Nehody Míši Ríši

Říká máma medvědice :
"Doběhnu nám pro bukvice,
počkej doma chvilku sám,
dlouho tě tu nenechám."

Sotva za ní zámek zapad,
dostal Ríša náhle nápad:
Trošičku se proběhne,
po stromech se rozhlédne.

Ríša malý, ale smělý,
ptá se datla kde jsou včely,
že by zkusil třeba hned


vybrat jejich sladký med.

Zajíčkovi je to k smíchu,
jak tu kvílí v lesním tichu
a jak Ríša zmořený


leží mezi kořeny.

Ríša pádí pryč, jen funí,
chce si zchladit v lesní tůni


poštípanou tlamičku -
oddechnout si chviličku.

Žába smíchy sotva kváká,
když si nos nabral raka.
Za břicho se popadla:
"Rak mu tahá žihadla!"

Ríša chtěl by raka setřást,
letí přes křoví a přes chřást,
přitom kňučí bolestí -
ale rak se nepustí....

O kus dál zas překvapení!
Rozkročený na kameni
přísně říká moudrý výr:
"V lese bude klid a mír!"
Teď však pozoruje ježka,
příležitost nezamešká,
pokusí se velmi rád
medvídkovi změkčit pád.

Potrestaný modřinami,
žihadly a bodlinami
Ríša vzlyká u vrátek:
"To mě bolí kabátek!"

Doma do postýlky klesá -
teď už poznal zákon lesa:
Aby tě měl každý rád,
musíš umět poslouchat!