Bílý had a sluha

Před dávnými časy žil jeden král a ten byl po celé zemi proslulý svou moudrostí. O všem věděl, na všecko přišel, nic se před ním neutajilo, zrovna jako by mu zprávy o největších tajemstvích donášel vítr. Ale ten král měl jeden zvláštní zvyk. Každého dne po obědě, když bylo se stolu sklizeno a nikdo jiný už nebyl v komnatě, musel mu jeho spolehlivý sluha přinést ještě jednu mísu. Jenže mísa byla přikrytá a sluha sám nevěděl, co v ní je, a nevěděl to nikdo, protože král ji neodkryl a nejedl z ní, dokud nebyl o samotě. Tak to trvalo už hezky dlouho. Ale když jednou sluha tu mísu zase odnášel, přišla na něho taková zvědavost, že neodolal, odskočil s mísou do své komůrky a dobře za sebou zamkl. Když pak nadzvedl přiklop, uviděl na míse bílého hada. Hned dostal chuť ochutnat tu zvláštní pečínku a už se neubránil: odkrojil kousíček a strčil ho do úst. Ale sotva měl to sousto na jazyku, uslyšel za oknem podivné šuškání tenkých hlásků. Šel blíž, naslouchal a shledal, že to spolu hovoří vrabci a vyprávějí si, co všechno viděli v polích a v lese. Hadí maso mu dalo schopnost rozumět řeči ptáků a zvířat.
A co se nestalo: právě toho dne se královně ztratil nejpěknější prsten, a protože ten spolehlivý sluha měl všude přístup, padlo na něj podezření, že prsten ukradl. Král si ho dal zavolat, zlostně se na něho obořil a pohrozil mu:
„Jestli mi do zítřka nedokážeš povědět, kdo prsten vzal, zůstane to na Tobě a budeš viset.“
Nadarmo se zapřísahal, že je nevinen, král nechtěl nic slyšet a poslal ho pryč. Mládenci bylo úzko, nikde neměl stání, a tak sešel do dvora a přemýšlel, jak by se mohl zachránit před oprátkou. U strouhy s tekoucí vodou seděly kachny pěkně vedle sebe, zobákem si uhlazovaly peří a důvěrně si povídaly. Sluha se zastavil a poslouchal je. Vyprávěly si, kde všude se dnes ráno která batolila a co dobrého snědla. Jedna si mrzutě postěžovala:
„Něco mě tlačí v žaludku, při krmení jsem ve spěchu spolkla i prsten, co ležel pod královniným oknem.“
Sluha ji hned sebral, odnesl ji do kuchyně a povídá kuchařovi:
„Tuhle kachnu zařízni, je pěkně vykrmená.“
„Proč ne,“ odpověděl kuchař a potěžkal ji, „panečku, ta byla přičinlivá, cpala se ostošest, ta už si o to zrovna říká, aby přišla na pekáč.“ Kachnu zařízl a při kuchání našel v jejím žaludku královnin prsten.
Sluha teď mohl před králem snadno dokázat svou nevinu. Král viděl, že mu ukřivdil, a chtěl to napravit. Vybídl ho tedy, aby si vyžádal nějakou milost, a slíbil, že mu dá nejznamenitější čestný úřad, který si u dvora vybere.
Ale sluha o nic takového nestál a poprosil jenom o koně a o peníze na cestu, protože měl chuť podívat se trochu do světa. Když dostal, co chtěl, vydal se na cestu.
Jednoho dne také klusal po břehu rybníka a uviděl tam tři ryby, které uvázly v rákosí na mělčině a lapaly po vodě. Říkává se, že ryby jsou němé, ale mládenec přece jen zaslechl jejich nářek, že tady mají tak bídně zahynout, a bylo mu jich líto. Seskočil s koně, vyprostil ty tři zajatkyně z rákosí a hodil je zas do vody. Radostně sebou mrskly, vystrčily hlavy nad hladinu a zavolaly na něho:
„Nezapomeneme, že jsi nás zachránil, jednou se Ti odměníme.“
„Rádo se stalo,“ řekl mládenec a jel dál. Za chvíli se mu zdálo, jako by se z písku pod kopyty ozýval nějaký hlásek. Zastavil koně a uslyšel, jak si jeden mravenčí král stěžuje:
„Jen kdyby nám tudy lidé nejezdili s těmi nemotornými zvířaty! Hloupému koni je to jedno, že jeho těžká kopyta zašlapávají mé poddané.“ Mládenec hned odbočil stranou a mravenčí král za ním volal:
„My nezapomeneme a jednou se Ti odměníme.“
„Jako by se stalo,“ zasmál se mládenec a jel dál. Cesta ho zavedla do lesa a za chvíli uviděl vysoko na stromě párek krkavců. Krkavčí otec a matka stáli u hnízda a vyhazovali z něho své mladé.
„Pryč s Vámi, Vy chaso šibeniční,“ křičeli na ně, „my už Vás nestačíme dosyta nakrmit, však už jste dost velcí, abyste se uživili sami.“
Nebohá krkavčata ležela na zemi, třepala a tloukla peroutkami a naříkala:
„Jak se máme sami živit, když ještě neumíme létat? Teď už nám nikdo nic nedá a musíme umřít hlady.“
Dobrák mládenec seskočil s koně, že jim půjde něco ulovit. Jako na zavolanou vyrazil z houštiny divoký kanec. Lovec mu nastavil oštěp, zabil ho a nechal ho tam, aby se krkavčata měla čím krmit. Mladí krkavci přiskákali, pustili se do jídla a volali:
„My nezapomeneme, jednou se Ti odměníme.“
„Jako by se stalo,“ řekl mládenec, vyhoupl se do sedla a jel dál. Dlouho tak jezdil světem z místa na místo, až přijel do jednoho velikého města. Všude po ulicích byl náramný lomoz a tlačenice, a největší na náměstí. Najednou se tam objevil hlasatel na koni a oznamoval, že pan král hledá pro svou dceru manžela. Ale kdo se o ni chce ucházet, ten musí splnit těžký úkol, a když se mu to nepodaří, zaplatí to životem. Mnozí už se o to pokusili, ale nadarmo dali život v sázku.
To by bylo něco pro Tebe! pomyslel si mládenec a zamířil rovnou k zámku podívat se na princeznu. Uviděl ji sedět na pavlánu a její krása mu tak popletla hlavu, že zapomněl na všecko nebezpečí a ohlásil se u krále jako nápadník.
A hned začala zkouška. Vyvedli ho k moři a z vysoké skály před ním hodili do moře zlatý prsten. Král mu potom přikázal, aby ten prsten z mořské hlubiny zase vylovil, a dodal ještě:
„Když vyplaveš bez prstenu, budou Tě z té skály házet do moře znovu a znovu, dokud Tě vlny nepohltí.“
Všichni hezkého mládence litovali, ale pomoci mu nemohli, a tak ho nechali u moře samotného.
Mládenec stál na břehu a přemýšlel, co dělat. A jak se tak dívá, najednou vidí připlouvat tři ryby, a byly to právě ty, kterým zachránil život. Ta uprostřed nesla v hubě škebli a složila ji na břeh mládenci k nohám. A když ji zvedl a otevřel, zaradoval se: ve škebli ležel ten zlatý prsten.
Vesele se vrátil do zámku, odevzdal prsten králi a těšil se, že ho slíbená odměna nemine. Princezna však byla pyšná, a jak uslyšela, že to není princ, ale prostý mládenec, nechtěla ho a žádala, aby nejdříve splnil ještě druhý úkol. Sešla do zahrady, vlastní rukou rozházela do trávy deset pytlů prosa a rozkázala:
„To proso ať přes noc sesbírá. Ráno, než vyjde slunce, musejí být pytle plné a ani zrnko nesmí chybět.“
Mládenec usedl v zahradě a uvažoval, jak by se dal tenhle úkol splnit, ale nic nemohl vymyslet. A tak jen smutně seděl a už se připravoval, že ho za svítání povedou na popravu. Ale sotva zasvitly do zahrady první sluneční paprsky, uviděl, že těch deset pytlů stojí pěkně vedle sebe a všechny tak plné, že ani zrnko nechybí. To v noci přišel mravenčí král se svými tisíci poddaných a vděční mravenci se dali do práce, až všechno proso sesbírali a naskládali do pytlů.
Princezna sama přišla do zahrady a s podivením shledala, že mládenec zase vykonal, co měl uloženo. Ona však pořád ještě nemohla překonat svou pýchu a řekla:
„Pravda, splnil oba úkoly, ale já si ho dřív za manžela nevezmu, dokud mi nepřinese jablko ze stromu života.“
Mládenec nevěděl, kde roste strom života, ale co měl dělat! Sebral koně a jel. Umínil si, že pojede a pojede, dokud koně nohy ponesou, ale nedělal si naději, že ten strom někdy najde. Když tak proputoval tři království, dostal se jednou k večeru do lesa a usedl pod strom, že se tam vyspí. V tom mu ve větvích nad hlavou něco zašelestilo a do dlaně mu spadlo zlaté jablko. Zároveň k němu slétli tři krkavci, usedli mu na klín a řekli:
„My jsme ta tři krkavčata, která jsi zachránil před smrtí hladem. Když jsme vyrostli, doslechli jsme se, že hledáš to zlaté jablko. A tak jsme zaletěli přes moře až na konec světa, kde roste strom života, a jablko jsme Ti přinesli.“
Mládenec samou radostí spal té noci jen na půl oka a hned za svítání se vydal na zpáteční cestu.
Když princezně přinesl zlaté jablko, neměla se už na co vymlouvat, a byla svatba. Rozkrojili jablko života, snědli je spolu, a od té chvíle si princezna svého muže z celého srdce zamilovala. Byli spolu oba šťastni jako dva květy na jedné větvičce a měli se stále stejně rádi.