Čarodějnice Grula
Vložil(a): dáša,27. 3. 2016 16.25
Kterak pánovi se pomstila, když jí nechtěl peníze za syna vyplatit, a jak mu za to učarovala, a on pak pro jinou lásku zapomněl na vlastní ženu i děti.
Kdysi na hradě Sovinci seděl Kobylka z Kobylího a na Sovinci, měli v něm luteráni velikého zastánce. Pan Jan také vyznával luterskou víru a ke svým poddaným byl milostivý. Postihoval je jenom mírnou robotou a staral se, aby vedli život bohabojný podle učení bible a poctivě pracovali. Sám pán vedl také spořádaný život a měl s paní Annou pět dětí. V klenutých síních bylo ticho a klidno, jen dětský smích a pláč se tu někdy ozval. Paní Anna byla zbožná, ráno a večer se modlívala, aby pánbůh dal jejímu rodu všeho hojnost, ušetřil jej všeho zlého a dopřál jim dlouhého žití.
Pan Jan měl také několik lomů a hamrů. Protože uměl dobře hospodařit, nejraději si dohlížel na lidi sám. Denně jezdil k některému hamru, aby se podíval, jak jde lidem práce od rukou a kolik odlili železa. Propouštěl i najímal lidi a vyplácel hamerníky.
Jednou, když seděl v hamerní boudě a počítal lidem peníze, protlačila se ke stolu stařena a natahovala také ruku.
„Dej mi, pane, mzdu za syna! Je nějaký nemocný a dnes nemohl přijít do hamru.“ Pan Kobylka pozvedl hlavu od knížky, do které si všechna jména pečlivě zapisoval. Zdálo se mu, že tu stařenu už někde viděl, ale pro jistotu se ještě zeptal:
„A který je Tvůj syn?“
„No přece Johan, Ptáček mu všude říkají! Poslal mne, abych mu peníze přinesla,“ drmolila stařena vesele, ale pán se zamračil.
„To je ten Johan, co všechny šenky vymetá a na dudy hraje? Tak tomu, matko, nedám ani groš! Už tu kolik dní nebyl a jistě zase někde leží zpitý do němoty. Špatně jsi ho vychovala, darmojeda!“ Stařena sebou trhla a na pána vyvalila oči.
„Tak Ty takhle? Mně staré osobě budeš něco vyčítat? Ty jeden luteráne! Jen počkej, na Tebe také jednou dojde! A Ty si ještě vzpomeneš, co Ti dnes stará Grula předpověděla. Až pojedeš zase na Slunečnou, přejdeš bludný kořen a zapomeneš na všechna dobrá předsevzetí. Na rodinu, na boha, na všechno! Tvá touha bude mocnější než všechno na světě a propadneš jí docela. Potom se teprve uvidí, kdo koho z nás bude soudit!“
Když to ze sebe vykřičela, vyběhla stařena z boudy a zmizela v lese. Hamerníci, co stáli kolem, mlčeli a jako by se jich to netýkalo. Pan Kobylka mávl jenom rukou a podíval se, kdo je další na řadě.
Teprve když všechny lidi vyplatil a byl už na odchodu, přitočil se k pánovi jeden starý hamerník a povídá:
„Chybu jsi udělal, pane, žes Grulu rozhněval! Je to stará čarodějnice, a když ta něco řekne, vždycky se to vyplní.“
„Snad z ní nemáte strach?“ usmál se pán. „Dobře víš, že ten její syn Vám byl jenom ke škodě. Museli jste dělat za něho, a tak mu mzda nenáležela.“
„Ale Ty si dej pozor, pane!“ nedal se odbýt hamerník. „Stará Grula běhá po lese a nikdo neví, kde ji kdo může potkat. Když se jí zachce někoho přimrazit, tak ten nešťastník neudělá bez její vůle ani krok. Jestli přijde Grula do stavení a nedostane třeba poslední kousek chleba, určitě kravám učaruje. Každý s ní vychází jen po dobrém, aby mu neuškodila.“
„Dobře! Dobře, starý! Dám si pozor, ale myslím, že se nemám čeho bát,“ řekl pán, když sedal na koně.
Toho dne chtěl být brzo doma, ale nějak se mu to nedařilo. Cestou jel pomalu a ta stařena mu nešla z mysli. Dávno už slyšel o čarodějnicích, které se s nečistými silami spojily a potom různá zla páchaly. Ale do dnešního dne žádnou z nich neviděl.
Na Sovinci ho už paní čekala k obědu. Všechno bylo jako každého dne. Usedli kolem velikého stolu a služka nosila jídlo. Než začali jíst, pomodlili se a poděkovali bohu, potom už lžíce jenom cvakaly. Pokud pán nepromluvil, nikdo se neodvážil ani hlesnout, neboť ho všichni na slovo poslouchali.
V půli týdne vyjel pan Jan na lov. Bylo to jeho jediné potěšení. Nejraději jezdíval sám, jen se psem a trochou jídla v kabele. Potom se celý den toulal po lesích a vracel se domů až pozdě večer celý utrmácený, ale spokojený. V lese bylo možné o všeličems přemýšlet.
Pánovi stále nešla z hlavy stará Grula. Pořád se mu vracela na mysl její slova a viděl před sebou její uhrančivé oči. Doma se s tím paní Anně ani nesvěřil. Darmo by měla strachu a bránila mu, aby jezdil na Slunečnou.
„Kdybych to byl věděl, snad bych jí ty peníze i dal,“ říkal si v duchu. „Takhle o mně mezi lidmi ještě kdovíco rozkřičí a já bych byl pro těch pár grošů nezchudl. Spravedlnost ale přece musí být“
Kůň šel pod ním zlehka, pes pobíhal kolem a plašil ptáky. Slunce chvílemi vyhlédlo, ale hora Slunečná seděla v šedivém mraku. Ani po poledni se nevyjasnilo, a když pán přejel řeku Bystřici, začalo slabě poprchávat.
„Dnes jsem si vybral špatný den,“ povzdechl si pán a vůbec se mu do lovu nechtělo. „Ale na Slunečnou až k té staré borovici přece jen vyjedu!“ Umíněně popohnal koně a vyrazil vpřed.
Na úbočí se však dostal do mlhy a zbloudil z cesty. Byla syrová zima, která lezla až do kostí. Listí už se stromů pomalu opadávalo a tráva byla místy vybledlá až do žluta.
„Ještě ta bába bude mít pravdu!“ zlobil se pan Jan. „Jezdím tu už kolikátý rok, ale tohle se mi nestalo, abych z cesty sešel. Pojedu ale dál až do vsi a potom se teprve vrátím domů.“
Kůň už byl unavený a klopýtal, pes zlostně poštěkával a vyrážel na vše živé, ale jeho pán se k lovu neměl. Jel zachmuřeně, ani na psa nezavolal.
Když vyjel z lesa, pán poznal, že se dostal až do Tylova. Prudce se rozjel k první chalupě a zde zastavil. Koně uvázal u plotu a chtěl vejít, když se ve dveřích objevilo mladé děvče. Neznámého pána se uleklo a chtělo utéci, ale on ji chytil za ruku.
„Počkej a neboj se! Tu máš peníz a dej mi napít trochu mléka! Mám velikou žízeň.“
Děvče pohlédlo na peníz, ale nevzalo ho. Zašlo do sklepa a přineslo plný džbán čerstvého mléka. Pán je vypil jedním douškem a vrátil jí ho prázdný.
„Bylo dobré, takové mléko jsem už dlouho nepil,“ řekl spokojeně a znovu nabídl peníz. „Jen si vezmi, co Ti patří. Jestli máš dobré srdce, tak mne necháš ještě trochu ohřát v jizbě. Potom se vydám na další cestu.“
Děvče si zatím pána dobře prohlédlo. A když chtěl dovnitř, mlčky mu ustoupila z cesty. Pes ucítil teplo a protáhl se pánovi kolem nohou. Jizba nebyla veliká, ale byla tu široká pec, stůl a lavice, pod oknem truhla a kolovrat a v rohu almárka. Všude bylo čisto a umeteno.
Pán si svlékl kabátec a hodil ho na bidlo, sám sedl na lavici. Když děvče stálo pořád ve dveřích a dívalo se po něm, zeptal se:
„Jak Ti říkají?“
„Róza!“ řekla tiše a ve tváři ji polil ruměnec. Jednou rukou hladila psa a druhou měla pořád na klice.
„Neboj se! Nic Ti neudělám, Rózo! Jen mi pověz, s kým tu bydlíš!“
„S matkou, ale ta slouží u rychtáře a chodí domů až večer.“ povídala a dívala se na pána, který se tu posadil jako doma a neměl chuť odejít.
Pán si Rózu také prohlížel a líbila se mu. V chudé suknici a starém kabátku byla pěkná. Zpod šátku jí padaly na prsa dva silné pletence vlasů a kroutily se jako dva hádci. Oči měla jasně modré. Když na něho pohlédla, bodlo ho až u srdce. Róza viděla, že jí pán neublíží, dala psovi na misku něco k snědku a sama sedla ke kolovratu, aby dohonila, co zameškala. Pokud se jí pán na něco sám nezeptal, ani slova neřekla. Hbitými prsty spřádala přízi a otáčela vřetenem. Šeřilo se, když Róza rozsvítila kahánek, pán teprve se měl k odchodu. Než odešel, položil na stůl váček peněz.
