Fixy

Jedna ze vzpomínek na dětství, která se mi teď často vybavuje, není to příznak stáří? Možná už začíná stařecká demence, tak to raději tady vše napíšu, abych věděla a nezapomněla. Trávila jsem týden u babičky a tety. Babička žila v takové trochu perníkové chaloupce, ne nebyla plná medových perníčků (to už by jsme ji dávno snědli i střechu nad hlavou) ale jen tak tajemně zvláštní, kouzelná (dospělý by ji ohodnotil jako pěknou barabiznu) Teta měla postavený, na tu dobu moderní dům, ničím pro nás děti zvláštní (každý dospělý by tam chtěl bydlet). Babička byla stará (to je tak, když si děti pořizujete v pozdějším věku, no jo nepoučil jsem se, můj taťka taky ne-asi rodová infekce) a bylo potřeba s ní zajet do městečka k lékaři. Teta nastartovala v té době moderní vozidlo Škoda 120, s klimatizací průvanem a jelo se a vařilo se ve vlastní šťávě. Dojeli jsme upečení, dehydratovaní (to je trochu jako zanedbání péče svěřené osoby, ještě, že některé věci jsou dodnes moji matce utajený), teta mě vzala na nanuk ( hurá sláva, doma mi mamka dávala i jogurt na topení a o nanuk jsem si mohla jen zdát) a babi šla do ordinace. Po vyšetření babi dostala nápad, že za to čekání a cestování bych si zasloužila dárek (kdyby tušila, že nanuk už je pro mě nadstandard nedostala bych nic). Chudák nevěděla, že ji připravím o velkou část důchodu plahočila by se raději autobusem. Tímto se jí omlouvám a už se mi to vrátilo na dětech. Vybrala jsem si fixy XXL, ač mě teta přesvědčovala, že ty jen pětibarevné jsou lepší, žena bláhová asi netušila co jsem zač. Odcházela jsem z obchodu šťastná a spokojená, za pár dní jsem na fixy nadobro zapomněla, babička už mě sebou nikdy nikam nevzala, asi už byla pořád jen zdravá :-D