Pohádkové

Krakonošův dar

Mistr Šídlo robil boty, do tance i do roboty

Dratev míval jako strunky, cvoky jako do korunky,

kůži jako z ocele, inu věřte prátelé,

každá bota z jeho skladu byla jako ze zlata,

že v ní mohli na parádu králové i knížata

Ale při vší dovednosti bídu míval v domácnosti

hlad byl jeho denní host, neboť v roji bot a koží,

chybělo mu jedno zboží a to byla zdvořilost.

Hromy, blesky, váda, klení byla pocta každodenní,

kdyby přišel třeba král, a tak stálý hněv a křiky

zahnaly mu zákazníky k jiným ševcům, o dům dál.

U mě bída, jinde pýcha, pravil mistr jednou zticha,

potom pravil pohněván. Hoj to ševci v celém kraji

kouzla na mě posílají, aby do nich tísíc vran.

Počkejte však, příštipkáři, čáry se vám nepodaří,

na to vsadím celý svět. Potom vzal si nový fráček,

na hůl párek shrnovaček a jel do hor na výlet.

Když se vracel domů zpátky, usmíval se mezi vrátky

a když přišel do světnice usmíval se ještě více.

Za pár pěkných shrnovaček, kouzelný jsem dostal sáček,

jen se ženo podívej, tuhle mošnu divné moci,

daroval mi ku pomoci Krakonoš, ten čaroděj.

Na koho má zloba padne, pomoci mu není žádné,

ať je chuďas nebo král, komu řeknu děti mílé,

jenom slůvko nezdvořilé, bude v mošně pochován.

Děti v koutě poslouchají, sotva otce poznávají,

jindy brouká na verpánku, od rána až do červánků,

a teď výská, poskakuje s verpánkem div netancuje,

hoj to jistě marcipán, už je v mošně nasypán.

A hned s chutí tisícerou o mošnu se všichni derou,

vadí, rve se bujná cháska, až jim mošna v rukou praská.

Zahromoval mistr Šídlo: "Aby do vás motovidlo,

všechny vás tu, jak jsem táta, ďasu prodám, cikáňata"

A jak slova nezdvořilá, mistru z hrdla vyskočila,

šupy šup a milé děti, padly mošně do zajetí.

Mistr kouká udiveně, potom zlostně mluví k ženě:

"Proč jen pozor nedáš na ně? aby si tě vzalo káně"

A jak slova nezdvořilá, mistru z hrdla vyskočila,

šupy, šup a milá žena, v mošně byla polapena.

"Jsem to lotr" mistr vzdychá, ale pozdě honí bycha,

šupy, šup a mošna milá rázem i jej pohltila.

Padl mistr na kolena, běduje a nahlas sténá:

"Krakonoši, milostpane, nechť se se mnou zázrak stane,

nedej ty nám zahynouti, s nevinnými robátky."

Tu slyš, kdesi ze zákoutí mluví hlas jak z pohádky:

"S čarodějnou svojí mocí, chvátám tobě ku pomoci,

polez, mistře, z mošny ven. Promluvíš-li, ale znova,

nezdvořilá jenom slova, navždy budeš polapen."

Ráz na ráz je mistr venku, žena děti kolem něj,

mošna visí na přístěnku, ten tam je pan čaroděj.

Mistr Šídlo o té doby, na dukát se nerozzlobí,

z domu vyhnal vádu, křiky, vlídně vítá zákazníky.

Staří, mladí, zblízka, zdáli. pro boty se proudem valí,

zlato prší ze všech stran. Mistr neví, co je bída,

holoubátka denně jídá, jeho děti - marcipán.

A když přece někdy cítí na jazyku hromobití,

usměje se ještě včas, ohlédne se po přístěnku,

kde je mošna na výměnku a dál klidně šije zas.

Koblížek veršovaně

V jedné malé chaloupce na okraji lesíčka, 
žili spolu spokojeně,dědeček a babička. 
Seděli a povídali, na vše dobré vzpomínali.

„Babičko, mám velký hlad, koblížky mám tuze rád.“ 
Babička jde do komůrky, smutná přijde nazpátek. 
„Nemáme již žádnou mouku, z čeho upéct koblížek?“ 
„Zkus babičko,“ radí děda, „vymést metlou truhličku„, 
a tak znovu do komůrky pošle milou babičku. 
Babička mouku vymetla a koblížek upekla. 
Cukrem ho posypala a na okno vychladit dala.

Jak si ten koblížek na okénku seděl sám, 
napadl ho skvělý plán: 
„Na cestu do světa se dám!“ 
Co vymyslel to udělal, seskočil a na cestu se dal. 
Skotačil a poskakoval, vesele si prozpěvoval: 
„Já koblížek, koblížek na másle smažený, 
na okénku chlazený, já od babičky utekl, 
já od dědečka utekl.“

Na pasece potkal ušatého zajíčka.

„Kam běžíš koblížku, počkej malou chvilku. 
Já Tě stejně dohoním a pak si Tě s chutí sním.“

„I nesníš, poslouchej, jak umím zpívat:

Já koblížek, koblížek na másle smažený, 
na okénku chlazený, já od babičky a dědečka utekl 
a Tobě, zajíčku, také uteču.“

Na okraji lesa potkal šedého vlka. 
„Kam běžíš koblížku, počkej malou chvilku. 
Já Tě stejně dohoním a pak si Tě s chutí sním.“

„I nesníš, poslouchej, jak umím zpívat:

Já koblížek, koblížek na másle smažený, 
na okénku chlazený, já od babičky, dědečka 
a zajíčka jsem utekl a Tobě, vlku, také uteču.“

Kutálí se koblížek lesem a potká medvěda. 
Ten snědl by koblížek hned, 
bude sladký jako med.

