Čím mě inspirovala kniha Naomi Aldort Vychováváme děti a rosteme s nimi

Aneb, jak to vnímám já, mohl by znít dodatek. Knihu jsem tedy ještě celou nepřečetla, ale už teď mě inspiruje a v mnohém mi pomáhá, i když stále váhám i nad kurzem Nevýchovy. Pokud nevíte, o čem je řeč, koukněte na https://www.nevychova.cz/, kde si můžete přečíst spoustu zajímavých článků.  Zítra budu koukat na jejich workshop, ve stylu, jak zastavit vztekání, ještě než začne..

Teď se vrátím ke knize. Líbí se mi Naomi metoda S.A.L.V.E. (blíže v knize). Především to, že myšlenky, které se nám do mysli vkrádají, nejsme my. Není dobré myšlenky potlačovat, naopak v naší mysli otevřít pomyslné okno, nechat myšlenky projít a pak reagovat jinak. To je ale to nejtěžší, snažím se na tom však pracovat. Je dobré si své myšlenky uvědomit, zeptat se sami sebe, jestli jsme to opravdu my, apod., to je základ.. Tohle dál pitvat nebudeme, je to téma na 1 článek..

S kapitolou LÁSKA se ztotožňuji. Bezpodmínečná láska je pro mě samozřejmost. Něco je i na tom, že bychom měli dětem věnovat určitý čas denně, ale opravdu věnovat. Špatně je, když si hrajem, čteme, jsme spolu venku, a v druhé ruce máme stále tablet, přitom odbíháme zamíchat polívku a ještě pověsit prádlo. Určitý čas bychom měli věnovat jen svému dítěti, tedy určitý čas bychom měli věnovat plnou pozornost jen svému dítěti. Pak můžeme uvařit, uklidit a večer mít čas pro sebe.  Stejně tak jsou pro děti důležité i tělesné projevy vůči dítěti, které jsou nám i dětem příjemné – objímání, pusinkování, pohlazení. Opět bych mohla pokračovat dál a byl by na světě minimálně 1 další článek.

Momentálně se prokousávám kapitolou SEBEVYJÁDŘENÍ. I dítě, stejně jako my, potřebuje vyjádřit své emoce. Pozitivní emoce podporujeme, negativní nás ruší a snažíme se je utlumit. Dítě je ale potřebuje plně projevit, aby dosáhlo EMOCIONÁLNÍ ROVNOVÁHY. Pokud dítě neodtrhujeme od problému, jen tak se z něj rychleji otřepe a je to důležité i do budoucna.  Důležité je dítě vyslechnout, podpořit, obejmout. Problémy ale nezlehčujte.  Pokud např. dítě spadne a má rozbité koleno a pláče, neříkejte věty typu „To nic není, Nech toho.“ Na druhou stranu dítěti nevnucujte své city – „To ale musí bolet“. Raději se zeptejte „Bolí to?“

Ať už dítě pláče, zuří, jakkoliv negativně s projevuje, máme tendenci ho utlumovat, cítíme se rozmrzele, jsme nervózní. Ale to je jen reakce na naši NEPOHODU či ÚZKOST. Dítě se jen projevuje a způsob jeho projevu svědčí o jeho intelektuálním a sociálním vývoji (proto se vztekne v obchodě a klidně si u toho lehne na zem :D).

Jak na vztekání dítěte nereagovat? Odmítnutím – nesnažte se projev za každou cenu přerušit (neplač, nech toho), rozptýlením – dívej ptáček, jdeme pro bonbóny, nevšímavostí – ignorací ani vyvoláním strachu (vyhrožováním či jakýmkoliv trestem).

Stejně jako malé miminko pláče, aby dosáhlo svých potřeb – přebalení, nakojení, spánek, blízkost maminky, nebo jen potřebu pláče, stejným způsobem se projevuje i batole či starší dítě, akorát přidá slova a gesta. Když miminko pláče, vezmeme ho do náruče, u batolat by to nemělo být jinak.

Příklad z praxe,z dnešního dne s mou dcerkou. Byla jsem dnes s naší malou Emily a s naším stafbulem Falcem na procházce. V jedné uličce jsme viděli několik koček, které se malé líbily. Emča jela v kočárku a celou dobu mluvila o kočkách, „Kde jsou Mňau?“ Byla relativně v pohodě, jen smutná, že už nikde nejsou. Dojeli jsme až na chodbu bytovky, ale  v tom to začalo. Malá nechtěla vystoupit  kočárku, když jsem ji vyndala, zas se sápala do kočárku. Odnesla jsem ji po schodech až ke vstupním dveřím, ale když jsem  odemykala dveře, už byla na schodech, chtěla jít ven za kočkama. Donesla jsem ji domů a Emi plakala a byla naštvaná. Nechtěla si sundat bundu ani boty. Nechala jsem ji, mezitím se jsem se svlékla. Zeptala jsem se jí, jestli je naštvaná, že jsem šla domů, přesto, že se chtěla vrátit ven a najít kočky. Ano, kývla. Vzala jsem si jí k sobě a řekla jsem, že ji chápu a věty typu „Vyplač se, Já vím“ a objímaly jsme se. Později se uklidnila, dala si semnou mandarinku a byla v pohodě. Možná neplakala kratší dobu než kdybych zkusila jiné metody, ale vyrovnala se svou bolestí a plně projevila své emoce, a proto se cítila v pohodě. J

A já jdu pokračovat ve čtení knihy.