Berona

Byl jeden král a ten král měl velikou a krásnou zahradu, které snad nikde rovno nebylo. V té zahradě byl jeden vysoký a košatý strom, rovný jako jedle, krásný jako lípa. Ať přišel do zahrady kdo přišel, každý nejprve naň oči upřel a nemohl se naň dost nahledět. Pro jeho krásu i sám král často si ho obhlížel ze všech stran a nikdy se jeho krásy nasytit nemohl. I povídá si jednou:
„Už bych jen rád věděl, jak Ti říkají a zda nějaké ovoce plodíš. Sám si dost hlavu lámu a nic vymyslet nemohu, proč při své kráse už tolik roků žádné ovoce neneseš! Mnoho bych dal za to, kdyby mi někdo oznámil, co v tom je, jak je to s Tebou.“
V myšlenkách odešel ze zahrady, ale vždy mu v hlavě vrtalo, jak by se něčeho o tom stromě dovědět mohl. Konečně mu přišlo na rozum, zdali by mu to moudří lidé povědět neuměli.
Dal zavolat z celé krajiny moudré lidi, zahradníky i hadače. Když se sešli, zavedl je do zahrady k tomu stromu řka jim:
„Lidé milí, mnoho let tento strom tu stojí, roste a ovoce nemá; rád bych věděl, co je to za strom a zda ovoce ponese.“
Ti moudří lidé, hadači a zahradníci, velmi se divili té kráse, prohlíželi ho ze všech stran, ale na královu otázku nedovedli odpovídat, až se tu přibelhal jeden starý, o hůl opřený člověk. Ten ze zástupu vykročiv, před krále se postavil, řka:
„Darmo si rozum namáháte, to se uhodnout nedá, ale já Vám o tom divném stromě něco povím.“
Všichni napjali uši a stařeček vypravoval dále. „Za mé mladosti vyprávěl mi jeden velmi starý člověk, že tomuto stromu snad v celém světě rovno není a že takové ovoce nosí, jaké lidé ještě neviděli. Před půlnocí vypučí, po chvilce kvete a zas po chvilce zlaté ovoce dozrává. O půlnoci ho někdo otrhá, nevím kdo.“
Všichni hleděli na starce s podivením a král s vyjasněnou tváří:
„Když je tak,“ praví na to král, „dám ho hlídat. Strom je můj, a ze svého stromu mohu ovoce trhat, v tom mi snad nikdo bránit nebude. Tak učiním.“
Královští tři synové stáli u otce a čekali, co dále řekne; král ale přímo k nim se obrátiv, pravil:
„Moji synové, teď o tom přemýšlím, kdo by se na to hlídání dát mohl. Vy jste mi nejvěrnější, jste hodní, čilí šuhajové, zda by se z Vás jeden na to nedal?“
„Já se o to pokusím,“ pravil nejstarší; „snad ho uhlídám a na ukázku Vám jedno ovoce donesu.“
„Nuže, synu můj, když to zkusíš, jen se statečně drž.“ řekl mu otec.
Přišel večer. Nejstarší králův syn nazval si druhy, nabrali pečeně a vína, aby jim veseleji bylo a aby také nezaspali; tak připraveni vybrali se do zahrady pod strom. Rozdělali si oheň, jedli, pili, smáli se, veselili, takže jim sen ani na oči nepřišel.
Před půlnocí prohlížejí strom, najdou pupeny; po chvíli se opět dívají, tu se rozvíjí květ, a po chvíli místo květu malé blýskavé bobulky viděli. Bobulky očividně rostly a krásná, zlatá jablíčka, jako hvězdičky, po stromě se třpytí. Všichni hledí na strom, sotva dýchají.
„Jen ještě chviličku počkejme, než dozrají.“ šeptal princ.
Přiblížila se půlnoc; každý se k stromu tlačil, aby se nahoru vyšplhal a jablko utrhl; tu hle ..... blesk, třesk, vichr, bouře a strašlivý lijavec, tma a mrákota jako v pytli, nejinak to bylo, než jako by se svět převrátit měl. Hlídači nevěděli, kde jsou, co jsou od strachu. Po chvilce se bouřka utiší; lijavec přestane a na nebi se měsíček s hvězdičkami ukáže. Hlídači dívají se na strom a po jablkách ani známky.
„Tu to máme, vidíte,“ pravil syn královský, „vždyť je nějaká zlá síla do jednoho v té bouři otrhala. Jestlipak to kdo jaktěživ slyšel!“ Ale darmo dychtili po jablkách, jablek nezbylo.
Ráno vyhlížel král svého syna, sotva svítat počalo. Nemohl se ho dočkat, až ho viděl konečně pomalu přicházet. Jak viděl, že nic nenese, tu mu mysl poklesla.
„I kýhoďasa, synku, vždyť Ty nic neneseš?“
„Nic,“ pravil syn a všecko otci pověděl. Otec se ho na vše ptal, jak strom kvete, jaké má ovoce, a jen litoval, že mu ani jedno jablko nenechali a všecky obrali. „Já bych přece jen rád jednou ve svém životě to utěšené ovoce viděl. Kdyby se jen někdo našel, co by ho uhlídat uměl.“
Tu se ohlásil prostřední jeho syn, že on bude  hlídat druhou noc.
„Nu, tak to zkus, ale jen směle a opatrně, ne jako Tvůj bratr“ řekl mu král.
Prostřední syn sotva večera se dočkal. Hned si také dal do zahrady nanosit vína a pečeně a s druhy svými se tam vybral, jako jeho bratr. Rozdělali oheň, veselili se, popíjeli, jako mladí lidé.
„Bratříčkové,“ povídá královský syn, „musíme se postarat, abychom odtud s prázdnou neodešli. Já dám tomu, kdo první zlaté jablko utrhne, tento svůj drahý prsten!“
„Když je tak,“ pravil jiný, „já mu dám svůj palaš zlatý.“
„A já čapku s drahým pérem.“ pravil třetí.
„Platí, platí,“ řekli všichni a složili na hromádku prsten, palaš i čepici s pérem pro toho, který prvně jablko ze stromu snese. Půlnoc se blížila, strom začal pučet, začal kvést, odkvete a ukazovaly se blýskavé bobulky. Ty rostly, rostly, a již bylo vidět jablíčka, jak se mezi listím třpytí. Družina se k stromu tlačila.
„Počkejte, ať ještě trochu dozrají,“ šeptal princ; po chvíli ale sám, nemoha se dočkat, kázal:
„Tak teď, bratříčkové, kdo dříve!“ Všichni jako splašení hnali se ke stromu s rozepjatýma rukama. Tu je zarazí neobyčejná zima, až jim tváře zčervenaly; pod nohama měli kluzký led, že za každým krokem na zem padali, tma je zavalila a zima jimi tak pronikala, div že nezkřehli.
Tento nečas dlouho netrval; tma pominula, začalo se oteplovat, led zmizel a na jasném nebi se měsíc s hvězdičkami ukázal. Chlapci se dívají na strom, tu ani jedinkého jablíčka neviděli.
„Tu to máme, bratříčkové,“ pravil královský syn, „co to má znamenat? To se snad nikomu nestalo, co nám. Jaké to trápení na nás přišlo!“ Marné bylo všecko jejich namáhání. Mrmlajíce posbírali své věci a odešli ze zahrady. Král je už čekal. V noci ani odpočinku neměl a najisto myslel, že mu druhý syn žádost vyplní.
„No, jak bylo, synku?“ ptá se král syna.
„Ale nic,“ odpoví syn; „málem jsme o půlnoci pro zimu zahynuli a na ledě údy polámali.“
Král nevěděl, co podivením počít a ustavičně hlavou kýval. Viděl, že je vše namáhání darmo.
„Ať si rodí komu chce!“ pravil konečně, „vidím, že je vše zbytečné.“
Tu se ohlásí nejmladší syn královský, krásný to, utěšený šuhaj, že on půjde hlídat.
„Už toho nech, synku, vždyť vidíš, jak se bratrům vedlo“ řekl král.
„Když se jim špatně vedlo, snad se mně podaří,“ odpověděl syn.
Před večerem se vybral do zahrady, ale sám. Nic nevzal s sebou, jen píšťalu, na kterou si obyčejně hrával. Celá rodinka ho provázela a žehnala.
V zahradě nedaleko stromu se zastavil. Večer byl tichý, že se ani lístek nehýbal. Začal si pískat, nejprve pomalu, potom rychleji a rychleji; tu si pískal, jako by o něco prosil, tu jako by mu srdce puknout mělo, tu jako by si smělost dodával, a zase jak by mu veselost v žilách hrála. Vrchy a doliny se mu ozývaly. Tu se pojednou blíží půlnoc. Strom začne pučet, kvést, po květu zjeví se zlaté bobulky a z těch vyrůstají zlatá jablíčka.
Královský synek se díval na strom, ale nepřestával pískat, a čím déle se na krásné ovoce díval, tím krásněji mu píšťalka hrála. V půlnoci tu náhle přiletí na strom jedna krásná, zlatá paní, v bílých šatech oblečena, a s ní přiletělo padesát pěkných děvčat. Začaly sbírat jablka. Královský synek hledí, hledí a nemůže z té zlaté paní oči spustit, nikdy podobné krásy neviděl! Přestal pískat, ba přestal i dýchat, jen se díval.
Mezitím děvčata a paní jablka sebraly, a když je měly sebraná, spustila se zlatá paní rovnou ze stromu k pěknému královskému synkovi. Stál před ní jako uřknutý, nevěda, čí že je.
Zlatá paní se na něho usmála, uklonila hlavu a pravila sladkým hlasem:
„Těžká věc to byla, vykonat, co jsi Ty vykonal; Tvoje píšťala, vyzradila Tvoje nevinné, dobré srdce, a jen Tobě jsem mohla ustoupit. Poslyš, do této chvíle jsem já chodila zlatá jablka trhat, ale teď přišla řada na Tebe. Já jsem trhala o půlnoci, ty je budeš trhat v poledne.“
Královskému synu se oči zajiskřily, duše se mu rozjasnila.
„A kdo jsi Ty a kde bydlíš?“ ptal se jí.
„Říkají mi Berona, v černém městě bydlím.“ Řekla a zmizela.
Královský syn stál jako sloup, nespustiv očí z místa, kde zlatá paní stála. Žal ho přepadl, když viděl, že je sám, a smutně si její slova opakoval.
Když se rozbřeskovalo, upamatoval se, že má jit k otci. Rád měl otce, a proto pospíchal, aby ho potěšil.
„Uhlídal jsem, uhlídal, a všecko vím!“ volal zdaleka.
„A kde máš jablka?“ ptá se otec.
„Jablka nemám, ale budu mít každý den,“ odpověděl syn. „Jedno krásné zlaté děvče, jmenuje se Berona, je vždycky o půlnoci trhalo, ale teď mi nakázalo, abych je já v poledne trhal.“
Otec hlavu radostně zdvihl, syna po tváři laskal a téměř si poskakoval, jako veselý člověk.
Jak zlatá paní řekla, tak bylo; královský syn v každé poledne jablka trhal a otci je nosil.
Půl roku bylo jak bylo a po půl roce začínal být nejmladší synek královský zamyšlený, práce ho netěšila, jídlo mu nechutnalo, nic ho netěšilo, postával rád pod stromem, myslel na zlaté děvče, myslel na ni ve dne v noci. Cítil, že by dobře bylo, kdyby šel Beronu hledat a oznámil to otci.
„Dobře, můj synu,“ řekl otec, „vidím, že pro Beronu teskníš a nikde místo nemáš. Jdi spánembohem, rád Tě na cestu vypravím.“
Synek kázal zbroj připravit, vybral si sluhu, nabrali potravy, sedli na koně a dali se na pochod.
Horami, poli, vodami, přes mnohé krajiny křížem krážem pochodili svět, ale o černém městě a o zlaté panně Beroně ani vidu ani slechu. Na dlouhé té cestě se vydali z peněz, takže nic více neměli než každý svého koně a šavli. Tu v té jejich úzkosti, co si dále počnou, přijeli k jednomu zámku. I spěchali k němu, domnívajíce se, že tam někoho najdou, u něhož by se na černé město a cestu k němu poptali.
V tom zámku bydlela jedna ježibaba, matka Beronina.
Ježibaba je viděla, jak do zámku vjížděli, ihned jim v ústrety šla, přívětivě je vítala a žádala si vědět, proč přišli.
„Rádi bychom věděli,“ řekl královský syn, „jestli jste tu slyšeli o černém městě a o zlaté Beroně.“
„Ba věru slyšeli, děti moje,“ odpověděla ježibaba. „Tady najdete, co hledáte. Berona každý den tu do mé zahrady v poledne chodí a tam ji můžete i vidět, když se Vám zlíbí.“
Ježibaba tušila, že jdou na námluvy, proto k nim tak pěkně promluvila; ale více na sobě znát nedala. Poledne se blížilo a královský syn se vybral do zahrady.
Ježibaba všecko pozorovala, a jak se trochu vzdálil, zavolala tajně sluhu, na vše se ho vyptala, a je-li prý to ten král, co Beronu na zlatých jablkách přistihl. Sluha přisvědčil.
„No,“ praví mu ježibaba, „vezmi si tuto píšťalku, a až spatříš Beronu, zapískej na ni, aby Tvůj pán co nejrychleji k ní běžel. A teď jdi za pánem a vykonej, co Ti přikazuji.“
S netrpělivostí projížděl se královský syn po zahradě sem i tam, díval se na všechny strany, ale nemohl se dočkat Berony. Tu v pravé poledne zahlédl ji sluha mezi stromovím, zářila jako slunce. Ihned vzpomněl na ježibabin příkaz, vzal píšťalu, zapískal, a v tom okamžení pán jeho tak tvrdě usnul, jako by ho zařezal. Zlatá Berona k němu přikročila, dlouho se mu do očí dívala, ale když viděla, že se neprobouzí, odešla.
Jak odešla, pán se probudil a sluha mu vyprávěl, že Berona u něho byla a právě odešla, než se probudil, ale o píšťale nic neřekl. I nevěděl královský syn, má-li se mrzet na sebe, že usnul, či na sluhu, že ho nevzbudil; všecek byl domrzen.
Na druhý den, když královský syn do zahrady přišel, opět ježibaba na sluhu pozor dávala, a vyhlídnuvši si chvilku, s ním se radila a dala mu opět píšťalku. Zalíbila se darebnému chlapovi zlatá Berona; i bylo mu tedy vhod, že pán spí, a on že na ni může hledět. Sotvaže viděl skrze stromoví její tvář zářit, zapískal, a pán okamžitě usnul. Berona se zase dlouhou chvíli naň dívala, i muselo ji mrzet, že ho opět spícího našla, neřekla nic a odešla.
Jak odešla, pán se probudil; ale když mu sluha vše vyprávěl, tu si div vlasy nerval a sluhu div nezbil, proč ho nevzbudil. Ještě se těšil na třetí den. Ale i třetí den se ježibaba sluhou se domluvila, a ten rád se na to dal ..... pánu svému rybník vypálit! Jak Beronu spatřil, zapísknul, a pán i potřetí usnul jako snop. Berona k němu přistoupila, žalostně se naň dívala a plakala, ale on se neprobudil.
Dlouho se nemohla odloučit, ale konečně přece se od něho obrátila, sluhovi pak ale takto pravila:
„Pověz svému pánovi, aby Ti klobouk o jeden hřebík níže zavěsil, že mě jen tak dostane.“
V tom zmizela a pán se probudil. Ihned se ptal sluhy, zdali tam zlatá paní byla, a uslyšev, že tam byla a co mu vzkázala, padl do hrozného zármutku. Když viděl, že u ježibaby nic nepořídí, odešel pryč a cestou přemýšlel, co poslední slova Beronina asi znamenají. I přemýšlel dlouho, až mu přišlo na um, že ho sluha zrazuje. I tu se rozpálil hněvem, chytil šavli, máchnul sluhovi po hrdle a mžikem mu hlava odletěla. Zem tělo jeho pohltila.
Královský syn, nevěrného sluhy zproštěn, sám chodil horami, dolinami, kamenitými cestami, kam ho oči vedly. Tu slyší strašný křik, že se až hory ozývaly. Jde za křikem a tu přijde na jednu loučku, na které se tři čerti o plášť, papuče a bičík hádali.
„Dej bůh štěstí; co se tak perete?“ pozdravil rozezlené čerty.
„Těžko se neprat, když ani jeden ustoupit nechce,“ zvolali čerti všichni najednou, div ho neohlušili.
„Nevřeštěte všichni, jeden mluv a Vy mlčte“ kázal královský synek.
„Nuže poslyš. Tento plášť, tyto papuče a tento bičík jsme po otci zdědili, a je to vzácné dědictví. Kdo se do pláštíku zahalí, toho ani čert neuvidí; kdo papuče obuje, toho hned tam odnesou, kam jen chce a kdo tímto bičíkem uhodí, hned je tam, kde si přeje! O tyto věci bychom se měli podělit, ale každý chce mít i pláštík, i papuče i bičík, a proto se pereme.“
„Jste Vy ale blázni,“ praví jim královský syn, „já Vás v tu chvíli dobře rozsoudím, když svolíte. Máte pravdu, že by nejlepší bylo to, kdyby se dědictví jednomu z Vás dostalo; a když tedy každý chce mít, dobře, ať všecko dostane jeden. Ale jak! Nu vyjděte tam na ten vrch, věci tu nechte, a který nejdříve sem přiběhne, dostane všechno. Líbí se Vám to?“
Blázni čerti souhlasili a šli všichni tři na ten veliký vrch.
V tom chytrý královský syn přehodil plášť přes sebe, papuče obul, a bičíkem švihnuv, pravil:
„Chci být před černým městem, kde bydlí zlatá Berona!“ a v tom okamžení ho to do povětří zdvihlo, letěl nad vrchy, krajinami a vodami, až se octl před branou černého města. Shodil hned plášť i pantofle a bičík odhodil. Jedna z těch pěkných padesáti děvčat, co s Beronou přilétaly jablka trhat, právě se tam nedaleko procházela. Jak spatřila královského syna, běžela hned své paní to oznámit.
Berona nechtěla uvěřit, myslela, že on se k ní nikdy nedostane, poslala druhou, třetí z panen, ale když všecky shodně tvrdily, že je to on, tu k němu pospíchala sama, aby ho uvítala.
Spolu s ní přihnali se za královským synem i Ti tři čerti.
„U sta rohatých!“ zařvali jedním hlasem, „sem plášť, papuče a bičík!“
Královský synek jim to hodil a pěkně jim poděkoval. Bez jejich bláznovské hádky, nebyl by se dostal k zlatému svému děvčeti. Ta si ho zavedla do svého zámku a udělala ho pánem nad sebou i celou krajinou. Kdyby byli neumřeli, mohli žiti ještě dnes!