Zlatohlávek

zobrazeno 68×

Vložil(a): jitkamety, 5. 4. 2016 21.03

Stalo se, nestalo, stalo se za časů, kdy blechy chodívaly ke kováři, ten jim na každou nohu přikoval devětadevadesát podkov, každá ta podkova vážila devětadevadesát liber a každá podkovaná blecha pak skákala devětadevadesát mílí vysoko. A jednou jedna blecha vyskočila až do oblak, a když spadla na zem, víte co s sebou přinesla? No přece pohádku!
Kdo mi to nevěří, je lhář, a kdo ano, je lhář ještě větší! Žil jednou v daleké široširé pustině starý poustevník, žil sám a sám, za sousedstvo měl pouze lesní zvěř. I šelmy však krotly v jeho blízkosti a nikdy mu neublížily, protože vycítily jeho dobrotu.
Jednoho dne zašel poustevník k říčce, která tekla tou širou pustinou, a tu vidí, že po vodě pluje truhlička napuštěná smolou, a slyší, že se z ní ozývá dětský pláč. Starý muž chvilku váhal, pak vkročil do vody a suchou větví přitáhl truhličku k břehu. Otevřel ji a v truhličce leželo děťátko, chlapeček ani ne dvouměsíční, a utišil se, jakmile se octl v lidské náruči. Kolem krku měl omotanou šňůrku a k té byl přivázaný lísteček. Poustevník si přečetl, co na něm bylo psáno, a dověděl se, že chlapeček je nevítané dítě z císařského rodu. I rozhodl se děťátko vzít k sobě a těšit se s ním ve své samotě.
Sotva však došel k poustevně, už hořce zaplakal, protože neměl potuchy, čím takové maličké robátko nakrmí. A jak jeho slzy dopadly na zem, přihodilo se nevídané a neslýchané ..... u dveří chatrče začal vyrůstat keř vinné révy a rostl tak rychle, že se vmžiku pnul až po střechu. V dalším okamžiku se ratolesti obalily květy a ty se rázem měnily v hrozny, jedny zralé, jiné dosud zelené a některé docela droboučké. Utrhl tedy poustevník těžký zlatý hrozen, vymačkal z něho šťávu, podal ji chlapečkovi a ten ji spokojeně vypil.
Od té chvíle spolu žili jako otec a syn. Když chlapec povyrostl, sbíral s poustevníkem lesní plody a později s ním chodil na lov. Do písku na břehu říčky mu stařec proutkem kreslil písmenka, a tak se hoch naučil i číst a psát.
Nastal však čas, kdy dobrý poustevník poznal, že jeho dny jsou sečteny. Povolal k sobě chlapce a řekl mu:
„Usnu a víc se neprobudím. Až moje tělo vychladne a ztuhne, přijde sem lev. Nelekni se, neublíží Ti. Vyhrabe mi hrob, Ty mě do něho ulož a zaházej hlínou. Nemám, co bych Ti odkázal, ale až mě pochováš, vylez na půdu, najdeš tam koňskou ohlávku. Zatřeseš s ní a na tohle Tvé zavolání přiběhne okřídlený kůň. Poslouchej ve všem jeho rady, nebudeš litovat!“
Stalo se, jak poustevník předpověděl. Třetího dne přiběhl lev, žalostně zařval, když viděl, že stařec nežije, a vyhrabal mu hrob. Chlapec otce pochoval a tři dny a tři noci na jeho rovu plakal. Teprve hlad mu připomněl, že ještě žije. Zamířil k révě, aby se posilnil hroznem, i poustevníkův keř však zatím zaschl a zahynul.
Tu si chlapec vzpomněl na starcův odkaz. Vylezl na půdu, našel ohlávku, snesl ji dolů, a jakmile jí zatřásl, stál před ním okřídlený kůň.
„Co poroučíš, můj pane?“
„Zůstal jsem na světě sám a je mi těžko, koníčku,“ řekl chlapec. „Odvez mě odtud, tady bych pořád plakal. Postavíme si chatrč na jiném místě a budeme tam spolu žít.“
„Nene,“ odpověděl okřídlený kůň, „uděláme spolu něco jiného. Zavezu Tě někam, kde žije hodně lidí pohromadě.“
„Co to říkáš, koníčku,“ vykřikl udiveně chlapec, „copak opravdu někde žije hodně lidí, jako jsem já a jako byl můj nebohý otec?“
„Tak a nejinak,“ odpověděl okřídlený kůň.
