Ať se vám z kontaktního rodičovství nevyklube peklo

zobrazeno 712×

Vložil(a): Hnutí za aktivní mateřství, 13. 5. 2020 9.19

Slyšela jsem už mnohokrát příběh ve stylu – vychovávali jsme ho kontaktně, nosila jsem ho pořád v šátku, kojila do tří let, spal s námi v posteli. Jak to, že nás teď terorizuje a není s ním řeč?

Je potřeba si uvědomit dvě věci.

  1. Kontaktní rodičovství vás nespasí.
  2. Kontaktní rodičovství za to nemůže.

Já jsem rozhodně pro kontaktní rodičovství. Ten problém tady je v tom, když to někdo špatně pochopí tak,

  • že je potřeba vycházet dítěti ve všem vstříc, v čemkoliv, tedy absolutně ve všem,
  • že je potřeba nechat dítě rozhodovat o všem, dokonce i za rodiče,
  • nechat ho projevovat se vzhledem ke svému okolí úplně jakkoliv, třeba i agresivně, pokud to uzná za vhodné,
  • dítě nemá dodržovat žádná pravidla, pokud s nimi nesouhlasí,
  • po dítěti nemůžeme nic chtít, pokud to nechce i ono samo,

abychom nepotlačili nějakou jeho potřebu, neomezovali jeho svobodu a tak vůbec, abychom mu nezpůsobili trauma. Příklad za všechny - matka zmrzlá na hřišti přemlouvá dvouleté dítě, aby už šlo domů. Dítě nechce, tak se nikam nejde.

Děti potřebují hranice. Protože bez nich v tom totálně plavou a nejsou šťastné. Protože se nemají o co opřít. Vedle sebe mají vystresované dospělé, kteří se bojí jejich emocí, dospělé, kteří za sebe nerozhodují, dospělé, kteří jsou menší, než oni. Jak na hranice s dětmi se dozvíte během Světového týdne respektu k porodu online.

Pojďme se podívat hranicím na zoubek

Hranice je čára mezi tím co jsem já a co je pro mě v pořádku a mezi tím, co pro mě v pořádku není.

  • Když dítě vyroste v nerespektujícím prostředí, kde mu někdo neustále vstupuje do jeho prostoru a dítě se proti tomu nemůže bránit, přestane nakonec klást odpor. Aby přežilo, přestane vnímat, že mu něco vadí. Hranice mezi tím, co mu vadí a nevadí se prostě spláchne. Není. V dospělosti má potom nezdravě nastavené hranice, nebo je nemá vůbec. To se projeví buď tím, že si nechá líbit dost věcí, nebo naopak nadměrnou agresí.
  • Zdravě nastavené hranice má člověk, který přesně ví, co je pro něj v pořádku a co ne a nebojí se. Nemá problém si za tím stát a nepochybuje o tom. Zároveň je v klidu a uvolněný.

Toto jsou dva extrémy. Zdravě nastavené hranice a člověk téměř bez hranic. Většina z nás se nachází někde mezi. Někde máme hranice jasné a tam nemáme problém. Někde si nejsme jistí a tam to podle toho také vypadá.

Chování okolí je zrcadlem toho, jak máme uvnitř nastavené hranice

Máme partnera, narodí se nám děti a máme okamžitě po ruce zrcadla toho, jak to máme s hranicemi.

  • Pokud máte pocit, že vás ostatní nerespektují, že když chcete dětem nastavit hranice, tak to nejde, vždycky je to o vás a vašich hranicích. Nerespektují vás, protože vy sami se nerespektujete. Nemůžou respektovat vaše hranice, když je nemáte vymezené.
  • Pokud vidíte, že jediná možnost, jak se s dětmi na čemkoliv „domluvit“ je začít na ně ječet, zrcadlí to vaši vnitřní nejistotu. Pokud chcete změnu, máte před sebou práci na svých vlastních hranicích – na jejich objevování a nastavování.
  • Až je budete mít zdravě nastavené, budete přesně vědět co ano a co ne. Nebudete mít problém se za sebe kdykoliv postavit a být si tím jistí. Pak ani nebudete mít problém domluvit se s dětmi, ani nebudete mít potíže s vymezováním hranic. Půjde vám to samo a nikdo vás nebude v tomto směru prudit.

Otestujte si, jak to s hranicemi máte. Představte si tuto situaci: Přijdete na přednášku. Na stůl si nachystáte psací potřeby, sešit – aby bylo evidentní, že teď je toto místo obsazené - a odejdete s kabelkou i batohem na toaletu. Když se vrátíte, na vašem místě sedí sebevědomá (podle vašeho odhadu na první pohled bezohledná) žena, vaše psací potřeby jsou odsunuté na kraj stolu. Dalších volných míst je tam dost. Co uděláte?

  1. Sednu si jinam a ani mě nenapadne, že bych jí měla něco říct.
  2.  Nejsem si jistá, jestli mi to vadí. Přemýšlím, jestli mi to má vadit a mám se ozvat. Asi si nevšimla, že tam někdo sedí. Neřeknu nic, sednu si jinam. Maximálně vyvrátím oči v sloup a hlasitě vzdychnu, nebo mlasknu.
  3. Sednu si jinam a budu naštvaná
  4. Mávnu nad tím rukou, sednu si jinam.
  5. Dám průchod svému vzteku a s křikem ji přiměju, ať odejde.
  6. Ozvu se, postavím se za sebe – řeknu, že jsem tam měla svoje věci a seděla jsem tu. Ale trochu se bojím konfliktu, tak popadnu svoje věci a jdu jinam.
  7. Ozvu se, postavím se za sebe – řeknu, že jsem tam měla svoje věci a seděla jsem tu. Požádám ji, aby mě tam pustila.

Co byste v té situaci udělali pravděpodobně vy? Na nic si nehrajte, odpovězte si pravdivě, děláte to kvůli sobě. Kterou strategii využíváte v životě nejvíc? 7. - gratuluju! 6. - ještě tu sebejistotu a sebelásku trošku pilujte, ať naberete víc jistoty. 5. - super, že se umíte ozvat, ale za vaší agresí je vaše nejistota. 1. až 4. - máte před sebou výzvu práce na svých hranicích. 

{{:pr:}}

Odpojení od sebe

Řekněme, že v dětství jste se nemohli vymezit, když vám někdo zasahoval do vašeho prostoru. Třeba jste museli půjčit oblíbenou hračku, i když jste nechtěli. Museli jste dát strejdovi pusu, i když vám z toho bylo zle. Nesměli jste dělat něco po svém, protože dospělí věděli líp, jak to máte dělat. No a všechny tyto situace jsou velmi nepříjemné. Mísí se v nich pocity bezmoci, ponížení a frustrace z toho, že naše hranice nejsou respektovány a z toho, že se nemůžeme bránit. Tyhle pocity jsou zničující.

Jediná obrana před nimi je se od nich odpojit. To znamená přestat je cítit. Tím se vyšlapou cestičky, po kterých už pak chodíme pořád. I v dospělosti. Jakmile jde o naše hranice, odpojíme se od svých pocitů a nevíme, jestli nám něco vadí, nebo ne. Naučili jsme se, že je normální, že někdo překračuje naše hranice. 

Vyšlapat nové cestičky

Našim úkolem, jakmile si to uvědomíme, je vyšlapat jiné cestičky. Začít vnímat své pocity ohledně hranic. Schválně, jak se cítíte, když se naladíte na poslední odpověď?

  1. Ozvu se, postavím se za sebe – řeknu, že jsem tam měla svoje věci a seděla jsem tu. Požádám ji, aby mě tam pustila.

Jaké to je? Cítíte se příjemně? Pokud ano, setrvejte v tomto pocitu co nejdéle a laďte se na něj denně. Pokud ne, vyzkoušejte to za pár dní, nebo týdnů, až se s hranicemi trošku posunete.

