Mocenské hry aneb hraním k větší pohodě

Každý rodič zažil situaci, kdy dítě odmítalo spolupracovat, vztekalo se, nechtělo odejít do školky, mělo strach z lékaře nebo bylo po náročném období citlivější než obvykle. V takových chvílích často hledáme způsob, jak dítě uklidnit, motivovat nebo přesvědčit. Někdy ale funguje něco překvapivě jednoduchého: hra.

Takzvané mocenské hry, někdy označované také jako léčivé hraní, stojí na jednoduchém principu. Dítě během nich získává pocit síly, důležitosti a kontroly nad situací, zatímco rodič se dobrovolně dostává do role méně schopného, popleteného nebo poraženého hráče. Výsledkem bývá smích, uvolnění napětí a často i výrazně lepší spolupráce.

Nejde přitom o manipulaci ani o výchovnou techniku ve smyslu odměn a trestů. Dítě si prostřednictvím hry zpracovává své emoce a zážitky, které zatím nedokáže vyjádřit slovy.

Proč mocenské hry fungují?

Z pohledu dětského vývoje mají děti během dne jen málo skutečné moci. Dospělí rozhodují, kdy se vstává, co se jí, kam se jde, kdy se musí spát nebo odejít domů z hřiště. Není divu, že si děti potřebu kontroly často kompenzují právě ve hře.

Když rodič dítěti dovolí zažít pocit vítězství, dítě si může bezpečně vybít nahromaděnou frustraci a získat pocit kompetence. Smích navíc pomáhá snižovat stres a podporuje vzájemné pouto mezi rodičem a dítětem.

Není náhodou, že se mocenské hry doporučují při nástupu do školky, škole, po narození sourozence, během stěhování, rozchodu rodičů nebo při jakékoliv větší změně v životě dítěte.

Kdy mohou pomoci?

Mocenské hry bývají užitečné například když dítě:

• odmítá spolupracovat,
• často vybuchuje vztekem,
• bývá agresivní vůči sourozencům,
• prochází náročnou změnou,
• se bojí lékařů nebo jiných situací,
• je po škole nebo školce přetížené,
• vyžaduje neustálou pozornost,
• působí nejistě nebo smutně.

Nemusí však sloužit pouze jako řešení problémů. Jsou výborným nástrojem prevence a budování vztahu mezi rodičem a dítětem.

Jak mocenské hry hrát?

Neexistují přesná pravidla. Důležitější než konkrétní hra je princip.

Dítě by mělo získat pocit převahy a úspěchu. Vy naopak můžete hrát roztěkaného rodiče, který neustále prohrává, nechává se nachytat nebo dramaticky přehrává vlastní neúspěchy.

Největší léčivý efekt přichází ve chvíli, kdy se společně smějete.

Pokud dítě během hry začne plakat nebo se vztekat, neznamená to, že se něco pokazilo. Naopak. Emoce, které byly dlouho potlačované, mohou konečně vyjít na povrch.

Oblíbené mocenské hry

Polštářová bitva

Dítě po vás hodí malý polštář a vy reagujete, jako kdyby vás zasáhl obrovský balvan. Přehnaně padáte na zem, předvádíte dramatické grimasy a nemůžete se vzpamatovat.

Čím více přehráváte, tím více se dítě baví.

Zakázané činnosti

Říkáte například:

„Hlavně si nesedej na tu židli!“

Dítě samozřejmě udělá přesný opak. Vy předstíráte překvapení a nechápete, jak se to mohlo stát.

Tato hra bývá skvělá při oblékání, odchodu z domu nebo v situacích, kdy dítě něco nechce udělat.

Laserové chodníky

Praskliny v chodníku představují lávu, bílé čáry jsou lasery a dítě určuje trasu. Vy musíte poslouchat jeho pokyny a plnit úkoly.

Cesta domů se rázem promění v dobrodružství.

O dítě bojují oba rodiče

„Já chci být s Aničkou!“

„Ne, Anička bude se mnou!“

Dítě získává silný pocit důležitosti, lásky a přijetí.

Tato hra bývá velmi účinná po narození sourozence nebo po delším odloučení.

Hra na návrat domů

Rodič zazvoní a předstírá návrat z práce. Dítě běží otevřít dveře a následuje velké vítání.

Hra pomáhá zejména dětem, které těžce nesou odloučení od rodiče.

Fungují mocenské hry také na školáky?

Ano. Jen je potřeba přizpůsobit je věku dítěte. Mladší školáci často milují různé soutěže, honičky, společné blbnutí, deskové hry nebo sportovní aktivity, při kterých mohou rodiče občas komicky prohrávat.

Velmi dobře fungují například:

• polštářové souboje,
• zápasy na gauči,
• závody s legračními pravidly,
• stolní hry, kde rodič předvádí dramatickou porážku,
• tajné mise a šifrovací hry.

Školní děti totiž stále potřebují pocit kompetence, jen už jej hledají v jiných aktivitách než předškoláci.

A co puberťáci?

Přestože se to nemusí zdát, princip mocenských her funguje i u dospívajících. Forma je však jiná.

Puberťáci většinou nestojí o polštářové bitvy, ale ocení humor, nadsázku a možnost cítit se respektovaní. Dobře fungují:

• slovní přestřelky a vtipkování,
• společné sportovní výzvy,
• videohry hrané společně s rodičem,
• deskové hry,
• únikové hry,
• rodinné soutěže,
• společné tvoření nebo vaření.

Dospívající dítě potřebuje zažívat, že rodič není pouze autorita, ale také partner a člověk, se kterým je příjemné trávit čas.

Symbolické hry: když dítě neumí říct, co ho trápí

Někdy dítě opakovaně bije sourozence, tahá za vlasy nebo je agresivní k ostatním dětem. Místo okamžitého trestání může pomoci podívat se na příčinu. Agresivní chování bývá často známkou přetížení, stresu nebo nenaplněných potřeb. Právě tehdy mohou pomoci symbolické hry. S plyšáky, figurkami nebo panenkami si dítě přehrává situace, které zažívá, nebo naopak takové, které by si přálo zažít.

Můžete společně sehrát návštěvu lékaře, první den ve škole, hádku sourozenců nebo konflikt na hřišti. Dítě často prostřednictvím hry odhalí mnohem více, než by dokázalo popsat slovy.

Kdy mocenské hry nefungují?

Někdy rodiče očekávají okamžitou změnu chování. Pokud však dítě dlouhodobě prožívá stres nebo obtíže, nemusí se efekt dostavit po jedné hře. Důležitá je pravidelnost a ochota skutečně se do hry ponořit. Děti velmi rychle poznají, zda si rodič hraje jen proto, že četl nějaký článek, nebo zda si společný čas opravdu užívá. Nesnažte se proto hry používat jako trik na poslušnost. Vnímejte je jako způsob budování vztahu.

Tipy pro rodiče na závěr

Někdy stačí pouhých pět minut plné pozornosti, aby se změnila atmosféra celého dne. Nemusíte být dokonalí ani mít nekonečnou trpělivost. Děti nepotřebují perfektní rodiče. Potřebují rodiče, kteří jsou ochotní se občas zasmát, odložit telefon a vstoupit do jejich světa. Právě v takových chvílích vznikají nejen krásné vzpomínky, ale také pocit bezpečí, který si dítě nese do dalších životních etap.