„Přestaňte tady lítat!“ Můj hlas prorazil školní chodbu jako šíp

zobrazeno 385×

Vložil(a): Katty205, 22. 3. 2017 21.21

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, než pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho tam nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné. Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

„Přestaňte tady lítat!“ Můj hlas prorazil školní chodbu jako šíp.

Sekundová reakce nejblíže běhajících prvňáků. Zbytek hejna nejeví známky změny k lepšímu. Zvoní.  Řev je ještě intenzivnější! Pískot. Jekot. Z chodby zběsile mizí skupinky do jednotlivých dveří. Vypadá to jako nálet včel do úlu! Ještě poslední opozdilci.

Bez zvukového doprovodu, ztracení v osamocení, sem tam někdo spadne, ale za okamžik úspěšně mizí ve třídě. Tak, to mělo být 10 minut odpočinku, nežli vstoupím do třídy a budu učit. Píská mi v uších. Kolegyně mne míjí s širokým úsměvem a kráčí do jedné z druhých tříd.

Zastavím ji: „ Prosím tě, co je to tady za strašný řev, jak tohle můžete vydržet!“ Usmívá se dál: „Co jsi říkala?“ a vytahuje si špunty z uší! Dobrá vychytávka.

Je po zvonění. Vracím se do vrchního patra žáků 8. a 9. tříd. Míjím první, druhé a třetí třídy a ozývá se už jenom štěbetání a hlasy dobře naladěných kolegyň.

Ve třídě vidím bytosti s nepřítomnými výrazy!

Blížím se tiše do své učebny. Dveře jsou otevřené a v lavicích sedí bytosti s nepřítomnými výrazy a hlavami skloněnými k deskám lavic. Obličeje mají v různých stupních lehounce ozářené světly obrazovek. Vůbec mne nezaregistrovali.

Hypnotizovaní mobily a tablety tyhle stále ještě děti zřejmě ztratily schopnost vnímat svými miniaturními radary. Stojím před tichou třídou a sem tam se nějaký jednotlivec zvedne, protože nemá mobil. Asi se mu vybil.

Zadávám práci a dívám se na ně. Co se jim stalo? Kde jsou ti motýli, vrabčáci, luční kobylky, rorýsi, co před několika minutami manévrovali v davu jiných druhů z rozmanité živočišné říše o dvě patra níže? Ty děti dole, ty se smály. Energie z nich zářila do dálky.

Teď vidím polomrtvé můry, hypnotizované světly lamp. To není možné. Zkusím tomu věnovat pozornost o přestávce na chodbě.  Vyjdu ze třídy a opřená o parapet okna z ústraní sleduji ty podivné postavy.

Některé se pokřiveně plouží. Není divu. To sezení v lavicích je neskutečně devastující. Jednotlivci, ale i malé skupinky se přesouvají z bodu do bodu, aniž by zvedli pohled od obrazovky.  Radary tedy zůstaly zapojené. Oni totiž do nikoho nenaráží!

Aniž by věnovali pozornost tomu, zda jim nestojí něco v cestě, putují plynule. Běhá mi mráz po zádech.  Ve výrazu jdoucích bytůstek jsou totiž čitelné mrazivě šedivé chmury. Nechci pátrat po tom, co tyhle děti trápí. Mám totiž strach, že bych jim nemohla nijak pomoci.

Lítejte! Děcka, moc vás prosím, zahoďte ty mobily a lítejte.

Otočím a podívám se do krajiny za oknem. Něco hluboce v podvědomí mne nutí učinit vážné rozhodnutí. Zřejmě přijdu o práci a možná mne čeká i jiný osud. Ocitnu se poté možná za dveřmi úplně jiného ústavu. Ale jedno je jisté. Musím zasáhnout. Udělám to, pro ně i pro sebe. Pro všechny.

Příště, až dostanu dozor na chodbách na prvním stupni, otevřu dokořán okna. A všechny ty děti vyletí ven a rozletí se do krajiny! Až zakrouží nad budovou školy, donutí mne smíchem a povzbuzujícím rituálním pokřikem roztáhnout křídla a rozletět se za nimi!

Tahle myšlenka mne donutí k akci. Otáčím se a křičím: „Lítejte!  Děcka, moc vás prosím. Zahoďte ty mobily a lítejte. Já vám klidně otevřu okna, anebo si koupím špunty do uší.“

Co udělat pro to, aby se motýl neproměnil v šedivou můru?

Na tuto otázku mám asi tisíc odpovědí a neumím vybrat jen jednu jedinou. Proto napíšu krátkou myšlenku: „Toužíme po tom, aby dítě bylo samostatné, zodpovědné, úspěšné, šťastné, chytré, zkrátka aby bylo nejlepší. Děláme proto ale opravdu všechno potřebné?“

Neukazujeme dětem svým časovým vytížením, jak je život osamělý a uspěchaný? Místo normálního: „Adámku, potřebuji si odpočinout, jsem unavená, co bys chtěl dělat?“říkáme: „Teď ti pustím pohádku a budeš se hezky koukat, jo?“

Tajíme dětem pravdu a lžeme jim takzvaně s dobrým úmyslem, abychom dítě nezatěžovali svými problémy. Napadlo vás ale někdy, že děti naše problémy zajímají? Ony nám chtějí pomáhat, a když onemocníme, chtějí o nás pečovat.

Chtějí nám nosit nákupy, chtějí pomáhat s vařením, pečením. My říkáme NE, NE a NE. A později, tak za deset let, si vzpomeneme, jak by bylo fajn, kdyby se Adámek přidal k vaření. Jenže on nechce, protože sedí v pokoji a naučil se být „samostatný“.

Našel si v online světě místo, kde je středem pozornosti, a po vaší pozornosti už netouží tolik, jako před deseti lety. Mnoho z nás si neuvědomuje, že to jsme my, rodiče, co děti učí žít bez nás. To díky nám mají možnost naučit se žít v online světě. To my jsme jim všechno ukázali. A to my jsme mohli ovlivnit, jak se s online světem děti seznámí.

Nesvalujte proto vše na jinou dobu, diagnózy, úsudky, dojmy okolí a těch, co ve vaší rodině nežijí. Zamysleme se nad tím, co děláme a co dětem ukazujeme jako jedinci doma. Necháváme děti sedět hodiny před televizí a poté se rozčilujeme a ptáme se, kde se to naučily? Kde asi? Přeci od nás!

Zdroj: kouzelnavychova.cz 

Máte i Vy zajímavý příběh, o který se chcete podělit? Napište ho.

Sdílejte:   | 
3

Diskuze k této stránce (17 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Žofinka

Žofinka, 24. 4. 2018, 20.35

Moc hezký napsané

Kikinka30, 11. 5. 2017, 19.49

Deti si nehraji ,lide spolu nemluvi to je zakopany pes....ja se snazim se svou rodinou trsbit hodne casu a hrajeme si a povidame

Minnie, 25. 4. 2017, 15.16

Hezky napsané. Dětství hrozně rychle utíká. Mě nedělá problém dětem občas pustit pohádky nebo dát tablet či mobil třeba když jsem nemocná a chci chvíli klid. Jinak starší dcera se vylítá ve školce, pondělky a středy má mažoretky, úterky sboreček tak čtvrtky jí nechávám volné a je mi jedno zda si vybere jít na hřiště, malovat, skládat puzzle nebo se rozvalit celé odpoledne u tv. Víkendy jsme podle počasí buď na výletě nebo na procházce a nebo jdem k někomu na návštěvu, případně někdo přijde k nám. S mladší jsem každé dopoledne na písku když je hezky plus procházka odpoledne.

Čertice, 13. 4. 2017, 23.00

Je to smutný lidi spolu přestávají mluvit děti si spolu přestávají hrát třeba to trochu změníme

Zdeňka S., 26. 3. 2017, 16.21

Skvěle sepsáno, opravdu k zamyšlení . ...

Fuga

Fuga, 26. 3. 2017, 9.46

žijeme v moderním světě, takže je vlastně dobře, že ti mrňousové zlobí, alespoň si nehrají.

Lenča Pešková, 24. 3. 2017, 13.10

Moc hezké . Je pravda ze kdyz jedu v MHD a sleduji lidi tak 90% ma v ruce mobil, poslouchá hudbu... jenze co je nejhorší? Oni kolikrát nejedou sami. Maji sebou kamaráda, mamku... a jedno sluchátko v uchu aby "jako" poslouchali a jeste jsou u toho na mobilu. Je to příšerné. I kdyz kolikrát vidim maminku s dítětem v kočárku jak dela neco na mobilu a dítě ji vresti v kočárku a ona ho jen okrikne 🙁 smutné 🙁 kdyz jsem na hřišti tak jsem kolikrat hotová z toho jak me malá všude tahá ze nemůže byt chvilku sama ale kamaradka mi vzdycky řekne "uzivej si to, za rok po tobe nestekne ani pes"🙂 na jednu stranu ma pravdu ale pak me to bude strašně mrzet a ja budu ta která za ni budr chtit chodit 🙂

snany, 23. 3. 2017, 21.58

Je škoda, že v skoro každé škole jsou interaktivní tabule, počítače a ve školkách televize. Takže i stát je vinen, ne jen rodiče Naštěstí je možnost zvolit takový " vzdělávací ústav "jenž z dětí nevychová "závislé brezmozky". Televizi nepouštíme, k počítači mají omezený přístup, zato mají plnou knihovnu knih, stavebnice, velkou zahradu kde se mohou realizovat dle představ, chodíme do lesa. Avšak nejsem animátorem mých dětí.....

KikiKV

KikiKV, 24. 3. 2017, 7.22

Ne stát není vinen pomůcky zařazuje do výuky a využívá je potřebně. Jsme ve 21. století a já souhlasím se seznámením vývoje s dětmi, ale s dostatečnou mírou. Rodič určuje nikoliv stát nebo učitel. Já si myslím že pokud to takto cítíte že je to v pořádku pak děláte co nejlíp umíte Divila byste se kolik inteligentníCh a velmi nadaných dětí se schovává za obrazovkou PC.

L.janicka.l, 23. 3. 2017, 21.00

Zajimavy clanek, na tu stranku se musim kouknout ☺

Katka, 23. 3. 2017, 19.06

Ze začátku jsem si říkala, sakra, proč vám vadí, že děti lítají, jsou to děti, pokud chcete klid běžte pracovat do pohřebního ústavu Souhlasím, naše děti se mohou na tv dívat chvilku ráno a pak až hodinu večer. Jinak si hrají, čtou a nebo obyčejně zlobí. Domů jsme si pořídili běžecký pás a když mají děti přebytek energii, sami si ho pustí

Jarka mmm, 23. 3. 2017, 19.44

Měla jsem naprosto stejné pocity .

KikiKV

KikiKV, 24. 3. 2017, 6.49

Já když to psala, bála jsem se upřímného souzení. Je to ale zkušenost mé kamarádky, která učí na prvním stupni už několik let a občas právě zavítá jako supl do vyšších tříd interaktivní pomůcky jsou fajn, ale nic by se nemělo přehánět

patricia077, 24. 3. 2017, 10.25

Všechny děti zlobí a obdivuji vás, že jim tu tv nepustíte ..nám teď nejde žádný dětský kanál a jak dcera byla nemocná a byla doma a nudila se, tak jsem ji musela zapnout aspoň pohádky na pc, protože jinak to byl děs...jj snažila jsem se jí číst, malovat atd, ale nebylo mi taky dobře a do toho mám toho prcka, takže smolík no..

Lenča Pešková, 24. 3. 2017, 13.13

Ja chtela male jednou pustit a to co tam jelo byla KATASTROFA!!!! Jako litajici konik co dostal cenu nejlepsi kamarádky ? Zirala jsem s hubou dokořán a mala na to stejne hodila bobek 🙂

patricia077, 24. 3. 2017, 13.27

dcera si vybírá..nejvíc je v kurzu pan hračička a číslovánky

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací