Můj příběh o nekojení

Porod jako takový proběhl v pořádku, asi jako každý jiný. Jenže přišel pediatr a nastalo pro nás psychické peklo. Synovy byla zjištěna píštěl, místo zadečku, rozštěp penisu s velkou kožní řasou přes něj (vypadá to jako vagína), plus po dalších kontrolách mu byla zjištěna chybějící močová trubice, která mu teda nakonec vede do střeva a má ji k tomu všemu zdvojenou. (Toto jsou všechno vady o kterých jsme neměli ani tušení.) Plus vada srdce a tři špatně vyvinuté obratle o čemž jsme věděli. Nechali nám ho cca na 5minut. bonding ani přisáti neproběhlo a šup s nim na JIP. Dřív jak druhý den jsem ho vidět nemohla a hned vyslechnutí od sestry a pak doktorky že o jídlo nemá zájem a proto má sondu přes nosánek až do žaludku. Narodil se totiž bez sacího reflexu. Zkoušeli jsme i přisáti, ale to nešlo a protože nejedl ani z flašky, museli na něj zavolat až specialistu na rozjedení. Já po porodu rozjela cca druhý den mléko odsávačkou a odsávala jsem jak vzteklá. Mě pustily bohužel nakonec domu a syna tam drželi dále další tři týdny. Každý den jsem za nim jezdila a nosila moje mlíčko. Laktace se mi stejnak ve velkém nakonec bohužel nerozjela. Jíst se mi z toho všeho ani nechtělo, čaje ani homeopatika stejnak nezabírala a já každý den odsála pouze 150ml někdy víc a někdy míň. Po třech týdnech mého vycitání, že za všechny vady co syn má můžu já a pod drobnohledem své matky a jejího přítele, kteří mi každý den kontrolovali kolik jsem odsála ten den mléka. No prostě jako nějaká dojná kráva. Toho bylo na mě psychicky už moc a jednoho dne jsem se zhroutila a laktace mě opustila uz napořád. Bohužel ani prášky ani kojící čaje ani babské rady ohledně pití melty a mlíka a dalších u mě nezabraly. Takto odsávat jsem vydržela přesně dva měsíce než jsem pomalu musela vyhledat psychologa na pomoc. Na psychice mi nepřidal ani fakt, že jsem musela se synem co chvíli k pediatričce, která je úplně posedlá váhovými přírůstky syna :-( Díky ní sem měsíc vstávala co dvě hodiny a krmila aby syn nabíral a dala nám pokoj. Po dvou měsících beze spánku jsem vypadala už jak zombie. A řekla sem dost! To už byla ta hranice kam jsem se dostat nechtěla a stejne jsem se dostala. Rozhodně nejsem pyšná že syn je na UM a nebylo dne a noci kdy jsem nebrečela že zrovna syna muselo toto potkat a proč to nemám radši já. Hlavně jak to je možné když nefetuju, nekouřím ani nepiju a tamhle jiná co to dítě ani nechce ho ma zdravé. Po tom co jsem viděla děti, které na tom byly ještě hůř než mi, mě to stále a více utvrzuje v domněnce, že bůh neexistuje a nebo má velmi zvrácený smysl pro humor :-( Proto všechny bysme se měli nejdřív zamyslet a třeba se i ptát než začneme odsuzovat. Kojit sem chtěla snažila jsem se a prostě nevyšlo to. Proto prosím všechny kojící maminky, než začnete některou z nás nekojících odsuzovat, shazovat a urážet. Zamyslete se jaká je ta příčina proč ta daná maminka nekojí. Ono ani ty urážky moc na rozjetí laktace nepomůžou, zkuste poradit být milé a né hned po nás štěkat proč nekojíme. Už takhle jsme na tom špatně psychicky, že jsme byli donuceny přestat, tak nám to prosím ještě vy nezhoršujte. Děkuji