Zlatý jelen

zobrazeno 86×

Vložil(a): skřítek, 12. 8. 2016 22.37

Byl jednou jeden král a ten měl největší radost ze statných a urostlých vojáků, kteří stávali na stráži ve sněhobíle bílých strážních budkách, na jejichž omítku bylo pod trestem smrti zakázáno psát jména, říkačky nebo rýmovačky. V jeho tělesné stráži byl voják, který byl největší muž v zemi, takže mu museli postavit speciální strážní domek. Když stál jednoho dne na stráži před zámkem, přišla na něj dlouhá chvíle, a tak napsal na zeď: „Peníze zmohou vše.“ Král byl náhodou v okně a viděl to, ihned sešel na nádvoří a kráčel ke strážnici. Přísně na vojáka pohlédl, přečetl si text a pravil: „Tentokrát ti to ještě projde, ale víckrát už ne!“ Aby na vojáka nepřišlo pokušení psát na strážnici, musel od té chvíle držet stráž na zámku před dveřmi princezniny komnaty, ale protože měl mimo jiné i vroucí srdce, tak tam stál pár dní a už se do princezny nesmírně zamiloval. Ona byla nejen velmi krásná, jak jen může taková vznešená dívka být, ale k tomu ještě milá a přátelská. „Ach,“ myslel si: „kdybych měl peníze, to by bylo všechno jinak, přijel bych v kočáře a se sloužícími a se vznešeným doprovodem a poprosil bych krále o její ruku, místo toho tady stojím jak nějaký ubožák a ona si mne sotva všimne.“ A vytáhnul z torny tužku a na dveře napsal svoji průpovídku: „Peníze zmohou vše.“ Následujícího rána, když šel král za dcerou, uviděl ten nápis a okamžitě mu vojáka přivedli a on se ho tázal, proč se opovážil psát na princezniny dveře. Voják si pomyslel:„Stejně zemřu, tak ať to král ví.“ A pravil, že miluje princeznu a nedokáže bez ní žít, takže smrt je pro něj koneckonců vítaný host. „Když si myslíš, že peníze zmohou vše,“ řekl král: „máš je mít, tolik kolik si tvoje srdce žádá, ale musíš si do roka získat princezninu lásku, jinak přijdeš o hlavu.“ Tu voják padnul králi k nohám a nastotisíckrát děkoval.

Král držel své slovo, nechal ho zavést do vysoké věže, zamknout a postavil přede dveře na stráž deset mužů. Každý den mu poslal plný sud zlata; jen ta svoboda mládenci chyběla. Myslíte, že teď mu spadlo srdce do kalhot? Kdepak, pravý muž nikdy neztrácí odvahu, tomu sedí srdce na svém místě pevně, i když padne tak hloupě do léčky. Voják stále myslel jen na to, jak by zpět získal ztracenou svobodu. Stráže podplatit nemohl, neboť dobře věděl, jak by se těm ubohým chlapům vedlo, kdyby ho nechali odejít, a to by přes srdce nepřenesl. Jeho cesta musí být bezpečnější a kratší a brzy ji nalezl. Měl bratra dvojče, který mu byl podoben jako vejce vejci. Nechal si ho tedy zavolat, svěřil se mu s celou záležitostí a svatosvatě mu slíbil, že pokud se mu jeho plán a úmysl nezdaří, před uplynutím roční lhůty se vrátí do žaláře. Tak si ti dva vyměnili šaty a on se dostal z věže ven. Ale když se venku vyptával na princeznu, ukázalo se, že je na cestách, nikdo nevěděl, kde a prý se nevrátí dříve než za měsíc. Rozhodl se vydat za ní, i když ji nenajde, bude to pro něj lepší a bezpečnější, než kdyby zůstával v hlavním městě, může zatím přemýšlet o způsobu, jak by získal její lásku.

Voják odjel z hlavního města a přijel do jiného velkého města, kde se ubytoval v honosném hostinci, kde dnem i nocí přemýšlel, co by měl udělat, ale ať ho napadlo cokoliv, nezdálo se mu právě bezpečné a jisté, a tak přemýšlel dál a dál, až od samého přemýšlení úplně pohubnul, neboť na tohle nebyl uvyklý, vždyť celý život poslouchal příkazy a rozkazy. Hostinský byl přátelský a dobrý člověk a k tomu také z gruntu chytrý muž a s bolestí se díval, jak je jeho host stále bledší a zsinalejší. Často se ho pokoušel přimět k přiznání, co ho tak trápí, ale nebylo vůbec lehké přivést ho k řeči. Konečně přece jen jednoho dne voják samým napětím vybuchnul a s celým svým příběhem se hostinskému svěřil. „Když to není nic horšího,“ řekl hostinský: „pak vám mohu lehce pomoci, opatřete mi dva soudky zlata. Pro sebe si z toho nepřeji ani vindru, neboť jsem bohatý dost, ale musím je mít na nejnutnější vydání, abych to pro vás mohl obstarat.“ Hned bylo vojákovi lehko u srdce, napsal svému bratrovi do vězení, aby mu ihned poslal do hostince dva soudky zlata a neuplynulo ani osm dní a byly tu.

Nyní hostinský povolal dva zvláště šikovné zlatníky, kteří mu ze zlata vyrobili velkého jelena, ten měl oči z černého skla, uvnitř byl dutý a jemně ukutá ouška měl uzpůsobená k naslouchání, na jeho zádech byla mezi hustou zlatou hřívou ukryta dvířka tak dobře, že by je tam nikdo nehledal. Pak povolali mistra zvonařského řemesla a ten vyrobil z drobných zlatých a větších stříbrných zvonků zvonkohru, která přehrávala krásnou píseň, učiněný mistrovský kousek, který svět ještě neslyšel. Tu zvonkohru ukryli do jelenovy hlavy a připevnili k ní zlatou šňůrku; když člověk zatáhnul jednou, začala hrát, a když zatáhnul dvakrát, hra ustala. Když byl jelen hotov, seběhlo se celé město, aby se na tu podivuhodnost podívalo. Hostinský vojáka ukryl uvnitř jelena a zavřel za ním dvířka. Když pak řekl: „Zlatý jelene, zahraj!“ Ten zatáhnul za šňůrku a spustil zvonkohru. Pak hostinský poručil: „Zlatý jelene, dost!“ A on zatáhnul za šňůrku dvakrát a píseň ustala. Tak jelen hrál tak často, jak mu hostinský poručil, a nikdo z lidí nemohl pochopit, jak to vlastně dělá. Kdo byl nyní šťastnější než voják, který nechal zavolat svého otce, vše mu objasnil a potom, co tomu dobrému hostinskému ze srdce poděkoval, jeli rovnou cestou do hlavního města, neboť princezna se mezitím vrátila.

Věhlas zázračného zlatého jelena už dorazil i do královského města, a každý měšťan chtěl ten umělecký kousek vidět. Ale vojákův otec, neboť on sám byl ukrytý v jelenovi, řekl, že nikdo zlatého jelena neuvidí dřív, dokud ho neshlédne sám král a zavezl to nádherné zvíře na královský dvůr. Tam sundal pokrývky, kterými bylo zvíře zahaleno, a jelen se zjevil v celé své kráse a zářil tak oslnivě, že málokdo ten pohled vydržel. Přišli král i princezna a neměli slova, kterými by vyjádřili svoje nadšení. Když ale vojákův otec zvolal: „Zlatý jelene, zahraj!“a zazněla ta překrásná píseň, tu se nemohla princezna nadšením déle udržet a zvolala: „Otče, toho jelena chci, ať stojí cokoliv!“ Král měl svoji dceru nadevše rád a nic by jí nedokázal odepřít, proto se vojákova otce zeptal, kolik ten jelen stojí a nechal mu tu sumu ihned vyplatit a ještě k tomu přidal, neboť měl z toho nádherného kousku sám radost. Jelena odnesli do zámku do ložnice samotné princezny, kde musel celý večer až do pozdní noci hrát a princezna stále neměla dost.

Když v zámku všechno spalo a princezna už také spala, otevřel voják tajná dvířka, z jelena vylezl ven a šel k jejímu lůžku. Komnatu osvětloval měsíc a ona tam ležela krásná a blažená, a tak se nad ní opatrně sklonil a políbil ji. Dívka se úlekem probrala ze spánku a podívala se vzhůru, a když nad sebou uviděla krásného cizího muže, jala se hlasitě křičet a hlavu schovala pod deku. Voják rychle skočil do jelena a zavřel za sebou dvířka. Sotva byl opět ve svém úkrytu, přiběhly komorné a pak dokonce i sám král a vyptávali se, co princezně chybí. Tu jim třesouc se, vyprávěla o tom, co se přihodilo, a oni prohledali všechny kouty ložnice, pak všechny komnaty, chodby a dokonce celý zámek, ale nikoho pochopitelně nenašli. Tak král pravil, že se jí to jistě zdálo a má se uklidnit, v její komnatě nemůže být nikdo cizí. Tak princezna za chvíli zase tvrdě usnula a s ní celý zámek. Když to voják zpozoroval, opět otevřel dvířka, šel k jejímu lůžku a opět ji políbil na krásné čelo. Ona se opět probudila a stál nad ní statný muž a měl k ní prosebně vztažené ruce, začala tedy ječet ještě hlasitěji než prve a on zase zmizel. Celý zámek se opět seběhnul i král přišel a zase se jí vyptávali, ale po tom cizím muži nenašli ani stopy. Nyní se král rozzlobil, neboť byl nerad rušen ze spánku, přísně jí zakázal ještě jednou křičet a pohrozil jí, že nechá jelena odnést, pokud ho ještě jednou vzbudí. S tím se musela upokojit. Princezna se rozhodla, že už neusne, neboť chtěla vědět, odkud ten krásný muž přichází a tvářila se jen jako, že spí. Netrvalo to dlouho, uslyšela tichý šramot a za chvilku před ní stál voják a políbil ji na čelo. Podívala se na něj a on se jí vrhnul k nohám a vyprávěl jí o své velké lásce a o tom, jak kvůli ní dává všanc život. Princezna k němu pocítila vřelou náklonnost a slíbila mu, že ho neprozradí.

Od toho času žil šťastně a spokojeně u princezny v komnatě, jen když přicházel král, aby si poslechl píseň zlatého jelena, musel zpět do svého úkrytu. Ten rok, který mu král určil jako lhůtu, kdy má získat princezninu lásku, se chýlil ke konci. Tu jí řekl, že se musí vrátit do vězení a rozloučil se s ní. Když se ptala na jeho jméno, tu on pravil: „Jmenuji se Penízezmohouvše.“ „To je podivné jméno,“ řekla princezna: „ale když už ho jednou máš, nedá se nic dělat.“ Voják šel do věže a vysvobodil svého bratra. Uběhlo sotva osm dní a princezna porodila krásného chlapečka, to se událo ale velmi tajně, že o tom na zámku nevěděla živá duše, kromě její komorné. Dítě bylo tajně pokřtěno a dostalo jméno Zlatý Jelen. Den nato uběhnul onen rok, král si nechal přivést vojáka a řekl: „Celý rok jsem ti dával zlato, kolik by sis jen mohl přát, teď však musíš zemřít, protože sis nezískal lásku princezny.“ „Dobrá, ale dovolte mi, abych než zemřu, ještě jednou spatřil princeznu.“ požádal: „Dopřejte mi té milosti, pane králi, a zaveďte mne k ní.“ „To ti mohu splnit.“ řekl král.

Když otevřeli dveře princezniny komnaty, stála tam a v náručí měla děťátko. Král se překvapeně zeptal: „Čí je to dítě?“ Ona mu odvětila: „To je moje dítě a muže Penízezmohouvše.“ S tím padli oba králi k nohám a žádali jej o prominutí a též to dítě k němu zvedalo ručky, jakoby ho prosilo o milost. Král tam stál celý strnulý a zaražený, ale musel se s tou hrou osudu, které sám napomohl, smířit, protože královské slovo porušit nemohl.

Pak dostal voják ruku princezny a po smrti jejího otce i celé království.

Autor: Johann Wilhelm Wolf

Zdroj: www.pohadky.org

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight