Jak jsem se stala hrdou maminkou :)

Milé čtenářky mého článku,

rozhodla jsem se sepsat tento článek o mém prvním porodu, hlavně tedy proto, abych si nějaké věci připomněla až bude v plánu a nebo na cestě druhé miminko. Za gramatiku se všem předem omlovám, ale nikdy jsem nebyla dobrý češtinář :) ... 

Tak tedy: 

21.10.2014 - to byl den který nám změnil život, přesně na den kdy jsem vysadila antikoncepci se na těhotenském testu objevila druhá čárka :) O dva dny později nám pan doktor potvrdil, že opravdu čekáme miminko a že jsme v 8 týdnu těhotenství. Těhotenství pro mě bylo opravdu krásné, bez komplikací a opravdu jsem si ho užívala. Poslední měsíc byl tedy trochu náročnejší, ale to tak bývá, když se to blíží ke konci. 

Ke konci těhulení jsem hodně času trávila na internetu a s velkou chutí jsem četla všechny možné články o Vašich porodech, o tom co jste v prorodnici zažili, jak ten porod probíhal a co všchno jste potřebovaly a nepotřebovaly. Někoho to možná vystraší, ale mě to spíše uklidňovalo. Asi ze všeho nejvíce mě uklidnil pořad čtyři v tom, nevím proč? Možná z toho důvodu, že jsem viděla, že to zvládly všechny maminy a tak jsem si říkala že já to zvládnu taky!

Naše malá kráska si dávala docela na čas, termín porodu jsme měli 6.6.2015 ale naší Verunce se prostě ven nechtělo. Maliník na vyvolání porodu? Podle mě asi nezabral..Chodila jsem na dlouhé procházky - bez výsledku, horká koupel to samé. No aspoň jsme zažili nejvtipnější sex našeho života :D .. Nakonec jsme přenášely a naše prdelka se narodila 41+2. Poslední týden před porodem se u nás nic nedělo, a tak mi bylo sděleno, že nejspíš půjdeme na vyvolání. Toho jsem se hrozně bála! V neděli 14.6.2015 jsem měla poslední kontrolu před nástupem na indukci, která byla napánovaná na 15.6. a milý pan doktor mi sdělil, že jsem otevřená na dva a že už se moje tělo začlo připravovat k porodu. Pro mě nejlepší zpráva na světě! Konečně moje tělo začalo spolupracovat! 

V 6:30 dne 15. června 2015 jsem nastoupila k indukci porodu do Svitavské porodnice, přijímal mě mladý, ale velice příjemný pan doktor Preslitskyi. Jeho první otázka byla, jestli jsem se v noci vyspala, to mě trochu udivilo, ale jelikož jsem celou noc spala jak dřevo s odpovědí byl velmi spokojen. Pak následovala křivka, naše malá zase spinkala a poté vyšetření. To už jsem byla otevřená skoro na tři! Pan doktor mi vysětlil co se bude dít, že mi zavedou prostaglandinovou tabletu a že počkáme dvě hodinky jak moje tělo zareaguje. Bylo osm hodin a šlo se na věc. Před zavedením tablety se mi ještě doktor omlouval, že to bude možná nepříjemné a bolestivé, tak jsem čekala hroznou bolest a bůhví co, ale nic se nestalo. Díky škovným ručičkám pana doktora jsem nic necítila. A pak jsme čekali, mezitím jsem si stihla ještě vyřídit pár telefonátů a rozeslat i nějaké smsky. Ve třičtvrtě na devět přišla porodní asistentka, že půjdeme na klystýr. Ten už jsem tedy celkem cítila a hlavně se po něm do devíti hodin rozjely kontrakce. Kontrakce jsem nejlépe snášela na balónu. V devět hodin mi porodní asistentka praskla vodu a od té chvíle už nastaly ty pořádné, bolestivé kontrakce. Pan doktor přišl něco po deváté a zjistil, že otevřená jsem už na pět. Ještě si vzpomínám jak říkal, že jestli to takhle půjde dál do oběda máme malou na světě. Bohužel, na pěti jsme byly i v deset hodin a tak se rozhodly pro jednu dávku oxytocinu. Potom se porod opět rozběhl a ve dvanáct hodin už jsem byla otevřená na 8,5. Pak už mi ten čas utíkal hrozně pomalu, kontrakce byly po dvou minutách a porodní asistentka mě hodně nutila stát a neskákat jen na balónu, Za to jsem jí velmi vděčná, díky tomu, že jsem kontrakce ve stoje ustála a i skákání na balónu jsem malou hodně natlačila dolů. O půl druhé mě porodní asistentka naučila jak správně dýchat a jak tlačit a šli jsme už opravdu na to. První kontrakce a první zatlačení se nám moc povedlo, malou jsem natlačila hlavičkou skoro až ven, ale kontrakce ustala a my jsme asi minutu čekaly na další. Ta další byla mizerná, hrozně krátká a nestihla jsem u ní ani pořádně zatlačit. To už mi pak porodní asistentka řekla, že už je jen na mě jak dlouho ten porod potrvá. Tak jsem sebrala všechny síly a na poslední kontrakci tlačila ze všech sil a tlačit jsem nepřestala i když kontrakce skončila. Díky tomu PA nevěděla že kontrakce už netrvá a nástřih provedla zrovna v ten moment kdy milá kontrakce byla u konce. Ten byl asi z toho porodu nejhorší. Ani nevím, že mi sestřička při té poslední kontrakci zatlačila na bříško. Ale ve 13:46 byla naše malá Verunka na světě. Po celou dobu porodu tam se mnou byl přítel a byl úplně nejúžasnější! Všem které váháte, zda chlapa k porodu nebo ne, tak za mě určitě ANO! Celou dobu mě držel za ruku, pomáhal mi na balón, do sprchy a na ty otravný křivky. Po tom ho miluju ještě víc, než před tím.

Po tom co malou vytáhli mi jí asi na minutku ukázali a pak s ní nějaká sestřička utíkala pryč. Mě čekal porod placenty, nebo spíš její vyndání, protože ta poslední kontrakce byla opravdu poslední. Doktor mi zmáčknul na břicho a byla venku. Když jsem to viděla myslela jsem si že mi spíš vyndal játra, protože tomu tvaru a barvě to odpovídalo. Další nepříjemná věc byla, když mi po porodu PA chodila mačkat na břicho a vymačkávala ze mě všechny ty očistky co jen mohla. 

Asi po půl hodině mi přinesly maličkou na porodní sál už umytou a tak krásnou! Když mi řekli že měla 53cm a 3850g nechtěla jsem jim věřit, ale byla jsem ráda za to že je zdravá a že ji mám konečně u sebe. A následoval bonding. Byla jsem ráda že si ji ta sestřička odnesla a bonding byl až po té co ji ošetřili, protože naše malá kočička měla v plicích dvě plné odsávačky plodové vody a podle slov tatínka byla maličko modrá, ale jak jí to odsály tak hned zrůžověla. Pak jsme si poprvé užívali společné chvilky jako rodina na porodním sále. 

Po porodu obvykle zůstává maminka s miminkem na sále ještě dvě hodinky, u nás to byly čtyři protože jsem ztratila při porodu hodně krve, tak mi ještě dali dvě infuze oxytocinu a až skoro o půl šesté po tom co jsem musela sníst večeři jsem se pokusila vstát a dojít do sprchy. Tam jsem došla, ale nikam jinam už ne. Když jsem ležela, řikala jsem si co s tím všichni maj, že mě přeci nic není. Ale měli pravdu, ztráta kdve byla až taková, že na pokoj mě musely dovést a nesměla jsem sama vstát z postele. Do toho mi oznámily, že si malinkou nechají přes noc na novorozeneckém, Za to jsem byla ráda, protože když jsem si ji poprvé chovala opravdu jsem se cítila slabá a měla jsem strach aby mi nespadla. Ale do večera se mnou a s taťkou byla maličká u mě, dokud nejel taťka domů. 

Když už jsem si myslela, že mám po porodu a že už se teď jen zahojím a bude dobře tak mě ještě čekalo pár překvapení. Na utz zjistily, že v děloze jsou nějaké zbytky a že to musí pryč. Mladá doktorka mi slíbila, že mi dělohu vyčistí a přitom mi nic s jizvou neudělají. Že jsem se blbec ptala! Samozřejmě jen se člověk probere z narkózy, tak hned sestřičky že musim opatrně ptz se jim to při operaci povedlo roztrhnout a musely to sešít znovu.. Bohužel paní doktorka, která zákrok provdla mi jako bonus do rány zanesla infekci a dala vyndávací stehy. Asi si domyslíte že jen co jsem přijela domů rána mi opět praskla. Tak mě čekalo šití po třetí... Obrovskou úlevu pro mě představovala sprcha několikrát denně, hemagel, vlhčený papír s dubovou kůrou a herbalon do sprchy. Díky těmto věcem se mi rána rychle zhojila. 

Na závěr bych chtěla jen dodat, že si myslím že na prvorodičku porod za necelých pět hodin je celkem rychlý. Sice jsem si to všechno vytrpěla spíš až po porodu, ale moje malá holčička mi za to všechno stála. ♥