Pohádka tulácká
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.08
Pohádka tulácká
Tak vám jednou byl jeden chudý pán neboli člověk, on se vlastně jmenoval Frantiek Král, ale tak mu říkali jenom tehdy, kdy ho sebral stráník a dovedl ho na komisařství pro potulku, kde ho zapsali do takové tlusté knihy a nechali ho přespat na pryčně a ráno ho zase poslali dál; na policii mu tedy říkali Frantiek Král, ale ostatní lidé ho jmenovali velijak jinak: ten vandrák, ten upák, ten tulák, ten pobuda, ten lajdák, ten otrapa, ten hadrník, ten trhan, ten obejda, ten lenoch, ten chudák, ten jindyvyjduum, ten tvanec, ten volapa, ten revertent, ten vagabund, ten darmolap, ten budikničemu, ten hlad, ten hunt, ten holota, a jetě mnoho jiných jmen mu dávali; kdyby kadé to názvisko platilo aspoň korunu, mohl by si za ně koupit luté boty a moná e i klobouk, ale takhle si za to nekoupil nic a měl jenom to, co mu lidé dali.
Jak tedy je u zřejmo, řečený Frantiek Král se netěil nejlepí pověsti, a opravdu nebyl nic jiného neli tulák, který jen ukrádal pánubohu čas (jene pánbůh na věčnosti má tolik mnoho času, e mu ho tím ani za mák neubylo) a neuměl nic ne pískat kudlu. Víte, co je to pískat kudlu? To se dělá tak, e člověk ráno suí hubu, v poledne nemá do čeho kousnout a večer se místo jídla párá dřívkem v zubech; a kdy mu pak kručí hladem aludek, tomu se říká, e píská kudlu. Frantiek Král uměl pískat kudlu tak, e by na ni mohl dávat koncerty; jinak to byl dobrák od kosti - kde by se na něm, chudákovi, také nabralo masa! Kdy dostal kus chleba, snědl jej, a kdy mu dali zlé slovo, tak je taky spolkl; takový měl hlad. A kdy nedostal nic, lehl si někde za plotem, přikryl se tmou a poprosil hvězdičky, aby daly pozor, aby mu nikdo neukradl čepici.
Takový vandrovní člověk ví o světě ledacos; ví, kde dostane najíst, ví, kde dostane vynadáno nebo kde jsou zlí psi, kteří mají na tuláky spadeno víc ne četníci. Ale já vám povídám, e byl jednou jeden pes, jakpak se honem jmenoval, aha, Foxl, vak u je, chudák, taky v pánu. Tak ten Foxl slouil na zámku v Chýi a měl takovou divnou náturu, e kdy uviděl vandráka, pitěl radostí, tancoval kolem něho a vedl ho rovnou do zámecké kuchyně; ale kdy přiel na zámek nějaký velký pán, řekněme baron, hrabě, kníe, nebo dokonce praský arcibiskup, řval na něj Foxl jako pořčený a byl by ho roztrhal, kdyby ho kočí honem nezavřel do konírny. Jak vidíte, jsou i mezi psy velijaké rozdíly; jakpak teprve mezi lidmi.
Ale kdy u jsme u těch psů, víte, děti, proč pes vrtí ocasem? To je tak. Kdy pánbůh stvořil svět se vím vudy, el od jednoho boího tvora k druhému a pěkně přívětivě se ho vyptával, je-li na světě spokojen a zda mu nic neschází a podobně. Tak taky přiel k prvnímu psovi na světě a ptal se ho, zda mu nic médie nechybí. Pes chtěl honem zavrtět hlavou, e jako zaplapámbu ne, ale protoe zrovna čuchal k něčemu náramně zajímavému (byla to, myslím, první kost nebo první kůička z buřtu, jetě teplá, jak právě vyla z ruky Stvořitele), spleti se pes a horlivě zavrtěl ocasem. Od té doby
pes vrtí ocasem, kdeto jiná zvířata, jako kůň a kráva, dovedou potřást hlavou tak jako člověk. Jen prase neumí kývat ani vrtět hlavou, a to proto, e kdy se ho Hospodin tázal, jak je na tom boím světě spokojeno, rylo dál rypákem po aludech a jen tak potřáslo netrpělivě ocáskem, jako by chtělo říci: Pardon, moment, teď zrovna nemám pokdy. Od té doby prase pořád tak potřásá a potrhává ocáskem, pokud je ivo, a jeho ocásek se za trest jídá podnes s křenem nebo hořčicí, aby jej to i po smrti típalo. Tak je to od stvoření světa.
Ale o tom jsem nechtěl dnes povídat, nýbr o tulákovi, který se jmenoval Frantiek Král. Tak ten tulák chodil po celém světě; byl a v Trutnově, kde jsou u Němci, a v Hradci Králové, a ve Skalici, a dokonce a ve Vodolově a Marově a jiných dalekých městech celého světa. Jeden čas slouil také u mého dědečka na ernově, ale to víte, tulák je tulák; sebral svůj raneček a el zase dál, do Starkoče nebo na který kraj světa, a zas po něm nebylo vidu ani slechu; taková to byla neposedná krev.
U jsem vám říkal, e lidé ho jmenovali tulák, trhan, pobuda a jetě velijak jinak; ale někdy mu také říkali, e je poberta, zloděj, dareba nebo raubíř, ale to mu moc křivdili. Frantiek Král nikdy nikomu nic nevzal, neukradl ani netípl. Na mou víru, ani co by se za nehet vlezlo. Právě proto, e byl tak poctivý, se nakonec dočkal veliké slávy; ale o tom vám právě chci vypravovat.
Tak jednou stál ten tulák Frantiek na Podměstečku a přemýlel, má-li si jít k Vlčkům pro housku nebo k starému panu Prouzovi pro rohlík. A tu jde podle něho vzneený pán, snad to byl nějaký cizí továrník nebo obchodní cestující, a nese v ruce koený kufřík. Najednou zafoukl vítr, shodil tomu pánovi klobouk a u jej kutálel po silnici. “Člověče, podrte mi to na chvilku,” křikl honem ten pán a hodil tulákovi Frantikovi ten koený kufřík; a ne bys řekl vec, u byl v prachu za kloboukem a někde u Sychrova.
Stojí tedy Frantiek Král s tím kufříkem v ruce a čeká, a se ten pán vrátí. Čeká půl hodiny, čeká hodinu, ale pán nikde. Frantiek si netroufá zaskočit ani pro tu housku, aby ho snad ten pán neminul, a se vrátí pro kufřík. Čeká dvě hodiny, tři hodiny, a aby neměl dlouhou chvíli, píská kudlu. Pán se nevrací, a u se dělá noc. Na nebi se třpytí hvězdičky, celé městečko spí stočeno jako kočka za kamny a div nepřede, jak mu je dobře v peřinách. Ale tulák Frantiek jetě pořád stojí, trne, dívá se na hvězdičky a čeká, a se ten pán vrátí.
Zrovna tloukla půlnoc, kdy se za ním ozval straný hlas: “Co tu děláte?”
“Čekám tu na jednoho cizího pána,” řekl Frantiek.
“A co to máte v ruce?” tázal se straný hlas.
“To je kufřík toho pána,” vykládal tulák. “Já mu jej mám podret, co se vrátí.”
“A kde je ten pán?” ptal se do třetice straný hlas.
“On jenom odběhl, aby chyt svůj klobouk,” pravil Frantiek.
“Hoho,” řekl děsný hlas. “To je podezřelé. Pojďte se mnou.”
“To nejde,” bránil se tulák. “Já tady musím čekat.”
“Ve jménu zákona vás zatýkám,” zahřímal veliký hlas, a tu Frantiek Král pochopil, e to je pan Bourá, stráník, a e tedy musí poslechnout. Podrbal se tedy, vzdychl a el s panem Bourou na komisařství. Tam ho zapsali do tlusté knihy a zavřeli ho do atlavy: ale ten kufřík zatím zamkli, a přijde ráno pan soudce.
Ráno přivedli tuláka před pana soudce; a vdy to byl, namoutě, pan rada ulc - dnes u ho taky hlava nebolí.
“Ty budikničemu, ty lajdáku, ty nanicdobrý,” řekl pan soudce, “u jsi tady zas? Vdy je tomu sotva měsíc, co jsme tě zavřeli pro pomlku. Jeíi, človíčku, s tebou máme kří! Tak co, zas tě sebrali, e ses toulal?”
“Ba ne, milostpane,” povídá tulák Frantiek, “tady pan Bourá mne sebral, protoe jsem stál.”
“Tak vidí, ty sloto,” povídá pan soudce, “proč jsi stál? Kdybys nebyl stál, nebyli by tě sebrali. Ale slyím, e u tebe nali nějaký kufřík. Je to pravda?”
“Prosím, milostpane,” povídá tulák, “ten kufřík mi dal nějaký cizí pán.”
“Hoho,” zvolal pan soudce. “Toho cizího pána u známe. Kdy někdo něco ukradne, tak řekne, e to dostal od nějakého cizího pána. Holenku, tím nás nenapálí. A co je v tom kufříku?”
“To nevím, na mou dui,” řekl tulák Frantiek.
“Ty takáři jeden,” povídá pan soudce, “vak my se na to podíváme sami.”
I otevřel pan rada kufřík a vyskočil překvapením. Byly tam samé peníze, a kdy je přepočítal, bylo jich jeden milión tři sta edesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a krom toho kartáček na zuby.
“Hrom do toho,” vykřikl pan soudce, “člověče, kdes to ukradl?”
“Prosím, milostpane,” bránil se Frantiek Král, “to mi dal podret ten cizí pán, co honil ten klobouk, co mu jej vzal vítr.”
“I ty zloději zlodějská,” volal pan soudce, “copak si myslí, e ti tohle věřím? To bych rád viděl, kdo by svěřil takovému otrhanci, jako jsi ty, jeden milión tři sta edesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a k tomu jetě kartáček na zuby! Mar do atlavy! Vak my u vyetříme, komu jsi ten kufřík ukradl.”
A tak se stalo, e zavřeli chudáka Frantika do atlavy na hrozně dlouhou dobu. Utekla zima a minulo jaro, a jetě pořád nenali nikoho, kdo by se hlásil o ty peníze; a tak si pan rada ulc, pan stráník Bourá a ostatní páni od soudu i od policie u mysleli, e Frantiek Král, tulák bez přístřeí a bez stálého zaměstnání, vícekráte trestaný a vůbec nezdoba daremná, někde zabil a zakopal neznámého pána a vzal mu ten kufřík s penězi. A tak kdy uplynul rok a den, stál Frantiek Král před soudem pro vradu neznámého pána a pro uloupení jednoho miliónu tří set edesáti sedmi tisíc osmi set patnácti korun devadesáti dvou halířů a kartáčku na zuby. mankote, děti, na takovou věc je provaz.
“Ty elmo, ty raubíři, ty prachmilióne,” povídá pan soudce obalovanému, “tak se u vech vudy přiznej, kdes toho pána zabil a zakopal; bude se ti líp viset, kdy se přizná.”
“Dy já ho nezabil, milostpane,” bránil se chudák Frantiek; “on jenom honil ten klobouk, a frnk, u byl v prachu; letěl jako vec na jarmark a ten kufřík mně jako nechal v rukou.”
“Inu,” vzdychl pan soudce, “kdy teda mermomocí chce, pověsíme tě i bez přiznání. Pane Bourá, tak toho zatvrzelého zločince s pomocí boí pověste.”
Jen to dořekl, kdy se rozletěly dveře a v nich stál nějaký cizí pán, celý zapráený a udýchaný. “U se nael,” vyhrkl.
“Kdo se nael?” ptal se pan soudce přísným hlasem.
“Ten klobouk,” řekl cizinec. “Lidi, to vám byla mela! Tak já jdu, je tomu rok, po Podměstečku, a najednou mně vítr sebere klobouk. Já hodím svůj kufřík ani nevím komu a up, letím za kloboukem. Ale klobouk, neřád jeden vykutálený, se kutálí přes most k Sychrovu a za Sychrovem k Zálesí a ke Rtyni a přes Kostelec ke Zbečníku a přes celý Hronov k Náchodu a tamtudyma kolem na pruskou hranici. Já pořád za ním; u jej skoro drím, ale na hranici mne chytne financ, a co prý tak utíkám. Jářku, e za kloboukem. Ne jsem mu to vysvětlil, byl zase klobouk v prachu. Tak jsem se vyspal a pustil jsem se vám ráno za kloboukem do Pruska, na Levín a Chudobu, co je ta smradlavá voda -“
“Počkejte,” pravil pan soudce. “Tady je soud, a ne nějaká zeměpisná přednáka.”
“Tak já to povím docela krátce,” řekl cizinec.
“V Chudobě se dovím, e můj klobouk tam vypil sklenici vody, koupil si hůl a pak sedl do vlaku a jel do Svídnice. To se rozumí, já jedu za ním. Ve Svídnici klobouk, nezbeda, přenocoval v jednom hotelu, ani nezaplatil účet, a pak odejel, neznámo kam. Po delím pátráni jsem se dozvěděl, e chodí po Krakově, a dokonce e se tam chce oenit s jednou vdovou. Tak já jedu do Krakova za ním.”
“A proč jste jej tak honil?” ptal se pan soudce.
“No,” povídal cizinec, “on to byl jetě zánovní klobouk, a pak, já jsem zastrčil pod jeho pentli svůj zpáteční lístek na dráhu ze Svatoňovic do Starkoče. O ten zpáteční lístek mně lo, pane rado.”
“Aha,” řekl pan soudce, “to je docela správné.”
“To si myslím,” pravil cizinec. “Nebudu si přece kupovat lístek dvakrát. Kde jsem přestal? Aha, e jedu do Krakova. Dobrá, tedy tam přijedu, a zatím klobouk, dareba jeden, ujel první třídou do Varavy, vydávaje se za diplomata.”
“To je přece podvod,” zvolal pan soudce.
“Vak jsem to taky udal,” povídá cizinec, “a policie telegrafovala z Krakova do Varavy, aby byl zatčen. Ale zatím si můj klobouk pořídil koich, protoe se u začínala zima, nechal si narůst vousy a jel do Moskvy.”
“A co dělal v Moskvě?” tázal se pan soudce.
“Nu, co by tam dělal,” pravil cizinec. “Politiku dělal, mizera. Stal se tam novinářem. Pak si vzal do hlavy, e se zmocní vlády, ale to u ho Rusové zatkli a odsoudili jej k smrti zastřelením; ale kdy jej vedli na popravitě, zafoukal vítr, a tu on, uličník, se začal na ulici kutálet a proklouzl mezi nohama vojáků a kutálel se po matičce Rusi a do Novočerkasku. Tam si dal na hlavu beranici a stal se atamanem donských kozáků. Já jej pronásleduju a konečně jej chytím; a tu on, padouch, zapíská na své kozáky a káe jim, aby mne zastřelili.”
“A co dál?” ptal se pan soudce dychtivě.
“No, co bylo dál,” řekl cizinec. “Já jim povídám, e my se kozáků nebojíme, e je krájíme do polívky. Já nevím, pane rado, jestli tady u vás taky rostou kozáčky -“
“Rostou, a hodně,” pravil pan rada. “Nejvíc tamhle u Libňatova, a vůbec tam, kde rostou břízy a osiky.”
“Kozák je docela dobrá houba,” řekl cizinec, “jenome má noičku trochu dřevnatou. Tak já povídám, e u nás kozáky vaříme v polívce nebo rozkrájíme na malé kousky a suíme; toho se ti kozáci tak lekli, e mne pustili. Ale zatím můj klobouk, ničema, skočil na kůň a uháněl na východ. Já, to se rozumí, za ním. A on v Orenburku sedne na vlak a jede na Omsk a přes celou Sibiř, ale v Irkutsku se mně ztratil; prý tam někde přiel k penězům, ale pak jej chytli lupiči Chunchuzové a obrali jej o vechno, take vyvázl jen s holým ivotem. Pak jsem jej potkal na ulici v Blagověčensku, ale on mi, chytrák, upláchl a kutálel se přes celou Mandurii a k čínskému moři. Na břehu moře jsem ho dostihl, protoe se bál vody.”
“Teda tam jste jej chytil?” ptal se pan soudce.
“Kdepak,” řekl cizinec. “Běím k němu na břehu moře, ale v tu chvíli se obrátil vítr a klobouk se kutálel zase k západu. Já za ním, a tak jsem jej honil přes Čínu a Turkestán, dílem pěky, dílem na nosítkách, na koních nebo na velbloudech, a zase v Takente sedl na dráhu a jel zpátky do Orenburku. Odtud jel na Charkov a Oděsu, a odtamtud do Uher, pak se stočil na Olomouc a Českou Třebovou a na Týnitě a konečně zase sem k nám. A tady jsem jej před pěti minutami chytil na náměstí, právě kdy chtěl jít do hospody na papričku. Tak, tady je.”
Přitom ukázal ten klobouk; byl rozbitý nadranc, ale jinak by nikdo neřekl, e by to byl takový vykutálený takář.
“A teď se podíváme,” zvolal cizinec, “má-li jetě za pentlí ten zpáteční lístek ze Svatoňovic do Starkoče.” I sáhl za pentli a vyňal lístek. “Je tady,” vykřikl vítězně. “Tak, teď aspoň pojedu zadarmo do Starkoče.”
“Ale človíčku,” řekl pan rada, “vdy vám ten lístek u propadl!”
“Jak to?” divil se cizinec.
“Inu, zpáteční lístek platí jen tři dny, a tenhle je, jak vidím, starý u rok a den. Panečku, ten u neplatí.”
“A hrom do toho,” řekl cizinec, “to mě nenapadlo. Teď si musím koupit nový lístek, a nemám u ani findy.” Cizinec se pokrábal na hlavě. “Ale počkejte, já jsem dal podret svůj kufřík s penězi nějakému muskému, kdy jsem se pustil za tím kloboukem.”
“Kolik tam bylo peněz?” ptal se honem pan soudce.
“Jestli se nemejlím,” pravil cizinec, “tak tam byl jeden milión tři sta edesát sedm tisíc osm set patnáct korun devadesát dva halíře a kartáček na zuby.”
“Navlas tolik,” řekl pan soudce. “Tak ten kufřík máme tady se vemi penězi i s kartáčkem na zuby. A tady stojí ten muský, co jste mu dal podret svůj kufřík. Jmenuje se Král Frantiek, a právě jsme ho já a tuhle pan Bourá odsoudili na smrt, e vás oloupil a zavradil.”
“I koukejme,” nato cizinec, “tak vy jste ho, chudáka, zavřeli? No, aspoň neutratil vechny prachy, co byly v tom kufříku.”
Tu povstal pan soudce a řekl slavnostně: “Teď teprve vidím, e Král Frantiek neukradl, neuzmul, neodcizil, netípl, nelohl a rovně si nepřisvojil z peněz u něho uloených ani brka, upu, vindry anebo findy, nykláku, groe ani troníku, ačkoli, jak potom zjitěno, neměl sám ani na munzemli nebo na dalamánka nebo té na housku, emli či jinou poivatinu aneb pochutinu, zvanou té pekařský výrobek a latinsky cerealia. Prohlauji tímto, e Král Frantiek je nevinen vradou, mordem, latinsky homicidiem, zabitím, zakopáním mrtvého, loupeí, násilím, krádeí a vůbec zlodějčovinou; nýbr naopak, e čekal den a noc na tom fleku, aby poctivě a neztenčeně vrátil jeden milión tři sta edesát sedm tisíc osm set korun devadesát dva halíře a kartáček na zuby. Proče prohlauji, e je zprotěn aloby, amen. Safra, kluci, to jsem toho napovídal, co?”
“No ba,” pravil cizinec. “Vak u byste mohl pustit k slovu tady toho poctivého vandrovního.”
“Co bych povídal,” řekl Frantiek Král skromně. “Co jsem iv, nevzal jsem nikde nikomu ani padavce. To u je taková nátura.”
“Člověče,” prohlásil cizinec, “to jste mezi vandráky a jinými lidmi bílá vrána.”
“Taky to říkám,” dodal pan stráník Bourá, který, jak jste si povimli, si do této chvíle jetě neklápl.
Tak tedy přiel Frantiek Král zase na svobodu; ale odměnou za jeho poctivost mu dal cizinec tolik peněz, e by si za to mohl Frantiek koupit jeden dům, do toho domu jeden stůl, na ten stůl jeden talíř a na ten talíř jednu horkou jitrnici. Ale protoe měl Frantiek Král děravou kapsu, ztratil ty peníze a neměl zase nic. Tak tedy el, kam ho nohy nesly, a cestou pískal kudlu. Ale ta bílá vrána mu nela z hlavy.
Na noc si vlezl do hlídačské boudy a spal jako dudek; a kdy ráno vystrčil hlavu, svítilo slunce, celý svět se třpytil čerstvou rosičkou a na plotě před boudou seděla bílá vrána. Frantiek nikdy dosud neviděl bílou vránu, a tak na ni koukal vyjeven, ani nedýchal. Byla bílá jako padlý sníh, oči měla červené jako rubín a noičky růové, a česala si zobákem křídla. Kdy zahlédla Frantika, potrhla křídly, jako by chtěla uletět, ale zůstala sedět a dívala se nedůvěřivě jedním rubínovým okem na jeatou hlavu Frantikovu.
“Ty,” ozvala se najednou, “nepratí mne kamenem?”
“Nepratím,” řekl Frantiek, a teprve teď se podivil, e vrána mluví. “Jak to přijde, e umí mluvit?”
“To toho je,” řekla vrána. “My bílé vrány umíme vechny mluvit. Černé vrány jen krákorají, ale já umím říci, nač si vzpomene.”
“Jdi pryč,” podivil se tulák Frantiek. “Tak řekni třeba krám.”
“Krám,” řekla vrána.
“Řekni tedy křáp,” ádal Frantiek.
“Křáp,” opakovala vrána. “Tak vidí, e umím mluvit. My bílé vrány nejsme tak ledaskdo. Obyčejná vrána umí počítat jen do pěti, ale bílá vrána umí počítat do sedmi. Podívej se: jedna, dvě, tři, čtyři, pět, est, sedm. A do kolika umí ty počítat?”
“No, aspoň do desíti,” řekl Frantiek.
“Ale jdi! Uka!”
“No tak třeba: devatero řemesel, desátá nouze.”
“Helejme,” zvolala bílá vrána, “ty jsi moc chytrý pták. My bílé vrány jsme toti nejlepí ptáci. Viděls, e lidé mají v kostelích malovány veliké ptáky s bílými husími křídly a lidskými zobáky?”
“Aha,” řekl Frantiek, “ty myslí anděly.”
“Ano,” pravila vrána. “Ví, to jsou vlastně bílé vrány; jene málokdo kdy viděl bílou vránu. Nás je, panečku, moc málo.”
“Abych ti řekl pravdu,” řekl Frantiek, “já prý jsem taky bílá vrána.”
“No,” pravila bílá vrána pochybovačně, “moc bílý nejsi. A kdo ti řekl, e jsi bílá vrána?”
“Včera mně to řekl pan rada ulc od soudu, a jeden cizí pán, a pan stráník Bourá.”
“Koukejme,” divila se bílá vrána. “Co ty jsi vlastně zač?”
“Já jsem jenom Král Frantiek,” řekl tulák ostýchavě.
“Král? Ty jsi král?” vykřikla vrána. “Ty hrdloue, viď? ádný král není přece tak otrhaný.”
“No ví,” řekl tulák, “já jsem právě otrhaný Král.”
“A v které zemi jsi králem?” ptala se vrána.
“Inu, vude. Já jsem Král tady, a kdy jsem ve Skalici, tak jsem taky Král, a v Trutnově taky -“
“A v Anglicku?”
“V Anglicku bych byl taky Král.”
“Ale ve Francii ne.”
“Ve Francii taky. Vude jsem Král Frantiek.”
“To není moné,” pravila vrána. “Řekni namoudui.”
“Namoudui,” zaklínal se Frantiek.
“Řekni pámbu ví,” ádala bílá vrána.
“Pámbu ví,” řekl Frantiek. “A se na místě propadnu, není-li to pravda. A mně jazyk upadne.”
“To stačí,” skočila mu do řeči vrána. “A mezi bílými vranami by sis taky troufal být králem?”
“I mezi bílé vrány,” řekl on, “bych přiel jenom jako Král Frantiek.”
“Tak počkej,” pravila vrána, “my dnes máme tamhle na Krákorce sněm, kde chceme zvolit krále vech vran. Králem vech vran je vdycky bílá vrána. A protoe ty jsi bílá vrána, a k tomu skutečný král, moná e zvolíme tebe. Ví co, počkej tady a do poledne; a já ti v poledne přiletím říci, jak dopadly volby.”
“Já teda počkám,” řekl Frantiek Král; a bílá vrána rozestřela bílá křídla, a jen to zazářilo, jak letěla ke Krákorce.
Čekal tedy Frantiek Král a hřál se na sluníčku; jak víte, děti, kadé volby, to je tuze moc řečí, a to se bílé vrány na Krákorce tak dlouho hádaly a hateřily a nemohly se shodnout, a u na Sychrově odpískali v továrně poledne. Pak teprve vrány začaly volit krále a skutečně zvolily Frantika Krále za krále vech vran.
Ale Frantiek Král u měl dost čekání a jetě víc hladu, a proto se po poledni sebral a el do Hronova k mému dědečkovi mlynáři na čerstvý voňavý skrojek chleba.
A kdy bílá vrána mu přiletěla oznámit, e je zvolen králem, byl u tentam, za horami i doly.
I naříkaly vrány, e se jim ztratil král; a bílé vrány poručily černým, aby letěly po celém světě a hledaly ho a volaly ho a přivedly ho na vraní trůn, který je v lese na Krákorce.
Od té doby létají vrány po světě a pořád křičí: “Král, Král!” A zvlátě v zimě, kdy jich je mnoho pohromadě, si najednou vechny vzpomenou a letí přes pole a lesy křičíce: “Král! Kráál! Krááál! Kráááál!”
Autor: Karel Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.