Abú Kír a Abú Sír

V jednom městě měli vedle sebe krámy dva řemeslníci, barvíř látek Abú Kír a holič Abú Sír. Oběma se vedlo špatně. Barvíř byl lenoch, zákazníky podváděl a šidil. Kdo si k němu dal obarvit látku, víckrát se s ní už neshledal. Abú Kír ji prodal, peníze projedl a pak se zákazníkovi omlouval, buď že látku někdo ukradl, nebo že se při barvení zkazila, a tak dále a tak dále, výmluv měl vždycky dost. Holič Abú Sír byl pilný a zručný řemeslník. Ale nic platné mu to nebylo: měl chudý krámek a nemohl zákazníkovi nabídnout osvěžující koupel jako jiní holiči a lazebníci. A k barvíři Abú Kírovi už také nikdo nechodil; o jeho nepoctivosti vědělo celé město.
Večer sedávali před svými krámky a navzájem si stěžovali na svůj osud.
„Víš co,“ řekl jednou barvíř holiči, „pustíme se do světa, tady bychom umřeli hladem.“
Když s tím Abú Sír souhlasil, Abú Kír ještě navrhl, aby všechno, co vydělají, dávali do jednoho měšce a společně se jako dobří přátelé živili. Dobrák holič na všechno přistoupil. Druhý den ráno vstoupili na loď, která se zrovna chystala vyplout.
Na lodi neměli holiče, a tak se tam Abú Sír dobře uplatnil. Holil námořníky i kupce za chléb, za sýr, za fíky a datle i za peníze. Abú Kír se celý den jen povaloval, a co Abú Sír vydělal na jídle, to stačil sníst. Abú Sír však barvíři nevyčítal, byl rád, že se druh nají, a v duchu si maloval, jak se jim v cizině dobře povede, až budou vydělávat oba dva.
Po třech týdnech skončila loď plavbu a spustila kotvy v přístavu velkého města. Barvíř Abú Kír se nerad loučil s lenošivým životem na lodi. Dalo to Abú Sírovi přemlouvání, než líného přítele donutil, aby se s ním vydal do ulic neznámého města. Chodili celý den, nohy už sotva cítili, než se jim podařilo najmout chudý pokojík. Barvíř Abú Kír se hned převalil na lůžko a usnul. A spal ještě druhý den v poledne, zatím co Abú Sír už sháněl práci na tržištích a v přístavu. A že nezahálel, vrátil se večer domů s chlebem a ovocem, a bylo toho víc než pro dva, ale Abú Kír to všechno stačil sníst sám, ani z lůžka při tom nevstal. Tak to chodilo den po dni, Abú Sír ráno odcházel za prací, večer se vracel s jídlem, někdy i s trochou peněz, a Abú Kír se jen na lůžku povaloval a často ještě přítele huboval, že je jídla málo.
Čtyřicátý prvý den, co v tom cizím městě každý po svém žili, holič se rozstonal. Nemohl se hnout z lůžka a čekal, že se teď bude o živobytí starat Abú Kír. Ale Abú Kíra ani nenapadlo vstát; vymámil na nemocném příteli peníze a posílal si pro jídlo jednoho chlapce z domu.
Čtvrtého dne upadl holič do tak hlubokých mdlob, že ho měl Abú Kír za mrtvého. Tu teprve lenoch barvíř vstal, nikomu v domě nic neřekl a odešel. Na trhu si za Abú Sírovy peníze koupil nádherné šaty a začal se v nich procházet po městě.
Jak tak chodil, dostal se k barvířskému krámu. Podivil se, když viděl, že všechny látky jsou nabarvené jen na modro. I vešel dovnitř, vyndal z kapsy šátek a požádal barvíře, aby mu jej nabarvil na zeleno.
„To neumím,“ zavrtěl hlavou barvíř.
„Tedy na červeno,“ poroučel si Abú Kír.
„To také nedovedu,“ pravil barvíř, „u nás umíme barvit jenom na modro.“
To chtěl Abú Kír slyšet. Obrátil se a z krámku se dal rovnou ke královskému paláci. Ohlásil se u krále jako zázračný umělec z daleké země za mořem a žádal krále, aby mu dovolil usadit se ve městě a zřídit si barvířskou dílnu. Vykládal králi, jaké skvělé purpurové barvivo umí připravit z mořských hlemýžďů, líčil mu krásu šafránové barvy a šarlatu a jiných podivuhodných barev. Král se dal zlákat těmi divy, zahrnul Abú Kíra penězi, věnoval mu krásný dům, plný služebnictva, a rozkázal, aby se hned dali do stavby velké barvířské dílny.
Zatím Abú Kír objednal v cizích zemích všechno, co k řemeslu potřeboval, a když dílna stála, dal se do práce. Najal si pomocníky, a když je zaučil do svého řemesla, sám přestal pracovat, jen si hověl a poroučel, samé dobroty a lahodné vody pil. Zakázky se jen hrnuly, nejdříve od krále a jeho dvora, potom od velmožů z celé země a všichni se Abú Kírovu umění obdivovali; šla o něm všude samá chvála. Ostatní barvíři v městě přišli brzy o práci a nezbylo jim nic jiného, než aby pracovali v dílně Abú Kírově jako poslední pomocníci.
Teď si povíme, co se zatím dálo s holičem Abú Sírem. Když se chudák Abú Sír probral ze mdlob, překvapilo ho, že je v pokojíku sám. Nemohl se hnout, i naříkal a volal, až ho uslyšel vrátný toho domu. Přiběhl a Abú Sír ho prosil, aby mu přinesl něco k jídlu a hlavně pít že chce, že žízní umírá a že mu zaplatí, jen co se jeho přítel vrátí. Tak se vrátný staral o Abú Síra týden, dva týdny, nosil mu jíst a pít, ale Abú Kír se nevracel. Teď už měl Abú Sír jistotu, že ho přítel okradl a opustil. Vrátný však ho těšil, aby si z toho nic nedělal, že ho bude ošetřovat dál, dokud se neuzdraví. Abú Sír mu poděkoval a slíbil mu, že mu všechno oplatí, jen co bude zdráv.
Ale trvalo to dva měsíce, než se uzdravil. Když cítil, že se jen trochu udrží na nohou, vydal se do města a sháněl práci. Přišel na tržiště a tu spatří skvělý dům, u něho velký krám, který tu předtím nestál, a u krámu šum a hukot, lidé jeden přes druhého se tam tlačí a z toho chumlu se ozývají výkřiky obdivu a chvály.
I zeptal se, co je to za novinku, a dozvěděl se, že zde má barvířskou dílnu jakýsi Abú Kír, přítel králův, umělec nad umělce, a ten že dovede barvit látky nevídanými barvami.
Abú Sír se zaradoval z toho, co slyšel; přál svému druhovi úspěch a bohatství a v duchu mu odpustil, že ho nechal nemocného v nouzi a ještě peníze že mu ukradl.
Vešel do krámu a tam spatřil skvěle oblečeného Abú Kíra, jak sedí na bohatých polštářích, obklopen otroky, mlsá sladkosti z drahocenných mís a dělníkům, kterých se tu točí plno, jen poroučí; „Udělej to tak, udělej to onak!“
Ale toho, co ho čekalo, se Abú Sír nenadál. Když ho Abú Kír zpozoroval, vykřikl:
„Pomoc, je tu zloděj!“ A ukázal na Abú Síra.
Hned se na ubohého holiče vrhli Abú Kírovi pochopové, zbili ho a vyhodili ven.
