Nestíhám, nesvačím já to prostě nestačím !

Znáte Včelí medvídky? A tu písničku, o tom jak pospíchá? Pokud náhodou ne, zde je odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=iK8KXB9OVGc - já si tuhle písničku totiž prozpěvuji docela často. Říkávám o sobě, že jsem děsnej lenoch...ale mám kolem sebe spousty kamarádek, co mi tuhle větu nevěří a vyvrací...jednou u kafe si rozjímám a přehrávám si v hlavě poslední dny, protože přesně v posledních dnech mi v hlavě bzučí tahle písnička od včelích medvídků.

Vzpomínam například na nedávný čtvrtek.

Vstala jsem, rychle se pozdravila v zrcadle a automaticky jsem opláchla pár talířku a hrnek od večeře (večer už jsem na to neměla náladu, vždy tajně doufám, že mě navštíví dobrá víla a tu trošku nádobí opláchne, zatím nepřišla, asi moc zlobím :) ) Připravím svačinu do školy pro staršího, mezitím ho ještě peskuji, aby už se oblíkal, už je půl osmé. Šup, šup! Ještě zuby, učesat - kde máš zase tu mikinu? Pobíhám po bytě a zběsile ji hledám, cestou přeskakuji autíčka a kostky, co už mezitím Toníno rozházel. Tak honém! Ježiši, ty máš ještě pořád jen slipy na sobě? Ty Daníku, přijdeš pozdě....chytám mě ranní histerie. Jak je to ? Nádech výdech, zavřu na 5 vteřin oči a prodýchám to. Ha, manžel konečně vstal od pc (vozí ho totiž do školy). Vstal - tudíž za Danyho přebírá veškerou zodpovědnost. Jdu převléct Tonína, udělat snídani pro manžela, sobě taky namažu krajíc, sním ten krajíc ve stoje, manželovu snídani krásně naaranžuji na jeho pracovní stůl. Přemýšlím jestli dám kafe doma nebo někde venku? Dnes mě čeká suplování angličtiny, materiály mám připravené, ale potřebuji to nakopírovat, sjedu dolů do obchodního centra Fénix. Tam je mé oblíbené Tchibo, tam stihnu i to kafe :) 

Popadnu učebnici a dám ji do košíku pod kočár. Toníno je připravený, teď jsem na řadě já, máme asi půl hodiny rezervu, rychle se opláchnu, zapráším se trochou mého oblíbeného pudru od Mary Kay, máznu se řasenkou - pochopitelně taky od Mary Kay, vlasy sepnu do falešného culíku, naložit dítko do kočáru (počítám s tím, že mi cestou usne a já si vychutnám své oblíbené capuccino) hodím na sebe džíny a halenku, ve dveřích se míjím s manželem co se vrací, vlepím mu pusu na tvář a sdělím, že do 11hodin budu zpět. V 11hodin dorazí ségra - má nejlepší chůva. Mám ségry dvě - obě jsou perfektní chůvy.

Pospíchám na autobusovou zastávku, ještě že OC je pouze 5 minut autobusem a jezdí mi tu hlavně nízkopodlažní spoje, takže žádný stres :)

Dorazila jsem ke kopírování a když chci platit zjišťuji, že nemám peněženku. Já se picnu! No nic, omluvím se paní, že dorazím za dvacet minut i s penězi. Zapřáhnu kočár a výražím směr autobusová zastávka, vlastně docela rychle běžím a to běhání přímo nesnáším, jenže já chci stihnout to kafe! Od rána netoužím po ničem jiném než po lahodném doušku kávy s napěněným mlékem, stačí mi 15minut, abych si kafe krásně vychutnala. Toníno už spí. Hmmm, to stihnu možná ke kávě i dortík :) Volám manželovi ať mi peněženku podá přes plot, tím ušetřím asi 3 minuty. Rychle zase běžím zpátky...kolik je hodin ? Mrknu na displej mobilu , ukazuje 9:50...to tam budu tak v 10:10 - to stíhám. Zadýchaná zaplatím za kopírování a věci vkládám zpět do košíku pod kočár, doufám, že si to zapomenu přehodit pak do tašky...

A už si to metelím směrem k Tchibu. Objednám jedno capuccino a ten jejich božský dort s ovocem a čokoládou. Jdu rychle ukořistit místo. Znáte to v Tchibu? Jak jsou tam ty místa na sezení těsně vedle sebe a já se tam chci ještě na pressovat s kočárem. O jáka jsem to drzá matka co chce pár minut jen pro sebe! Pomyslím si. Otočím se ke stolkům a koukám , že dnes tu nejsem jediná maminka. Hned těsně vedle mě sedí maminka s úplně maličkým miminkem. Miminku se něco nelíbí - brečí. A jéje, miminko trochu přidává na decibelech. Jednou nohou začnu vozit můj kočár, aby se Toník nevzbudil. No, to si to moc v klidu nevypiji, jestli se mi vzbudí. Maminka vedle mě se snaží dělat co může, ale miminko ne a né se utišit. Je mi líto maminky i miminka. Toník je vzhůru, vyndám ho z kočáru a beru do náruče. Ach jo. Vzdychnu. Ne, nevadí mi, že se vzbudil, budu teď 4hodiny bez něj tak si ho aspoň teď užiji, navíc odpoledne jedu se starším na fotbalový trénink tak si schrupne ještě odpoledne. Miminko vedle pořád brečí. Zvědavost mi nedá a zeptám se na věk miminka. Já osobně nemám moc ráda, když se mnou začne bavit někdo cizí, ale sedíme těsně vedle sebe a nastalá situace se nedá přehlížet a proto si začnu s maminkou povídat o miminkách, o tom jak není dobré je nechat brečet apod. Miminko se uklidnilo, Toník v náruči je také klidný. Chvilku si povídáme, popíjím kafe, ukusuji koláč a Toníno se sápe do výstřihu, chce se taky osvěžit, dopřeji mu to. Občas mrknu na telefon, protože čas běží neuvěřitelně rychle. Povídání je pro mě příjemné. Maminka mi povídá o jejím webu promaminky.cz, mluví o něm moc hezky, povídá co na něm vše je, podá mi vizitku ať se podívám a třeba i zaregistruji. Zmíní se i o věrnostním programu. Tak nadšeně o svém webu povídá, že já jsem z našeho setkání rozesmátá od ucha až k uchu a nadšení sdílím s ní. Bohužel, už musím náš rozhovor ukončit, musím běžet. Slušně se omluvím, vizitku dávám do peněženky a s přáním pěkného dne se loučím. Náš rozhovor se mi přehrává v hlavě a lituji, že nemám hned možnost si ten web projít. A nestíhám, už je 11 hodin a já to mám domů ještě deset minut nejmíň. Volám ségře, že za chvilku budu doma. Předávám Toníka před domem, přehazuji věci do kabelky a  už zase běžím na metro. Já to běhání vážně nesnáším! Angličtinu zvládneme levou zadní a pádím směrem domů. Přebírám Tonyho i s batohem na fotbal, kabelku zavěsím za kočár. Vyrážíme směr ZŠ, už  neběžím, teď už přímo letím do školy pro Daníka, musím ho přesně v 15h vyzvednout, aby stihl trénink. Cestou metrem rozesílám kamarádkám maminkám info o novém webu (pořád mám v sobě to nadšení z dnešního náhodného setkání, z usměvavého vyprávění)

Trénink trvá hodinu a půl. Ten čas věnuji k vyřízení telefonátu, emailům a převážně věnování se Tonínovi. Po tréninku jedeme už domů, opět pospícháme, protože Toník začíná být unavený, vykoupat, nakrmit a uspat Toníka. Další na řadě je moje kuchyň, už strádá, už ji chybím :) pouštím se do vaření večeře pro zbytek naší smečky. „Mámí, ještě úkol do školy“ křičí na mě Dan, vykulím oči, hrnec na sporáku prapodivné bublá a syčí, pouštíme se do úkolu….blíží se 21hodina a já už pomalu usedám na gauč, zapínám pc a jdu si konečně prohlédnout web :)

Web je naprosto super ! Registruji se, proklikám se nabídkou a v hlavě se mi rojí spousty nápadu, čerpám energii z webu, která na mě dýchá. V hlavě mám spousty příběhů co bych ráda napsala…co třeba zítra? Co mám v plánu?  Mrknu do diáře…hmm, zítra to nestihnu, pozítří? A už mi zase v hlavě hraje „ Nestíhám, nesvačím…já to prostě nestačím“ :D

Mou zamyšlenost přeruší manžel, když se ozývá zpoza pracovního stolu:  „Co dávají večer v televizi? Co bude k večeři? Jaký si vlastně měla den má milá? A nebuď furt na tom Fejsbůku!“ Zašilhám očima, aha, on je tu ještě můj milovaný muž, zaklapnu pc a jdu si hrát na společnici :D :D