Můj porod

V srpnu 2013 jsem musela ukončit své první těhotenství, na genetice nám po odběru plodové vody potvrdili, že holčička kromě roštěpu patra a čelisti má vrozenou vývojovou vadu, způsobenou zdvojeným chromozomem. Dost to s námi otřáslo, každopádně jsme byli pevně rozhodnuti, jít do druhého miminka co nejdříve. Čekání na výsledky z genetiky bylo dlouhéé, dlouhé čtyři měsíce. Závěr - oba jsme s přítelem zdraví, byla to jen "nešťastná náhoda". Jelikož jsem byla po fyzické stránce v pořádku, dali jsme tomu volný průběh a já hned otěhotněla - v lednu na testu dva proužky - hurá, čekáme zářijňátko! Díky mé skvělé doktorce, která mi automaticky umožnila všechny dostupné vyšetření, jsme už v 12.týdnu věděli, že čekáme zdravého chlapečka. Každopádně jsme se na genetice (tam u nás dělají velký utz) objevili preventivně ještě párkrát a mě se šíleně ulevilo - vše je v pořádku, tak jak má být. Z práce jsem odešla na neschopenku. Zjistili mi těh.cukrovku, takže dieta a kontrolní měření.

  Na kontrole u mé dr. v 21. týdnu špatný nález na čípku, rychle se zkracuje, nicméně doktorka mě nechává doma v klidovém režimu, na kontrolu jdu dříve než jindy. Nic se nemění, ba naopak je nález lepší..Ve 27. týdnu mě pobolívá břicho, pro klid duše jedu do nemocnice (má dr. má dovolenou). Doktorce se nález nelíbí a chce mě nechat převést hned do ČB, kde jsou vybaveni na předčasné porody a mají neonatologické oddělení. Naštěstí jí to primář zakazuje a já zůstávám v "naší"nemocnici. S přítelem jsme vystrašení, zůstávám v nemocnici dlouhých pět týdnů. Pět týdnů "uvázaná" na lůžko, žádné procházky, žádné sedánky s návštěvou, jen na záchod a na jídlo..Každý den 2-3x chodím na monitory, kde sledují, jestli nezačíná děložní akce - nic se neděje. Jednou večer, kolem sedmé mě bere tatéž doktorka na vyšetření čípku, začne plašit že se nález zhoršil a že mě hned převezou do ČB. Volám chlapovi, pláču a jsem bezradná, nevíme co bude..Dr.mi vypráví,jak to "chodí" s takhle nedonošenými dětmi, jak to bude atd..To už jsem totálně v prdeli, naštěstí pan primář převoz zakazuje. Já totálně na dně, dostávám injekci na uklidnění a čekám na verdikt ráno..Ráno mě vyšetřuje jiná doktorka, nález prý není dobrý, ale žádná katastrofa.Uffff...

  Ukončený 32.týden a pouští mě domů, hurááá. Už nechodím k mé gyndařce, ale rovnou do porodnice do rizikové poradny..V 34. týdnu pro bolest břicha opět přijmuta do nemocnice, preventivně píchnuty kortikoidy pro malého, aby se mu dovyvinuly plíce. Po pár dnech jdu domů, to nejhorší je za námi.. Docházím na kontroly do nemocnice, občas mě zlobí tlak a občas malého ozvy, ale nakonec je vše v pořádku. Nastává změna - malému se nechce ven, budou mi ho vyvolávat. Kvůli těh.cukrovce mě nenechají přenášet.

Šest dní před termínem nastupuji do nemocnice. Udělají mi veškerá vyšetření, sepíšou papíry. Milá paní dr. mi říká, že to nebude dlouho trvat a že mi pomůže - udělala Hamiltona. Jsem na pokoji šestinedělí s dvěma maminkama, co už mají drobátka. V 10 večer mi zavedli tabletu na dozrání hrdla a vysvětlují mi, že zítra ráno začnou vyvolávat tabletkami na rozjetí porodu. Prý nemám čekat, že to bude rychlé, může to trvat i 2 dny. Já ale vím a cítím, že to bude zítra. 

Ve tři ráno mám bolesti po třech minutách, říkám to sestře a ta mi radí horkou sprchu. Sprcha nepomáhá a tak po hodině jdu na vyšetření na porodní sál..Na monitoru jsou vidět kontrakce, ale nikterak velké. Každopádně už se nemám vracet na pokoj, ale počkat do rána na doktorku. Dají mě na porodní box, kde je jen velká postel. Začínají mi velké bolesti, nevím jak si mám lehnout, sednout...Mezi tím mi volá chlap, tak říkám,že dobrý a mezi kontrakcemi se s ním bavím, nechci ho plašit.. Z chování sestřiček si připadám jak hysterka, tak mlčím a bolesti překonávám..Na záchodě ze mě odchází kus hlenu.Po třech hodinách, kdy jsem byla sama na tom pokoji, přijde sestra, že mám jít na vyšetřovnu..

Vylezu na kozu, říkám dr.o tom hlenu, tak sestra běží pro roztok na rozeznání plodovky. Když doběhne, doktorka už mě vyšetřuje, ruku ve mě a vytřeštěné oči. Sestra říká "co, na tři - na čtyři"? A dr. - zašlá děložní branka - rodíme.. Sestra běží chystat porodní sál, já povídám, že si tam dojdu sama. Doktorka opět třeští oči. Ptají se jestli,jsem volala chlapovi, a jak to má daleko..15 km-no tak to nestihne. Převlíknu se a vylezu na porodní křeslo, říkám, že už mě to nutí tlačit..Mám vydržet a sestry dál zmateně pobíhají kolem, napojují mě na monitor atd..Připomínám jim, že mám streptokoka a potřebuji píchnout antibiotika. Už to nejde zadržet, začínám tlačit. Mezitím dorazil chlap, který trhl 10minutový rekord. Drží mě za ruku, párkrát zatlačím, udělají nástřih, protože malej má hlavu jak starosta a už je prcek venku. Taťka přestřihne pupeční šňůru a přiloží mi ho na prsa. Má 3540g a 51 cm. Zdravej a krásnej, je to za námi. Při porodu jsem vůbec nekřičela, tak nějak jsem tu bolest prožívala v sobě, takže jsem byla za hvězdu. Na porodním sále jsme všichn tři byli déle, protože jsem hodně krvácela, ale pak jsem si malého dovezla o patro výš na pokoj.

Jelikož mě téměř všechen personál znal, kvůli mé delší hospitalizaci, všichni mi blahopřáli, hodně se o tom povídalo a mě to ještě více dojalo. Takovýhle porod bych přála všem!!!