„Děkuji Ti za všechno, Rózo! Až pojedu kolem, rád se zase u Tebe zastavím.“ Děvče ho vyprovodilo na práh a dívalo se, jak sedá na koně. Když jí mával na pozdrav, Roza zašeptala:
„Šťastnou cestu, pane!“
A pohladila psa, který se jí pořád točil kolem nohou, potom vyrazil s hlasitým štěkotem na cestu. Děvče stálo dlouho na zápraží a dívalo se za pánem, dokud jí nezmizel z očí.
Sotva večer přišla matka domů, hned se dcery ptala:
„Kohopak jsi tu měla, Rózo? Už cestou na mne sousedka volala, že tu byl za Tebou nějaký pán.“ Róza se zarděla, honem vytáhla z almárky váček peněz a dala ho matce.
„Zastavil se tu pán a chtěl trochu mléka. Dala jsem mu plný džbán a tohle nám tu nechal.“
„Propánakrále, děvče, tolik peněz? To musel být hodně bohatý pán. Nevíš odkud?“ Ale Róza jen zavrtěla hlavou a víc z ní matka nedostala.
Za několik dní přijel pan Jan znovu do Tylova. Vyšňořen ve vyšívaném kabátci a v čapce s pérem. Celý byl zahalen do tmavého pláště podšitého kožešinou. Jak skočil z koně, zableskl se mu na krku zlatý řetěz. Bez klepání vešel do chalupy a zavřel za sebou dveře.
Sousedé venku okukovali panského koně, ale dál se neodvážili a čekali. Dlouho trvalo, než se pán s Rózou objevili ve dveřích. V tu chvíli se všichni rozprchli jako holubi. Pan Jan řekl:
„Pozítří zase přijedu, čekej na mne, Rózo!“ Potom se rozloučil a odjel.
Na stole zůstal po něm ležet červený šátek a vedle něho malé zlaté srdéčko z lásky a pro štěstí. Róza se šťastně usmívala.
Pán ze Sovince se v posledním čase změnil. Byl netrpělivý a hamry objížděl ve spěchu. Nikdo se mu nezavděčil, lidi honil jako nikdy předtím. Paní Anna si toho také všimla a bála se, jestli není nemocen. Proto mu vařila nějaké byliny a chtěla, aby se šetřil a raději si poležel. Když ho chtěla balit do obkladů, vzbouřil se.
„Copak jsem nějaký stařík?“ křičel na ni. „Nic mi není, jen mne pořád netrapte s těmi svými nápady a nářky! Mám dost svých starostí a ještě Vy mne zlobíte!“ A když paní viděla, že se pán teď strojí pečlivěji než kdy jindy, zavolala k sobě věrného sluhu.
„Podívej se na ten pěkný nůž s vykládanou střenkou! Bude Tvůj, když mi splníš jednu službu.“
„Jak jen můžeš o mně pochybovat, že bych Tvůj příkaz nesplnil, paní moje? Věrně Ti sloužím už od tvých dětských střevíčků a věrně Ti chci sloužit do smrti,“ povídal starý a zálibně si prohlížel nůž.
Paní nebyla nikdy skoupá a za každou mimořádnou službu ho vždycky dobře odměnila. Teď čekal, co bude chtít.
„Poslouchej, co Ti povím!“ řekla paní. „Vezmi si dobrého koně a jeď za pánem! Z oka ho nesmíš spustit, dokud se nedozvíš, kam tak často jezdí. Nikomu ani slova, však rozumíš!“ A sluha paní slíbil, že udělá, jak mu poručila.
Tak se stalo, že se dostal až do Tylova, kde mu lidé řekli, že pán jezdí za dcerou chudé vdovy, co slouží u rychtáře. Sluha se na všechno důkladně vyptal a jel zpátky na Sovinec.
Když se paní Anna dověděla co a jak, velice se rozzlobila, ale nedala na sobě nic znát. Musela si všechno nejdříve rozmyslet, než mohla jednat. A když jednoho dne odjel pan Jan na zemský sněm, vydala se paní Anna s věrným sluhou a několika zbrojnoši do Tylova. Na Sovinci se všichni jen podivovali, že se paní rozhodla odjet bez pána.
V Tylově na rychtě se také vzácné návštěvě velice divili a rychtář se před paní ze Sovince klaněl co nejuctivěji. Potom ji vedl do světnice, a když byli spolu o samotě, paní mu poručila:
„Chci, abys ještě dnes svolal rychtářský soud a odsoudil vdovu, která u Tebe slouží, i její dceru Rózu z čarodějnictví. Vím, že mi obě svedly muže a dovedou i jiným škodit. Teď je na Tobě, abys udělal, co je Tvou povinností.“
Rychtář honem nevěděl, co by paní odpověděl. Dobře znal vdovu i její dceru, ale o tom, že by ty dvě čarovaly, nikdy neslyšel. Když mu ale paní rytířka vyprávěla, co všechno čarodějnice dovedou, dostal strach.
„Dobře, milosti! Dám svolat lidi ze vsi před rychtu a pošlu také pro Rózu.“ A vyšel ze světnice, aby poslal pacholky po lidech. Přitom zaskočil do kuchyně, kde chudá vdova pomáhala jeho ženě.
„Poslechni, stará! Pěkně ses nám za všechnu dobrotu odvděčila. To jsem ale nevěděl, že Ty s Rózou jste čarodějnice!“
„Pro kristapána, rychtáři! Co to povídáte? Já s Rózou a čarodějnice? To snad nás jen zlí lidé pomluvili,“ naříkala vdova.
„Nic mi tu nebreč! Co jste si natropily, to si také vysloužíte,“ řekl rychtář a poručil ženě, aby zavřela starou služku do komory, než si pro ni pacholek přijde.
Brzy bylo před rychtou jako o pouti. Všichni se sběhli a čekali, co se bude dít. Když pacholci vedli kolem Rózu, lidé se jí pošklebovali a ptali se, jestli ji povedou se slaměným věncem až na Sovinec. Róza se po nikom ani neohlédla.
Nechala se dovést na rychtu, kde za stolem seděla pyšná paní, a zvědavě na ni pohlédla.
„Nech nás, rychtáři, chvíli o samotě!“ poručila paní, a když byl rychtář za dveřmi, obrátila se k děvčeti. „Tak Ty jsi ta Róza, co učarovala mému muži? Škaredá nejsi, to je pravda, a hloupá také ne, když se Ti podařilo ulovit takového pána. Teď ale tomu všemu udělám konec. Rozumíš?“
Róza se podívala udiveně na rozzlobenou paní. Když se jí znovu ptala, kývnutím odpověděla. Ale paní ještě nebyla spokojena.
„Tak tedy poslouchej! Tebe a Tvou matku odsoudí rychtářský soud za čarodějnictví. Já sama budu proti Tobě svědčit.“
„To je lež! To není pravda,“ vykřiklo děvče se slzami v očích.
„Nezajímá mne, co si Ty o tom myslíš. Já jsem tu paní a Ty budeš jako děvka souzena ..... Rychtáři!“ Sotva paní zavolala, už byl rychtář ve světnici a ptal se uctivě, co poroučí. „Odveď tu čarodějnici a začni se soudem!“
Rychtář poslechl paní rytířku na slovo. Nejdříve svolal lidi a řekl jim, že mají ve vsi dvě čarodějnice, které dělají všem velikou škodu. Protože se mu brzy nedostávalo slov, paní ze Sovince sama lidem řekla, z čeho je viní. Lidé nevěděli, co si o tom všem mají myslet. Některým bylo líto staré vdovy i Rózy, ale nikdo se neodvážil urozené paní odporovat. Nakonec přivedly ty dvě čarodějnice. Ta stará lamentovala a prosila o milost, ta mladší Róza mlčela. Soud je obě odsoudil k trestu smrti.
„Ještě dnes budete utopeny v rybníku!“ řekl jim rychtář a ptal se paní, jak to má udělat. Ta jen pokynula svým lidem a ti už si věděli rady.
Pacholci oběma čarodějnicím uvázali na krk těžký kámen, který si musely samy donést až k rybníku. Tam je hodili do vody. V rybníku bylo hluboko a kameny byly těžké.
Když bylo po všem, paní sedla na koně a spěšně odjela, ani se s rychtářem nerozloučila. Sluha jel za ní celý rozmrzelý a měl strach, co řekne pán, až se dozví pravdu.
Lidé u rybníka se dlouho nemohli rozejít, ale těm mrtvým už nemohli pomoci. Když šli druhý den do kostela, voda v rybníku se začala vzdouvat a vařit, i když žádného větru nebylo. Jak se vraceli z kostela, voda se před nimi vylila z břehů. Všichni věděli, že se tak stalo pro ty dvě nevinné duše, co je v rybníku včera utopili.
Nic se ale neutají. Když se pan Kobylka vrátil domů, věděl už všechno. Protože lidem nevěřil, rozjel se nejdříve do Tylova, ale chalupu tam našel prázdnou a rybník rozlitý. Pak se vrátil na Sovinec a od toho dne se začal paní Anně vyhýbat. Moc se proto trápila, ale on na ni úplně zanevřel. Ani když jí všechny děti umřely, neměl pro ni slov útěchy. Nakonec se paní utrápila k smrti.
Pan Jan ovdověl, ženu řádně pochoval a jen toho litoval, že tenkrát neměl na penězích šetřit a měl té staré Grule je dát. Tak by si byl mnohá trápení ušetřil. Ze srdce mu ale nikdy už neodešla ubohá Róza, která pro jeho lásku přišla o život, a on sám nebyl už nikdy šťasten.
Zdroj:www.abatar.cz
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.