Kdo jsou třetí rodiče a jak žijí?

zobrazeno 493×

Vložil(a): kamilapetrovska, 8. 1. 2019 15.00

V roce 2013 jsem se osudově zamilovala do úžasného muže. Jmenuje se Jakub a má dvě děti z předchozího vztahu, holčičku Áju a chlapečka Šimona. Když jsem je poznala, bylo dětem osm a deset let. Ještě v témže roce jsme se s Jakubem sestěhovali dohromady a děti s námi začaly pobývat čtyři dny za 14 dní. Tato frekvence trvá dodnes, jen ty čtyři dny se trochu zmenšily na víkend. V létě spolu trávíme většinou dva týdny.

Když jsem zjistila, že má role v nové rodině není úplně jednoduchá a samozřejmá, rozhodla jsem se zjistit na internetu, co k tématu říkají odborníci. Hned však následovalo zjištění, že vlastně nevím, jaká slova mám do vyhledávače zadat. Nevlastní matka? Macecha? Teta? Žena od muže s dětmi? Nemohla jsem vůbec přijít na to, jak se jmenuje to, co žiji. Chybějící SLOVO bylo jedním z prvních prázdných míst, které jsem v této oblasti objevila. Macecha, nevlastní matka, stepmother, belle-mère, Stiefmutter – všechno jsou to slova s negativními emocemi. Postava z pohádek, co vyžene nevlastní děti z domu nebo jim dá alespoň tu nejšpinavější práci.

Slova, slova...

Pro někoho to mohou být „jen slova“. Pro mě je pojmenování rolí v rodině velmi důležité. Slova jsou totiž přímo spojená s tím, co zažíváme, jak to vnímáme a co si o tom myslí okolí.

Znáte také tuto situaci? Vaše nevlastní dítko si přivede domů kamarády a představuje jim rodinu: „To je táta, to je moje velká sestra, to je moje malá ségra, ...eee...“ Hádejte, kdo je „eee“...! Ano, hádáte správně. Jsem to já, jste to vy. Místo „eee“ se může objevit o něco lepší: „To je Kamila.“ Nebo o něco horší: „To je moje macecha.“ V tuto chvíli nejlépe uvidíte, jak ta slova chybí. Co mají děti říci? Jak vás představit? Jak se to zatraceně jmenuje? Nakolik jiná by byla následující situace: „Tohle je můj táta, to jsou moje sestry a to je moje báječná...“ Máte to slovo? Dejte vědět a uvedeme ho do praxe!

Protože pokud chceme, aby naše role třetího rodiče byla uznávaná jako plnohodnotná a aby se na ní okolí dívalo s respektem, musíme změnit buď samotná slova, nebo vnímání jejich významu. Pojďme začít tím, že si budeme uvědomovat, jak o sobě, svých nevlastních dětech a své rodině mluvíme. A snažme se používat takové výrazy, které odráží náš záměr, tedy aby v naší rodině bylo všem jejím členům dobře.

Třetí rodič

Mně se změnil osobní (a nečekaně i profesní) život, když jsem přišla na termín „třetí rodič“. Napadlo mě to jednou ve vlaku po rozhovoru s kamarádkou a já věděla, že je to ONO. Konečně pojmenování, které je neutrální a zároveň vyjadřuje mou pozici v rodině. Třetí rodič se v mém okolí rychle ujal a dnes, když mluvím s ostatními nevlastními rodiči, používají ho zcela přirozeně. Na svých známých vidím úlevu, když mohou říci: „Já jsem také v roli třetího rodiče!“ Místo: „Jsem macecha,“ nebo „Jsem nevlastní matka...“

Komponovaná rodina

A podobné to máme i s pojmenováním celé naší rodiny. Sešívaná? Patchworková? Slepená? Mně osobně nevyhovuje ani jedno slovo. Nechci být součástí rodiny, která je poskládaná z nějakých starých kousků. Proto jsem zavedla termín „komponovaná rodina“. Každý samozřejmě cítí význam slov trochu jinak, je jen na vás, co si vyberete a jak svoji rodinu i svou roli v ní budete nazývat.

Bonusové děti

V neposlední řadě se celá problematika pojmenování v komponované rodině dotýká i našeho vztahu s nevlastními dětmi. Ano, jsou ne-vlastní, takže něco v nás okamžitě nastartuje obrané či jiné mechanismy, protože historicky – co není naše, je cizí a neznámé, a může být tudíž obávané a rizikové. Pokud tedy chceme mít se svými nevlastními dětmi dobrý vztah, musíme pro ně najít pojmenování, které je zahrne do našeho vlastního teritoria. Když máme dětí v rodině více, můžeme říci třeba: „Letos jedeme k moři se všemi našimi dětmi.“ Nebo když představuji známým dítě svého partnera, můžu říci například: „To je moje bonusová dcera Anička.“ Zkuste si najít svá vlastní slova a sledujte, co jejich používání dělá s vašimi pocity, jak na ně reagují děti a zda se odráží v celkové atmosféře celé rodiny. Já zde používám termín, který kolegyně našla v němčině a máme ho s třetími rodiči nejraději – „bonusové děti“.

Místo třetího rodiče v komponované rodině

Otázka místa třetího rodiče v nové rodině je tou základní a nejdůležitější. Od ní se odvíjejí všechny případné problémy v komunikaci a vztazích, stejně jako pocit radosti a naplnění, který s ní může být spojen, je-li místo třetího rodiče dobře ukotveno. Jak už několikrát zaznělo, nalezení místa v rodině s nevlastními dětmi je pro člověka v roli třetího rodiče těžší, než v jiných rodinných rolích.

Co není úkolem třetího rodiče

Za následující práce a povinnosti nemá třetí rodič automaticky zodpovědnost. Pokud si je bere na bedra, je to na základě jeho vlastního rozhodnutí a dohody s partnerem.

Výchova nevlastních dětí není zodpovědností třetího rodiče

Jsou samozřejmě situace, kdy se do výchovy zapojujete – když vás o to partner požádá a vy s tím souhlasíte, když se situace týká vás samotných nebo když děti porušují pravidla domácnosti a komunikace. Někdo bude do výchovy zasahovat více, někdo méně, záleží na povaze a také na věku dětí – menší budou nejspíše potřebovat více vaší energie i v oblasti výchovy. Je však dobré si nejdříve sami ujasnit, kdy se chcete na výchově podílet a kdy ne. Stejně důležité je hovořit o tom s partnerem a jednat v souladu s vaší partnerskou dohodou. Mnoho situací, které můžete považovat za výchovné (uklízení po sobě, řešení konfliktů mezi sourozenci, dělání úkolů apod.), je možné vyřešit sepsáním pravidel vaší domácnosti či rodiny. Tím z vás spadne tíha rozhodování, zda v dané situaci zasáhnout. Budete moct jednat podle předem dohodnutých pravidel, která platí pro všechny. Odpadnou tak konflikty typu: „Koukej si po sobě uklidit talíř. – Ale já nechci. A ty mi nemáš co říkat, nejsi můj táta.“

Péče o nevlastní děti není samozřejmá

Ať už jde o vaření, úklid, pomoc s domácími úkoly, vyzvedávání ze školy atd., něco z toho samozřejmě dělat budete, neboť to souvisí s vaší zodpovědností za výběr partnera s dětmi. Důležité ale je, aby vaše úkoly směrem k nevlastním dětem byly výsledkem vaší svobodné vůle a dohody s partnerem a ne nějakého samozřejmého či nepojmenovaného očekávání – ať už si ho vytvoříte sami v sobě, nebo ho má směrem k vám váš partner. Svou roli třetího rodiče se snažte nastavit si tak, abyste se očekáváním vyhnuli. To znamená, dělejte jen to, co chcete a co vás baví. Nebo třeba nebaví, ale je to něco, na čem jste se s partnerem dohodli. Věnujte svůj čas a energii v roli nevlastního rodiče jen těm věcem, kterým chcete a u kterých nečekáte nějaký vděk či protislužbu. A pokud něco očekáváte, řekněte to nahlas. Mluvte o tom s partnerem i s dětmi: „Za to, že vám tady peru a uklízím, očekávám, že mi poděkujete. To by mi udělalo radost.“

Třetí rodič nemusí řešit konflikty a problémy s dětmi (pokud se ho přímo netýkají)

Pokud s vámi žijí děti v jedné domácnosti, jste jistě svědky jejich častých konfliktů, dohadování, breku, tahanic a křiku. To je přirozené. Ne do všeho se však jako třetí rodič musíte zapojovat, ne všechno musíte řešit. Čím méně, tím lépe pro vaše duševní zdraví a pohodu.

Třetí rodič nemusí řešit problémy ve vztahu partnera a jeho bývalé partnerky/partnera

Pokud můžete, vyhněte se všem po-rozchodovým problémům, dohadům o děti či post-partnerským bojům. Nebude vám to dělat dobře a navíc se budete cítit bezmocně, protože na tyto situace většinou nemáte žádný vliv. Vstupem do konfliktů vašeho partnera s jeho ex otevíráte pomyslný trojúhelník a stáváte se aktivním hráčem ve sporu. Také tím otevíráte dveře vaší domácnosti novému členu, bývalému partnerovi, který se tak pomyslně stává vaším spolubydlícím. A to nejspíš nechcete.

Třetí rodič nemůže naplnit potřebu rodičovské lásky, pokud ji dítě nedostává od rodičů vlastních

Toto je pohár, který může zaplnit jen vlastní rodič – pro toho nevlastního to vždy bude pohár tak trochu bezedný. Můžete do něj samozřejmě svou láskou přispívat (máte-li ji k dispozici). Budete-li však chtít zaplnit prázdné citové místo, které náleží vlastnímu rodiči, nejspíše se brzy budete cítit velmi vyčerpaní, s pocitem, že vaší lásky není nikdy dost.

Motivace třetího rodiče k zapojení se do výchovy a péče o nevlastní děti vychází odjinud, než u rodiče vlastního

Ve vašem každodenním životě třetího rodiče je možná přirozené zapojovat se do chodu domácnosti, výchovy dětí či organizace společného volného času v poměrně velké míře. Je však důležité si uvědomit, odkud pramení vaše motivace. Na rozdíl od vlastního rodiče, pro kterého je výchova jeho dětí a péče o ně samozřejmá a přirozená, bývají třetí rodiče (pokud se zapojují do činností spojených s nevlastními dětmi) motivováni jinak: chtějí podpořit pohodu v rodině, ulevit partnerovi, podpořit vztah mezi vlastními a nevlastními dětmi nebo třeba posílit svůj pocit důležitosti. Ve chvíli, kdy si jako třetí rodič uvědomujete, proč s nevlastními dětmi pomáháte, můžete být spokojeni i v situacích, kdy je míra vašeho zapojení vysoká.

Tři principy, které pomáhají

1. Dobrovolnost

Pro mě asi nejdůležitější věc. Vědomí, že můžu, ale NEMUSÍM. Nemusím trávit všechny víkendy s nevlastními dětmi, nemusím s nimi jet na dovolenou, nemusím jim vařit a dokonce je ani nemusím mít ráda. Ale to všechno můžu, když chci. Toto vědomí SVOBODNÉHO ROZHODNUTÍ je samozřejmě přímo spojené s partnerem, který tuto svobodu dává a respektuje. Tento princip mi pomohl překonat již několik krizí.

První rok jsem měla pocit, že když už jsou děti u nás, měla bych s nimi a s partnerem trávit většinu času. Občas jsem si dovolila třeba na půl dne odjet a věnovat se svým zájmům, ale pak přišly mé vnitřní výčitky. Že se od nich odděluji, že nebuduji náš vztah, že v tom nechávám muže samotného... Až přišel pocit, že už dál nemůžu. Že potřebuji být sama – ani s dětmi, ani s partnerem. A v tu chvíli jsem si to dovolila. Odjela jsem na víkend sama pryč, přestože u nás byly děti. Partnerovi jsem to vysvětlila. A on to vzal. Od té doby si takové víkendy dopřávám častěji (ať u nás děti jsou, nebo ne). Potom se vracím spokojená, odpočatá, s novým nadhledem, vnitřní jistotou a novou silou pokračovat v cestě třetího rodiče. Výčitky téměř zmizely a partner je rád, když s ním a dětmi trávím čas a respektuje, když dělám něco jiného bez nich.

2. Všechno má svůj čas

Když jsem začala žít s partnerem ve společné domácnosti, a začala tak pociťovat svoji novou roli nevlastního rodiče, chtěla jsem všechno OKAMŽITĚ. Ze své dlouholeté pedagogické praxe jsem věděla, jak by se to všechno mělo udělat „správně“. Navázat vztah, jasně určit pravidla, reflektovat situaci, podporovat otevřenou komunikaci a zavést rituály. A chtěla jsem to HNED. Brzy jsem zjistila, že moje osvědčená „správná řešení“ vesměs nejsou v nové rodině funkční. Vlastně jsou, ale že nastavení fungující komunity (či rodiny), kterého lze ve školním kolektivu dosáhnout poměrně rychle, v nové rodině potřebuje MNOHEM VÍCE ČASU. Pochopila jsem, že je někdy třeba více naslouchat intuici než rozumovým poučkám, více pociťovat, co je ve vzduchu, vnímat, kam už můžeme a kam ještě ne. Vnímat čas jako podpůrný faktor, který umožnuje později realizovat ve vztahu s dětmi to, co dříve nešlo.