Několik praktických a rychlých doporučení

  • Na prvním místě je dobré, že jste si uvědomili, že hranice jsou vaše téma. Začněte vnímat v běžném životě ve styku s ostatními lidmi, co vám vadí a co je pro vás v pořádku. Pro začátek vnímejte alespoň záchvěvy určité nepohody, uvědomujte si, že se vám něco nelíbí, ale bojíte se ozvat a podobě.
  • Pokud nevíte, jestli vám něco vadí, tak to neřešte a postavte se za sebe.
  • Postavte se za sebe v situacích, které pro vás nejsou moc emočně náročné – abyste se zbytečně netraumatizovali, ale zároveň vystoupili z komfortní zóny.
  • Postupně se za sebe stavějte častěji a v náročnějších situacích. Tím bude růst vaše síla,  sebejistota i sebehodnota.
  • Zpočátku, než tu sílu naberete, buďte raději nepříjemní, než asbyste si nechali všechno líbit. Až naberete sílu, naroste vaše sebehodnota, sebejistota, bude stačit váš jediný pohled, slovo. Nikdo si na vás už nebude "dovolovat", protože to už nebudete potřebovat, když vaše hranice budou v pořádku. Takže zatím si klidně zařvěte.

To platí ať už mezi dospělými, tak i s vašimi dětmi.

Dlouhodobá doporučení:

  • Všechno tohle dělejte dlouhodobě. Téma hranic se vám bude stále více odkrývat a další cesta se vám vždycky včas ukáže.
  • Otevřete se práci na podpoře své sebeúcty, sebejistoty, sebehodnoty, sebelásky a na léčení vašeho vnitřního dítěte. Najděte cestu. Pro začátek stačí, když se pro to rozhodnete.

Pravý opak přístupu našich rodičů

Kromě odpojení od svých pocitů a vnímání svých hranic, je ještě jedna věc, která způsobuje rodičům problémy s vymezováním. Když sami zažijí v dětství velmi direktivní výchovu, nechtějí svým dětem způsobit stejné trauma, jako utržili sami a bojí se jim říct "ne". "Ne" je ale v pořádku, pokud to není to jediné, co od nás dítě slyší, pokud je vyřčeno s láskou a je opravdu na místě, pokud má své opodstatnění (není to "ne" jen pro "ne"). Jak na hranice s dětmi se dozvíte během Světového týdne respektu k porodu online.

Hranice dětem

Děti potřebují, aby rodiče měli pevně nastavené hranice a ony se v tomto vymezení mohly svobodně a bezpečně rozvíjet. Hranice nastavujeme laskavě a pevně. Když jsme jen laskaví, zvrtne se nám to ve svobodnou bezhraniční výchovu. Když jsme jen pevní, je z toho direktivní výchova jak řemen. Je potřeba dát do toho obojí.

„Vzít v obchodě žvýkačku není v pohodě. Když ji vezmeš, prodavačka to pak musí zaplatit za tebe. A to není v pohodě. Když něco v obchodě chci, je potřeba to zaplatit. Jak myslíš, že bys to teď mohl napravit? A co uděláš příště, až budeš něco chtít?

Je zbytečné děti trestat a křičet na ně – to děláme, když nám ujednou nervy. Ano, to je pochopitelné. Ale není v pořádku na ně křičet a schovávat se za to, že je potřeba jim ukázat, co je správné a co ne. Ukažte jim to, ale s láskou.

Potřebujete nějakou strukturu, abyste se měli při stavění hranic s dětmi o co opřít?:

  1. Nebojte se rozhodovat
  2. Nebojte se jejich reakcí na vaše rozhodnutí
  3. Předávejte jim postupně zopodvědnost
  4. Tvořte s dětmi dohody
  5. Nastavujte pravidla a trvejte na jejich respektování
  6. Na hranicích nebojujte
  7. Nastavujte je laskavě a pevně

Pokud se chcete přijít osobně na něco zeptat, sdílet, diskutovat, Petra Hanelová, autorka článku, se na vás bude těšit na besedě na téma hranic v květnu na Světovém týdnu respektu k porodu. 

 

Máte nápad na téma, o kterém bychom měli napsat? Pošlete nám ho.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (1 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

jitka46

jitka46, 15. 5. 2020, 23.17

určité hranice je vždy potřeba nastavit, nedokážu si to představit jinak

© 2013 - 2020 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight Solutions

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací