlava. To se Kacafírkovi brzy přestalo líbit. Skočil k sudu mělnického, vyrazil z něho čep a víno se začalo rozlévat po kamenné dlažbě. Jak to sklepník videi, honem přiskočil k sudu, aby díru ucpal. 
„Nestůj a pomoz mi!“ křičel na Kacafírka. „Jak mám tu díru dlouho držet? Kam jsi dal ten čep?“ 
Ale Kacafírek se k ničemu neměl. Chvíli se díval, jak se sklepník marně namáhá víno zachránit, potom sebral dva lískové pruty a začal ho vyplácet. Chlap řval a volal o pomoc, ale Kacafírek si dal záležet, aby mu všechny ty utržené rány splatil. Potom dopil džbán vína a vyšel ven. 
Chvíli bloumal po hradě, než potkal prvního služebníka a zeptal se ho. kde najde pana Slavatu. Moc se vyptávat ani nemusel, hned ho k němu dovedli. Hejtman seděl u stolu a popíjel z poháru víno. Sotva uviděl ve dveřích Kacafírka, ptal se ho s úsměvem: 
„Jakpak Ti chutnalo moje víno, Kacafírku?“
„Děkuji, urozený pane Slavato, za optání. Nikdy jsem tolik mělnického vína nevypil a udělal sis tím velikou škodu.“ 
To se panu Slavatovi nějak nezdálo, protože viděl, že ten šibal není vůbec opilý. Proto se sám rozběhl podívat do sklepa, co se tam stalo. Když uviděl tu spoušť, chtělo se mu plakat. Sklepníka dal zavřít do vězení a sluhové museli na stůl nosit víno uherské. 
„Nevím, nevím, Kacafírku, co s Tebou udělám,“ řekl pan Slavata, když se vrátil z vinného sklepa. „V dobrém jsem Tě pozval na Košumberk a Ty mně zlým oplácíš.“
„Tolik dobroty najednou jsem si od tebe, urozený pane, věru nezasloužil,“ namítal uctivě Kacafírek. „Sotva jsem se objevil, pustil jsi na mne své ohaře a potom jsi mne dal spráskat jako psa. Mohu Tě však ujistit, že já umím také dobře oplácet. Sklepník těch ran dostal nespočítané. Ale já přišel proto, abych Ti dopověděl o těch vránách.“
„Dnes už nechci od Tebe nic slyšet. Jdi se do komory vyspat! Zítra si spolu popovídáme,“ odbyl ho pan Slavata a poslal nahoru do komory, kde v podnebí spali sluhové a služky. 
Kacafírek věděl, že panská láska po zajících skáče, a tak se hned druhého dne chystal zpátky do Chrudimi, ale pan hejtman Slavata ho nepustil. 
„Proč bys odtud spěchal? Budu mít hosty a rád bych, abys je trochu pobavil.“
„Ale co bude s mým kocourem?“ naříkal Kacafírek. „Včera ho psi Vaší urozenosti honili bůhví kde. Měl bych se po něm podívat.“
„Tak si běž, ale k obědu se vrať! Budu Tě čekat,“ řekl mu pan Slavata a Kacafírek šel. 
Vydal se dolů do městečka a tam okouněl mezi krámy. Potom se zastavil u kašny, kde si ženské povídaly klevety. Ale neměl u nich žádné štěstí, protože se jim panáček v rozedraných nohavicích nelíbil. Kacafírek se vydal tedy k židovi, aby si koupil za pět prstů jiné. 
Žid Jakub měl krám při cestě pod hradem a bylo v něm všechno, nač si kdo vzpomenul. Jak uviděl Kacafírka, hned se ho ptal, co si pán přeje. „Pán nepán, v rozedraných nohavicích žádné štěstí neudělám, žide! Nemohl bys mi nějaké prodat?“ 
Žid si dlouho potahoval bílý vous, potom chvíli hledal ve staré truhle, než jedny vytáhl. Pravou nohavici měly zelenou a levou červenou. Kacafírek už po nich sahal, ale žid je z ruky nepustil. 
„A máš Ty, panáčku, nějaké peníze? Tyhle nohavice jsou laciné, zadarmo Ti je však dát nemohu.“
„Kolik stojí bratru?“ zeptal se ho Kacafírek, i když věděl, že v kapse nemá ani groš. „Po bratrovi mně nic není, ale Tobě je dám za tři groše,“ řekl žid a začal před Kacafírkem nohavice natřásat. 
„Tolik peněz za takový kus hadru?“ začal se divit Kacafírek. „To bych moc slávy panu Slavatovi nenadělal.“
„Když se Ti nelíbí, nech být,“ řekl žid a hodil nohavice zpátky do truhly. Kacafírek ale o ně stál a věděl, že by je nikde laciněji nedostal. „Poslechni, žide! Dej mi ty nohavice a já Ti peníze přinesu zítra.“ Ale žid nechtěl o tom ani slyšet a jenom naříkal auvajvaj, že by moc na tom prodělal. Lidé to slyšeli a začali se sem sbíhat. Když už jich byl celý houf, Kacafírka to dopálilo a spustil na žida z jiného konce: 
„Já se bez tvých nohavic obejdu, žide! Ale líbí se mně Tvoje bílé vousy. Kolik bys za ně chtěl?“ 
Žid se zarazil a nevěděl, co by šibalovi odpověděl. Lidé se kolem smáli a těšili se, že teď něco uvidí. Žid Jakub nebyl hlupák a rozvážně odpověděl: 
„Když mi dáš za moje vousy deset kop pravých míšeňských, jsou ty vousy Tvoje, pane! Ale nevezmeš si je až po mé smrti.“ A myslel, jak toho chlapíka doběhl. Kacafírek ale dostal právě dobrý nápad a křikl: 
„Platí! Já si skočím k panu Slavatovi vypůjčit peníze a hned jsem zase zpátky. Ten obchod spolu uděláme.“ 
Než se žid zmohl na slovo, Kacafírek byl pryč a lidé se okolo smáli, až se za břicho popadali. 
Pan Slavata zrovna vítal hosty na Košumberku, když k němu přiběhl Kacafírek celý uřícený a chtěl s ním hned mluvit. 
„To nemůžeš počkat až po obědě?“ odbyl ho pán, ale Kacafírek se nedal. „Urozený pane, smluvil jsem si dole u žida dobrý obchod a potřebuji k tomu deset kop míšeňských.“ 
Když se pan hejtman dověděl, co chce Kacafírek kupovat, dal se do smíchu, až mu slzy tekly. Potom všechno uvážil a řekl mu: 
„Dobře tedy, já Ti peníze půjčím. Ale musíš mi ten dluh zase splatit, až něco vyděláš na židových vousech.“ 
Sám mu dal z truhlice deset kop míšeňských a těšil se, že se dobře pobaví. Kacafírek poděkoval a upaloval zpátky do městečka k židovi. Tam už stál zástup lidí a čekal, jak všechno dopadne. 
„Tady máš, žide, ty peníze a vousy jsou moje!“ křikl na něho Kacafírek a žid honem shrábl peníze, aby si to mladý pán nerozmyslel. Potom si spokojeně hladil bílý vous. 
„Co si to dovoluješ, žide!“ vyskočil na něho Kacafírek, jako když ho sršeň bodne. „Copak si myslíš, že jsem tolik peněz vyhodil pro nic za nic? Od rána do večera budu tady u Tebe sedět a hlídat moje vousy, aby ani jeden z nich nepřišel nazmar.“ Kolem bylo plno smíchu. Žid Jakub chtěl všechny peníze Kacafírkovi vrátit, ale ten o tom nechtěl ani slyšet. 
Brzy se to rozneslo po městečku a sám pan Slavata se přišel podívat, jaké vousy koupil čtverák Kacafírek. U žida bylo stále plno lidu, ale obchod mu nešel. Lidé jenom zevlovali, jak Kacafírek sedí na truhle a dává pozor, jestli si žid vousy nepotahuje. 
Když už to trvalo kolikátý den, žid Jakub vytáhl z truhly jedny zánovní nohavice a dal je Kacafírkovi zadarmo. 
„Vezmi si je a už běž, ať mám od Tebe alespoň na chvíli pokoj. Vždyť mne takhle přivedeš na mizinu,“ prosil ho. 
Kacafírek si nohavice vzal a šel. Do večera měl žid pokoj, ale druhého dne byl Kacafírek zase v krámě. Sedl si na truhlu a koukal. Protože se mu pořád něco nezdálo, přinesl s sebou dřevěné pouzdro a zavěsil je židovi na bradu, aby se jeho vousům nic nestalo. To už žid nevydržel a padl před Kacafírkem na kolena. „Pro smilování Hospodinovo, prodej mi ty vousy zpátky! Já Ti rád dám za ně těch deset kop míšeňských.“ 
Ale Kacafírek začal dělat drahoty a chtěl na něm rovných sto kop. Židem to trhlo, až mu pouzdro cvaklo o bradu a Kacafírek hned křičel: 
„Dej pozor, žide, na mé vousy! Jestli se s nimi něco stane, budeš mi platit ještě víc.“ Celý týden se hádal žid s Kacafírkem o ten vous, až nakonec byl tak utýrán, že oželel sto kop míšeňských a vyplatil je Kacafírkovi na dřevo. 
„Ať mi Hospodin odpustí, že jsem prodal svoje vousy a za takové hříšné peníze je teď musím vykoupit. Už se mi tady ale neukazuj, nebo umřu hladem!“ Kacafírek sebral peníze a potom vlastním klíčem odemkl dřevěné pouzdro. Žid byl rád, že jeho útrapy skončily, a pouzdro si honem schoval, aby ho zase mohl někomu prodat. Kacafírek běžel s penězi rovnou k panu Slavatovi a tam mu splatil svůj dluh. Když pán slyšel, kolik Kacafírek na židových vousech vydělal, ptal se ho, co bude s tolika penězi dělat. 
„Neboj se, urozený pane, já už si poradím. Napřed koupím nového kocoura za toho, co mi košumberští psi uštvali. Potom zaplatím rasovi, aby zabil Tvoje mrchy, co Tě vozí do Chrudimi. Zbytek peněz rozdám těm, komu vrány přejí.“ Hejtman měl nejprve chuť nechat Kacafírkovi znovu napráskat, ale zvědavost ho přemohla a zeptal se: 
„Když už je tady řeč o těch vránách, komu vlastně podle Tebe přejí?“
„Komu jinému, Urozenosti, než chudákům! Ti mají dětí jako smetí, že je nemohou ani všechny uživit. Páni tolik štěstí nemají.“ 
Honem se rozloučil a spěchal z Košumberka, aby si to náhodou urozený pan Slavata nerozmyslel a nedal ho vsadit do vězení. Měl těch vroubků u něho víc než dost. 
Kacafírek běžel jako zajíc, aby byl doma co nejdříve. Už se šeřilo, když dorazil k chrudimské bráně, a tu proti němu vyskočil z křoví černý kocour. Pletl se mu pod nohama, skákal na něho a mrouskal radostí. 
„I ty jeden neřáde!“ povídal mu Kacafírek. „Kdepak jsi běhal? Já už myslel, že Tě panští psi roztrhali, ale Ty si tu poskakuješ jakoby nic. Alespoň na Tobě ušetřím a nebudu žádného jiného kupovat. Stejně bych takového kamaráda jako jsi Ty, nikde nekoupil.“ 
Kacafírek vzal kocoura na rameno a vešel s ním do města. Jak ho cestou lidé potkávali, všichni se ptali, kde tak dlouho byl. 
„Lidičky, ani mi to nebudete věřit, ale vrány jsem honil na Košumberce a přitom vydělal mnoho peněz.“ Potom je všechny pozval do nejbližšího šenku, aby si s nimi připil na zdraví. 
Byl přece jen Čtverák a Šibal ten Kacafírek, ale nikdy se ve světě neztratil, protože měl srdce ze zlata.

Zdroj: www.abatar.cz