„A jestli je to tak, proč nepřijdou sem za námi?“
„Neměli by tu co dělat, zato Ty mezi nimi najdeš své místo. Nebude Ti s lidmi vždycky jen dobře, ale jsi člověk a patříš mezi ně.“
„Pojďme tedy,“ dychtivě souhlasil chlapec.
„Ještě ne,“ řekl okřídlený kůň, „nejdříve mi sáhni do levého ucha.“
Chlapec poslechl, a když z koňova ucha vytáhl šaty, nemohl pochopit, co to je a co s tím má dělat. Kůň mu zas poradil, hoch se oblékl a s větrem o závod vyjeli do nejbližšího města.
To lidské mraveniště, plné hemžení a hluku, chlapce zpočátku děsilo. Jakmile však přivykl, chodil pak městem jako u vytržení, obdivoval se krásným domům, pěknému a důvtipnému nářadí a začal chápat, že všechno má svůj smysl a svůj řád.
Za několik dní požádal o službu v domě jednoho kupce a okřídlený kůň mu řekl:
„Nauč se, co můžeš. Čím dřív se naučíš, tím dřív mě zavoláš a pojedeme dál.“
Chlapec byl jako jiskra, nic mu neušlo, co jiným trvalo rok, uměl už za týden. Brzy se naučil všem pracím v domě a dovedl se postarat i o zahradu. Když se mu zdálo, že u kupce víc nepochytí, zavolal okřídleného koně, a než se nadál, věrný koníček stál před ním:
„Co poroučíš, můj pane?“
„Dál do světa, koníčku,“ odpověděl chlapec, „hledat své místo mezi lidmi.“
„Je dosud daleko to místo, které Ti náleží, a musíš si je svědomitě vysloužit. Teď vyskoč, pojedeme nejprve na panství vil.“
A vyjeli jak s větrem o závod.
„V domě tří vil poprosíš o službu,“ poradil chlapci kůň. „A pros, dokud je neoblomíš, a pracuj, aby nikdy nepoznaly lepšího služebníka. Nebude to nadarmo.“
Víly skutečně nechtěly vzít do služby tak mladého chlapce, bály se, že práci u nich nezastane. Chlapec ale prosil, až je uprosil, a víly musely zanedlouho přiznat, že nikdy jejich dům nebyl úpravnější a jejich zahrada neměla pečlivějšího zahradníka. A dovolily svému služebníkovi vstupovat do všech komnat domu, jen jediná se před ním zavírala a do té mu vejít zakázaly.
Okřídlený kůň svého pána potají navštěvoval a jednoho dne mu řekl:
„V komnatě, do které nesmíš, je lázeň a stojí v ní tři truhlice. Do lázně jednou za mnoho let místo vody teče zlato. Kdo se v něm vykoupe první, tomu narostou zlaté vlasy. V jedné z tří truhlic je schován uzlík, víly do něho ukryly troje zázračné šaty. Až nebudou doma, důkladně si tu komnatu prohlédni.“
Chlapec udělal, jak mu kůň poradil.
Uplynul rok a víly dostaly pozvání na slavnost k jiným vílám. Dlouho se rozmýšlely, zda by raději neměly odříct, protože tušily, že se blíží den, kdy do lázně poteče zlato. Slavnost je však lákala, a tak se dohodly, že nechají hlídat sluhu.
„Nehni se z domu,“ přikázaly mu, „a jakmile zaslechneš sebemenší šramot, vylez na střechu a rozbij jednu tašku. To bude znamení, že se máme neprodleně vrátit.“
Chlapec bedlivě střežil zakázanou komnatu, a když nastal kouzelný okamžik, zavolal svého koně.
„Teď jdi a vykoupej se v zlaté lázni,“ řekl mu kůň. „Až budeš hotov, vyhledej uzlík s trojími zázračnými šaty.“
Chlapec všechno vykonal, pak hbitě vyskočil na okřídleného koně a vyrazili rychleji než vítr.
