Zlatovláskové

zobrazeno 75×

Vložil(a): dáša, 11. 3. 2016 18.38

Byl jednou jeden chudý muž a jedna chudá žena, Ti neměli nic než malou chýši na břehu moře a živili se rybolovem; chodilo to u nich z ruky do huby. Jednoho dne, když seděl muž zase u vody a rozhodil síť, vytáhnul rybu a ta Vám byla celá zlatá. A když si tu podivuhodnou rybku překvapeně prohlížel, tu se dala do řeči: 
„Poslouchej, rybáři, když mě hodíš zpět do vody, vyčaruji Ti místo Tvé ubohé chaloupky vznešený palác.“ 
„K čemu mi bude palác, když nebudu mít co jíst?“ zeptal se muž. Tu zlatá rybka pravila: 
„O to se taky postarám, bude tam stát velká skříň, a když ji otevřeš, najdeš uvnitř mísy plné dobrého jídla; kolik si jen budeš přát.“ 
„Když je to tak, to Tě rád propustím.“ souhlasil muž. 
„Dobrá,“ pravila rybka „ale mám jednu podmínku, nesmíš nikomu říci, odkud to Tvé štěstí pochází, když to vyzradíš, vše zmizí.“ Muž hodil kouzelnou rybku zpět do vody a šel domů. 
Místo chalupy tu nyní stál velký zámek, až se mu tajil dech, a když vstoupil dovnitř, uviděl svoji ženu v krásných šatech, jak sedí v nádherné komnatě. Spokojeně se usmívala a ptala se ho: 
„Muži, co se to stalo? To se mi velmi libí.“ 
„Mě se to taky zamlouvá, ale mám velký hlad, dej mi něco k jídlu.“ odvětil. Ale žena řekla: 
„Já nic nemám a v tomhle novém domě jsem nic k jídlu nenašla.“ 
„Žádný strach!“ zvolal muž „Stačí otevřít tuhle skříň!“ A když ji otevřel, smály se na něj koláče, maso, ovoce, zelenina ve veliké hojnosti. Žena spráskla ruce: 
„Dobrotivý bože, kde se to tu vzalo?“ A pak si oba sedli ke stolu a jedli a pili, a když byli nasyceni, žena se zeptala: 
„Muži, řekni mi, odkud tohle všechno bohatství pochází?“ 
„Neptej se mne na to.“ odvětil muž „Nemohu Ti to říci, když to někomu vyjevím, všechno to zmizí.“ 
„No dobrá,“ pravila „když to nemám vědět, tedy nemám.“ Ale žena měla takovou povahu, že jí zvědavost nedala spát ani ve dne ani noci, na muže neúnavně dorážela otázkami a popichovala ho výsměšky a posměšky tak dlouho, dokud mu nedošla trpělivost a všechno jí to nevyklopil; jak chytil zlatou rybku a jak ji opět dal svobodu. A když to vypověděl, tu rázem vše zmizelo a oni seděli zase ve své staré chalupě. A bylo to! 
Muži nezbylo, než aby zase chodil na ryby jako dřív. Ale opět se mu poštěstilo a ulovil zlatou rybku. 
„Poslouchej,“ pravila „když mě zase hodíš do vody, tak já Ti ještě jednou vyčaruji zámek a bude tam i ta skříň plná jídla. Ale to Ti říkám, neříkej nikomu, odkud to pochází, jinak to zase zmizí.“ 
„Tentokrát budu mlčet.“ řekl a hodil rybku do vody. A doma bylo vše jako dřív a žena byla celá šťastná a veselá, ale zvědavost jí nedala klidu. Po pár dnech se ho jala opět vyslýchat, co se přihodilo a kde má tohle vše počátek. Muž dlouhý čas mlčel, ale nakonec se zase rozzlobil a tajemství jí vyjevil. V tu ránu vše zmizelo a oni seděli zase ve staré chalupě. 
„No a teď to máš!“ řekl „Teď si můžeme zase pískat kudlu.“ 
„Když mě to bohatství netěší, když nevím, odkud pochází, nemám klidu.“ pravila žena smutně. 
Tak chodil muž zase rybařit a za nějaký čas ulovil zlatou rybku potřetí. 
„Poslouchej,“ řekla „když jsem zase padla do Tvých rukou, vezmi mne domu, rozřež mě na šest kousků, dva dej sníst své ženě, dva své kobyle a dva zakopej do země, tak Ti snad konečně přinesu štěstí.“ Muž vzal rybu domu a udělal, co mu řekla. Tak se stalo, že z těch dvou kousků, co vložil do země, vyrostly dvě zlaté lilie, kobyle se narodily dvě zlatá hříbata a jeho žena porodila dvě děti, které byly celé zlaté. 
Děti vyrostly v krásné zlatovlasé jinochy, stejně jako hříbata ve zlatohřívé koně. Jednoho dne řekli otci: 
„Otče, nasedneme na své zlaté koně a pojedeme do světa.“ Ale otec zarmouceně odpověděl: 
„Co si tu počneme, když Vy odjedete a my nebudeme ani vědět, jak se Vám daří?“ Tu mu zlatovláskové odpověděli: 
„Zůstanou tu přeci ty dvě lilie, každý den se na ně dívejte, jak se jim daří, když budou svěží, tak se daří dobře i nám, když však budou usychat, je to špatné i s námi, a když padnou k zemi, jsme mrtvi.“ 
Zlatovláskové tedy vyrazili do světa, až přijeli k hostinci, kde bylo mnoho lidu a když lidé zlatovlásky viděli, začali se smát a tropit si z nich posměch. Když ten výsměch uslyšel ten starší, zastyděl se a do světa se mu pojednou nechtělo, obrátil se tedy domů. Ale mladší bratr jel dál, až se dostal na kraj hlubokého lesa. Když se chtěl tím lesem vydat dál, lidé ho varovali: 
„Nejezdi tudy, les je plný loupežníků, něco zlého se Ti přihodí, když uvidí, že jsi ze zlata Ty i Tvůj kůň, tak Tě jistě zabijí.“ Ale hoch se nezalekl a řekl: 
„Já musím dál.“ Vzal medvědí kůži, natáhl si ji na sebe, na koně navlékl taky jednu medvědí kůži, aby nebylo vidět, že jsou oba ze zlata, a spokojeně se vydal do lesa. Když tím lesem chvíli jel, tu zaslechl v křoví šramocení a tiché hlasy, jak jeden s druhým mluví. Z jedné strany někdo volal: 
„Tu je zas jeden!“ a druhý mu odpovídal: 
„Toho necháme běžet, to je jen nějaký medvědář, ubohý a jistě chudý jako kostelní myš, co bychom si na něm vzali.“ Tak tím lesem projel šťastně a neutrpěl žádnou škodu. 
Jednoho dne přijel do jedné vsi, kde potkal krásnou dívku, která byla tak spanilá, že krásnější svět nikdy neviděl. A protože k ní pojal velkou lásku, šel za ní a zeptal se: 
„Z celého srdce Tě miluji, staneš se mojí ženou?“ Té dívce se taky moc líbil, takže ráda souhlasila: 
„Chci se stát Tvou ženou a věrně při Tobě stát po celý život.“ Tak slavili svatbu, když tu se vrátil domů nevěstin otec a viděl, že jeho dcera se vdává, i podivil se: 
„Kdo je ženich?“ Ukázala mu zlatovláska, který na sobě měl medvědí kůži. Tu se otec rozhněval: 
„Moji dceru si nikdy nevezme nějaký povaleč!“ a chtěl ho zabít. Tu ho dívka úpěnlivě prosila: 
„Je to můj muž a já ho z celého srdce miluji.“ až otce obměkčila. Ale tomu to stejně nešlo z mysli, a tak druhého rána vstal časně, aby si ženicha prohlédnul. Ale když ho spatřil, velmi se zaradoval, v posteli viděl spát zlatého muže a jeho medvědí kůže ležela na zemi. Pomyslel si: 
„To je dobře, že jsem svůj hněv zkrotil, byl by to hřích.“ 
Jednou se ženichovi zdál sen, že je na lovu a pronásleduje překrásného jelena. Když se ráno probudil, řekl své ženě: 
„Musím na lov.“ Ta však dostala strach a prosila jej, aby zůstal doma: 
„Mohlo by se Ti lehko něco zlého přihodit.“ Ale on stál na svém: 
„Musím ven!“ A vyjel do lesa. Netrvalo dlouho a opravdu natrefil na skvostného jelena, stejného jako ve snu. Chtěl ho střelit, ale jelen uskočil stranou, a tak se jej vydal pronásledovat. Hnal se cestou necestou skrze křoviska a prolákliny, celý den jelena neúnavně sledoval, ale k večeru mu tento najednou zmizel. A když se rozhlédnul, stál před malou chaloupkou, ve které bydlila čarodějnice. Zaklepal, vyšla ven a ptala se: 
„Copak tu děláš tak pozdě večer v temném lese?“ Odpověděl: 
„Neviděla jsi toho krásného jelena?“ 
„Ano, toho jelena znám.“ odvětila čarodějnice a její psík, který s ní vyběhnul z domu, počal štěkat a na zlatovláska dorážet. 
„Buď zticha, ty malá kryso, nebo Tě střelím!“ zvolal pohněvaně. Tu se čarodějnice zachmuřila a pravila: 
„Mému psíkovi chceš ublížit?!“ a dotkla se jinocha prstem a proměnila ho na kámen. Jeho žena zatím marně čekala doma a do srdce jí vstoupila podivná tíseň. 
Toho času stál jeho bratr zrovna u zlaté lilie, když znenadání padla k zemi. 
„Ach bože, můj bratr je ve velkém nebezpečí, musím za ním, snad ho ještě zachráním.“ Ale otec ho prosil: 
„Zůstaň doma, jestli ztratíme i Tebe, co si počneme?“ Ale zlatovlásek odvětil: 
„Já musím, otče!“ Vyskočil na svého zlatého koně a jel, až dojel do hlubokého lesa, kde ležel jeho bratr jako kámen. Stará čarodějnice vyšla z domu a lákala ho blíž, aby ho také zaklela, ale on se nepřiblížil a řekl: 
„Srazím Tě šípem k zemi, jestliže mého bratra zase neoživíš!“ Čarodějnice se ošívala, ale nakonec to, ač nerada udělala, dotkla se toho balvanu prstem a on se změnil zase v člověka. Oba zlatovláskové se zaradovali, že se opět setkali a jeli společně ven z lesa, jeden ke své ženě, ten druhý domů k otci, který pravil: 
„Já jsem věděl, že jsi bratra vysvobodil, neboť lilie se postavila a znovu rozkvetla.“ 
A žili od té doby spokojeně, a tak to šlo až do konce jejich dní.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight