Čert a tři sestry v nůši

Žena bez muže je jako ryba bez vody. Přece jen však rodiče i dívky mají mít rozum, aby se nehnali za svatbou bez rozmyslu. 
Jednou žili v domě na samotě otec, matka a tři dcery, Zorka, Branica a Metka. Dcerám bylo už přes dvacet let a rodiče začínali mít obavy, aby dcery nezůstaly bez ženichů, na ocet. Jak si tak o tom povídali, prohlásil otec jednou: 
„Na ocet nezůstanou, kdybych je měl provdat za čerty.“ 
V té chvíli šel kolem domu zrovna jeden čert. Jak uslyšel, o čem tatík povídá, pochopil, že by mu z toho domu mohly přibýt nějaké dušičky. Vykouzlil zlatý kočár, sebe udělal hrabětem a vešel do domu. Vlichotil se rodičům a namluvil jim, že žije v celém zámku sám a že hledá nevěstu. Netrvalo, ani co by kaši uvařil, a čert požádal o ruku nejstarší Zorky a svatba ať prý je hned. Rodiče byli radostí bez sebe a jen se omlouvali, že nemají připravenou žádnou hostinu. 
„To nic, všechno bude na zámku, jen se nebojte. Těšte se raději na dárky, které Vám se svou milou ženou pošleme.“ prohlásil čert, vzal Zorku, posadil ji do kočáru, práskl do koní a pryč! 
Překvapené rodině to ani nebylo divné, že všechno proběhlo tak rychle. Snad je zlato na kočáře oslepilo, snad že si dceru odvezl pan hrabě, že zapomněli na jeden zvyk: že dobrá svatba má trvat celý týden. Kdepak týden! Čert už se třásl nedočkavostí, aby měl lapenou duši doma. 
Ve chviličce byl kočár u zámku. Ponurá šedá budova se Zorce příliš nezdála, ovšem hraběcí ženich ji upokojil; ukázal jí krásné komnaty a řekl jí: 
„Tady budeme žít a Ty zde budeš mít jedinou práci, kterou mě můžeš přesvědčit o své lásce a oddanosti. Tady máš zlaté jablko a to budeš stále leštit. Bude-li mít nějaké skvrnky nebo ztratíš-li ho, běda Ti. A ještě na jedno pečlivě dbej: Nikdy nesmíš otevřít dveře do třinácté komnaty.“ 
To řekl a namísto hostiny odletěl do světa hledat a lovit další duše. Zorka se podívala na zlaté jablko a začala ho leštit. Nezdálo se jí to být nijak zvláštní prací, byla v tu chvíli hotová. Jablíčko se blýskalo a Zorka se nudila. Napadlo ji, že si prohlédne pokoje pěkně pomalu a sama. Šla a prozkoumávala, co kde v zámku je. Když přišla ke třináctému pokoji, padla na ni taková zvědavost, že se jí ubránit nemohla. Otevřela bez váhání dveře a vyjekla strachy a leknutím. Za dveřmi byla hluboká jáma a v ní spousta lidí v pekelných mukách. A co bylo nejhoršího, jak se Zorka lekla, upustila zlaté jablko do pekelné jámy. Jen tam jablko spadlo, ozval se pekelný chechot a za Zorkou stál její hrabě ve své čertovské podobě. Zařehonil se, až okna zámku zařinčela, a šup!, strčil do Zorky. Dívka nestačila ani vykřiknout a už byla v jámě pekelné. 
Čert si zamnul spokojeně ruce. Proměnil se opět v hraběte, vyčaroval si kočár a rozjel se pro druhou duši, pro Branicu. Zakrátko byl před domem. Ohlásil se a že prý jede pro Branicu. Zorka je v zámku sama a nemá si ani s kým popovídat. Rodičům to bylo divné, ovšem zvědavá Branica se hned hrnula do kočáru, aby už byla v zámku u Zorky. Jak se však podivila! Dopadlo to s ní stejně jako se Zorkou. Také měla leštit zlaté jablko a rovněž ze zvědavosti otevřela třináctou komnatu, upustila leknutím zlaté jablko a čert ji strčil dolů. 

V radosti, jak mu to rychle a dobře jde, rozjel se ještě téhož dne i pro Metku. Ta ovšem byla, co čert nevěděl, chytrá jako Šalamoun a uměla víc než kaši jíst. Pochopila, že se s oběma sestrami něco nekalého stalo. Naoko se tvářila klidně a ochotně s panem hraběcím švagrem odejela. Když jí čert na zámku zrovna tak všechno pověděl o jablku a zvláště o třinácté komnatě, předstírala, že si jde po cestě odpočinout a do práce že se pustí potom. Všimla si dobře, že tu sestry nejsou a chtěla si všecko dobře rozmyslet. Když si prohlížela zlaté jablko, všimla si, že je na něm něco vyryto. Leštila, leštila a zanedlouho se jí podařilo přečíst, co na jablku stálo: 
Uhlídáš-li mě, neopustím Tě, neuhlídáš, opustím Tě. 
Zašila si tedy jablíčko do zástěry. Když se ujistila, že švagr odejel, šla rovnou do třinácté komnaty. V první chvíli se pekelné jámy také lekla. Brzy se však vzpamatovala a začala přemýšlet, jak by sestry vysvobodila a popřípadě i druhým lidem pomohla. Sestry na ni hned volaly, aby je dostala z té jámy. Metka je uklidnila, že jim pomůže a šla zase z třinácté komnaty ven a tvářila se jakoby nic. 
Když se večer čertovský hrabě vrátil, divil se, že Metka má dosud zlaté jablko. Než však stačil cokoliv říci, řekla mu Metka: 
„Slíbil jsi rodičům dárek za každou z nás a dosud jsi nepřinesl nic. Připrav se, zítra půjdeš s prvním darem. A jdi se na tu námahu vyspat, žádným kočárem nepojedeš. Musíš jít pěšky, aby se náklad nerozbil.“ 
Čert se kroutil jak mohl, jenže Metce nestačil ani v chytrosti ani v řeči. Když ráno vstali, šli na dvůr. Tam byla už připravena velká nůše. Čert ani netušil, že je v ní ukryta Zorka a že jen navrchu je nasypáno trochu zlata, aby dívku nebylo vidět. Na samém vrcholu nákladu byl jemný zvonec z křišťálového skla. 
„Nikde se nezastavuj a nekoukej se do nůše, abys nerozbil skleněný zvon. To bych hned uslyšela a s Tebou by bylo zle!“ 
Čert bručel a vztekal se, nic však nezmohl. Vzal nůši na záda a šel. Supěl a hekal, kodrcal se a klel, musel však slib splnit. Když přišel k domu, složil nůši u prahu a upaloval honem k zámku, aby mu tam něco nenaložili na zpáteční cestu. 
To bylo divení, když rodiče nůši našli, vysypali a uviděli zlato i Zorku. Jen však uslyšeli, co Zorka zažila, rozplakali se strachy o Branicu a Metku. Zorka je marně těšila. Celou noc ani oka nezamhouřili a čekali, co bude druhý den. 
Čert spal po té námaze, jako když ho do vody hodí. Metka tedy mohla klidně připravit druhou nůši. Do té dala Branicu, na ni naházela drahé kameny a docela navrch umístila vajíčko z jemného foukaného skla. Ráno vzbudila čerta slovy: 
„Vstávej, půjdeš zase! Slíbil jsi dárek za každou z nás, tak nůši na záda a marš!“ 
Čert zuřil, vztekal se a běsnil, nemohl se však bránit. Metka měla zlaté jablko a on k ní neměl moci. Opět šli na dvůr, opět mu Metka ukázala nůši, kde na drahokamech, které schovávaly Branicu, se lesklo skleněné vajíčko. 
„Tu nůši nepovezeš, ale poneseš, abys vajíčko nerozbil. Kdyby spadlo nebo kdyby ses chtěl zastavit a něco z nůše usypat a ulehčit si, tak by s Tebou bylo zle.“ 
Čert proklínal chvíli, kdy ho napadlo ulovit tyhle tři duše. Nedalo se však nic dělat, slib je slib a to platí i pro čerta. Vzal nůši na záda a vykročil přes výmoly a kameny k domečku. Skoro bez dechu došel konečně k cíli. Složil opatrně nůši na zápraží a rychle pryč! Pryč od toho prokletého domu, který ho stál už tolik námahy. Přiletěl domů do zámku a chtěl rovnou do postele, aby se z toho trmácení vyspal. Metka ho však zarazila: 
„Než usneš, ještě Ti něco řeknu. Vzal jsi u nás tři sestry, musíš ještě zítra s jedním darem. Tentokrát za mě.“ 
Čert se chtěl bránit, ale nic naplat. Metka měla jablko a tak na to on žádným svým kouzlem nestačil. 
„A ještě Ti něco povím,“ pokračovala Metka, „chodíš příliš pomalu. Ráno vyjdeš ještě za šera.“ 
Čertovi bylo už všechno jedno. Zabručel jenom, zazíval a už spal jako dřevo. Metka však nespala, musela připravit třetí nůši pro sebe. Měla už ušitou velkou slaměnou pannu a tu oblékla do svých šatů. Posadila ji ke stolu; čert si ráno musí myslet, že je to Metka, aby neprohlížel nůši. Dívka si vlezla do nůše, na sebe dala raneček perel, který ji zakryl, a docela navrch přišlo tenounké broušené zrcadlo. 
Ráno se čert vzbudil ještě za tmy. Zahlédl u stolu tu loutku. Myslel, že je to Metka a zabručel: 
„Tak já jdu. Ale naposled! Víckrát žádné dary nebudou.“ 
A jen tak pro sebe zamumlal: 
„Jen počkejte všechny tři, já Vám v jámě dám pekelné dary!“ 
Vyšel na dvůr a potěžkal si nůši. Zdála se mu opět těžší než ta včerejší. Chtěl se podívat, co tam vlastně je, ovšem v tu chvíli zavolalo zlaté jablko Metčiným hlasem: 
„Nesahej, vidím Tě!“ 
Čert se lekl, popadl nůši a vyšel. Netrvalo dlouho a už skládal svůj náklad u prahu domu. Otočil se a letěl, aby se na Metce hned pomstil. Vletěl do kuchyně a rovnou zamířil ke stolu. Popadl Metku, ovšem nahmatal jen šustící slámu. Zase ho napálila a obelstila! Utíkal tedy do třinácté komnaty a hledal v jámě Zorku a Branicu, ty tam však také nebyly. Čert už se neznal zběsilostí. Vyrazil ze zámku a letěl povětřím k domu, kde si dělal takové naděje na dušičky. Teď se pomstí! Jak se však zklamal! Před domem stála Metka se zlatým jablkem. Bylo zle, čertova moc přes jablko nesahala. Pekelník bezmocně zaklel a odletěl zase pryč. 
V domě vládla velikánská radost, že to takhle díky Metčině chytrosti a odvaze dopadlo. Čerta se už nebáli, ovšem přece jenom prodali dům a odstěhovali se daleko, aby je čert tak snadno nenašel. Zorka, Branica i Metka si našly hodné ženichy a všechny rodiny žily šťastně a spokojeně. Čertovy dary jim naplnily pokladničku na dlouhou dobu. Jen zlaté jablko Metka nikdy neprodala a svým dětem často povídala, jak je čert nosil v nůši a jak jablko křičelo: 
„Já Tě vidím!“ 
Možná, že právě od zlatého jablka se naučily maminky říkat zlobivým dětem, které se někam schovaly, také: 
„Jen si nemysli, já Tě vidím!“