Spánek si prodloužím o doušek více

Miluji nedělní rána, ačkoliv jsem nikdy nedostala snídani do postele. Hřeje mě ta představa, že nemusím vstávat, že jen na chvilku mě probudily sluneční paprsky a ne protivný zvuk budíku. A dám si snový nášup.

Vybavím si něco hezkého, a pak si o tom nechám zdát. Baví mě rozehrát příběh a počkat si na sen, jak to dopadne. Občas si sny sice nepamatuji, ale to bývá prý v případě, kdy to není důležité.

Nedělní spánek úplně jinak chutná než ten na pondělní ráno, kdy se pak obrazu v zrcadle ptám: A spaly jsme vůbec? Vidět to tedy není! Ledová voda do obličeje a masáž ledovými kostkami zaručeně zabírá. Tedy v létě. Za zimních pondělků takovou odvahu nemívám. To si namočím oba ukazováčky do vlažné vody a vytřu si ospalky. Ve středu už usínám za chůze. Kamarádka si do mě dloubne - cos dělala v noci?! Kéž by, postesknu si. Už ani ten přerušovaný spánek není, co býval. Vyspat se tak do syta, kdy člověk vyskočí jak v reklamě na obě dvě, ladně samozřejmě, a má pocit, že ten den všechno půjde jak po másle.

Pátrala jsem na internetu, protože ten ví vše, o dokonalém, sytém spánku. Vyvětrala jsem, převlékla ložní povlečení, kterému jsem vetkala vůni uklidňující, levandulovou, před spaním jsem vypila velký hrnek teplého mléka se lžičkou medu. Zalehla v dobu pro mě nezvyklou, ale odborníky na spánek doporučovanou – před půlnocí. S hlavou v polštáři čekám, až přijde. Nic. Měním polohu na levý bok. Nic. Záda, břicho… Nic. Sedla jsem si, že si zkusím něco přečíst, a po pár řádcích mi spadne hlava a bude to. Po několika stránkách zjišťuji, že se vůbec nesoustředím, protože čekám na spánek. Jsem netrpělivá. Jdu se projít do koupelny, kde se v zrcadle odráží oči jako tenisáky. Jak tohle mám uspat?

A to jsem byla unavená jako kotě! Dokonce jsem v autobuse cestou domů klimbla a málem přejela. Rozcuchaná s vlastní slinou na bradě. Nesnáším taková náhlá probuzení, a zvlášť když na vás někdo u autobusu čeká, a já se zjevím rozespalá, zmuchlaná a poslintaná. Když je člověku dvacet, možná to může mít jistou roztomilost, ale o hodně let později už je to pohled, který druhé děsí.

Ráda pozoruji druhé, když spí, a představuji si, o čem se jim asi zdá. Když se mi narodila dcera, hned bylo jasné, že ji bude bavit víc to mezi usnutím a probuzením než spánek samotný. Seděla jsem v těch vzácných chvilkách, kdy přece jen usnula, u její postýlky a hladila ty malé prstíky, které se pod mými doteky krčily, a byla jsem strašně nevyspalá, ale ještě víc šťastná.

A když vyrostla a já se ji snažila v tom poznávání světa na chvilinku přemluvit ke společnému spánku, pohlédla na mě udiveně: „Jíst a spát mě nebaví. Zdržuje mě to!“