„Jakmile se víly dovědí, co se stalo, vydají se za námi. Neboj se, nedoženou nás, a jen co překročíme hranice jejich panství, nebudou mít nad Tebou už žádnou moc.“
Sotva se chlapec se svým ořem octl za bránou, dům i zahrada se začaly tak silně otřásat, že to bylo slyšet na mnoho mílí kolem a tři víly bez meškání spěchaly domů.
Na první pohled poznaly, co se tu přihodilo. Zakázaná komnata otevřená, sluha pryč a s ním uzlík s kouzelnými šaty. I vyrazily s větrem o závod, ale když uprchlíky dostihly, Ti už stáli za hranicí jejich panství.
„Oklamal jsi nás, nevděčníku,“ křičely víly jedna přes druhou, protože hranici překročit nemohly.
„Vzal jsem si jen, co mi náleželo,“ prohlásil chlapec, „v čarodějném domě čarodějná mzda. Samy jste musely uznat, že takového služebníka jste ještě neměly, a přece jste mi po celý rok zapomněly platit.“
„Ukaž nám aspoň, jak vypadáš,“ žadonila nejmladší z vil, „sundej čepici!“
Chlapec ochotně vyhověl, a když si rozpustil vlasy, sahaly mu až po pás a byly jako ryzí zlato.
„Ach jak jsi krásný!“ vydechly víly. „Nechceš u nás zůstat ještě rok?“
„Už nemám proč,“ odpověděl chlapec.
„A co naše kouzelné šaty, ani ty nám nevrátíš?“ zahořekovala nejstarší víla.
„Ať si je ve zdraví užije, když je teď tak krásný,“ řekla prostřední víla.
A chlapec vyskočil na koně, zamával třem vílám a byl tentam.
Jeli dlouho a jeli daleko, až stanuli před branami velkého města.
„Schovej své krásné vlasy, Zlatohlávku,“ poradil chlapci okřídlený kůň, „a požádej o službu na dvoře Bílého císaře.“
„Udělám, jak mi radíš, koníčku,“ odpověděl chlapec, „slíbil jsem svému nebohému otci, že ve všem budu dbát Tvé rady. Ale jsem pořád na světě tak sám a zdá se mi, že nikam nepatřím.“
„Neztrácej trpělivost,“ řekl okřídlený kůň, „brzy se dočkáš!“
Chlapec si opatřil měchuřinu, nasadil si ji na hlavu, aby mu nikde ani vlásek netrčel, a šel poprosit o službu císařského zahradníka. Ten pomocníka příliš nepotřeboval, ale dal se obměkčit, protože se mu mládence s ošklivou lysinou na hlavě nakonec zželelo. A zakrátko zjistil, že neprohloupil, plešatec se v práci vyznal a květinám v císařské zahradě se pod jeho rukou dařilo radost pohledět.
Bílý císař měl tři dcery, pro samé starosti s panováním však zapomněl, že jsou už na vdávání a že by se jim měl postarat o ženichy. A tak se princezny rozhodly připomenout otci jeho povinnost. Jednoho dne každá z nich vybrala jeden meloun a na zlaté míse je po obědě mlčky podaly císaři.
Bílý císař nad tím podivným počínáním princezen kroutil hlavou. Zavolal své bojary a nejmoudřejší z nich mu navrhl, aby melouny rozřízl. Ukázalo se, že první meloun je maličko přezrálý, druhý pěkně zralý a třetí zrovna dozrával. Moudrý bojar pravil:
„Milostivý císaři, sám to vidíš, nadešel čas, abys své dcery provdal.“
Dal tedy císař ihned rozhlásit, že hledá pro princezny ženichy. A už na druhý den se začali do císařského zámku zblízka i zdáli sjíždět nápadníci, aby zkusili své štěstí.
První byla na řadě nejstarší princezna. Vybrala si prince, který se jí ze všech nejvíc zalíbil, a strojila se velká svatba. Když veselí skončilo, odebral se císař vyprovodit dceru na hranice své říše, a kdo z císařského dvora mohl, připojil se k jeho průvodu, doma zůstala jenom nejmladší princezna.
A právě toho večera se mladému zahradníkovi s plešatou hlavou strašně zastesklo po někom blízkém. I zatřásl ohlávkou a zavolal si svého přítele, věrného koníčka. Aby se potěšil a trošku povyrazil, rozvázal i uzlík, který si vysloužil u tří vil, a oblékl si šaty, co ležely hned navrchu, podobaly se louce v plném květu. S hlavy si sundal ošklivou měchuřinu, vyskočil do sedla a na okřídleném koni s větrem o závod se začal prohánět císařskou zahradou. V tu chvíli nejmladší princezna vyhlédla z okna a srdce se jí rozbušilo nad tím, co spatřila v měsíční noci.
Starý zahradník se ráno zhrozil, císařskou zahradu našel celou zpustošenou koňskými kopyty. Probudil pomocníka, který spal v zahradním domku, jako by se nic nedělo, a měl sto chutí ho spráskat, že v noci tak špatně hlídal. V tom však pro něho vzkázali ze zámku, aby nejmladší princezně přinesl do vázy kytici. Zahradník s bídou našel pár květinek, které pohromě ušly, a pobledlý strachem s nimi chvátal do princezniny komnaty.
Císařská dcerka vložila květiny do vázy a k zahradníkovu údivu tím nejlaskavějším hlasem řekla:
„Tady je pro Tebe hrst zlaťáků. A slib mi, že budeš mlčet a že tomu chlapci neublížíš.“
Po návratu zastihl zahradník pomocníka už v pilné práci, a tak beze slova přidal taky ruku k dílu.
Do tří týdnů byla zahrada krásnější než kdykoli dříve a na zámku se chystala další veselka. I tentokrát provázel Bílý císař svou dceru k hranicím říše a nejmladší princezna zůstala doma.
Té noci si zlatovlasý jinoch oblékl šaty podobné hvězdné obloze, a když vyskočil na okřídleného koně, nejmladší princezna vyhlížela z okna své komnaty.
Nazítří zůstal starý zahradník jako solný sloup, císařská zahrada byla jedna spoušť. Nestačil se ještě vzpamatovat a volali ho k princezně. Utrhl dvě ubohé kytičky v koutě zahrady a nedovedl si srovnat v hlavě, proč dostal dvě hrsti zlaťáků, jen aby toho plešatého mládence zas za nic netrestal.
Zahradník to tentokrát tak docela nesmlčel, a než se pustili do práce, pomocníkovi zlostně řekl:
„Máš štěstí, že nad Tebou bůhvíproč princezna drží ruku, jinak bych Tě už dávno vyhodil.“
Za čtyři týdny byla zahrada opět v plné kráse a právě tou dobou pořádal Bílý císař veliký hon. Unikl při něm o vlásek smrti a na místě, kde se to přihodilo, dal postavit lovecký zámeček. Aby oslavil své zachránění, uspořádal tam hostinu, ke které pozval celý dvůr. Nejmladší dcera se však vymluvila na nemoc a zůstala toho dne doma.
Plešatý zahradníkův pomocník vyňal večer z uzlíku své nejkrásnější šaty se zlatým sluncem na prsou, stříbrným měsícem na zádech a s jitřními hvězdami na obou ramenou. Když si sundal s hlavy měchuřinu a vyšvihl se na okřídleného koně, podíval se vzhůru do okna princezniny komnaty a císařská dcerka poznala, že její srdce stůně doopravdy.
Druhý den ráno nezbyla na zahradě ani kytička, ale přesto zahradník dostal od princezny celé tři hrsti zlaťáků. A teprve za šest týdnů pilné práce z té divočiny udělali něco, co se znovu podobalo císařské zahradě.
Čas plynul a Bílý císař začal mít o princeznu obavy. Byla stále churavá, sedávala u okna s rukama v klíně a zasmušile hleděla do prázdna.
Císař rozhodl, že i nejmladší dcerku musí konečně provdat, nápadníci se sjížděli, ale princezna nechtěla o žádném ani slyšet. I svolal Bílý císař k poradě bojary. Přemýšleli, uvažovali a dohodli se na tom, aby císař dal na nádvoří postavit věž s bránou; všichni uchazeči tou bránou budou muset projít, a po kterém z nich princezna hodí z věže zlaté jablko, za toho nechť se provdá.
Bílý císař návrh císařské rady přijal a poručil ho vyhlásit. Přijeli ženichové z různých krajů říše a z nejrůznějších stran světa, mladí i letití, pěkní i šerední, chytří i hloupí, jenže princezna po nikom jablko nehodila.
Bojarská rada opět zasedla a usnesla se, že bránou musí projít všichni svobodní muži z celého císařství. I chodili a procházeli, trvalo to dny a týdny, ale zlaté jablko neopouštělo princezninu dlaň.
Císař si z toho už málem zoufal, a tu mu jeho nejmoudřejší bojar poradil, aby bránou prošli také všichni muži z císařského dvora. A tak šli zbrojnoši a komoří, sluhové a kuchaři, ba i toho starého zahradníka tam dostrkali, ale nic naplat.
Císař se rozkatil, poslal stráže prohledat na zámku i ve dvoře každičkou skulinku a byli mu předvedeni poslední dva ..... jeden stařičký a napůl slepý písař, který chudák nevěděl, co se to vůbec děje, a plešatý zahradníkův pomocník, který si pamatoval, že má být trpělivý.
„Ať projdou i oni,“ mávl Bílý císař rozmrzele rukou, „je to můj příkaz a nikdo se mu nesmí protivit!“
A vidíte, jablko z princezniny dlaně najednou samo vyskočilo.
„To není možné,“ vykřikl císař, „ať všichni projdou ještě jednou!“
I podstoupili všichni muži ze zámku i ze dvora tu zkoušku nanovo a zlaté jablko zas vyskočilo z princezniny ruky, zrovna když bránou procházel plešatý zahradník, a vyskočilo i potřetí, protože císaři to dvakrát nestačilo.
Své slovo volky nevolky pak Bílý císař musel dodržet. Svatba se odbyla v tichosti a stejně v tichosti se panovník dcery i zetě zřekl. Dovolil jim bydlet v domku na zahradě, ale na oči mu přijít nesměli a slyšet o nich nechtěl. Plešatý pomocník pracoval jako dřív, jeho mladá žena sama hospodařila a nikdo ze dvora se neodvážil si jich všímat.
Kdo by byl přece jen nahlédl do jejich domečku, nebyl by věřil svým očím. To když Zlatohlávek, za večerů tak nepodobný plešatému zahradníkovi, vítal s princeznou věrného přítele, okřídleného koně. A kdo by byl ty tři poslouchal, nebyl by věřil svým uším.
Koníček jednoho večera Zlatohlávkovi prozradil, jak ve vysmolené truhličce připlul po vodě k dobrému poustevníkovi, který se ho ujal jako vlastní otec.
„Jsi z císařského rodu,“ řekl, „a za císařský stolec jednou zasedneš.“
Zatím se stala zlá věc. Po světě se rozkřiklo, komu nejmladší princezna dala přednost, a zhrzení nápadníci v čele s Černým císařem, který chtěl splatit urážku svého syna, stahovali vojska k hranicím Bílého císařství.
Schylovalo se k hrozné seči a oba urození zeťové zvedli své oddíly Bílému císaři na pomoc. Tu je požádal i třetí zeť,
zahradnický pomocník, aby se k nim směl připojit, princové však jeho nabídku s opovržením odmítli. Poslal tedy svou ženu, aby mu vyprosila svolení u císařského otce.
Císař se na princeznu obořil:
„Sama jsi všechno zavinila, nezdárnice! A o svém podařeném manželovi mi ani nemluv!“
Princezna prosila a prosila, ale nevyprosila víc než to, že její muž smí vojákům nosit vodu.
Když to bylo tak, navlékl zahradnický pomocník své obnošené šaty, z císařské stáje si vybral nejstarší kulhavou kobylku a vyjel s ní daleko před vojsky. Dostihli ho cestou a viděli, že s koněm uvízl v močálu, tahal herku ven za hlavu i za ocas, ale z bahna ji vytáhnout nemohl. Všichni se tomu nemotornému plešatci smáli, až se za břicha popadali, zasmál se i císař s oběma zeti a jeli dál.
Jakmile byli z dohledu, zavolal Zlatohlávek okřídleného koně, sundal s hlavy měchuřinu, oblékl si zázračné šaty podobné rozkvetlé louce a rychleji než vítr vyrazil k bitevnímu poli. S blízkého pahorku se rozhlédl kolem dokola a pak jako vichřice vtrhl rovnou tam, kde vojsko Černého císaře mělo největší sílu.
Nemusel ani zvednout palaš ..... jeho nenadálý vpád, zářící vlasy, skvoucí oděv a okřídlený kůň způsobily takové ohromení, že se vojáci rozprchli jako poplašení vrabci.
Tak Bílý císař vyhrál svou bitvu, ještě než se dal do boje, ale když chtěl neznámému hrdinovi poděkovat, nikdo mu neuměl povědět, kde se tu vzal a kam se odtud poděl.
Vojska Bílého císaře se s veselou vracela domů, a to si pomyslete, cestou u močálu zastihli toho plešatce, jak dosud vytahuje svou chromou herku z bahna. Císař byl v dobré náladě a pokynul své družině:
„Jděte a pomozte tomu hlupákovi z bláta!“
Doma se císař sotva otočil a už přišla zpráva, že nepřítel se proti němu znovu chystá a tentokrát s přesilou o hodně větší. Chtě nechtě vytáhl tedy do pole, jeho nepovedený zeť se opět div neutopil v bahně a neznámý hrdina, tentokrát v překrásném šatu jakoby střiženém z hvězdné oblohy, obrátil i podruhé vojsko Černého císaře na úprk.
Protivníci se však nevzdali a za krátký čas musel Bílý císař do boje potřetí. Podle všech zpráv měly nepřátelské šiky ohromnou převahu, takže každý voják byl dobrý, i ten vysmívaný plešatec na své herce. Jenomže smůlovatý zahradník ani potřetí na bitevní pole nedojel.
Trubači zatroubili, bubeníci zabubnovali a vojska se tvrdě srazila ze tří stran. A tu se do řad Černého císaře snesl na okřídleném koni zlatovlasý princ v zázračném oděvu, na němž zpředu zářilo slunce, z opačné strany měsíc a mezi nimi plály dvě jitřní hvězdy. Hrdina zamával palašem a vypadalo to, že hlavy nepřátel se začnou skládat na zem jako klasy pod sekáčovou kosou. Stalo se však, co se už stalo podvakrát ..... to velkolepé zjevení stačilo Bílému císaři vyhrát hned na začátku celou těžkou bitvu.
Císař se tentokrát dostal k neznámému hrdinovi až na dosah a všiml si, že krvácí na ruce. I vzal svůj šátek a podal mu ho, aby si ránu ovázal, princ poděkoval, a než stačil za neskonale větší úsluhu poděkovat sám císař, zmizel na okřídleném koni v oblacích.
Brzy po návratu z boje Bílý císař onemocněl, počal se mu nebezpečně kalit zrak. Nepomohli lékaři a ranhojiči, nerozluštili radu na nebi císařští hvězdáři. Jedné noci však císař měl sen, přišel za ním jakýsi stařec a pověděl mu, že zrak se mu vrátí, jestliže si omyje oči v mléce od červené kamzice.
Oba urození zeťové Bílého císaře se ihned chystali do hor hledat červené kamzíky, ale plešatého zahradníka s sebou vzít odmítli, ačkoli je o to snažně prosil.
Když to bylo tak, zavolal Zlatohlávek věrného koně a rozletěl se s ním přes nejvyšší vrcholky smrků přímo k nejvyšším vrcholkům hor. Podařilo se mu tam najít červenou kamzici, podojil ji a stejnou cestou se vrátil zpátky.
Doma si navlékl ovčácký kožich, nasadil beranici, vzal putýnku, ale nalil do ní ovčí mléko, a počkal si na švagry na jednom rozcestí.
„Jaképak mléko to neseš,“ zeptali se ovčáka princové, kteří se vraceli z hor s prázdnou, „není snad kamzicí?“
„Je,“ odpověděl ovčák, „nesu léčivé mléko od červené kamzice.“
Princové mu nabídli vysokou odměnu, jen ať jim putýnku přenechá.
„Není na prodej,“ povídá ovčák. „Obstaral jsem kamzicí mléko pro Bílého císaře, měl prý takový sen, že mu vyhojí oči.“
Princové však jednali dál a slibovali za putýnku kamzičího mléka modré z nebe. I řekl jim ovčák:
„Když to mléko tolik chcete, dám ho zadarmo. Ale pod jednou podmínkou ..... necháte si ode mě vypálit na záda můj cejch.“
Oba švagři se nad tou hloupou podmínkou rozmýšleli, ale pak si řekli, hlavně že budou mít kamzicí mléko, přestože se v horách ke kamzíkům vůbec nevyšplhali. Vždyť se jim nic nemůže stát, jsou princové a císařští zeťové a tohohle chlapíka už nejspíš v životě neuvidí. A kdyby náhodou někde mluvil, prohlásí ho za blázna, kdo by věřil nějakému ovčákovi!
I dostali cejch, vzali si mléko a donesli je císaři. Ten si jím omyl oči, omyl si je podruhé, omyl si je potřetí, ale nic to nepomohlo.
Navečer přišla k císaři také nejmladší dcera a podala mu pohár mléka:
„Prosím Tě, tatínku, vyzkoušej tohle mléko. Přinesl ho pro Tebe z nejvyšších vrcholků hor můj muž.“
Císař na ni zahřímal:
„Copak zase provedl Tvůj podařený muž, že se to snaží napravit? Když mi nepomohli moji dva zeťové, kteří při mně tak věrně stáli v boji, jak by mi mohl pomoct ten Tvůj budižkničemu? A že se opovažuješ překročit můj práh ..... tos zapomněla, co jsem Ti přikázal?“
„Potrestej mě tím nejkrutějším trestem, otče, ale zkus si tím mlékem omýt oči!“
Dcera prosila tak úpěnlivě, že císař přece jen svolil. Omyl si oči poprvé a tma před jeho očima se začala prosvětlovat, omyl si je podruhé a viděl svět jako v mlze, omyl si je potřetí a viděl všechno jako dřív.
Jakmile se uzdravil, dal vystrojit hostinu pro celý dvůr a na radu bojarů pozval i nejmladšího zetě, vyhradil mu však místo až docela na konci stolu.
Zábava byla v plném proudu, když plešatý zahradník povstal a otázal se císaře:
„Pověz mi. Výsosti, smějí otroci sedět za jedním stolem se svým pánem?“
„To se jistě nikdy nestalo,“ odpověděl císař.
„Stalo se to právě dnes u Tvého stolu,“ prohlásil nejmladší zeť. „Chceš-li být ke mně spravedlivý, přikaž, aby ti dva hosté, jeden po Tvé pravici a druhý po Tvé levici, vstali a odešli. Jsou to mí otroci. Nevěříš-li, poruč, ať odhalí záda a ukáží Ti můj cejch.“
Oba zeťové viděli, že je marné zapírat, a všechno přiznali. Císař se rozhněval a nařídil, aby než skončí hodokvas, jako otroci stáli u dveří hodovní síně.
Tu k němu přistoupil nejmladší zeť a podal mu zakrvácený šátek.
„Jak se Ti tenhle šátek dostal do rukou,“ vykřikl Bílý císař, „vždyť jsem ho v boji půjčil tomu neznámému hrdinovi!“
„Dal jsi ho tenkrát mně. Výsosti.“
„Co se to tady dnes děje,“ obořil se na plešatce císař, „mám Ti snad uvěřit, že ten hrdina jsi Ty?“
„To jsem, můj císaři.“
„Nelži mi do očí!“
„Chceš-li se přesvědčit, císaři, měj chvíli strpení,“ řekl nejmladší zeť a z hodovní síně zmizel.
Za několik okamžiků to nádvořím zadunělo a do hodovní síně jako vítr vběhl okřídlený kůň se zlatovlasým hrdinou v sedle. Princovy vlasy zářily jako slunce a samo slunce s měsícem a dvěma jitřními hvězdami plálo i na jeho skvoucím šatu.
I povstali všichni hodovníci a poklonili se a povstal také Bílý císař a také sklonil hlavu. Potom sestoupil se svého trůnu, usadil na něj Zlatohlávka a pochválil nejmladší dceru, že si moudře zvolila manžela.
Mladý císař propustil okamžitě z otroctví oba své švagry a začal vládnout tak spravedlivě, že ho lidé po celé říši brzy nazývali Zlatý, a to nejen pro zlaté vlasy, ale především pro zlaté časy, které za jeho panování Zlatému císařství nastaly.
A to je pohádky konec, jestli mi řeknete, že se mi povedla, naskočím do sedla a na svém pěším koni pojedu s ní o dům dál.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight