Večerní zamyšlení

Pomalu ale jistě se přiblížila noc. Sedím zalezlá v peřinách, s knížkou, v celém domě už je tma a božský klid. Sklouznu pohledem do dětské postýlky a vidím tam ležet zázrak. Každý den si kladu otázku, jak může existovat něco tak dokonalého, tak krásného, tak něžného. Něco, co budu milovat víc, než jsem si kdy myslela. Zavalí mě příliv citů a já vím, že jsou to nejšťastnější okamžiky mého života. Pocit štěstí ještě umocňuje ticho, jen dech mého broučka se nese ložnicí. Celý dům ovoněly vánoční perníčky, adventní věnec je již připravený, vánoční ubrusy vyžehlené, vánoční výzdoba nachystaná. V neděli začíná advent, čas míru, klidu, pohody, rodiny … Myšlenkami zabloudím do nedávných časů, kdy jsme s tátou vyhlíželi první hvězdičku, když jsme čekali, až zazvoní rolnička a kdy jsme běželi rychle k nazdobenému stromečku zjistit, zda na nás i tentokrát Ježíšek myslel a donesl nám dárečky. Derou se mi slzy do očí, protože vím, že tyto okamžiky jsou minulostí a nikdy se nevrátí. Jsem dojatá a těším se, až uvidím, jak našemu broučkovi budou zářit očka štěstím. Jak se sejdeme jako jedna rodina a budeme z okna při svitu první hvězdičky vyhlížet Ježíška. Je zvláštní, jak se pro mě změnil smysl Vánoc. Jak moc si jich teď cením a jak se na ně těším. Vlastně je zvláštní, jak se mi změnil smysl pro všechno. Jak vnímám svět jinýma očima, jak se mi změnily hodnoty, jak prožívám bolestné chvilky a o to víc si pak užívám chvilky štěstí. A všechno to způsobilo dítě, nejenom to, které leží v kostele v jesličkách, ale i to, kterým jsme byli obdarování a které tak krásně spinká v postýlce vedle mě. Děti z nás dělají lepší lidi, citlivější, laskavější, trpělivější … A já jsem neskonale šťastná, že jsem toto všechno mohla prožít a můžu prožívat dál.