Čarokvětná polana

Na více než jednom místě si lidé ve Švýcarsku vypráví pověst o polaně [pozn1], která byla kdysi kvetoucí a úrodná, ale pak byla z úradku Božího zavalena ledem a kamením. Nejrozšířenější je pověst z masivu Klariden [pozn2] v Bernském Hornozemí:

Před dávnými časy tu byla horská pastvina tak bohatá a nádherná, že tu dobytek nadmíru prospíval. Každou krávu mohli dojit i třikráte za den a pokaždé dala dvě vědra mléka, přičemž jedno vědro bylo tenkrát půltřetího mázu [pozn3]. Tenkráte na té hoře hospodařil zámožný a rozšafný pastýř a ten se byl tak pyšný, že se prostým a prastarým zvykům své země jen vysmíval. Svoji salaš si nechal vystavět po panském způsobu a ucházel se o přízeň Kateřiny, jedné velmi krásné dívky. Ve své zpupnosti nechal vystavět schody, které vedly do jeho domu, ze sýrů, ty schody pak služebníci umývali čistým mlékem. Po sýrových schodech chodila jeho nejmilejší Kateřina, jeho oblíbená kráva Brunava [pozn4] a jeho pes Rýn [pozn5].

Pastýřova zbožná matka neměla o tom rouhání povědomí a jedné letní neděle se rozhodla syna v horách navštívit. Cestou se řádně unavila, tak si nahoře sedla k odpočinku a poprosila syna o něco k pití. Tu navedla Kateřina svého milého, aby vzal nádobu a do ní dal kyselé mléko, přisypal písek a to pak matce podal. Ale matka, rozhořčená tím bohaprázdným počínáním, spěchala pryč, na úpatí hory Klariden se zastavila, otočila a ty bezbožníky proklela a poručila Božímu soudu. Pojednou se zvedla strašlivá bouře a ty Bohem požehnané pláně zpustošila. Pastvina i salaš byly zasypány kamením, lidé i zvířata zahynuli.

Duchové pastýře a jeho blízkých jsou zatraceni, jsou odsouzeni k věčnému bloudění po té hoře a k tomu musí pastýř pronášet průpovídku: „Já a můj pes Rýn, moje kráva Brunava a moje Kateřina musíme navěky bloudit na hoře Klariden.“ Kdyby je chtěl někdo vysvobodit, musel by to být pastýř, musel by být Velký Pátek a musel by podojit krávu Brunavu, jejíž vemeno obklopují trny, a nesměl by u toho promluvit. Ale protože trny krávu ty bodají, tak divočí a ani chvíli nepostojí, takže její dojení je velmi těžká věc.

Jednou jeden pastýř nadojil skoro polovinu vědra, když se tu znenáhla objevil muž, poklepal mu na rameno a zeptal se: „Tak co, pění? Pění?“ A pastýř se zapomněl a odvětil. „Jo!Jo!“ A tak bylo zase vše ztraceno a kráva Brunava jim zmizela z očí.