Broučci - Zimní spánek

A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. 
„Maminko, dáte mně med?“ 
„Med? Jakýpak med? Broučku, vždyť žádný nemáme.“ 
„Ale víte, co nám včera Janinka poslala.“ 
„Včera? Janinka? I to se Ti, holečku, něco zdálo.“ 
„I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala.“ 
„I toto! To se Ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všecko ucpali, a od té doby spíme.“ 
„Škoda! Ale když to tak bylo!“ 

Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo: 
„Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval.“ Ale tatínek: 
„Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím.“ 
„Ale tatínku, mohli bychom se podívat oknem.“ 
„I to je také zabedněno a ucpáno. A šla by nám sem zima.“ A teprve, když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. A vstal, odbednil od okna prkýnko a Brouček mu pomáhal. Pak pomaloučku oddělali mech a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až probíhaly. Sluníčko tak trochu svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí honem zas okno zacpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili. 
Maminka zatím už zatápěla, a že při tom uvaří kapku polévky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali. 
„Ale tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili?“ 
„Ó, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem.“ 
„Ale Janinka! Maminko, kde že zůstává?“ 
„Ona zůstává v mechu mezi vřesem.“ 
„Ona se zachumelila, viďte? A povídala, že mě vyprovodí, až ponejprv poletím.“ 
„I neboj se! Ať se zachumelila! Však ona si zatopí, když jí je zima.“ 
„A má dříví?“ 
„I bodejť by neměla!“ 
„A ona tam je sama?“ 
„Sama.“ 
„Pročpak je sama?“ 
„Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí už dávno zemřeli.“ 
„Ó, to já bych nebyl sám!“ 
„I kdyby to tak Pán Bůh chtěl, to bys musel pěkně poslechnout.“ 
„Nechť, však Janinka má med a víno! Viďte, to víno dostala kmotřička od ní!“ 
„Já nevím, milé dítě. Snad.“ 
Tu je tatínek vytrhl: 
„Broučku, myslíš opravdu, že je tam Janinka sama?“ 
„Když tam nikdo s ní není!“ 
„Copak s ní nikdo není?“ 
„A kdopak?“ 
„Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, takže se jim nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá a nic se nebojí.“ 
„A máte ji rád, tatínku?“ 
„I bodejť bych neměl!“ 
„A Vy, maminko, také?“ 
„No jistě že mám.“ 
„A kmotřička ji má také ráda?“ 
„Ano, má. Broučci se mají všichni rádi.“ 
„A tatínku, kdy že tedy už poletíme?“ 
„Inu počkej, až bude zas léto. Tak asi o svatém Janě.“ 
„A jakpak se to dělá, když se těm lidem svítí?“ 
„To se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí.“ 
„Ale jakpak, když už bolí křídla?“ 
„Pak se jim trochu odpočine. A hned se zas letí.“ 
„A tatínku, copak ti lidé dělají, když Vy jim nesvítíte?“ 
„Milé dítě, to já nevím, co oni si počínají. Oni snad také spí, anebo si povídají pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní a že se jim nedobře vede.“ 
„Nedobře? Copak to je?“ 
„Inu, nemají se rádi.“ 
„Ale to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi!“ 
„I do toho nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme.“ 
Broučkovi uvázly na mysli ty pohádky. 
„Maminko, povídejte mi nějakou pohádku!“ 
„Ale když já, Broučku, už žádnou neumím!“ 
„I víte, tu, co jste mi povídala už dávno.“ 
„O čempak byla?“ 
„O tom kocourkovi a kočičce. Víte?“ 
A maminka, že bude povídat, a povídala: 
„Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl celý krásný, černý jako uhel, ten druhý byl celý krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná mourovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli, anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak zjara povídala maminka: ,Děti, já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměli hlad. Buďte hodní a mějte se rádi. My přijdeme hned. A ještě Vám zde drobátko zatopím, aby Vám nebylo zima.' 
A tak jim ještě drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou porážet. A kočička také. A tak se poráželi a poráželi, takže se ten bílý kocourek dostal dospod. Bolelo ho to a také ho to zlobilo. A tak že on si už s nimi nebude hrát. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal a povídal jim: 
,Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch a takový černý jako uhel.' 
Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že je navlas takový jako tatínek! a kočička se teprve počala chlubit: Ó, že ona je nejkrásnější, že je černá i bílá! 
A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to počalo hořet, police, postel, almara, stůl, všecko to hořelo, a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičeli a křičeli, ale oheň je přece sežral. A když přišli tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni, i chaloupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, protože byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali a plakali. A tam nedaleko byl kopec, na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam ..... “ 
Brouček poslouchal. Ono se mu to líbilo. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až přitom usnul, bim bam. A tak spali a spali a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si. 
„Tatínku, kdypak už poletíme?“ 
„I milý Broučku, až bude léto.“ 
„Kdypak bude léto?“ 
„Kdy? Inu, až pšenice pokvete.“ 
„A ještě nekvete?“ 
„Ó, ještě ne.“ 
„Ale tatínku, podívejme se!“ 
„I ne, Broučku, vlezla by nám sem zima. Ještě nic nekvete.“ 
Ale když Brouček pěkně prosil a maminka se přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkénko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček jak rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka. 
„Vidíš, Broučku, ještě nic nekvete. A tamhle dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam.“ 
Tu maminka tatínka překvapila: 
„Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestlipak to nejsou tři chudobky?“ 
A tatínek se tam podíval. 
„Ach ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy, oni tam někam zalezli a zmrzli.“ 
A Brouček se dal do pláče: 
„Maminko, to je kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.“ 
„I neplač, Broučku, to oni nejsou,“ chlácholil ho tatínek. „Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.“ 
A tak Brouček neplakal. 
„A tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?“ 
„Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.“ 
„A jakpak, kdyby ta žluna kmotřička sežrala, také by tam vyrostla chudobka?“ 
„To také.“ 
„A Kdepak?“ 
„Tam někde pod bukem v trávě.“ 
„A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?“ 
„I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelétáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.“ 
Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem. 
„A tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, co jste tam letěl oknem?“ 
„Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.“ 
Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila, Brouček přistavil ke stolu židle a přisedli a tatínek se modlil: 
Ó náš milý Bože, 
povstali jsme z lože 
a pěkně Tě prosíme, 
dejž, ať se Tě bojíme, 
bojíme a posloucháme 
a přitom Tě rádi máme. 
A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení. 
Jen se ještě jednou podívali okénkem, ale jen trošku. Bylo přece jen moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už beztoho napolo spal. Ale Broučkovi se nechtělo. Že aby mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, že aby mu povídala tu starou. A tak maminka povídala: 
„Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl celý krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný mourovatý a ta kočička byla celá krásná bílá jako mléko.“ 
Ale tu křičel Brouček: 
„I ne, maminko!“ 
„A copak ne?“ 
„Tak to nebylo!“ 
„A jakpak to bylo?“ 
„Ta kočička nebylo celá krásná bílá jako mléko, on byla krásná mourovatá.“ 
„I to je jedno,“ 
„Ale maminko, to není jedno.“ 
„I je to jedno.“ 
Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil: 
„Copak ten Brouček pláče?“ 
„Viďte, tatínku, že to není jedno?“ 
„A co?“ 
„Že byla ta kočička krásná mourovatá, viďte? A ne celá krásná bílá jako mléko.“ 
„Nu tak ano. Byla krásná mourovatá. Už jen spi!“ 
A maminka: 
„Inu, vidíš, když se mi chce spát, a Ty mě pořád moříš.“ A už to honem dopovídala. „Tam nedaleko byl kopec, na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam ..... “ 
Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, až přitom usnul, bim bam. A spali a spali.

Autor: Jan Karafiát

Zdroj: Broučci