Koblížek na medvěda se podívá a hned písničku zazpívá:

„Já koblížek, koblížek na másle smažený, 
na okénku chlazený, já od babičky a dědečka jsem utekl, 
zajíčka a vlka jsem vypekl a Tobě, medvěde, také uteču.“

Liška, jedna chytračka, doběhla však panáčka. 
„Koblížku, jsem už stará a hluchá, 
vyskoč na parízek a zazpívej mi do ucha.“

„Já koblížek, koblížek na másle smažený, 
na okénku chlazený, já od babičky a dědečka jsem utekl, 
zajíčka, vlka, medvěda jsem vypekl a Tobě, liško, také ..... .“

Liška hlavou pohodí a kobližka s chutí sní.

V chaloupce je pozdvižení, 
kam ztratil se koblížek, 
že na okénku není?

Byl zvědavý a pyšný, že do světa se podívá, 
neznal jaké nebezpečí ve světě se ukrývá.

Dědeček koblížky má tuze rád, 
do mlýna pro mouku musí pospíchat. 
Když se zpět vrátil, babička milá, 
mísu koblížků usmažila.

A tak zas v malé chaloupce na okraji lesíčka, 
žijí spolu spokojeně dědeček a babička.

Šípková Růženka

1. Na zámku žila dívenka- Šípková Růženka,
na zámku žila dívenka – Růženka.

2. Na pozoru se dívenko – Šípková Růženko,
na pozoru se dívenko v zámku měj.

3. Zlá víla jehlou dívenku – Šípkovou Růženku,
zlá víla jehlou dívenku popíchá.

4. Od těch dob spala dívenka – Šípková Růženka,
od těch dob spala dívenka na sto let.

5. S ní ustal život na zámku i venku v altánku
a celý zámek zarostl do houští.

6. Princ nebojácný přispěchal, trním se prosekal
a sto let spící Růženku políbil.

7. Jak na čelo jí políbil, život v ní probudil
a celý zámek ze spánku rázem vstal.

8. I byla svatba veliká, spustila muzika
a jídla pití každý měl, co jen chtěl.

9. Princ dosud žije s dívenkou –Šípkovou Růženkou
a bude jí mít jistě rád napořád.

Princ a želva

Rozhodl se princ Loudálek,

že pojede daleko do dálek.

Přímo do stodoly,

přes hory a doly.

A že se loudávál do mala,

vezla ho želva pomalá.

Nesmějte se mu, Loudálkovi,

možná že na to vyzrál, kdo ví.

Loudálek neměl ve zvyku,

koukat se na svět z rychlíku.

Nechtěl jet autem, neměl v plánu,

obletět zemi v éroplánu.

Chtěl vidět z blízka, co se kde děje,

kde svítí slunce, kde z kove leje,

kde rostou houby, kde datle, fíky,

kde zlatá rybka zpívá kikirikí,

Chtěl poznat námořníky,

i kouzelnické triky.

Chtěl vidět všechno – a pak ještě za roh.

Tak osedlal želvou a jel plnou parou.

Nic nevadí, Loudálkovi, že je želva pomalá,

Loudálek se loudával od mala.

Nevadí mu, že ta želva nelétá a neskáče.

Zato pozná Lva od Nelva – líp než z tryskáče.

Byl jeden domeček

Byl jeden domeček,

v tom domečku stoleček,

na stolečku mistička a v mističce rybička.

Kde je ta rybička? Kočka ji snědla.

Kde je ta kočka? Do lesa utekla.

Kde je ten les? Na prach shořel.

Kde je ten prach? Voda ho smyla.

Kde je ta voda? Voli ji vypili.

Kde jsou ti voli? Páni je snědli.

Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni... 

My se máme nejradši

Princezna má závoj zlatý

plný drahých kamínků.

Ve skříni má zlaté šaty,

na stříbrném ramínku.

Ať si je má, třeba troje,

my jsme, mami, bohatší.

Ty jsi moje, já jsem tvoje,

my se máme nejradši.

Jak šli bratři pro kládu

Kubo, dojdi pro kládu!
Kuba kývl, Tak já jdu.
Šlapal, šlapal, přišel k lesu,

Sám tu kládu neunesu.

Posadil se vzdychl:

Ech, co mám dělat, je to pech.

 
Kuba nejde, co se děje?

Zavolali na Matěje 
Matěji: Dojdi pro kládu!
Matěj kývl: Tak já jdu.

Šlapal šlapal, přišel k lesu,

Já ji taky neunesu!
posadil se, vzdychl: Ech.

Kuba dodal: Je to pech.. 
 

OTESÁNEK

OTESÁNEK

Šel tatínek do lesa,

že si kloučka vytesá.

Pařízek si našel v lese,

tesal, řezal: najednou

kořínky se nadzvednou

a pařízek rozběhne se.

Domů s tatínkem si kráčí,

tatínek mu sotva stačí,

maminka se raduje,

chtěla kloučka, už tu je.

Pekáč buchet upekla mu,

na zem ustlal mu slámu.

Radují se, zpívají,

Otesánek jí a jí

a najednou rozhlédne se,

zívne, na mámu se třese.

„Sněd jsem talíř s buchtami

a teď se dám do mámy,

hamy, hamy, ham -

pak sním pekáč s kuřaty

a pustím se do táty,

lidi, to se mám!“

Máma stojí celá bledá,

ale táta - ten se nedá:

„Přines mámě, Otesánku,

vody v malovaném džbánku,

umyje tě, učesá,

půjdem zpátky do lesa.“

Otesánek řízy, řízy,

řeže dříví z mladé břízy,

řízy, řízy, říz -

ty víš dobře, milá pilo,

proč mu tolik vytrávilo

u zelených bříz.

A když už se v lese šeří,

běží s tátou na večeři.

„Mámo, já bych jed!“

„Všechnos prve sněd“

„Udělej mi vdolečky.“

„Až sebereš drobečky.“

Otesánek droby sbírá,

chutnají mu, nevybírá,

než bys deset napočet,

převalí se, usne hned.

Druhý den ho táta budí,

Otesánka rosa studí,

do lesa však musí jít,

musí řezat řízy, řízy,

dříví z kropenaté břízy

a nesmí se zastavit.

A když už se v lese šeří,

běží s tátou na večeři,

neodmlouvá,  všechno sní,

dostal chleba, kousek sýra,

potom ještě drobty sbírá,

lehne si a dobře spí,

spí a spí a spí a spí. 

MALÁ POHÁDKA O ŘEPĚ

MALÁ POHÁDKA O ŘEPĚ

Dědek řepu nasadil,

u pole se posadil,

čekal, čekal,

mráz ho lekal,

sluníčka se bál,

dešti jenom lál.

Bez večeře, bez oběda

čeká dědeček,

najednou se hlína zvedá,

roste kopeček.

„Bábo, roste řepa!“

„Prosím tě, co vidíš!“

„Bábo, což jsi slepá?“

„Dědku, ty mě šidíš!“

Zavolali vnučku,

vnučka pejska,

pejsek kočku,

kočka myš.

Chytli se a čekají,

šepty, šepty šeptají -

neslyšíš?

Myšce byla dlouhá chvíle,

hopsala si rozpustile,

trhla kočkou,

kočka pejskem,

pejsek vnučkou,

vnučka bábou,

bába dědkem -

dědek prázdné ruce měl,

nikoho se nedržel,

udělali bác...

Kopeček se ještě chvěje,

jak se pod ním krtek směje.

SMOLÍČEK A JESKYŇKY

SMOLÍČEK A JESKYŇKY 

Prší, prší, celý les

ve vodě se topí dnes.

„Ťuk, ťuk, ťuky, Smolíčku,

otevři nám světničku!“

„Jeskyňky, jen pojďte dál,

jelen před chvilinkou vstal.“

„A co snídal, Smolíčku?“

„Snídal čerstvou travičku.“

„A co ještě?“

„Vodu z deště.“

„A co víc?“

„Pak už nic.“

„To se dobře nasnídal.

My zas půjdem o dům dál.“

„Kampak byste chodily?

Sluníčko si popílí

a jelen vás, těšte se,

bude vozit po lese.“

Prší, prší, celý les

ve vodě se topí dnes.

Jeskyňky jdou v dešti dál.

Smolíček se jenom smál.

Jak se v lese vyhnout bludičkám

Bludičky prý obloudí jen toho, kdo zabloudí.

Proto nechoď tam a sem, nýbrž rovnou za nosem.

Jen když v cestě stojí jedle, uhni s nosem kousek vedle.
 

Hejkal

Pražským klukům na výletě

pravil hejkal: "Poslechněte,

mé jméno zní správně hýkal!

Už jsem dvakrát podotýkal,

a teď žádám výslovně,

mluvte, prosím, spisovně.

Když slyším to vaše ej -

bejvám zlej a divokej!"

Zlatý kolovrat

I

Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.

A před chalupou s koně hop
a na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola hej ! otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!“

Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.

Pán stojí, nevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
diví se tenké, rovné niti,
nemůže očí odvrátiti
z pěkné přadleny.

„Svobodna-li jest ruka tvá,
ty musíš býti žena má!“
dívčinu k boku svému vine -
„Ach pane, nemám vůle jiné,
než jak máti chce.“

„A kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já.“ -
„Ach pane, má nevlastní máti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města.“

II

Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán;
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.

A před chalupou s koně hop
a na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola! otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!“

Vyšla babice, kůže a kost:
„Hoj, co nám nese vzácný host?“
„Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní.“

„Hoho, panáčku, div a div,
kdo by pomyslil jaktěživ?
Pěkně vás vítám, vzácný hoste
však ani nevím, pane, kdo jste?
Jak jste přišel k nám?“

„Jsem této země král a pán,
náhodou včera zavolán:
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu.“

„Ach pane králi, div a div,
kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi,
kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší!

Ale však radu, radu mám:
za cizí - dceru vlastní dám;
jeť podobna té druhé právě
jak oko oku v jedné hlavě -
její nit - hedbáv!“

„Špatná je, babo, rada tvá,
vykonej, co poroučím já:
zejtra, a den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!“

III

„Vstávej, dceruško, již je čas,
pan král již čeká, bude kvas;
však jsem já ani netušila -
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!“

„Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj;
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala -
nu jen zdráva buď!“

„Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť;
až budeš v lese na rozhraní,
na domov nevzpomeneš ani -
pojď jen honem, pojď!“

„Matko, matičko, řekněte
nač s sebou ten nůž béřete?“ -
„Nůž bude dobrý - někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu -
pojď jen honem, pojď!“

„Sestro, sestřičko, řekněte,
nač tu sekeru nesete?“
„Sekera dobrá - někde v keři
useknem hnáty líté zvěři -
pojď jen honem, pojď!“

A když již přišly v chlad a keř:
„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!

„Nyní se s panem králem těš,
těš se s ním, kterakkoli chceš:
objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo,
pěkná přadleno!“

„Mamičko, kterak udělám,
kam oči a ty hnáty dám?“ -
„Nenechávej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělá -
radš je s sebou vem.“

A když již zašly za tu chvoj:
„Nic ty se, dcero má, neboj,
však jsi podobna té tam právě
jak oko oku v jedné hlavě -
neboj ty se nic!“

A když již byly hradu blíž,
pan král vyhlíží z okna již;
vychází s pány svými v cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.

I byla svatba - zralý hřích,
panna nevěsta samý smích;
i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.

A když zasvítal osmý den,
král musí jíti s vojsky ven:
„Měj se tu dobře, paní moje,
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.

Navrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší lásky květ!
Zatím na věrnou mou památku
hleď sobě pilně kolovrátku,
pilně doma přeď!“

IV

V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo,
z nich se jí živobytí lilo
na zelený mech.

Vzešlo jí náhle štěstí moc,
nynčko jí hrozí smrti noc:
tělo již chladne, krev se sedá -
běda té době, běda, běda,
když ji spatřil král!

A tu se z lesních kdesi skal
stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena -
to tělo vloživ na ramena
v jeskyni je nes.

„Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej
nežli za nohy.“ -

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„Kéž bych ten kolovrátek měla
z ryzího zlata!“

„Jděte se, matko, pozeptat,
zač je ten zlatý kolovrat?“
„Kupte, paničko, drahý není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě nohy jest.“

„Za nohy? Ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte mu je zaň.“

Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
„Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo.“

A ránu k ráně přiložil,
a v nohou oheň zas ožil,
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

„Jdi, mé pachole, k polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného vak nedávej,
nežli za ruce.“ -

Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku!

Vstaňte, mamičko, z lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?“ -
„Kupte, paničko, drahá není,
můj otec příliš nevycení,
za dvě ruce jest.“

„Za ruce!? Divná, divná věc!
Ale já ji chci míti přec:
jděte, mamičko, do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je.“

Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
„Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo.“

A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil;
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.

„Skoč, hochu, na cestu se měj,
mám zlatý kužel na prodej:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej,
nežli za oči.“ -

Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku!

Vstaňte, mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?“ -
„Za oči, paní, jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest.“

„Za oči!? Neslýchaná věc!
A kdo je, chlapče, tvůj otec?“ -
„Netřeba znáti otce mého:
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám.“ -

„Mámo, mamičko, co počít?
A já ten kužel musím mít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
ať je odnese.“

Pachole oči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. -
„Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prve.“

A oči v důlky položil,
a zhaslý oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlížela -
však nikoho tu neviděla,
než se samotnu.

V

A když byly tři neděle,
král jede z vojny vesele:
„A jak se má, má paní milá,
a zdalis pamětliva byla
mých posledních slov?“

„Och, já je v srdci nosila,
a hleďte, co jsem koupila:
jediný mezi kolovraty,
přeslici, kužel - celý zlatý,
vše to z lásky k vám!“

„Pojď se, má paní, posadit,
upřeď mi z lásky zlatou nit.“ -
Ke kolovrátku chutě sedla,
jak zatočila, celá zbledla -
běda, jaký zpěv!

„Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
nevlastní sestru jsi zabila,
údův a očí ji zbavila -
vrrr - zlá to nit!“

„Jaký to kolovrátek máš?
A jak mi divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova:
přeď, má paní, přeď!“

„Vrrr - zlou to předeš nit!
Chtěla jsi krále ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila
a sama ses jí učinila -
vrrr - zlá to nit!“

„Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
abych uslyšel ještě více:
přeď, má paní, přeď!“

„Vrrr - zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla jsi jí chotě krále -
vrrr - zlá to nit!“

Jak ta slova král uslyšel,
skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v šíré lesy:
„Kdes, má Dorničko, kde jsi, kde jsi,
kdes, má rozmilá?“

VI

Od lesa k hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.

I přišla svatba zase zpět,
panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radování,
hudby a plesy bez ustání
po tři neděle.

A co ta matka babice?
A co ta dcera hadice? -
Hoj, vyjí čtyři vlci v lese,
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.

Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.

A co ten zlatý kolovrat?
Jakou teď píseň bude hrát?
Jen do třetice zahrát přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel,
ani nespatřil.

Polednice

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!

Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!

Mlč, hle husar a kočárek -
hrej si - tu máš kohouta!“ -
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.

A zas do hrozného křiku -
„I bodejž tě sršeň sám! -
že na tebe, nezvedníku,
polednici zavolám!

Pojď si proň, ty polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka!“
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.

Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!

„Dej sem dítě!“ - „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť - polednici!

Ke stolu se plíží tiše
polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.

A vinouc je, zpět pohlíží -
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží,
blíž - a již je v zápětí.

Již vztahuje po něm ruku -
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.

Tu slyš: jedna - druhá - třetí -
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí -
táta vchází do dveří.

Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté;
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě - zalknuté.

Svatební košile

Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.

Na stěně nízké světničky
byl obraz boží rodičky,
rodičky boží s děťátkem,
tak jako růže s poupátkem.

A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
čelem se ňádra zdvihaly.
A když slzička upadla,
v ty bílé ňádra zapadla.

„Žel bohu, kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu, kde má matička?
Tam leží - podle tatíčka!
Sestra do roka nežila,
bratra mi koule zabila.

Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.
Do ciziny se ubíral,
těšil mě, slzy utíral:
„Zasej, má milá, zasej len,
vzpomínej na mne každý den,
první rok přádla hledívej,
druhý rok plátno polívej,
třetí košile vyšívej:
až ty košile ušiješ,
věneček z routy poviješ.“

Již jsem košile ušila,
již jsem je v truhle složila,
již moje routa v odkvětě,
a milý ještě ve světě,
ve světě šírém, širokém,
co kámen v moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch
živ-li a zdráv - zná milý bůh!

Maria, panno přemocná,
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať -
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ -
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti,
buď pomocnicí v žalosti!“

Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

A slyš, na záspí kroků zvuk
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
„Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
A zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?“

„Ach můj milý, ach pro nebe,
tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila,
za tě se právě modlila!“

„Ho, nech modlení - skoč a pojď,
skoč a pojď a mě doprovoď;
měsíček svítí na cestu:
já přišel pro svou nevěstu.“

„Ach proboha, ach co pravíš?
Kam bychom šli - tak pozdě již!
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne - není moc.“

„Ho, den je noc, a noc je den -
ve dne mé oči tlačí sen!
Dřív než se vzbudí kohouti,
musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlévej, skoč a pojď,
dnes ještě budeš moje choť!“

Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil z vysoka
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině.

A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!

„Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?“

„Což bych se bála? Tys se mnou,
a oko boží nade mnou. -
Pověz, můj milý, řekni přec,
živ-li a zdráv je tvůj otec?
Tvůj otec a tvá milá máť,
a ráda-li mě bude znáť?“

„Moc, má panenko, moc se ptáš,
jen honem pojď - však uhlídáš.
Jen honem pojď - čas nečeká,
a cesta naše daleká.
Co máš, má milá, v pravici?“

„Nesu si knížky modlicí.“
„Zahoď je pryč, to modlení
je těžší nežli kamení!
Zahoď je pryč, ať lehce jdeš,
jestli mi postačiti chceš.“

Knížky jí vzal a zahodil,
a byli skokem deset mil.

A byla cesta výšinou,
skalami, lesní pustinou;
a v rokytí a v úskalí
divoké feny štěkaly;
a kulich hlásal pověsti:
žetě nablízku neštěstí. -

A on vždy napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Po šípkoví a po skalí
ty bílé nohy šlapaly;
a na hloží a křemení
zůstalo krve znamení.

„Pěkná noc, jasná - v tento čas
mrtví s živými chodí zas;
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?“

„Což bych se bála? Tys se mnou,
a ruka Páně nade mnou. -
Pověz, můj milý, řekni jen,
jak je tvůj domek upraven?
Čistá světnička? Veselá?
A zdali blízko kostela?“

„Moc, má panenko, moc se ptáš,
však ještě dnes to uhlídáš.
Jen honem pojď - čas utíká,
a dálka ještě veliká.
Co máš, má milá, za pasem?“

„Růženec s sebou vzala jsem.“

„Ho, ten růženec z klokočí
jako had tebe otočí!
Zúží tě, stáhne tobě dech:
zahoď jej pryč - neb máme spěch!“

Růženec popad, zahodil,
a byli skokem dvacet mil.

A byla cesta nížinou,
přes vody, luka, bažinou;
a po bažině, po sluji
modrá světélka laškují:
dvě řady, devět za sebou,
jako když s tělem k hrobu jdou;
a žabí havěť v potoce
pohřební píseň skřehoce. -

A on vždy napřed - skok a skok,
a jí za ním již slábne krok.
Ostřice dívku ubohou
břitvami řeže do nohou;
a to kapradí zelené
je krví její zbarvené.

„Pěkná noc, jasná - v tu dobu
spěchají živí ke hrobu;
a nežli zvíš, jsi hrobu blíž -
má milá, nic se nebojíš?“

„Ach nebojím, vždyť tys se mnou,
a vůle Páně nade mnou!
Jen ustaň málo v pospěchu,
jen popřej málo oddechu.
Duch slábne, nohy klesají,
a k srdci nože bodají!“

„Jen pojď a pospěš, děvče mé,
však brzo již tam budeme.
Hosté čekají, čeká kvas,
a jako střela letí čas. -
Co to máš na té tkaničce
na krku na té tkaničce?“

„To křížek po mé matičce.“

„Hoho, to zlato proklaté
má hrany ostře špičaté!
Bodá tě - a mě nejinak,
zahoď to, budeš jako pták!

Křížek utrh a zahodil,
a byli skokem třicet mil. -

Tu na planině široké
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou,
a věž se zvonkem nad střechou.

„Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?“

„Ach proboha, ten kostel snad?“

„To není kostel, to můj hrad!“

„Ten hřbitov - a těch křížů řad?“

„To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!“

„Ó nech mne již, ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak;
tvůj dech otravný jako jed,
a tvoje srdce tvrdý led!“

„Nic se, má milá, nic neboj!
Veselo u mne, všeho hoj:
masa dost - ale bez krve,
dnes bude jinak poprvé! -
Co máš v uzlíku, má milá?"

"Košile, co jsem ušila.“

„Netřeba jich víc nežli dvě:
ta jedna tobě, druhá mně.“

Uzlík jí vzal a s chechtotem
přehodil na hrob za plotem.
„Nic ty se neboj, na mě hleď
a skoč za uzlem přes tu zeď.“

„Však jsi ty vždy byl přede mnou,
a já za tebou cestou zlou;
však jsi byl napřed po ten čas:
skoč a ukaž mi cestu zas!“

Skokem přeskočil ohradu,
nic nepomyslil na zradu;
skočil do výše sáhů pět -
jí však již venku nevidět:
jenom po bílém obleku
zablesklo se jest v útěku,
a schrána její blízko dost -
nenadál se zlý její host!

Stojíť tu, stojí komora:
nizoučké dvéře - závora;
zavrzly dvéře za pannou
a závora jí ochranou.
Stavení skrovné, bez oken,
měsíc lištami šeřil jen;
stavení pevné jako klec,
a v něm na prkně - umrlec.

Hoj, jak se venku vzmáhá hluk,
hrobových oblud mocný pluk;
šumí a kolem klapají
a takto píseň skuhrají:

„Tělu do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!“
A tu na dvéře: buch, buch, buch!
burácí zvenčí její druh:
„Vstávej, umrlče, nahoru,
odstrč mi tam tu závoru!“

A mrtvý oči otvírá,
a mrtvý oči protírá,
sbírá se, hlavu pozvedá
a půlkolem se ohlédá.

„Bože svatý, rač pomoci,
nedej mne ďáblu do moci! -
Ty mrtvý, lež a nevstávej,
pánbůh ti pokoj věčný dej!“

A mrtvý hlavu položiv,
zamhouřil oči jako dřív. -

A tu poznovu - buch, buch, buch!
silněji tluče její druh:
„Vstávej, umrlče, nahoru,
otevři mi svou komoru!“

A na ten hřmot a na ten hlas
mrtvý se zdvihá z prkna zas
a rámě ztuhlé naměří
tam, kde závora u dveří.

„Spas duši, Kriste Ježíši,
smiluj se v bídě nejvyšší! -
Ty mrtvý, nevstávej a lež;
pánbůh tě potěš - a mne též!“

A mrtvý zas se položiv,
natáhnul údy jako dřív. -

A znova venku: buch, buch, buch!
a panně mizí zrak i sluch!
Vstávej, umrlče, hola hou,
a podej mi sem tu živou!

Ach běda, běda děvčeti!
Umrlý vstává potřetí
a velké, kalné své oči
na poloumrtvou otočí.
„Maria Panno, při mně stůj,
u syna svého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila:
ach odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti,
z té moci zlé mě vyprosti.“

A slyš, tu právě nablízce
kokrhá kohout ve vísce;
a za ním, co ta dědina,
všecka kohoutí družina.

Tu mrtvý, jak se postavil,
pádem se na zem povalil,
a venku ticho - ani ruch:
zmizel dav, i zlý její druh. -

Ráno když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře,
a na každičké mohyle
útržek z nové košile. -

Dobře ses, panno, radila,
na boha že jsi myslila
a druha zlého odbyla!
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile!

Poklad

Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
z věže pak slyšeti zvuky
hájem a sousední vískou.
Není zvuk to zvonka jemný,
tratící se v blízké stráně:
dřevatě to rachot temný,
zvoucí lid do chrámu Páně.
A tu z vísky k boží slávě
vzhůru běží zástup hojný:
veský lid to bohabojný,
a dnes Velký pátek právě.
V chrámě truchlo: holé stěny;
oltář černá rouška kryje,
na roušce kříž upevněný;
v kůru zpívají pašije.
A hle, co se bělá v lese,
v černém lese za potokem

Nějaká to veská žena,
ana v náručí cos nese.
I jde rychlým žena krokem,
svátečně jsouc oblečena,
tam tou strání za potokem -
pacholátko malé nese.

Běží žena, dolů běží,
pospíchá do chrámu Páně:
tu nablízku lesní stráně
kostel na pahorku leží.
A v úvale ku potoku
náhle ubystřuje kroků;
neb jak větřík volně věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista Pána umučení.
Běží, běží podle skály:
"Co to? Mám-li věřit oku?
Což mě moje smysly šálí?"
Stane, ohlíží se kolem -
rychle kroky zpět obrací,
stane zase, zas se vrací -
"Tam ten les, a zde ty klesty,
tamto vede cesta polem -
vždyť jsem nezbloudila z cesty!
Bože, co se se mnou děje!
Což zde nejsem u kamena?
Jaká se tu stala změna!"
Zase stojí, zase spěje,
celá jsouci udivena,
oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
"Bože, jaká to tu změna!"

Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
co se nyní jeví oku?
Jeví se tu ženě, jeví
vchodem vršek otevřený -
vysvětliti sobě neví -
kámen v cestu postavený,
postavena celá skála
jak by od věků zde stála.
Jeví se tu, jeví ženě
chodba pod zemí, co síně
vyklenutá ve křemeně;
a tam, klenba kde se tratí,
ve tmavém pahorku klíně,
jakýs plamen znamenati.
I hoří to jasnoběle,
jako v noci svit měsíčka;
i zaplává rudoskvěle,
jak by západ to sluníčka.

I vidouc to žena žasne
a ke vchodu až pokročí,
a zastíníc dlaní oči,
hledí v ono místo jasné.
"Bože, jak se to tam svítí!"
Oči rukou si protírá,
o krok blíže se ubírá:
"Jak se to tam divně svítí!
Co to asi může býti?"
Dále jíti však se bojí,
hledíc tam, a venku stojí.
A co váhá a co stojí,
v klenbu patříc neustále,
mizí bázeň za pohledem,
zvědavost ji pudí předem,
a žena se béře dále.
Krok za krokem - a vždy dále
mocně ji to jíti pudí;
krok za krokem - a ve skále
jen se spící ohlas budí.
A čím dál přichází žena,
stále divná roste záře.
Již již končí se sklepení;
avšak žena omráčena
rukou zakrývá si tváře,
přímo patřit možné není.
Vidí, vidí - co zde vidí,
kdy to viděl který z lidí?
Tolik krásy, tolik blesku
mní uzříti jen v nebesku!

Dvéře tu jsou otevřeny
do nejskvělejšího sálu;
zlatem jen se svítí stěny,
strop rubíny vyložený,
pod ním sloupy ze křišťálu.
Z obojí pak strany dveří
na podlaze mramorové -
kdo neviděl, neuvěří -
hoří, hoří dva ohňové;
dva ohňové tuto hoří,
nic jich blesku neumoří:
nade stříbrem po levici
lunou oheň vzhůru plane,
nade zlatem po pravici
sluncem pláti neustane.
Planou ohně, jizba plane,
obalena září jasnou;
a dokud tu poklad stane,
plamenové nevyhasnou,
nic jich blesku neumoří.

Na prahu tu žena stojí,
celá stojí oslepena;
očí pozdvihnout se bojí,
nemůž zříti do plamena.
Na levici dítě nese,
pravou levé mne si oko;
a když trochu ohlídne se,
osmělí a vzpamatuje,
vzdychne sobě přehluboko
a tak v duši své rokuje:
"Milý bože, co já zkusím
na tom světě nouze, hladu!
Bídně život chránit musím -
a zde tolik těch pokladů!
Tolik stříbra, tolik zlata
v podzemní tu leží skrejši!
Jenom hrstku z té hromady -
a já byla bych bohata,
a byla bych nejšťastnější,
já i moje dítě tady!"

A co myslí a co stojí,
ohroženější se stane;
svatým křížem se ozbrojí
a jde, kde to běle plane.
Jde a stříbra kousek zdvihne,
avšak zase tam položí;
zdvihne zas a je prohlíží,
jeho blesk a jeho tíži -
a zdali je zas položí?
Ne, již v klíně jí se mihne.
A zdařením tím smělejší:
"Jistě toto prst je boží,
poklad ukázal mi v skrejši,
chce, bych byla oblažena:
i zhřešiti bych musela,
bych jím pohrdnouti měla!"

Takto k sobě mluvíc žena,
chlapce na zem z ruky složí,
klekne a klín rozestírá,
chutě z hromady nabírá
a do klína stříbro skládá:
"Jistě toto prst je boží,
jenž nás obohatit žádá!"
Béře, béře ze hromady -
klín již plný, sotva vstává,
ještě v šátek sobě dává,
tak ji mámí stříbra vnady!
A když již chce odtud jíti:
ach, zde ještě pacholete!
Jak je ke vší tíži vzíti?

Pacholátko již dvouleté;
vysypati zase štěstí
nezdá se jí dobré býti;
obého pak nemůž nésti.

A hle, stříbro matka nese!
Dítě se tu na ni třese:
„Mama!“ volá, „mama, mama!“
chytajíc ji ručinkama.
„Mlč, synáčku, mlč, mlč, hochu,
počkej tuto jenom trochu,
hned tu bude zase mama!“

A již běží, síní běží,
již i síně za ní leží;
přes potok, po stráni k lesu
spěchá žena ve svém plesu.
A než malá ušla chvíle,
prázdná zpátky zas pospíchá;
a ve potu, sotva dýchá,
stane zase již u cíle.

A jak vítr zlehka věje,
z kostela slyšeti pění:
v kůru tam se právě pěje
Krista Pána umučení.

A jak síní v jizbu spěje:
„Haha, mama, haha, mama!“
radostně se dítě směje,
potleskujíc ručinkama.
Nedbátě však matka na to,
běžíc ve stranu protější:
kovu blesk je jí milejší,
z kovů nejmilejší zlato.
Klekne a klín rozestírá,
chutě z hromady nabírá
a do klína zlato skládá.
Klín již plný, sotva vstává -
ještě v šátek sobě dává!
Ó jak jí tu srdce skáče,
jak je štěstí svému ráda!

A když zlato matka nese,
dítě se tu na ni třese,
třese a žalostně pláče:
„Mama, mama, ach, ach, mama!“
chytajíc ji ručinkama.
„Mlč, synáčku, mlč, mlč, hochu,
počkej jenom ještě trochu.“
A k dítěti se nakloní
a do klína rukou sáhne,
dva peníze ven vytáhne,
o peníz penízem zvoní:
„Hle hleď, co to má maminka!
Cincin! slyšíš, jak to cinká?“
Avšak dítě stále pláče -
jí radostí srdce skáče.

A do klína opět sáhne,
plnou zlata hrst vytáhne,
vloží dítěti do klínka:
„Hle hleď, co ti dá maminka!

Mlč, synáčku, mlč, mlč, hochu:
cincin! poslyš, jak to cinká!
Počkej jenom ještě trochu,
hned se vrátí zas maminka.
Hrej si pěkně, hrej, děťátko,
počkej ještě jen drobátko.“

A již běží, síní běží,
na dítě se neohlíží;
a již síně za ní leží,
již se ku potoku blíží;
přes potok, po stráni v plesu
drahý poklad nese k lesu,
a již stojí s ním před chýží.

„Hoj, ty chýže, sprostá chýže,
brzy měj se dobře tady!
Co mě k tobě nyní víže?
Nenalézám v tobě vnady!
Půjdu pryč z těch tmavých lesů,
z té otcovské střechy chudé;
jinde štěstí své ponesu,
jinde moje bydlo bude!
Půjdu, půjdu z toho kraje,
radostná mi odtud cesta,
půjdu, když mi štěstí zraje,
do velkého půjdu města;
koupím sobě země, hrady,
co paní mě budou ctíti:
měj se dobře, chýžko, tady,
nebudu já v tobě žíti!

Nejsem již ta chudá vdova,
péči nesouc v noci ve dne:
ejhle v klínu“ - na ta slova
s potěšením tam pohledne. -
Ó kéž byla nepohledla!
Leknutím tu celá zbledla,
leknutím se třese celá,
div na místě neomdlela.
Vidí, vidí - ha, co vidí,
sama tomu sotva věří!
Do zpukřelých vrazí dveří,
vrazí, kde truhlice byla,
v kterou stříbro uložila.
Strhne víko - ha, co vidí!
Pro vši víru dobrých lidí,
jaká opět nová rána!
Místo stříbra jen - kamení,
v šátku pak a ve svém klínu,
ó přehrozné to mámení,
místo zlata - samou hlínu!
Čáka všecka rozšlapána! - -

Nehodnatě štěstí byla,
požehnání neužila.

II

A když takto rozdrceně
s bolestí tu ztrátu nese,
probodne to srdce ženě,
vzkřikne s hrůzou vyděšeně,
vzkřikne, a se chýže třese:
„Ach dítě, mé dítě drahé!
Dítě drahé - drahé - drahé!“
zahučelo v hustém lese.

A ve hrozném předtušení
běží žena - ach neběží,
letí, letem ptáka letí,
lesem, strání ji viděti,
tam, kde klamné našla jmění,
k vršku, na něm kostel leží.

Od kostela větřík věje,
copak neslyšeti pění? -
Krista Pána umučení
v kůru tam se již nepěje.

A když přišla ke sklepení,
haha, jaké pohledění!
Haha, z divokého klestu
tři sta kroků od kostela
veliký ční kámen v cestu!
A kde síně? - Ta zmizela!
Zmizela, i v cestě skála,
jak by nikdy zde nestála.

Ha, jak se tu žena leká,
jak se děsí, volá,
hledá, jak po tom pahorku těká,
těmi klesty, na smrt bledá!
Ha, ty zraky zoufanlivé,
ústa siná nad mrtvolu!
Hle, jak přes to křoví divé
běží - pádí tamto k dolu!

Běda, běda! Zde to není!
Tělo klestím rozervané,
nohy trním probodané -
darmo všecko klopotění,
vchodu již nalézti není!

A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?!“ -
„Tu pod zemí jsem, hluboko!“
hlas tichounký větrem šumí,
nespatří mne žádné oko,
ucho mi neporozumí.
Blaze tu pod zemí, blaze,
beze jídla, beze pití,
na mramorové podlaze,
ryzí zlato v klínku míti!

Noc a den se nestřídají
nikdy nejdou spát očinka:
hraji si tu pěkně, hraji -
cincin! slyšíš, jak to cinká?

Avšak žena znovu hledá -
darmo, a znovu se děsí,
zoufale se na zem vrhá,
vlasy sobě z hlavy trhá,
zkrvavena, na smrt bledá:
„Ach běda mi! Běda, běda!
Ach mé dítě, kde jsi, kde jsi?
Kde tě najdu, dítě drahé?!
Dítě drahé - drahé - drahé!“
blízkými to hučí lesy.

III

Mine den, i druhý mine,
dnové v týden se obrátí,
z týdnů měsíc se vyvine,
a i léto počne pláti.

Na pahorku mezi buky
kostelíček s věží nízkou;
co den znějí zvonka zvuky
hájem a sousední vískou.
Tu nahoře, když se zrána
ke mši zvonečkem pozvoní,
přede stánkem nebes pána
zbožný rolník čelo kloní.

Aj, kdo zná ji, tu osobu
se sklopenou k zemi tváří?
Svíce zhasly na oltáři,
ona klečí po tu dobu.
Zdáť se, ani že nedýše -
líce a rty zesinalé -
ach, to se tak modlí tiše!
Kdo to? - Nevím, tuším ale.
Když po svaté však oběti
chrámové se zamknou dvéře,
těmi buky ji viděti,
ana se z pahorku béře.
Béře, béře se pomálu
stezkou vinoucí se v klestu
po šedivou tamo skálu,
kde ční kámen velký v cestu.
Tu si vzdychne přehluboko
a do dlaně čelo sklopí:
„Ach mé dítě!“ - a již oko
v slzách kanoucích se topí.

Nešťastná to z chýže žena,
vždycky smutná, vždycky bledá,
vždycky těžce zamyšlena;
od rána a do soumraku
nikdy jasno v jejím zraku,
v noci pak žel spáti nedá.
A když opět na úsvitě
traplivé opouští lože:
„Ach mé dítě, drahé dítě,
ach běda mi, běda, běda!
Odpusť milostivý Bože!“

Uplynulo léto celé,
jeseň, zima uplynula -
nezmírněno v srdci žele,
slza v oku nezhynula.
I když výše slunce stálo,
rozehřávši zemi znova,
úst k úsměchu nerozhřálo,
stáleť ještě pláče vdova.

IV

A slyš, shůry mezi buky,
z kostelíčka s věží nízkou,
rachotící slyšet zvuky
hájem a sousední vískou.
A hle, vzhůru k boží slávě
běží z vísky zástup hojný,
veský lid to bohabojný -
a dnes Velký pátek právě.

Jemně jarní větřík věje,
větrem pak slyšeti pění:
v kostele se zase pěje
Krista Pána umučení.

A tou strání ku potoku
žena od lesa se blíží.
Co zdržuje dnes ji v kroku? -
Ach, památka dne a roku
hořem kroky její tíží!
Blíží, blíží se znenáhla,
a již skály té dosáhla.

A hle, co se jeví oku?
Tu, kde z divokého klestu,
od kostela tři sta kroků,
veliký čněl kámen v cestu,
vchodem vršek otevřený,
kámen v cestu postavený,
kámen i ta celá skála,
jak by tak od věků stála.

A žena se toho leká,
hrůzou se jí vlasy ježí:
celou tíží na ní leží
zármutek a vina její.
I děsí se - však nečeká,
a ve strachu a v naději
skokem síní známou běží,
síní jdoucí pode skálu.

A hle, dvéře otevřeny
do nejskvělejšího sálu;
zlatem jen se svítí stěny,
strop rubíny vyložený,
pod ním sloupy ze křišťálu.
A z obojí strany dveří
na podlaze mramorové
plápolají dva ohňové:
nade stříbrem po levici
lunou oheň vzhůru plane,
nade zlatem po pravici
sluncem pláti nepřestane.

A žena se s hrůzou blíží
a ve strachu a v naději
tu po jizbě se ohlíží.
Snad ji vábí stříbro, zlato? -
Ach, již ona nedbá na to!
„Haha, mama, haha, mama!“
Ejhle dítě, dítě její,
po celý rok oplakané,
potleskuje ručinkama!

Ale v ženě není dechu,
a hrůzou se celá třese,
a ve zoufanlivém spěchu
chopíc dítě do náručí,
dlouhou síní odtud nese.

A třesk, třesk! huhu! to hučí
jí v patách ve vrchu klíně;
praskot hrozný, vichr skučí,
zem se třese, hluk a lomoz -
jí v patách se boří síně!
„Ach, rodičko boží, pomoz!“
v úzkosti tu volá žena,
zpět pohlédnouc poděšena.

A hle! jaká zase změna!
Ticho všecko, a tu z klestu
veliký ční kámen v cestu;
vše jak jindy spořádáno,
po vchodu památky není:
právě nyní dozpíváno
Krista Pána umučení.

Ale v ženě není dechu,
a hrůzou se celá třese,
a ve zoufanlivém spěchu
dítě svoje odtud nese,
nese a na ňadra tlačí,
jako by se o ně bála;
běží, sotva dech jí stačí,
ač daleko za ní skála;
běží, aniž se ohlíží,
tam tou strání blíže lesu,
a ve strachu a ve plesu
stane v chudé lesní chýži.

Ó jaké tu vzdává vroucí
bohu svému žena díky!
Vizte slzy ty kanoucí!
Jak to dítě k sobě vine,
líbá čelo, ručky, rtíky,
a zas k ňadrám je přitiská,
jak celá v rozkoi plyne!

A hle, co se v klínku blýská?
Co to znělo? - Ryzí zlato!
To zlato, jež loni byla,
aby dítě si pohrálo,
jemu v klínek položila.
Avšak ženu vábí málo,
co ji tolik hoře stálo!
Stáloť ji, ach, slzí mnoho;
leč děkujíc bohu za to,
touže drahé tiskne děcko.
Hořceť zakusila toho:
žetě velmi málo zlato,
avšak dítě nade všecko!

V

Dávno kostelíček zbořem;
umlkly již zvonka zvuky;
a kde někdy stály buky,
sotva jaký hnije kořen.

Stařec mnoho pamatuje,
mnohoť i dozrálo hrobu,
avšak lid si ukazuje
ještě místa po tu dobu.

A když večer pohromadě
mládež za mrazu sedává,
rád stařeček povídává
o vdově a o pokladě.