Jak dětem citlivě vysvětlit smrt?

zobrazeno 3779×

Vložil(a): dáša, 11. 2. 2017 21.59

Také jste jako já někdy stály před otázkou, jak těm malým hlavičkám vysvětlit smrt? Bojíte se, aby se nevyděsily, nechcete si vymýšlet? Někdy si ve chvíli, kdy o někoho přijdeme, ani my samy nevíme rady a je pak těžké takovou situaci pomoci dítěti zpracovat. Na otázky týkající se smrti mi odpověděla Martina Pojarová, která je maminkou tří dětí, je socioložkou a zároveň pracuje v občanském sdružení Cesta domů.

Jsem moc ráda, že si čas na odpovědi na mé otázky našla Martina Pojarová z občanského sdružení Cesta domů. Cesta domů poskytuje odbornou péči umírajícím dospělým i dětem a jejich blízkým, kteří o ně pečují.

Dáša: Jak si myslíte, že je vnímána smrt v dnešní době?

Martina: Odchod blízkého, vlastní smrtelnost, ale ani dlouhodobá péče o nemocného člena rodiny není zrovna oblíbené rodinné konverzační téma. Tomu se asi nikdo nediví. Tohle těžké téma nás ale dřív nebo později v životě potká osobně, dřív nebo později nám zemře pes, umírají prarodiče, nebo vážně onemocní někdo blízký. To se samozřejmě dělo vždycky, ale troufám si říct, že se děti i dospělí se smrtí setkávali v minulosti častěji. Měli možnost si na ni „zvyknout“ nebo alespoň přivyknout faktu, že život je konečný. Přijmout smrt jako danost. Dnes se smrt do velké míry přenesla do institucí a nevidíme ji. Lidé „odcházejí“ do nemocnice a už se nevrací.

Jako malá jsem trávila hodně času u babičky na venkově a účast na pohřbech byla přirozená povinnost. Rozloučit se se sousedem se slušelo. A pokud mne babička vzala na pohřeb, přirozeně jsem se pak ptala. Co to znamená, že paní Šafrová zemřela? Proč je v rakvi? Může se ještě probudit? Co s ní bude, až ji dají do hrobu? To všechno se dělo kolem kostela, kde hned u vchodu umíral Ježíš na kříži. Babička taky měla na mé otázky docela jasné odpovědi. Byla věřící a měla jasnou představu o tom, co je po smrti. A moc mne nešetřila.

Dáša: Je vhodné říci dětem o smrti pravdu nebo raději „mlžit“? A od jakého věku si myslíte, že jsou schopné přijmout takovou zprávu?

Martina: Dnes žijeme v době mnoha možných odpovědí, jsme si velmi nejistí, i když jsme dospělí. Každý z nás má nějakou představu o tom, co se děje po smrti, většinou ale netušíme, co si myslí naši nejbližší. Ale děti se nás ptají, stejně jako se ptaly dřív. Umře malá vlaštovka, když vypadne z hnízda? Umřeš i ty, mami? A my často mlžíme. Nemáme odvahu. Nechceme dětem brát představu, že svět je místo, kde se dějí jen samé hezké věci. A často tím dítě naprosto zmateme.

Není lehké hledat odpovědi na otázky, které děti kladou. Jinak mluvíme s dvanáctiletou dcerou, která pravděpodobně svět a i konečnost živých bytostí vnímá podobně jako dospělý, a jinak s dvouletým dítětem, které koncept smrti nechápe. Ony se taky ty otázky v průběhu času mění. Dítě nás může velmi překvapit přímostí dotazu. Chce vědět podrobnosti, o kterých se my dospělí bavit zdráháme. Reaguje jinak než dospělý. Netruchlí tak, jak bychom si představovali. Čím víc jsou naše odpovědi nejasné, tím víc můžeme dítě znejistit. Tam, kde chybí informace, zbývá velký prostor pro dohady. A děti mohou mít velkou tendenci vinit se za věci, kterým nerozumí. Zemřela babička proto, že jsem k ní nechtěla na návštěvu?

Dáša: Jakou formou nejlépe odpovídat? Asi nebude vhodné smrt přirovnávat k usnutí nebo odchodu?

Martina: Klidně se můžeme držet praktických věcí. Vysvětlit, že babička byla nemocná a ani v nemocnici jí už lékaři neuměli pomoci. Že byla o dost starší, než její maminka, když zemřela. Že měla nemocné srdce, které pracovalo už hodně let a už se unavilo. A nesmíme se polekat, když se zeptají po naší konečnosti. Ano, umřeme, ale většinou umírají staří lidé po tom, co stihnou na světě něco vykonat, zažít, a to bude až za dlouho. Ostatně tohle znají děti z pohádek, o smrti něco začínají tušit velmi brzy. Starý král umřel… Žili spolu až do smrti... Jestli neumřeli, žijí tam dodnes…

Dáša: Co když je někdo v rodině dlouhodobě nemocný a víme, že umře? Je lepší na to dítě připravovat už dopředu?

Martina: Stává se, že se rodiče a prarodiče snaží v dobré víře děti chránit před špatnou zprávou, ale dítě vlastně vydělují. Děti jsou velmi citlivé i na mimoslovní projevy a často ví víc, než si myslíme. Ví, že se stalo něco moc smutného, jsou zmatené, proč se s nimi o ničem nemluví.

Mám pocit, že nejjednodušší je být upřímný. Sdílet s dětmi i vlastní smutek a nejistotu. Nikdo z nás totiž neví, proč se dějí tragické věci, proč někteří onemocní už jako děti smrtelnou chorobou, proč se takové věci stávají i našim blízkým. Nezbývá než přiznat, že něco se těžce chápe i nám. A být i v těžkých chvílích spolu. A nebát se požádat o pomoc kamarády, rodinu, blízké. A myslet na to, že rodiče tu jsou od toho, aby děti podpořili, ne naopak. To nás uchrání od toho, naložit na děti příliš mnoho.

Dáša: Je vhodné brát děti na pohřeb?

Martina: Pohřeb je vlastně společné rozloučení, „poslední sbohem“. Je to prostor pro sdílený smutek, ale taky pro vzpomínky na to hezké. Děti mohou právě na pohřbu zahlédnout prarodiče i jinak, uvidět, pro kolik lidí byl dědeček drahý, kolika lidem schází. Je to příležitost vzpomínat i na to dobré a veselé, a tak vlastně založit tradici hezkých vzpomínek. Vybrat fotografii, která dědečka nejvíc vystihuje. Uvařit jídlo, které měl rád. Tohle vzpomínání je vlastně taky loučení, jen je víc o životě, než o smrti.

Dáša: Rodiče před dětmi často skrývají své pocity z úmrtí blízké osoby. To ale nebude správně, že?

Martina: Samozřejmě pomáhá, když se v rodině mluví otevřeně o věcech dobrých, špatných, smutných, i těch, kterým nerozumíme, když sami máme odvahu přemýšlet o své konečnosti. Rozhodně je ale třeba brát vážně to, že i děti o smrti přemýšlí, že jejich koncept se nemusí nutně shodovat s tím naším, že jejich strachy a obavy jsou jiné, než ty naše.

 

Maminky, umožněte dětem prožít všechny emoce, jako jsou vztek, lítost, ale i úleva. Protože smutek má být prožit. Je to velice důležité pro další životní etapu. ​Může se stát, že dítě nebude vůbec smutné, nebo že se bude chovat necitlivě. Neznamená to, že by dítě bylo zlé, ale je to jeho způsob, jak se se smrtí někoho blízkého vyrovnat. Proto dítě násilně nerozveselujte, ani ho nevozte někam za zábavou. S dětmi na zemřelého vzpomínejte. Můžete prohlížet fotky, navštěvovat místa, která měl dotyčný rád nebo pro něj prostě jen kreslit či modelovat. Nezapomínejte schovávat věci na památku. V pozdějším věku za ně děti budou určitě rády.

V těchto chvílích buďte dítěti oporou, zajistěte jistoty, které dítě do té doby mělo, jako je společné jídlo nebo pohádka před spaním.

Na děti nejvíce působí chování dospělých, kteří prožívají smutek, a děti se tak mohou cítit opuštěné. Důležité je v těchto chvílích dětem naslouchat a nechat je vyprávět třeba jejich vlastní příběh o člověku, kterého jste ztratili. Nedávejte žádné rady, neupravujte příběh. Pouze poslouchejte! Je dobré, aby se dítě naučilo truchlit, a to nejlépe od nás samotných. Plačte s dítětem a neodstavujte je od dění. V těchto chvílích děti nejvíce potřebují cítit, že nejsou opuštěné.

Pokud máte samy svou osobní zkušenost s tím, jak jste vysvětlily smrt svým dětem, jaké měly dotazy a jak jste v takovou citlivou chvíli nacházely odpovědi, budeme rády, když se s námi a ostatními maminkami podělíte.

Máte nápad na téma, o kterém bychom měli napsat? Pošlete nám ho.

Sdílejte:   | 
1

Diskuze k této stránce (35 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Žofinka

Žofinka, 12. 6. 2018, 17.33

Nic jim nezajíždí, mluvím z vlastní zkušenosti

vendy.z, 18. 12. 2017, 13.17

je to tak, ale děti to i tak dost těžko chápou

mckvak, 4. 7. 2017, 13.15

Dobrý clanek, u nas na to jeste neprisla rec, ale i tak to nepovazuju za tema na ktere se tesim

martinazab, 1. 6. 2017, 9.47

So svojim synom sa rozpravame o smrti ale je pravda ze odkedy sa narodil sme smrt v blizkej rodine nemali

Mygara

Mygara, 19. 3. 2017, 11.10

je to určitě těžké, ale se smrtí se děti setkávají pořád když vezmu i brouky apod.

Peta Johansson, 15. 3. 2017, 22.14

Já jsem měla z pohřbu dědy trauma (v 9 letech), všichni mě nutili abych odrecitovala nějakou básničku a strašně na nás s ostatními dětmi tlačili, do toho dress code oblečení..bylo to fakt drsný. Jediné pozitivum byla zádušní hostina s ašantama (sladkost)

Cherrynka, 4. 3. 2017, 22.50

Já jsem asi divná, ale už i mluvení o smrti mi nahání slzy mě by spíš měl někdo naučit truchlit

Minnie, 22. 2. 2017, 18.17

Velmi zajímavý rozhovor. Zatím jsme naštěstí smrt v rodině, co máme děti, nezažili. Ale na hřbitovy chodíme a dcery s sebou bereme od miminek. Vysvětlíme kdo tam leží a proč umřel. Dcera 5 let se zatím moc neptá na smrt, jen občas se zeptá kolikrát se vyspí než někdo umře, kdy umřu já a tak, jinak to neřeší. Jo a ještě ví že může klidně umřít i ona, třeba když ji přejede auto, může se utopit, spadnout z okna a tak. Pokud by se konal pohřeb, děti bych automaticky vzala. Já byla na pohřbu v 5 letech, pak v 8, 15... A žádné následky z toho nemám. Zažila jsem pohřby v kostele i v obřadní síni.

Cherrynka, 4. 3. 2017, 22.53

J mám hrůzu chodit na pohřby.... doma jsem řekla předem, že nikomu nepůjdu, že budu stát venku u obřadní síně.... mám epilepsii a nedala bych to :(

Fuga

Fuga, 14. 2. 2017, 7.46

náš syn byl cca ve 3 letech na pohřbu a ani mu to nedocházelo, že umřel praděda a že je to zkrátka konečná. Když umřela kočka, tak nám pořád opakuje, že snědla něco špatného (jed), a proto umřela. Až mě překvapilo, že to nebral nijak tragicky, vzal to zkrátka jako fakt

Zdeňka S., 13. 2. 2017, 7.15

Dcera (5) už zažila 3 pohřby . Jedem před 2 lety a dva vloni dokonce během jednoho měsíce. Vzala to naštěstí úplně v pohodě . Ví že babička s dědečkem umřeli a dívají se na nás z nebíčka.

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací