Čarovný mlýnek, kabela a plášť

Žil kdysi jeden sedlák a ten si vypůjčil na dluh sud hrachu k setí. Zasel jej a zavlažoval. Tu k němu přijde zelený pán, za kloboučkem má sojčí pírko jako myslivec a povídá:
„Sedláku, prodej mi ten hrách!“
„Jakpak Vám ho mohu prodat, když už je zasetý?“ odpovídá sedlák.
„To nic nevadí. Jen mi jej prodej, dám Ti za něj co budeš chtít.“ zas na to zelený pán.
„Inu, jestli mi za něj tolik dáte, co říkáte, proč bych ho neprodal.“ zas nato sedlák.
„Dám Ti za něj, co budeš chtít.“ opakoval pán.
„Tedy si jej vemte.“ domluvil to sedlák.
Pán vytáhl z kapsy stříbrnou píšťalku, zapískal a v tom přiletěli ptáci, jako mračno se snesli na pole. Zobali hrách, dokud ho všechen nesezobali.
Potom pán sedlákovi povídá:
„Víš, kdo jsem? Krakonoš! Přijď ke mně do Krkonošských hor a dostaneš za hrách, jak je ujednáno.“
Sedlák se vrátil domů a žena se ho ptala:
„Copak jsi už s hrachem hotov?“
„Ano, a dokonce jsem ho už i prodal.“ odpověděl jí muž.
„A jak to?“
„Inu, přišel ke mně pán, že mi za něj dá, co budu chtít, jen abych mu jej prodal.“
„A co Ti za něj dal?“
„Ještě nic.“ řekl sedlák.
„Ty nekňubo nešťastný!“ spustila na něj žena a vadila se, až se hory zelenaly. Sedlák si vzal halenu a hůl a povídá:
„Radši půjdu pro peníze na Krkonoše, abys přestala hubovat.“
Šel, ale nevěděl kudy kam. Chodil dlouho, až mu konečně přeci kdosi poradil. Došel tedy nakonec až na ty Krkonošské hory a zdaleka vidí Krakonošův zámek. Tu natrefil na cestě na nějakého pána a ten se ho ptal:
„Kam jdeš človíčku?“
„Ke Krakonošovi pro peníze za hrách. Však jsem pro to zkusil od ženy, že za to snad ani ten hrách nestojí. odvětí sedlák.
„Neboj se, Krakonoš Ti zaplatí dobře. Pověz mi ale ještě, na čem jste se domluvili?“ ptá se pán.
„Inu vlastně je to tak i tak. On jenom slíbil, že mi za něj dá, co budu chtít.“ odpoví sedlák.
„Poslyš, človíčku, dám Ti trochu radu. Když přijdeš k němu do pokoje, uvidíš na okně malou hračku. Je to mlýnek a má tři kličky a ten od něho žádej. Není to obyčejný mlýnek, má tu vlastnost, že když zatočíš první kličkou, mele samé renčáky, když zatočíš druhou, mele samé dvourenčáky a když točíš třetí kličkou, mele dukáty. Krakonoš Ti tu hračku ale jen tak nedá. Stůj na svém a řekni mu, že jestli Ti jej nedá, že půjdeš ke mně na žalobu, protože já jsem jeho pánem.“
Sedlák přišel do Krakonošova zámku a uviděl tam na okně ten mlýnek. Krakonoš se ho ptá:
„Co tedy chceš za svůj hrách. Jen si řekni co chceš. Všechno dostaneš.“
„Velevážený pane, když jsem vkročil k Vám do pokoje, padla mi do oka támhleta hračka. Nechte si tedy peníze a dejte mi za hrách jářku tedy támhle ten mlýnek.“
„Blázne!“ odpověděl Krakonoš a zakabonil se. „Co Tě to napadá? Považ jenom, co by tomu řekla Tvá žena, kdybys jí místo peněz donesl takový krám. Ne, tolik rozumu ještě mám. Žádej co chceš, ale tu hračku Ti nedám.“
„Že ne?“ diví se sedlák. „Vždyť jste povídal, že mi dáte, oč si řeknu. Nu a já chci tu hračku!“
„Tu Ti nedám!“
„Že ne? Nu když ne tak ne. Já Vás ale půjdu žalovat k Vašemu pánovi.“
Jak Krakonoš slyšel sedláka takhle mluvit, začal slevovat. Sedlák ale nechtěl živou mocí od mlýnku upustit. Nakonec mu jej tedy Krakonoš rád nerad přeci jen dal a říká:
„Ale abys věděl, jakouže hračku vlastně máš, podívej se!“
Vzal první kličku, zatočil a padaly samé renčáky. Zatočil druhou a padaly dvourenčáky. Zatočil třetí a padaly dukáty a každý svítil jako čerstvě vyražený! Sedlák vzal mlýnek, rozloučil se a ubíral se domů. Ale moc nepospíchal. Tu a tam se zastavil po cestě v hospodě a popíjel. Však peněz měl dost. Jednou přišel zase do nějaké hospody a měl prázdnou kapsu. Namleté peníze mu došly. Tak vzal mlýnek, postavil jej na stůl, zatočil kličkou a peníze se jen sypaly.
„Tu máte, hospodský, vezměte si to všechno.“
Hospodský shrábl peníze a nemohl se mlýnku dost vynadivit. Jeden z hostů seděl stranou a pozoroval všechno, co se dělo. Pak sedlákovi povídá:
„Člověče, to máte hezkou hračku, jen co je pravda. Ale já mám něco, co také není k zahození. Víte co? Namelte si peněz kolik chcete a ten mlýnek mi potom dejte.“
„A co mi za něj nabídnete?“ ptá se sedlák.
„Tady tu kabelu. Vidíte, tady ta kabela má tu vlastnost, že kdyby jste byl v nějakém nebezpečí a potřeboval pomoc, můžete na ni jen zaklepat a říct: Ať je tu tolik husarů kolik třeba! a hned tu budou. Dejte mi mlýnek a já Vám dám kabelu.“
Sedlák je boží stvoření a šelma od narození. Nemrkl okem a hned povídá:
„Pročpak ne. Za tu kabelu Vám mlýnek dám.“
Ještě si namlel hromádku peněz, nacpal si je do kapes a opravdu mlýnek vyměnil. Nový majitel vzal mlýnek a hned odešel z hospody. Za chvilku za ním vyšel i sedlák. Cizího hosta viděl už hodný kus cesty před sebou. Zaklepal na kabelu a povídá:
„Ať je tu tolik husarů, kolik třeba!“
Jak to pronesl, už před ním stáli dva husaři na koních. Sedlák jim poručil:
„Běžte támhle za tím chlapíkem, vezměte mu to hračku a vyprašte mu kalhoty!“
Husaři letěli, až se pod nimi jiskřilo, nabili mu, mlýnek mu vzali a ten přinesli zpátky sedlákovi. Kabela, to bude dobrá věc, povídal si sedlák. Alespoň se nemusím bát o mlýnek.
Pustil se dál, mlel peníze, kde ho napadlo a koho potkal, tomu je rozdával. Jednoho dne přišel zase do hospody a když měl platit, namlel hospodskému hromadu renčáků. Když to viděl jeden cizí člověk od druhého stolu, řekl sedlákovi:
„Pantáto, já mám také hezkou věc. Vyměňte to se mnou!“
„A co by to mohlo být, aby se to vyrovnalo mlýnku?“ ptal se sedlák.
Tu onen člověk vytáhl ubrousek, plášť a proutek. Ubrousek prostřel na stůl, vzal proutek do ruky a povídá sedlákovi:
„Povězte, co by jste zrovna rád jedl?“
„Jelita!“ řekl sedlák.
Tu člověk udeřil proutkem na ubrousek a řekl:
„Hned, ať tu jsou jelita!“
V okamžení stála na stole mísa plná jelit. Tu uhodil na ubrousek podruhé a řekl:
„Ať je tu pivo a víno!“
Hned tu bylo všechno, co poručil. Sedlákovi se to náramně líbilo. Neznámý muž ještě ukázal na plášť a povídá:
„A když udeřím proutkem na plášť, bude hrát muzika, jakou chci o do kdy chci.“
Zaťukal proutkem na plášť a v tu chvíli hrála turecká muzika, jen se hospoda třásla ..... Sedlák se díval, oči navrch hlavy, horlivě kýval a povídá:
„Za ty tři věcičky, pantáto, Vám mlýnek dám.“
Ještě si namlel peněz, dal mu mlýnek a sám si vzal ubrousek, plášť a proutek. Za chvíli člověk i s mlýnkem odešel. Sedlák vstal a šel za ním. Venku klepl do kapely a v tu chvíli tam stáli zase dva husaři.
