Sendynka

Bylo mi 11 let, když si naši koupili dům. A k domu patří pes. Maminka si zakoupila atlas psů a jala se velkolepě vybírat tu nejlepší psí rasu. Vybrala tehdy populární plemeno kokršpaněla. Pes byl zamluven, byl to nějaký výstavní kus. Čekalo se, až povyroste.

Mezitím u našeho domu jednoho krásného dne zabrzdilo auto, v něm byl pán, který měl v rukách neuvěřitelně srandovní psí holku, odrostlé štěně, černé, něco mezi kníračem a vlčákem. Že prý byla na kolejích, tak mu jí bylo líto. Objížděl všechny domky, jestli se jí někdo neujme. Maminka rezolutně řekla, že ne. No a já vysekla hysterickou scénu, že umřu, pokud ten pes nebude můj. Mamka vzdorovala ještě asi půl hodiny, ale vidina kokršpanělího šampiona se pomalu s mým řevem vytrácela. Pes mohl zůstat! Hurá!

Pán spokojeně odjel, pes dostal jméno Sendynka. Najednou někdo zazvonil, jestli prý nemáme toho psa, že by si ho vzali jiní sousedé, že prý na guláš. Už je to 25 let, tehdy to na vesnicích nebylo zase tak neobvyklé.

A moje Sendynka? Byla s námi ještě 12 let, milovala jsem jí, nakonec i moje maminka uznala, že na rase nezáleží. Byl to nejlepší pes mého života.