Kuřátka

Slepička sedí v kukani,
kuřátka volá ze spaní:
„Vstávejte, děti, už je den,
z kolíbky bílé hopky ven!
Ať se mi každé obléká,
hosté k nám přišli z daleka.“

Vstávala drobná kuřata,
oblekla šaty ze zlata,
slepička hosty vítala,
na domov se jich poptala,
jakou že nesou novinu
pro její žlutou rodinu.

Jeníček přišel ze dvorku,
že prý tam viděl sýkorku,
Toník se ještě usmívá,
až se mu líčko zardívá:
V zahrádce prý si od rána
králíček hraje na pána.

Nejdelší cesta Voršilky —
přišla až ze své postýlky.
Ráda je, ráda, že je den,
měla dnes v noci divný sen:
že prý za jedno zrnéčko
kohoutek prodal srdéčko.

Kohoutka vzala do dlaně,
slepička volá z kukaně:
„Pozor dej, zlatá Voršilko,
kuřátku mému na tílko,
polámeš-li je, uvidíš,
doktora že mu zaplatíš!“

„Neboj se, slípko, pozor dám,
kuřátko tvoje zulíbám,
pozeptám se ho po zdraví,
co mu to v těle rozpráví!
Srdce mu tluče v tělíčku,
že prý má rádo matičku.“

Autor: Jozef Kožíšek

Zdroj: Jiskry a plamínky