Pěkné předsevzení

Sedí vrabec na javoru,
kmotr strnad s ním.
Pod nimi se bělí dole
dálné luhy, širá pole
v šatě svátečním.

„Věřte, kmotře,“ vrabec mluví,
„už mě přešel smích!
Cestu kryjí ledné kory,
stodola je na závory
a po dvoře sníh.

S obědem i se snídaní
smutná věru věc;
v nepohodě, zimní slotě
dům od domu po žebrotě
musí našinec.

Však až z jara slunko boží
usměje se v lán,
potom bude, kmotře, já řku,
konec bídy, konec nářku,
ze mne bude pán!

Koupím sobě statek v kraji, l
pěkný jako hrad,
že se přijdou, kmotře, ke mně
kamarádi z celé země
na něj podívat.

Vrané koně na oprátku
a k nim zlatý pluh;
zorám já si žírná pole,
by mně rostl bez koukole
zrna každý druh.

Chřástal bude věrně hlídat,
kam až sahá mez;
napadne-li škůdce pšenky,
bude soud u křepelenky:
Zaplať pět peněz!

Až pak pole zavolá mě,
že již lupe klas,
z blízka, z dáli sezvu žence,
pospíšíme k zlaté pšence:
Pšenko, už je čas!

A ty, slunko nad oblaky,
hřej a pěkně suš!
Od zory až do klekání
na poli se k dílu sklaní
všechna ptačí druž:

S kosou špaček vykračuje,
za ním hejl a číž,
kosy zvoní, pšenka padá,
po poli se v řady skládá
zlatá klasů tíž.

Koroptvičky se sýkorkou
v patách sekáči,
budou sbírat po souvrati,
že jim střízlík prostírati
sotva postačí.

Jikavec mi v snopy sváže
hojnou úrodu,
červenka si vezme džbánky,
půjde s nimi do studánky
žencům pro vodu.

Stehlík podá chocholouši
na vůz mandele,
čermáček ty dary boží
do stodůlky mojí složí
hezky uměle.

Až pak přijde nová zima
a s ní nový hlad,
pozvu já si na hostinu
všechnu ptačí drobotinu
z lesů, ze zahrad.

Stodola i sýpka bude
otevřena všem;
budou u mne z blízka, z dáli
všichni ptáci osiřalí
sedat za stolem.

Nikdo sobě nezastýská,
konec bude běd,
o hladu jen při pohádce
budou sobě na zahrádce
ptáci vyprávět.“

Autor: Jozef Kožíšek

Zdroj: Jiskry a plamínky