„Běžte támhle za tím člověkem, nabančete mu a mlýnek mi zase doneste.“
Stalo se! Husaři mu přinesli mlýnek a teď teprve byl sedlák chlapák! Pospíchal rovnou domů. Když vešel na večír do své chalupy, žena spala hlady. Rozdováděný sedlák chodil zhurta po světnici a jazyk se mu rozvazoval jak nikdy dřív. Mluvil hlasitě a vesele.
„Ach, že přece konečně jdeš,“ naříkala žena. „jestlipak víš, že naše chalupa už přijde brzy pro dluhy na buben?“
„Jen se neboj ženuško! Nic nám nebude!“ řekl sedlák. „A co je nového? Jedla bys něco?“
„Božínku, jak by ne? bědovala žena. „Vždyť jsem šla spát hlady.“
„A co bys ráda? Řekni!“
„Přinesl´s mi nějaký koláč?
„Eh, co koláč! Řekni, co bys ráda?“
„Inu, jestli jsi přinesl něco lepšího, to se ví, že by neškodilo.“
„Řekni a mluv, co chceš. Hned to budeš mít!“
Prostřel na stůl ubrousek, šlehl proutkem, a hned tu stála polévka a v ní nudličky drobné jak ovísek, jen se z ní kouřilo. Šlehl podruhé a bylo tu masíčko i jiné jídlo! A co třeba ještě něco na pití? Chtěla bys?“
„To se ví!“ Vzal proutek, zaťukal na ubrousek a poroučí:
„Ať je tu Tatarské pivo!“
Cestou se totiž naučil všelicos pojmenovat. Hned stála před nimi lahvička Tatarského piva. Zatímco žena hodovala, sedlák se jí vyptával:
„Kdopak Ti dělal ve vsi nejlépe, zatímco jsem nebyl doma?“
„Všichni byli jak šelmy!“ odpověděla žena, „žádný mi neudělal nic dobrého!“
„Nu vidíš, musíme jim tedy ukázat, jak si stojíme. Zítra půjdeš a pozveš rychtáře, konšely a některé sousedy na neděli na oběd.“
Nazítří sedlák zaplatil všechny dluhy a žena pozvala všechny na neděli na oběd. Sedláci se scházeli, strkali hlavy dohromady a říkali:
„Kde si ta žebrota jen pomohla? Určitě to někde nakradl!“
Nedočkavě čekali na neděli, než se alespoň přesvědčí, jak to s ním vypadá.
Neděle přišla a pozvaní sedláci se scházeli u rychtáře.
„Jářku, co tomu všemu říkáte?“ povídá jeden konšel.
„Já bych myslel,“ povídá rychtář, „kdož ví, jak to je.“
„Může to být tak i tak.“ řekl zase jiný soused.
„Poledne se blíží a podívejte se, jak se jim z komína ani nekouří! Nic bych za to nedal, že si z nás dělá blázny.“
„Počkejte, já to vyzkoumám.“ povídá další.
Několik se jich sebralo a šli k sedláčkovi. Přišli k nim do světnice, vítali se a potom všelijak okolkovali, až nakonec za řeči ten zvědavý, sedlák vytáhl dýmku a nacpal si ji. Sahal do kapsy pro křesání, hledal a hmatal, ale nenašel a povídá:
„Zapomněl jsem si křesání, počkejte, půjdu si do kuchyně zapálit.“
„Jen zůstaňte tu, zakřísnu Vám.“ povídá hostitel.
„Jen nechte, sousede, vezmu si v kuchyni uhlíček z pece.“
„Ale buďte tu, vždyť v kuchyni nenajdete ani jiskru.“ řekl zas hostitel.
Tak žádný oheň! Nu to bude pěkná hostina, mysleli si sedláci.
Blížila se dvanáctá hodina, sedlák prostíral. Sedláci nevěděli, jestli mají odejít, nebo zůstat. Zůstali však sedět a za chvíli za nimi přišli, jak to měli smluvené, i ostatní hosti. Dívali se jeden na druhého a nevěděli na čem jsou. Tu sedláček zaklepal na stůl proutkem a hle! Objevilo se jídlo za jídlem. Sedláci se tomu nestačili divit, ale jedli, co mohli.
„Aby jste však viděli, co jsem si všechno ze světa přivezl, tak se tedy dívejte.“ povídá sedláček.
Vzal mlýnek, zatočil kličkou a pro každého namlel hromádku dukátů. Sedláci se divili ještě víc a koukali na to jako omámení.
„Což, kdybychom si také trochu zatancovali?“ povídal sedlák, když si už trochu popili.
„Neškodilo by trochu nafouknout dudy!“ povídali sedláci a poslali pro selky, aby přišli k muzice. Sedláček chytil proutek do ruky, zaklepal na plášť a poručil:
„Ať hrají čtyři muzikanti!“
Čtyři muzikanti tu byli v mžiku a vyhrávali na celé kolo. Sedláci si potancovali a když měli všeho dost, rozešli se vesele domů.
Říká se, že kočka svůj trus před rychtářem zahrabuje, protože se bojí, aby ho nedonesl na kancelář. Tak se to stalo i tady. Při prvním řízení na kanceláři, vypravoval rychtář panu vrchnímu, co všechno u sedláčka viděl a zažil a jaký on má znamenitý mlýnek.
„To nemůže tak zůstat!“ povídal vrchní a hned rychtářovi poručil, ať se sedlák dostaví do kanceláře.
No, nazítří sedlák přišel, jak mu vzkázali a mačkal v rukou čepici. Pan vrchní mu povídá:
„Tož se mně doneslo, že prý máte takovou hezkou hračku. Myslím ten mlýnek. Ale jako prostý člověk musíte sám uznat, že ta věc pro Vás není a vším právem náleží knížeti. Proto jsem si Vás dal předvolat, aby jste tu hračku odevzdal pro knížete pána a to do mých rukou. Slibuji Vám, že za svou poslušnost budete obdarován.“
„Milost pane vrchní, já mám hračku darovat? Chce-li kníže pán tu hračku, ať si pro ni zajde na krkonošské vrchy. Já jsem moc zkusil než jsem k ní přišel. A zkrátka tu hračku nedám!“ pověděl sedláček.
„Jak?“ obořil se na něj vrchní. „Vy se mně protivíte? Povídám Vám ještě jednou a naposledy, dejte mi ji po dobrém!“
„Nedám!“
„Že po dobrém nedáte?“
„Nedám milostpane!“
„Tedy ji dáte po zlém!“ To řekl a zavolal na drába:
„Vysázejte mu deset ran na záda!“
„Milost pane vrchní,“ povídá sedlák, „Nechte toho a dejte si pozor, ať Vás to nemrzí!“
„Nic naplat! Já Ti dám se vzpouzet! Lehni si a prozatím jich dostaneš jen deset a když to nepomůže, tak Ti ještě přidáme!“
Jak sedlák viděl, že už se i dráb čepýří a sahá po lískovici, udeřil na kabelu a zavolal:
„Ať tu jsou dva husaři!“
Jen to dořekl, hned tu byli.
„Dráb jen slouží panským vrtochům,“ řekl sedlák husarům, „dejte mu jen dvě, ale tuhle tomu pánovi jich vysázejte deset!“
Husaři panu vrchnímu tak natloukli, že po čtyři týdny nemohl knížeti ani napsat. Pak se ale přeci jen uzdravil a napsal mu, jaké má trampoty se vzpurným sedláčkem.
„Co s ním budeme dělat za cavyky?“ říká kníže. „Pošleme na něj sto vojáků. Celou setninu!“
Vydal rozkaz a celá setnina vojáků vytáhla v plné zbroji a obstoupila sedláčkovu chalupu. Ten se díval z okna a volal na ně:
„Co tu chcete?“
„Podle knížecího nařízení na Tebe táhneme, protože jsi nechtěl vydat hračku a za druhé budeš zavřený a potrestaný za odpor a vzpouru. Vydej mlýnek a pojď s námi po dobrém, ať nemusíme použít násilí.“
„Co Vy jen tu natrousíte rozumů.“ odpověděl sedlák. „Mlýnek je můj a konec řečí! Jestli chce ta Vaše pěchota dostat výprask, jen ať přijde blíž!“
„Nuže, chaso!“ volal setník, „vydejte heslo!“
A vojáci se dali sborem do křiku:
„Hračku a trest!“
A s tím křikem se celá setnina hnala útokem na sedláka. Ten zaklepal na svou kouzelnou kabelu a pokojně povídá:
„Ať jsou tu dvě setniny husarů!“
Na ta slova tam stály dvě setniny husarů, všechno se na nich blyštělo a koně nedočkavě frkali.
„Jděte támhle na ty,“ zavelel sedláček a ukázal rukou, „a roztlučte je na kaši!“
Husaři bodli do koní a pustili se do knížecích vojáků. Za pár chvil bylo po všem a husaři zase zmizeli v kabele. Když ke knížeti došla zpráva, že sedlák má dvě setniny husarů. zamračil se a rozkázal:
„Pošlete na něj pluk a hned!“
Tak táhl na sedláčkovu chalupu celý knížecí pluk. Jak selka uviděla před chalupou tolik vojska, bála se a bědovala. Sedlák ale vyšel v košili na zápraží povídá generálovi:
„Jděte zase raději domů, povídám Vám a věřte mi ať Vás to nemrzí!“
„Človíčku, Vy mi chcete poroučet?“ povídá generál rozzlobeně a rozkázal, ať se celý pluk do něj pustí. Sedlák však udeřil na svou kabelu a zavolal:
„Ať jsou tu dva pluky husarů!“
Dva pluky husarů mu v tu chvíli stáli po boku a sedláček rozkázal:
„Běžte támhle na ty a roztlučte je na kaši!“
Než se knížecí vojáci vzpamatovali, husaři už do nich bili a hnali je odtud i s generálem.
Tu kníže vypověděl sedlákovi válku a spojil se ještě se sousedním knížetem. Všechno vojsko obou pánů se sebralo a na sedláčka táhla celá armáda, pluk za plukem. Sedlák se na to díval ze zápraží a pokuřoval si z dýmky. Když přišla celá ta knížecí armáda na dostřel, udeřil na kabelu a povídá:
„Ať jsou tu dvě armády husarů!“
Na ta slova stály u chalupy dvě armády husarů a rozprostíraly se přes humna až k lesu. Sedláček se po nich podíval a zavelel:
„Běžte támhle na ty,“ povídal a ukazoval rukou, „dejte se do nich bez milosti a roztlučte je na padrť!“
Za chvíli bylo po boji. Knížeti přinesli zprávu, že přišel o celou armádu. Rozkatil se, chodil po zámku a potom dal vypsat na všechny strany rukování. Chromí a slepí, kulhaví a pajdaví, všichni museli na vojnu. Kníže pán se spojil ještě se dvěma dalšími knížaty a za nějaký čas táhla nová, ještě větší armáda do pole proti sedláčkovi. Jak se to vojsko objevilo na dohled, sedlák udeřil o kabelu a řekl:
„Ať tu stojí ještě jednou tolik husarů!“
A v tu chvíli tam byli. Sedláčkova armáda se rozprostírala na všechny strany od jeho chalupy, konce nevidět. Sedláček zavelel:
„Běžte támhle na ty a roztlučte je na cucky hadry!“
Husaři se na ta slova rozletěli jako vítr a pustili se do nepřátel, až je všechny rozprášili. Tu kníže viděl, že se sedláčkem nic neudělá, sám k němu přijel, smekl klobouk, klaněl se a povídá:
„Jasnosti selská! Vidím, že jsem chybil a proto přicházím prosit Vás o smír. Zůstaňme přáteli a dejme si pokoj!“
Sedlák stál na zápraží, kouřil z dýmky a povídá:
„Vidíte pane kníže! Kdyby jste to byl řekl hned, mohlo to být všechno jinak a mohli jsme zůstat dobří přátelé. Tu hračku Vám ale nedám, to jsem Vám už jednou povídal. Aby jste však neřekl, že Vám nic nedopřeju, tumáte pro paní kněžnu, ať má na koudel.“
Namlel renčáků, dvourenčáků a zlatých dukátů a dal mu je pro kněžnu, ať jí je donese.
Od té doby měl sedláček svatý pokoj. Nepřátelé byli rádi, že to vzalo ještě tak dobrý konec a sedláci a sousedi k němu vždycky s radostí přicházeli na oběd a k muzice. Jenom rychtář k němu nesměl ani přes práh, protože jeho vinnou se stalo celé to velké neštěstí