Bílá pohádka

Kdysi dávno a dávno byla doba, kdy nebyla žádná zima. Sluníčko hřálo po celý rok stejně a Zahrada pořad stejně voněla. Sluníčko hřálo poctivě a rádo. Denně plulo nebem a zdálo se mu, že to dělá dobře. Až jednou ze tmy noci přiletěla hvězdná bludice. „Jsem kometa aneb vlasatice aneb bludná hvězda!“ ječela a potrhle se smála. Vypadala jak letící požár a hořel za ní velký rudý ohon. „A teď si na vás pěkně posvítím!“ „Počkat!“ řeklo mírně Sluníčko. „Sem se necpi! Tomuhle světu přece svítím já!“ „O co že ne!“ mrskla kometa chvostem. „Já jsem totiž lepší! Naschvál, naschvál: že to neumíš?“ Vtom z ní vyletěl roj jisker. Sluníčko závistí trošku zbledlo. Začala ho zlehka svrbět ješitnost.

„Takhle prskat umí každý!“ ohnalo se, i když to nebyla pravda. „Ty zas neumíš hřát, prskavko!“ Nadechlo se a zahřálo nebe. Ale prskavka jen lítala kolem a ztřeštěně se chichotala: „Kiš kiš! Kiš kiš!” pošklebovala se. A najednou udělala přemet, až celé nebe zablesklo. To už si Sluníčko nemohlo nechat líbit! Nadechlo se znovu a začalo žhnout jak pekáč. Ale vlasatice švihla nebe chvostem a zasršela jako rachejtle. „Zhasni sel Ať se ti nezavaří pupek!” pochichtávala se. A to se Sluníčko vážně naštvalo. „Ty vrtichvoste!” zakřičelo rozzlobeně. „Pozor, drž si ocas! Já ti ukážu!” A nadechlo se potřetí. Nebe se bíle rozžhavilo. Země zasyčela. Skály pukly žárem. Rybník rázem vyschl. Bludice jen vyvalila oči, potom pískla hrůzou a hnala do tmy zpět. Sluníčko žhnulo ještě chvíli, ale pak se vysílilo. Vyzářilo horko, které mělo na půl roku, a hrozně ho to zmohlo. Vychladlo a zvadlo, paprsky mu schlíply a padla na něj velká únava.

„Úúú, to je zima!” šeptlo, vlezlo do hustého mraku a hned usnulo. A tak začaly tuhé mrazy. Sluníčko spalo a svět chladl. Zahrada zmrzla na kost, a pak z ledového nebe začal padat sníh. Svištěla metelice, závěj rostla jako hora a zimní vítr skučel jako vlk. Konečně se Sluníčko probudilo zimou. Rozhlédlo se kolem a strašlivě se leklo. Po Zahradě nikde ani stopy! Dole byly jenom bílé pláně. Všechno zmizelo.

„No maucta!“ zděsilo se Sluníčko. „To jsem zas jednou něco vymňouklo!“ Honem dýchlo na sníh. Jenže bylo tak vysláblé a zkřehlé, že neroztálo ani vločku, jenom se mu zatočila hlava a točila se chvilku jako kolotoč. „No maucta!“ řeklo znovu. „To je tedy malér. Na tohle jsem slabé. A co teď?“

Dýchlo ještě jednou, ale marně. Vyskočily mu mžitky před očima, ale sníh byl pořád a bílá pláň se ani nehnula. Teď už se Sluníčko zděsilo doopravdy. Dobře vědělo, že Zahrada mrzne. A jestli vážně zmrzne, už nikdy nevypučí tráva, nerozkvetou kytky ani stromy a Zahrada tu prostě vůbec nebude. A najednou Sluníčko přišlo na to, jak moc ji má rádo. Bez Zahrady by ho vůbec netěšilo svítit. A tak ji nikdy nesmí nechat zmrznout, ani kdyby … kdyby co? Kdyby nevímco!

„Sluníčko!” řeklo přísně samo k sobě. Nikdo tu nebyl a muselo si zas dávat rozumy samo. „Nebuď cimprlína! Jsi Sluníčko a ne vypálená sirka! Tak se koukej podle toho chovat! Nestydíš se nechat všechny mrznout? Stydíš! No tak vidíš! Fuj!” A když to dořeklo, dýchlo na svět znovu. Hned se s ním zatočilo nebe. Ze samé námahy mu zahučelo v uších, mžitky lítaly jak divé, jenomže Sluníčko nepovolilo. Dýchalo, až už nemohlo, a přece ještě mohlo. A najednou se závěj lehce zachvěla. Ve sněhu se otevřela škvírka. Z ní cosi vystrčilo bílou hlavu a hele! Byla to první sněženka!

„Hurá!” zařvalo Sluníčko jako tygr. „Hurá! Povedlo se to!” Ze samé radosti se rozzářilo. A jak začalo zářit, hora sněhu rychle tála a pod sněhem se objevovala celá Zahrada. „Ahoj!” řeklo Sluníčko rozpačitě, protože nevědělo, jak moc se kdo zlobí. Ale svět se usmál a všichni řekli: „Ahoj!“, jako by právě tři měsíce nechumelilo.

A tak vznikla zima. A tak vznikla láska (a ta je moc důležitá!). A Sluníčko celé šťastné hřálo, Zahrada se zelenala a poslední rampouch cinkl o zem jako zvoneček

Autor: Daniela Fischerová

Zdroj: Duhové pohádky