Ztlučený Abú Sír si nedovedl v hlavě srovnat, proč s ním jeho druh tak zle naložil. Ošíval se bolestí po tom výprasku, hlava ho brněla a motal se v tlačenici lidí na tržišti jako omámený. Tu ho napadlo, že by se mu ulevilo v lázních, tam že by si rány a pohmožděniny ochladil. I ptal se, kudy se dostane k lázním. Ten, kterého se ptal, mu neodpověděl, jen oči na Abú Síra vyvalil a šel dál svou cestou.
„Jaké lázně?“ zvolal ten druhý, když ho Abú Sír zastavil. „Co je to?“
„To je to nejlepší, co může na světě být,“ řekl Abú Sír a začal vysvětlovat, co to ty lázně jsou.
„Nic takového tu nemáme,“ pravil ten druhý, „ale poradím Ti. Jdi ke králi a vylož mu, co jsi vykládal mně, jistě uděláš štěstí.“
Abú Sír poslechl, dal se ohlásit u krále, a když mu slyšení povolili, pravil:
„Jasný králi, dozvěděl jsem se, že tu nemáte lázně. Jak může být tak krásné město bez lázní?“ A vylíčil králi výhody, které lázně mají, jak v nich po koupeli člověk omládne, jak zlé nemoci z těla vyjdou a jak se mysl rozjasní a srdce rozjaří.
Král se žádným novotám neuzavíral, hned dal Abú Síra obléci do skvostných šatů, zahrnul ho penězi a dovolil mu, aby v městě zřídil lázně, kde se mu zlíbí.
Abú Sír vyhledal vhodné místo a dal postavit lázně, jakých jinde na světě nebylo. Kolem dokola dal vysázet cypřiše a růžové keře, mezi ně dal umístit vodotrysky s voňavou vodou a pavilónky s hudebnicemi, a když to všechno stálo, vonělo a šumělo, pozval do lázní krále.
Král si tu novinku nemohl vynachválit, div že se do lázní s celým dvorem nepřestěhoval. Celé město se chodilo na lázně dívat, a kdo koupele okusil, znovu a znovu se sem vracel. Tak Abú Sír zbohatl, lázně rozšiřoval, aby se na všechny dostalo, nové věci do nich zaváděl a král byl u něho denně hostem.
Když se barvíř Abú Kír dozvěděl o tom divu, řekl si, že musí také okusit všech požitků, které lázně tělu i mysli dávají, a vypravil se tam. Zůstal, jako když do něho hrom uhodí, když ho na prahu lázní vítal jeho druh Abú Sír, nádherně oblečený, obklopený velmoži ode dvora, kteří se ucházeli o jeho přízeň. Ale hned se vzpamatoval a zvolal:
„To sis ještě nevzpomněl na starého dobrého přítele, Abú Síre? Jak to, žes mě dosud nepozval? Už jsem to steskem nemohl vydržet a přišel jsem bez zvaní sám.“
„Dal jsi mě zbít a vyhodit ze dveří,“ řekl udivený Abú Sír, „zrovna když jsem byl v největší nouzi.“
A tu se Abú Kír začal dušovat, kdepak on že by takhle naložil se svým nejmilejším druhem, ano, že dal kdysi vyhodit jakéhosi zloděje, ale teď vidí, že to byl omyl, že ten zloděj se podobal Abú Sírovi jako vejce vejci.
„Jak by mě bylo mohlo napadnout, žes to Ty,“ volal Abú Kír, „měl jsem Tě za mrtvého.“ A lhal, jak se mu po příteli stýskalo, co se pro něho naplakal, a dobrák Abú Sír mu na slovo uvěřil. Hned ho zval dál, dal mu přednost před nejvyššími velmoži, hostil ho a radoval se, že je oba potkalo takové štěstí, že jsou královými přáteli a rádci.
Zlomyslný Abú Kír však poslouchal, jak se Abú Sír rozplývá, jen na půl ucha. Už přemýšlel, jak by přítele o královu přízeň připravil a navždy se ho zbavil.
„Všechno tu máš, jak se patří,“ řekl mu, když se spolu loučili, „ale přece tu ještě něco chybí.“
„Co by tu chybělo?“ ptal se Abú Sír.
„Nevidím tu nikde koupel s pěnivou vodou,“ pravil Abú Kír.
„Máš pravdu,“ přikývl Abú Sír, „hned ji dám zřídit.“
Rozloučili se a slíbili si navždy věrné přátelství.
Barvíř Abú Kír však nešel domů, odebral se rovnou ke králi a pravil mu:
„Štěstí pro Tebe, jasný králi, že jsem se dnes zastavil v lázních. Ten muž, co lázně zřídil, vydává se za Tvého přítele, ale věz, že se Tě chystá zavraždit.“
A ze svého zlého a závistivého srdce nalhal králi, že se s Abú Sírem spřátelil na lodi a že se mu Abú Sír svěřil, že je sem poslán od zámořských knížat, že má za úkol krále zabít a pak že prý se ona knížata zmocní celé královské říše. Abú Kír prý chtěl Abú Síra, hned jak vystoupili na břeh, odevzdat strážím; ale Abú Sír se mu v tom hemžení lidí ztratil a on, Abú Kír, prý od té chvíle nespal starostí o králův život; až teď že se mu ulevilo, když konečně Abú Síra našel.
Král zprvu Abú Kírovi nevěřil. Ale Abú Kír řekl:
„Králi, vyprav se zítra do lázní. Uvidíš, že Tě Abú Sír bude zvát do pěnivé koupele. Ale Ty se nedej zlákat. Je to koupel žíravá, kdybys do ní vstoupil, ani kůstka by z Tebe nezbyla.“
Král se druhý den vydal do lázní. Abú Sír krále uvítal a král se hned chtěl, jak měl ve zvyku, vykoupat v růžové vodě. Abú Sír však se usmál a pravil:
„Dnes mám pro Tebe, králi, překvapení. Připravil jsem pro Tebe pěnivou koupel s jasmínovou vůní, ta jediná je hodná Tvé vznešenosti, po ní se budeš cítit o dvacet let mladší.“
Jak to král uslyšel, oči mu zaplály hněvem; hned poručil svým strážím, aby Abú Síra spoutali a odvedli do vězení. Pak zavolal kapitána stráže a řekl:
„Zítra za svítání zašiješ toho zlosyna do pytle a vypluješ s ním v loďce na moře. Až mě uvidíš v okně paláce a uslyšíš, jak zvolám: ,Utop ho!, hodíš ho do vody!“
Kapitán stráže však byl dobrý člověk a Abú Sír mu vždycky zadarmo popřával té nejlepší koupele a spřátelil se s ním. A tak se nyní chtěl Abú Sírovi odměnit. Když nastala noc, vyvedl Abú Síra ze žaláře a zavezl ho v člunu na ostrov naproti královskému paláci. Tam měl Abú Sír čekat, až tudy za týden popluje loď; kapitán ho na ni dopraví a loď Abú Síra odveze do daleké země, kam už králova moc nesahá. Abú Sír nestačil kapitánovi děkovat. Usadil se v prázdné chýši na břehu ostrova a přemýšlel a dumal, proč se tak najednou králi znelíbil, že div o život nepřišel.
Za svítání kapitán zašil do pytle velký kámen, naložil jej na loďku a vyplul na moře pod okna paláce. Chvilku čekal a tu spatřil krále, jak se vyklonil z okna, zvedl ruku a zvolal:
„Utop ho!“ Kapitán shodil do vody těžký pytel a král si spokojeně zamnul ruce, že se zbavil navždy zločince, který mu ukládal o život.
Kapitán si v tu chvíli všiml, že se něco zablesklo a spadlo do vody. Kdyby byl tak věděl, co to je, byl by si počínal jinak; nebyl by, když s loďkou připlul k břehu, šel do paláce se svěšenou hlavou, co si zase král vzpomene a zdali nepřijde na to, že Abú Sír je živ.
A král v tu chvíli už nebyl ve své kůži. Hrozná věc se mu stala, zrovna když si tak spokojeně mnul ruce. Odstoupil od okna a třásl se na celém těle. Spadl mu totiž do moře zlatý prsten. A nebyl to obyčejný prsten, měl v sobě tak mocné kouzlo, že bez něho král už nebyl králem. Když na někoho totiž ukázal prstem, na němž ten prsten byl, ihned nešťastníkovi spadla hlava, Tak král s pomocí prstenu ovládal své stráže, vojsko a celou zem, všichni se prstenu báli a krále poslouchali.
Král nikomu neřekl ani slovo a trnul strachem, aby nikdo nepřišel na to, že prsten nemá; věděl, že by ho zavraždili a našli si nového krále.
Zatím Abú Sír seděl na břehu ostrova a sítí, kterou mu tam kapitán nechal, lovil ryby. Hned na první zátah měl síť plnou ryb. Vybral si tu největší, zařízl ji a dal se do kuchání. Tu se ve vnitřnostech ryby cosi zatřpytilo, hned bylo vidět, že to tam nepatří, a ukázalo se, že je to velký zlatý prsten. Abú Sír si jej v údivu prohlížel, pak si jej navlékl na prst a dál se obíral rybou, v myšlenkách však byl stále u toho prstenu, jak se mohl do ryby dostat a nemá-li ho raději zahodit, aby se kvůli němu nedostal třeba do neštěstí.
Tu šly kolem dvě staré ženy a divily se, co je to za hromadu krásných ryb. Abú Sír na ně zakýval, jen aby si šly vzít, mají-li chuť. Ale zůstal jako přimražen: ženám najednou spadly hlavy s krku. Ale nikde široko daleko není ani človíčka, to mohl dokázat jen neviditelný meč. Abú Sír se roztřásl strachem, přešla mu chuť na rybí maso, zalezl do chýše a bál se vystrčit hlavu, aby o ni nepřišel.
Seděl dlouho v koutku chýše a tu uslyšel, že ho někdo volá, a poznal hlas kapitánův. Kapitán mu přišel říci, že za chvíli pojede kolem loď a že Abú Síra vezme s sebou. Abú Sír se odvážil z chýše ven a spatřil, jak kapitán stojí v údivu nad bezhlavými ženami. Abú Sír už už zvedal ruce, aby kapitána uvítal, pln radosti, že se z toho očarovaného místa dostane, když tu kapitán zahlédl na jeho ruce prsten a vzkřikl:
„Nehýbej se, dej ruce dolů, nebo mě zabiješ!“
A hned se udiveného Abú Síra ptal, odkud má ten prsten. Poznal v něm králův majetek, a když mu Abú Sír řekl, že ho našel v rybích vnitřnostech, milý kapitán si vzpomněl, jak ho viděl letět do moře, zrovna když se král nahýbal z okna. Pověděl Abú Sírovi o kouzlu toho prstenu, řekl mu, že těm dvěma ženám nechtě srazil hlavy on, Abú Sír, a ptal se, co teď bude dělat, když je tak mocným pánem.
„Zavez mě ke králi,“ pravil Abú Sír.
Kapitán řekl, že ano, že ke králi Abú Síra doveze, i když král uvidí, že nesplnil jeho rozkaz. Už se krále nebál, král bez prstenu nebyl pro něho králem.
Dojeli k paláci, vystoupili a brali se rovnou ke králi. Král seděl bledý uprostřed rádců a stráží, pořád schovával ruku, aby si nikdo nevšiml, že už nemá prsten, a třásl se strachy, co bude, až na to přijdou.
Když spatřil kapitána s Abú Sírem, nesměl na sobě nechat znát, že už je bez moci, a rozkřikl se nejhněvivějším hlasem, co uměl:
„Co ses to opovážil? Nejen žes toho zlosyna neutopil, ale ještě mi ho vedeš na oči! Za to budete oba zle pykat.“
Už chtěl dát strážím rozkaz, aby se jich obou chopily, vtom však Abú Sír, aby to nikdo neviděl, postoupil o krok ke králi a ukázal mu prsten na své ruce. Král byl blízek mdlobě a jen hromada polštářů a koberců za ním a kolem něho jej udržela, že neupadl. Poručil strážím, aby odstoupily. Abú Sír králi podal prsten a pravil:
„Zde máš důkaz, králi, že jsem Ti nikdy nechtěl ublížit. Kdo jiný teď měl větší možnost stát se králem než já? Ale abys viděl, že jsem Tvůj věrný přítel, prsten Ti vracím.“
Král už měl prsten na prstě, ze srdce mu spadl těžký kámen. Objal Abú Síra a děkoval mu, že mu zachránil život. Abú Sír chtěl mermomocí vědět, co proti němu krále tak popudilo, a tu mu král vyprávěl o Abú Kírově výstraze, o tom, že prý mu Abú Sír v pěnivé lázni chystal smrt a jak lehkověrně král té pomluvě uvěřil.
Abú Sír konečně pochopil, že jeho druh Abú Kír je nejen lenoch nad lenochy, ale i zlý a ničemný člověk, a v duchu si vyčítal, že měl přece vědět hned, že lenost a ničemnost jsou sestry: kde jedna špatnost provádí, tam se jí druhá přes rameno dívá, a jedna druhou nezapře.
Zatím barvíř Abú Kír seděl ve svém nádherném domě a rozkazoval, jednou rukou si hlavu podpíral a druhou sahal do zlaté mísy, plné sladkého cukroví, a stále jedl. Nelitoval, jaký osud připravil svému příteli Abú Sírovi; teď měla jeho závistivá dušička pokoj. Tu se strhne na ulici hluk a do krámu vtrhnou žoldnéři, strhnou ho s polštářů, svážou, posadí ho obráceně na mezka a dají ho veřejně vézt ulicemi ke králi.
Abú Kírovi se to v hlavě motalo, nevěděl proč tak najednou upadl u krále v nemilost. Když však spatřil u krále živého Abú Síra, věděl, kolik uhodilo.
Marně se za něho dobrák Abú Sír přimlouval, král v téhle věci Abú Síra neposlechl, a jak měl skončit Abú Sír, tak skončil v moři Abú Kír.
Potom se král ptal Abú Síra, co si přeje, všechno že mu vyplní.
„Lepší lázně, než máš, už mít nemůžeš,“ pravil Abú Sír, „nic už Ti tu nejsem platný. Dovol mi, abych se vrátil domů, do rodného města. Když jsem teď ztratil svého jediného krajana, nic už by mě tu netěšilo.“
Král Abú Síra přemlouval, aby tu zůstal, hory doly mu sliboval, dceru mu nabízel, ale Abú Sír si nedal říci a že musí a musí domů. Neřekl, co si v duchu myslí, že by ho tu totiž jednou stejně nic dobrého nečekalo, když je král tak lehkověrný a když veškerá královská moc je v kousku lesklého kovu, který může odnést straka. Král dal pro Abú Síra vypravit loď a se vším, co na ní bylo, s posádkou, s obilím, s drahocennými látkami a zvířaty, ji Abú Sírovi daroval.
Abú Sír se čtyřicet dní plavil, než se dostal do rodného města. Tam si zařídil velké, nádherné lázně, oženil se a žil spokojeně až do smrti uprostřed krásných zahrad s cypřiši, růžemi, jasmíny a s vodotrysky, z nichž tryskala vonná voda; nebylo tam toho málo a všechno to vonělo, šumělo a hrálo.