Moje cesta do kuchyně

Právě mě dcera přiměla k zamyšlení nad mými dosavadními výtvory v kuchyni. Jako školačka jsem musela doma loupat brambory, to mě nešlo a nebavilo. Přibližně kolem 12. narozenin jsem dostala od babičky dětskou kuchařku a spolu s kamarádkou jsme se pustily do několika projektů. V paměti mi zůstal drobenkový koláč, který se asi moc nepovedl, protože měl divnou konzistenci a rodiče nás neušetřili uštěpačných poznámek. Asi nás to odradilo, pak nastala dlouhá pauza. Moje druhá babička je moc dobrá kuchařka a často i peče, takže jí jsem na střední škole asistovala se svatebními koláčky, švestkovými koláčky, hanáckými koláči, šlehala jsem těsto na piškot apod. Žádné velké nadšení z práce jsem tehdy nepociťovala, ale výsledek vždycky stál za tu dřinu, koláče se rozplývaly na jazyku. Když jsem se po vysoké škole vdala a odstěhovala, babička se u nás občas stavila a ze starostlivosti o žaludek mého manžela, mě v rychlosti vždycky naučila pár jídel, vzpomínám si na zeleninovou, bramborovou, koprovou polévku a křenovou omáčku. Babička nám občas nabídla domácího králíka, to mě vyděsilo, jednak bychom ho ve dvou jedli několik dní a za druhé jsem tehdy sotva upekla kuře, co s králíkem, jak ho péct a ochutit jsem netušila. Stejně tak mnohem později přišlo vepřové a hovězí maso. Abych to zkrátila, po dětech, zejména po tom druhém se to velmi razantně otočilo, najednou pro mě není problém spoustu jídel uvařit a upéct, navíc jsem cvikem získala schopnost, kterou jsem kdysi obdivovala na své babičce, že množství, vhodnost a kombinace potravin odhadnu a už nepotřebuji naprosto detailní postup i s fotografií a to už je jen krůček k improvizaci, kterou mám nejradši a zjišťuji, že mám nyní problém držet se nového receptu, protože mám často pocit, že by ho šlo ještě vylepšit. To už jste si asi všimly ;o)

Dneska jsem s překvapením a pyšností sledovala počínání své devítileté dcery, která přišla s myšlenkou, že by si chtěla upéct sušenky. To by ještě nebylo takové terno, ale ona si sama vymyslela recept, zhotovila těsto a sušenky upekla. A největší gól byl, že se povedly, dostali jsme ochutnat a dcera si zbytek dala do krabičky zítra na svačinu do školy. Byla na sebe pyšná a už básní, jak si brzo zase další upeče a co do nich dá tentokrát. Mám radost, že se vaření/pečení nebojí, nikdo ji od toho neodrazuje a tak si asi svého prvního králíka upeče nejspíš dřív než já ve 30 letech – na paprice ho má moc ráda, tudíž motivaci má. Kruh se uzavírá tím, že já peču toho králíka podle receptu z jedné staré, tlusté kuchařky po babičce, té, která mi tehdy dala tu dětskou kuchařku. Tím bych chtěla poděkovat svým babičkám i za svého manžela, který dosud neumřel hlady, ikdyž to z počátku našeho manželství vypadalo, že pojedeme jen na lásku a vzduch ;o) Je bezva k té lásce, co se zatím nepřejedla, přidat i kvalitní domácí stravu.

Milujte se a vařte, nikdo jiný to za vás s takovou láskou neudělá.