Emoční inteligence a děti

sledováno 1× zobrazeno 1340×

Vložil(a): Jana Kovaříková, Scio, 23. 11. 2017 9.20

Emoce. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, řídí náš život více, než si připouštíme. To, jak se v nich orientujeme a dokážeme s nimi pracovat, určuje, jak spokojeni jsme se svým životem a jak úspěšní v něm můžeme být. Pořádně poplést hlavičky a způsobit zbytečné trápení mohou i našim dětem. Pojďme jim pomoci je přirozeně zvládat a umět se v nich orientovat.

Tento článek byl připraven ve spolupráci se společností Scio, která dlouhodobě (již od roku 1995) usiluje o lepší vzdělávání a rozvoj dětí. Scio usiluje o změnu pochopení cílů, obsahu, forem i nástrojů vzdělávání ve společnosti. Stojí za vznikem inovativních ScioŠkol a také za řadou projektů pro školy, rodiče a děti. Scio chce být nejen tím, kdo na problémy upozorňuje a rozvíjí názory druhých, ale také tím, kdo současně nabízí řešení. Je realizátorem i garantem Národních srovnávacích zkoušek. Ve společnosti pracuje pestrá paleta osobností, které spojuje zájem o vzdělávání a neustálé sledování trendů v této oblasti. Více o Scio se můžete dočíst na stránkách společnosti.

 

Jak je to vlastně s emocemi

Emoce jsou starší, než lidská populace, jejich centrum se nachází v limbické části mozku a jejich základ máme společný se zvířaty. Emoce úzce souvisí se schopností přežít, a proto je ne vždy máme zcela pod kontrolou. Jejich prožívání nás přímo nutí k pohybu, reakci, vyventilování. Všechny pro nás mají smysl, jsou pro nás nějakým způsobem užitečné. Fungují jako primární motivační systém člověka. Není proto divu, že se v poslední době hojně skloňuje pojem Emoční inteligence, který je s emocemi a schopností jejich interpretace neodmyslitelně spjatý.

Pro některé z nás je prožívání vlastních emocí doslova utrpením, nevíme si s nimi rady, zesměšňujeme je a máme pocit, že jsou něčím, o čem by se vlastně ani nemělo mluvit. To, na čem záleží, je přece inteligence. Opak je však pravdou. Již výzkumy z 20. let 20. století ukázaly, že ti jedinci, kteří dokážou pracovat s vlastními emocemi, ale i s emocemi ostatních lidí, mají tedy vysoké EQ (emoční inteligenci), jsou v budování spokojeného a plnohodnotného života daleko úspěšnější, než lidé, kteří mají naopak vysoké IQ.

Děti a emoce

Nejjednodušším způsobem, jak si ověřit, jak důležité a přirozené emoce jsou, je pozorovat děti a jejich chování. Děti totiž spontánně dávají najevo, když jsou veselé, smutné, šťastné nebo vzrušené. To vše se u většiny z nich děje spontánně a s lehkostí, nestydí se za své projevy, ani se je nesnaží nijak potlačovat. Pokud mají vztek, bez zábran bouchnou kamaráda. Pokud mají někoho rády, nedělá jim problém své city veřejně projevovat. Dospělí však oproti tomu emoce často potlačují, protože jsou v nich už hluboce zakořeněny předsudky vážící se k určitým emocím. Nejznámější jsou například „Muži nepláčou“, „Pýcha předchází pád“ nebo že ženy často využívají pláč k manipulaci s ostatními. Pokud tomuto skutečně věříte, věříte také, že některé vaše emoce jsou špatné, a tak je raději potlačujete. Je však důležité si uvědomit, že všechny naše emoce mají pozitivní smysl a proto je důležité ovládnout v dostatečné míře EQ. Emoční inteligence je schopnost jedince mít ze života radost a být spokojený, schopnost uspět v životě s použitím odlišných životních zkušeností. V důsledku to znamená chápat, že emoce mají formovat naše myšlení a činy pozitivním způsobem a ne působit, abychom se za ně styděli a potlačovali je.

Rodinné vzorce

Na tom, jak úspěšní budeme v EQ, se významně podílí zkušenosti z dětství, emočně otevřená rodina pravděpodobně vychová dítě, které v dospělosti dokáže snadno vyjadřovat své emoce i rozpoznávat emoce ostatních. V emočně uzavřené rodině se tak často stává, že se emoce blokují a nemluví se o nich. Jejich projev je dokonce považován za slabost. Není asi nic horšího, než když dítě vybavíme do života představou, že obtěžovat ostatní svými emocemi je zkrátka špatné, a tak je za každou cenu nutné své emoce potlačovat.

To je velká chyba. Každý rodič si přece přeje, aby se jeho dítko nestalo obětí šikany, nebylo s ním nijak manipulováno, nebyl na něj vyvíjen přílišný nátlak, zkrátka aby se mohlo svobodně rozvíjet, mělo dostatečné sebevědomí a zdravý vztah k sobě a svému tělu. Mezi ceněné vlastnosti se také klade samostatnost a schopnost řešit problémy. Na tomto všem má zásadní podíl rodinné prostředí. Pokud dítě vyrůstá v láskyplném a podnětném prostředí, kde se učí pracovat s vlastními emocemi a kde je chyba považována za něco, co nás posouvá, je napůl vyhráno.

Jak si můžeme hrát s emocemi

Neexistuje univerzální recept na správný výchovný styl, stejně jako neexistuje přesný návod na to, jak z jedinečné lidské bytosti vychovat sebevědomého, úspěšného a spokojeného dospělého jedince plně zodpovědného za svůj život. Existuje však několik způsobů, jak s emocemi pracovat, učit se je pojmenovávat a rozpoznávat. Na druhou stranu je třeba si také uvědomit, že je někdy nezbytné své emoce korigovat tak, abychom byli schopni bez problémů fungovat ve společnosti.

  • Povídejte si - zaveďte nový rituál. Společně s dítětem si povídejte o tom, co jste za uplynulý den prožili. Naslouchejte trpělivě tomu, co vám vaše dítě říká. Komunikujte tak, abyste pojmenovávali jednotlivé emoce. „Měla jsem radost, když jsi mi ukázala obrázek, který jsi pro mě nakreslila ve školce.“ Začínejte s jednoduchými výrazy, hněv, radost, pokračujte pak k emocím, které jsou složitější, jako jsou vzrušení, osamělost nebo vděčnost. Klaďte dítěti otevřené otázky, zkuste se vyvarovat přílišnému kladení otázky Proč?. To totiž v některých případech působí spíše jako obviňování, než aby dítě dále pobízelo. Zkuste naslouchat bez hodnocení, pokud je třeba dítě více pobídnout využijte spíše otázky jako „co, copak?“, „jak?“, „z čeho?“.
  • Zkoušejte to na sobě - i vy sami si můžete v průběhu dne zkoušet pojmenovávat a analyzovat své emoce. Určitě objevíte pocity, které jste si dosud neuvědomovali, že je prožíváte. Dobré může být svěřit se s tím, jak jste se v dané situaci cítili a jak jste ji prožívali, blízké osobě.
  • Regulujte emoce, ale s mírou - kolikrát se vám stalo, že za vámi vaše dítě splašeně přiběhlo a zbrkle se vám snažilo vylíčit důvod svého nadšení? Zastavte v takové chvíli vaše dítě. Řekněte mu, ať se pokusí dvakrát, či třikrát nadechnout, a poté ať vám teprve svůj příběh vylíčí. Dítě si tak srovná myšlenky a bude vám moci daleko lépe sdělit svoji emoci.
  • Lokalizujte emoci - zeptejte se svého dítěte, kde v těle nejvíce cítí svoji emoci. Je dobré si emoci pojmenovat, ale také ji spojit s jejím fyzickým projevem. Pokud to vaše dítě zvládne, nechte jej popsat, jaký je to pocit. Cítí teplo, zimu, měkkost, sevření? Na určené místo položte dlaň a zkuste emoci „uchopit“. Negativní můžete třeba odfouknout jako peříčko.
  • Hrajte emoční pantomimu - každá emoce s sebou nese také fyzický projev. Rozdělte dětem různé emoce a nechte je danou emoci zahrát. Je to skvělé k procvičování široké škály emocí, ale také k tomu, aby se dítě učilo z výrazu tváře a gest ostatních pochopit, co daný člověk cítí.
  • Pořiďte si hračku, která vám s emocemi pomůže - jak již bylo řečeno, děti projevují emoce velmi často, ale není vždy snadné s nimi pracovat. Vyžaduje to zapojení do hry co nejvíce smyslů a pokud možno srozumitelné názorné příklady. Ty poskytují třeba pohádky. Této silné přednosti pohádek využívá i kniha Ferda a jeho mouchy, kterou ve spolupráci s dětskými psychology připravila společnost Scio. Jednotlivé pohádky se věnují několika emocím a jsou doplněny metodickou částí pro rodiče. Ta ukazuje, kde při čtení pohádku zastavit, na co se dětí ptát, jak reagovat. Součástí této pomůcky k rozvoji EQ je i plyšová hračka, která představuje hlavního hrdinu, žabáka Ferdu. Emušák Ferda je plyšák, který vám s emocemi a jejich pojmenováváním pomůže. Interakce dětí a hračky během čtení jednotlivých příběhů umožňuje dětem lépe se vžít do pocitů Ferdy. Pomáhají jim k tomu i plyšové mouchy, které vyjadřují, svou barvou i výrazem jednotlivé emoce. Děti je mohou brát s sebou na různá místa (k lékaři, na hřiště, do školky) a dávat tak najevo, jak jim je a jak se cítí. Kniha s komponenty je určena dětem ve věku 3 – 10 let.

Líbilo by se vám mít takovou knihu a hračku doma? Zapojte se do soutěže a vyhrajte knihu Ferda a jeho mouchy, i s Emušákem Ferdou!

Máte nápad na téma, o kterém bychom měli napsat? Pošlete nám ho.

Sdílejte:   | 
3

Diskuze k této stránce (129 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Lucie Zalcerová, 6. 1. 2018, 23.56

Prinosne cteni, dekuji za tip na Emusaky - velmi zaujalo.

mamkaSona, 13. 12. 2017, 0.31

Moc hezky napsané, zajímavý a přínosný článek, děkuji autorovi.

Iveta Vojáčková, 8. 12. 2017, 13.39

mam uz 4 vnuky a i kdyz bydlime vsechny 3 rodiny spolecne a mam tak moznost videt kazdy den sve 4 vnuky tak jsou uplne rozdilni a kazdy ma a proziva sve emoce naprosto rozdilne kazdy ma svou hrracku se kterou si povidame,kazdy ma jinou naladu a jine emoce at uz pri cteni pohadek,hrach nebo treba jen povidani.tim chci jen rict-kazde dite je osobnost a i kdyz vyrustaji spolecne kazdy je uplne jiny

Zuzule, 8. 12. 2017, 0.12

Deti jsou velice citlive na emoce a i když nemluvi, rozhodne je vnimaji a také davaji ty sve najevo jak jen umi. Snazim se byt proto velice vnimava, abych pochytila co nejvic co se deje, co si preje a pod, a se starsim ditkem samozrejme, ze o emocích mluvime. Chce to citlivy a chapavy pristup, empatie nam hodne pomaha, je to mnohem lepsi myslim pro oba když vi, ze se muze sverit.

Natalie, 7. 12. 2017, 19.56

K emocem u dětí je potřeba přistupovat velmi opatrně. Určitě je dobré využívání nějaké oblíbené hračky, plyšáka a s dítětem si o emoci popovídat. Často se snažím svého syna obejmout, přistupovat velmi citlivě s otázkami a snažím se s ním situaci probrat. Pokud se chová nevhodně, vysvětluji mu na příkladu, jaké následky má jeho chování a jak může ublížit ostatním a co je lepší v dané situaci udělat.

Andílek, 7. 12. 2017, 14.46

Synovi je 15 měsíců, takže zatím spolu o tom nemluvíme, ale pomalu se mu snažím popisovat své emoce, i to jak se chová on, myslím, že to vnímá..

Kris, 7. 12. 2017, 14.13

Děkuji za inspirativní článek Zatím u nás o emocích s dcerkou moc nemluvíme, jelikož je jí teprve 23m a sama moc nedokáže slovy vyjádřit, co by chtěla říct, ale i tak se snažím s ní o emocích mluvit - třeba ze své strany ( jsem na tebe pyšná/ mám velikou radost, jak se ti dnes povedlo... ). Myslím, že dcerka na to krásně reaguje a zvlášť teď, v období kolem Mikuláše hodně emoce prožívá. Už si dokáže vzpomenout, že plakala, když viděla čerta a i "mimo téma", kdy třeba žádného nevidí nebo se o tom nebavíme, zavede "řeč" na to, že plakala. V takovou chvíli se snažím její emoci uznat a vysvětlit, že se nemá proč bát, když je hodná, a čert je v podstatě též hodný Zatím nám to celkem funguje, tak uvidíme, až bude větší

broucililinek, 7. 12. 2017, 11.01

Snažím se s dcerami o jejich emocích mluvit, když jsou smutné, stýská se jim, nebo když se bojí, snažíme se najít důvod proč a mluvit o tom. A určitě i když jsou šťastné a z něčeho nadšené, tak si povídáme proč a co se jim líbilo. Malému synovi je teprve půl roku, takže ten mi emoce vybrečí, i když bych byla nejraději, aby mi mohl říci co ho trápí.

LucieS

LucieS, 7. 12. 2017, 8.58

Dceři bude rok, tak je ještě malá, ale až bude větší, tak s ní určitě chci mluvit o emocích.

Lenourecek, 6. 12. 2017, 21.51

Dvouletému synovi se snažím říkat, co cítím, když se zlobím, když mám radost, když jsem smutná... Myslím si, že i když je malý tak to všechno vnímá

Naši partneři

© 2013 - 2018 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací