Hvezdné tolary

Bylo jednou jedno děvčátko, kterému umřeli rodiče, a ono bylo tak chudé, že nemělo ani pokojík, kde by mohlo žít, ani postýlku, kde by mohlo spát, nemělo prostě nic jiného, než to, co právě mělo na sobě, a v ruce kousek chleba, který ji zrovna kterási slitovná duše darovala. To děvčátko bylo však dobrotivé a zbožné, a protože všechny na světě ztratilo, vydalo se s důvěrou v Boha do lesa.

V lese potkalo ubohého muže, který mu pravil: „Drahé dítě, nemáš něco k jídlu, mám velký hlad.“ Tu mu děvčátko podalo ten svůj kousek chleba a řeklo: „Bůh ti žehnej, dědečku.“ a šlo dál. Za chvíli potkalo naříkající dítě: „Je mi zima na hlavu, podaruj mi prosím něco, ať si ji mohu přikrýt.“ Dívenka mu dala svoji čepici a sotva ušla další kousek cesty, potkala jiné dítě, které nemělo žádný živůtek a třáslo se zimou, tak mu darovala ten svůj. A pak potkala další dítě a tomu dala svůj kabátek. Za nedlouho přišla do hlubokého temného lesa, tam jí šlo v ústrety jiné dítě, které ji prosilo o její košilku. Tu si zbožná dívenka pomyslila: „Je tmavá noc, nikdo mě neuvidí, mohu si tedy sundat i košili.“ a darovala ji tomu dítěti.

A když tam tak stála a už neměla vůbec nic, tu najednou počaly z nebe padat hvězdy, které se na zemi změnily v třpytivé tolary. A místo své košilky, kterou před chvílí darovala, měla najednou novou z nejjemnějšího plátna. Dívenka ty z nebe darované tolary posbírala a po zbytek svých dní žila v hojnosti.