Ze začátku jsme s partnerem měli oba pocit, že je důležité pracovat na vztahu mezi mnou a dětmi a ten se nejlépe buduje společnými zážitky a hrami. Společná dovolená se tak zdála ideálním řešením. Když jsme na ni měli vyrazit první rok, onemocněla jsem. Když jsme na ni měli vyrazit druhý rok, měla jsem hodně práce a zůstala nakonec doma. Všichni dohromady jsme jeli až na potřetí. A já jsem cítila, že teprve tehdy to byl ten správný čas. Že v předchozích letech potřebovaly být děti s otcem. A budovat si nejprve svůj vzájemný vztah, který měl vzhledem k nové rodinné situaci také nové obrysy, ve kterých se všichni potřebovali zorientovat.

3. Vše se mění

Dokud jsem neměla vlastní děti, tahle zákonitost mi nějak nešla do hlavy. Chování dětí se často a někdy radikálně mění. Někdy třeba jednou za půl roku, někdy každý týden. Člověk si zvykne na určitý způsob komunikace a chování, na kterém navíc před tím nějakou dobu pracoval a má tedy dobrý pocit, že to dovedl až sem. V tu chvíli se chování dítěte změní, najednou je mu o pár měsíců více, má nové zážitky, nové vnitřní uvažování a vše je jinak. To, co platilo před měsícem, dnes už neplatí. A může se začít znovu. Tedy ne úplně, vždy tam pár základních stavebních kostek zůstane. Zbytek stavby je ale zbourán a začínáme stavět znovu. Jen to tentokrát už nebude obranná věž, ale třeba zámecké křídlo.

Se synem mého partnera jsme zažívali idylické chvilky – na všem jsme se hladce domluvili, jezdili jsme společně na výlety, povídali si, hráli si a smáli se. Pak se jednoho dne něco změnilo a najednou bylo vše jinak – odmítal s námi kamkoliv jet, odmítal jakékoli venkovní dobrodružství, nechtěl hrát hry, mračil se a mluvil s námi minimálně. Dnes už je to zase jinak – i přes občasné protesty spolu trávíme čas, hrajeme si a užíváme zábavy. Všechny tyto změny se udály během jednoho roku. 

 

Takový je můj život v komponované rodině. Třetí rodičovství je opředeno také mnoha mýty. O tom ale zase v dalším článku.

 

Jste také třetím rodičem? Jaké jsou vaše zkušenosti? Vycházíte se svými bonusovými dětmi hladce?

Máte nápad na téma, o kterém bychom měli napsat? Pošlete nám ho.

Sdílejte:   | 
1

Diskuze k této stránce (19 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Žofinka

Žofinka, 6. 3. 2019, 7.01

Bonusové děti je moc hezký termín

Mygara

Mygara, 4. 3. 2019, 13.32

Dnes je to ve společnosti skoro normální jev

Teryk92, 2. 3. 2019, 20.36

Pojem třetí rodič jsem ještě nikdy neslyšela. Je to hezký trefný název.

Zdeňka S., 29. 1. 2019, 16.16

Moc zajímavý článek... děkuji

Monuli, 26. 1. 2019, 19.26

Hezké termíny. Zkušenost s tím nemám

Ketris

Ketris, 24. 1. 2019, 21.39

Moc hezky clanek!

Fuga

Fuga, 18. 1. 2019, 20.14

v dnešní době je takovýchto 3. rodičů opravdu hodně

slavuska

slavuska, 17. 1. 2019, 0.48

hezky clanek

jitka46

jitka46, 12. 1. 2019, 23.32

Nádherný článek. Moc se mi líbí, jak se dá hezky vyhrát se slovy a pojmenováním.

Adrianita, 10. 1. 2019, 8.59

Dnes je třetí rodič dost častá pozice, ale moc se o tom nemluví, neřeší.. Tenhle článek by si měl přečíst každý takový "rodič".

© 2013 - 2019 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. v pořádku více informací