Živá šachovnice

zobrazeno 30×

Vložil(a): jitkamety, 22. 4. 2016 12.58

Skrytá v závětří rozkládá se pod severními svahy Jeseníků úrodná rovina s bezbřehými obilnými lány. Je to Slezská Haná, táhnoucí se od hor do polské nížiny, a sedí v ní jako kuřata dědiny kdysi výstavné, poslední válkou zle poničené, avšak už opět obnovené pilnýma rukama ..... Liptaň, Dívčí Hrad, Sádek, Slezské Rudoltice, a ovšem samotné město Osoblaha, někdejší proslulé pašerácké hnízdo, dnes středisko slezského zemědělství.
Osada Slezské Rudoltice patřila kdysi šlechtickému rodu Hodiců. Zámek, který si tady dali Hodicové vybudovat, dosud stojí. Jeho nádvoří dávno zarostlo trávou, ale kdybyste si prohlédli pozorně zašlou dlažbu, viděli byste prosvítat mezi plevelem barevné kostky, složené do velikých čtverců. A právě o té dlažbě se vypravuje jedna z nejpodivnějších pověstí, jakou jsem kdy slyšel .....
Chalupy, které se choulily pod zámkem jako hejno kuřat za kvočnou, byly nuzné ..... střechy doškové, trámy prohnilé a nachýlené, chlévy povětšinou prázdné. Jak také se mohlo poddaným dařit dobře, když byli pánům z Hodiců povinováni robotou a drábi by je nejraději každý den hnali na panské? Zrovna toho rána opět zazvučel bubínek v rukou drába, který přišel do vsi burcovat lidi.
„Jak to?“ bouřili se lidé. „Včera jsme přece byli na panském, dnes můžeme dělat na svém!“
„Jsou žně, slunce nám obilí spálí, když je zavčasu nepokosíme,“ naříkali jiní.
„Milostivý pán poručil, tak žádné řeči a alou na zámek!“ okřikl je dráb.
„Na zámek?“ podivili se lidé.
„Na zámek!“ potvrdil dráb. „Milostivý pán čeká vzácnou návštěvu, samotného pana barona!“
„Ale co my při tom ..... “
„Dost řečí! A hybaj, už ať jste na zámku!“ osopil se na ně dráb a ty pomalejší popohnal lískovkou.
Lidé vrtěli hlavami, ale co dělat, museli poslechnout.
Na zámku drábi vehnali vesničany do maštale a tam je čeleď přistrojila do podivných maškar. Floryšovi nasadili koňskou hlavu, Štěpán vyfasoval dřevěnou flintu, starý Omelka dostal královské žezlo a jeho dcerka Zuzanka dokonce pozlacenou korunu, zatímco bábě kořenářce posadili na hlavu korunu černou. Lidé z toho byli celí vyjevení.
„Ve žních takové kratochvíle, kdo to jaktěživ viděl! To se může vylíhnout jenom v panské hlavě!“ hudrovali, ale potichu, protože drábi kolem nich obcházeli s lískovkami v rukou.
Zatím už dojel na zámek očekávaný vzácný host. Pán z Hodiců ho vyvedl na balkónek nad nádvořím.
„Líbí se Vám moje nádvoří, pane barone?“
„Nádvoří? Ano, jistě ..... ale nechápu ..... Slyšel jsem, že vášnivě rád hrajete šachy, vyhověl jsem tedy Vašemu pozvání a přijel jsem na partičku a Vy mi ukazujete nádvoří!“
„Skutečně holduji hře v šachy,“ dosvědčil Hodíc. „Když sedím u šachovnice, vždycky si připadám jako vojevůdce a ty figurky ze slonoviny jako by pod mými doteky ožívaly ..... “
„Ano, v tom Vám dávám za pravdu, také ve mně se při hře probouzí touha táhnout ne jenom bezduchými figurkami, nýbrž živými lidmi,“ souhlasil živě pan baron.
„Nuže, tuto Vaši touhu mohu vyplnit,“ usmál se pán z Hodiců. „Přichystal jsem Vám překvapení. Šachovnice leží před Vámi.“
Hodic tleskl do dlaní a v tu chvíli vypustili drábi na nádvoří převlečené poddané. Jedni byli v černých maškarách, druzí v bílých a představovali figurky šachové hry.
„Cože? Živí lidé? Ale to je originální nápad!“ žasl pan baron.
A potom započala ta podivná hra. V sázce byl kočár i se spřežením. Hráči seděli na stinném balkónku a poddaní se ve svých maškarách potili na rozpálené dlažbě. Podle příkazů panstva měli přecházet z jednoho vyznačeného pole na druhé, ale oni to nedovedli, mysleli spíše na své nepokosené obilí a pramálo je zajímala hra pánů, ve které museli účinkovat a tak je drábi postrkovali a také s nimi cloumali a pan Hodic se velice rozčiloval a zlobil.
„Kůň! Kůň je na tahu! Tak přece popojdi ke královně, chlape!“
To patřilo Floryšovi. Ale ten se ani nehnul, a když do něho dráb nešetrně strčil, ohnal se po něm:
„Když kůň, tak kůň, ale ten umí také vyhazovat! Dej pozor, drábe, ať Tě nekopnu kopytem!“
Zuzanka, která představovala královnu, ho chlácholila:
„Nezlob se, koníčku, a poslechni! Budeš alespoň u mne blíže a já Ti zapletu do hřívy barevné pentličky.“
A Floryš zjihl, jaký div, vždyť celá ves věděla, že se mají se Zuzankou rádi.
„Černá královna ..... postoupit!“ poroučel si pan baron.
Černá královna, to byla bába kořenářka.
„Ech, zle nohám pod bláznovskou hlavou!“ povzdechla si.
„Co to povídáš, bábo?“ obořil se na ni šafář, který ta slova zaslechl.
„Ale nic, nic, jenom že jednomu slunce svítí a druhému ani měsíc nezašeří,“ odpověděla mu kořenářka, že z toho nebyl moudrý, a raději postoupila, kam ji tlačil dráb.
Ta nevšední šachová partie zůstala nedohrána. Pan Hodic byl právě na tahu a poručil přesunout bílou královnu, tedy Zuzanku, ale dráb všechno popletl a nutil bábu kořenářku přejít na sousední čtverec.
„Hlupáku, nerozeznáš bílou barvu od černé?“ zlobil se pan Hodic.
Šafář, aby napravil, co pokazili drábi, přiskočil snaživě k Zuzance a nešetrně s ní smýkl, až upadla. Ale to už byl u něho horkokrevný Floryš a strčil zase do šafáře. Seběhli se drábi, Floryšovi přišel na pomoc Štěpán ..... zkrátka, figurky se v mžiku dočista pomíchaly.
„Zkroťte toho koně!“ křičel z balkónku pan Hodic, ale nic to nepomáhalo.
„Zajímavá hra, vskutku!“ smočil si uštěpačně pan baron, rád, že má záminku, aby prohranou partii přerušil. „Jenže se mi zdá, že se Vám figurky vzbouřily. Takto ovšem nemůžeme pokračovat. Poroučím se.“
„Snad nechcete odjet, barone! Právě teď, když mám tak výhodné postavení a výhru na dosah!“ zdržoval Hodic barona.
Ale baron se zdržet nedal.
„To není tak jisté!“ řekl ještě. „Jak to dokážete?“ dodal a ukázal posměšně na nádvoří, kde byla jedna chumelenice těl.
Potom sestoupil z balkónku a odejel.
Jak se tehdy pan Hodic zlobil! Takhle přijít o jistou výhru! Vždyť v příštím tahu by dal docela určitě baronovi mat! Tím více se ovšem rozvzteklil na poddané, kteří mu pokazili hru.
„To děvče, tu královnu, mi přiveď, bude sloužit na zámku!“ poručil šafářovi. „A toho buřiče, co představoval koně ..... “
„Floryše,“ úslužně doplnil šafář.
„s tím do sklepa! Do vězení s ním! Já mu ukážu, rušit královskou hru!“
Floryš se bránil ze všech sil a těch měl opravdu dost ..... , ale když se na něho shrkli všichni drábi, neubránil se. Pravda, jednomu z těch panských pacholků rozrazil pěstí nos a druhému vykloubil pravičku, ale nakonec ho přece přemohli a vhodili ho na slámu do zámeckého sklepení.
Marně za nimi Floryš křičel zamřížovaným okýnkem:
„Dočkáte se, až se odtud dostanu, potom se s Vámi vypořádám!“
Ještě se mu smáli:
„Podívejme se, jaký jsi kohoutek! Jestli chceš, nasypeme Ti ještě jednou, a nepočítaných!“
Bezmocně Floryš zatínal pěsti. Sklepení mělo pevné závory, a tak mohl jenom vyhlížet okýnkem na dvůr, zda nezahlédne Zuzanku.
A Zuzanka, jak jen mohla, přiběhla a přitiskla se k mřížím, aby svého milého alespoň trochu potěšila.
„Co Ti udělali, Floryšku? Moc Tě to bolí?“
„Bolí, všechno mě bolí,“ přiznal Floryš. „A žízeň mám, jakou já mám žízeň!“
„Přinesu Ti vodu.“
„Počkej, Zuzanko! Jsem tak rád, že Tě vidím, neutíkej! Mám o Tebe strach, když teď sloužíš na zámku.“
„O mne se neboj, Floryšku,“ těšila ho Zuzanka. „Ja se dovedu sama ohlídat. A Tebe neopustím.“
Žel, byly to jenom kradené chvilky štěstí! Když Zuzanku zahlédl u sklepního okénka některý z drábů nebo nedej bože sám šafář, hned ji s láteřením a nadávkami odháněli, divže ji neuhodili. A Floryš musel jenom přihlížet, zastat se své milé nemohl.
Zato bába kořenářka se dokázala nenápadně přitočit k okýnku, i kus chleba Floryšovi podala, jí si nikdo nevšiml.
„Tady máš džbán s vodou, je to nejlacinější a nejlepší lék pro toho, kdo jí rozumí. Napij se, omyj se a uleví se ti!“
Floryš se napil a skutečně, jako by si živé vody zavdal, hned se cítil silnější.
„Však ještě není všem dnům konec,“ kasal se. „Já jim ještě ukážu, drábům!“
„Tos jim toho ukázal, synku!“ mírnila ho kořenářka. „Sobě jsi poškodil a na zámek k uším panstva ani ozvěna Tvého volání nedolehne.“
„Co mám tedy dělat?“ zoufal si Floryš.
„Všechno má svůj čas, časem se i rada najde,“ řekla mu moudrá stařena. „Neživ hněv, synku, ale vtip a rozum ostři! Chytrá liška i medvěda ošálí. Štěstí často noclehy mění, třeba i sem cestu najde a k Tobě zavítá.“
Kořenářka odešla a Floryš si myslel nespokojeně:
„Tobě se to radí, bábo, ale jaká by to musela být liška, aby se dostala z téhle pasti! Myš se chytí na špek, liška na slepici, ale na co já chudák mám nalákat pana hraběte, aby mne propustil?“
Také pan hrabě Hodic se mrzel, ten zase proto, že si neměl s kým zahrát v šachy.
Jednou spatřil Floryš přes mříže svého vězení, jak pan hrabě, chtivý hry, nutí dokonce šafáře, aby mu dělal partnera.
„Nejmilostivější pane, jsem slabý soupeř,“ bránil se šafář.
„Lepší slabý než žádný,“ odbyl ho Hodic a už rozkládal na šachovnici, umístěné na balkónku, figurky ze slonoviny. „S kým mám cvičit? Přijede pan baron a ještě aby mne nakonec porazil, ne? Však Ty se budeš snažit! Když prohraješ, dám Ti vysázet deset ran holí.“
„Och, och,“ naříkal šafář, ale nic mu to nepomohlo, musel zasednout k šachovnici.
Floryš všechno slyšel a v duchu se smál. Jako by už viděl tancovat drábovu lískovku na šafářových zádech! Věděl, že šafář je hloupý a s hrabětem určitě prohraje. Ale i kdyby se mu poštěstilo vyhrát, lépe se mu nepovede a drábova hůl ho nemine, ba bude ještě hůře, určitě by dostal ne deset, ale dvacet ran na pamětnou, aby si netroufal na pána.
Jak Floryš předpokládal, tak se i stalo. Jakmile pan hrabě zasedl k šachovnici, celý pookřál, pobroukával si, pohvizdoval a za nedlouhou chvíli hlásil:
„Tak, nachytal jsem Tě, šafáři! Mat!“
Šafář se chtěl vytratit, ale pan hrabě ho zarazil:
„Počkat! Odměnu si nevyzvedneš? To přehlédnutí Tě stojí deset ran na kůži.“
„Nejmilostivější pane, odpusťte, hrál jsem, jak umím,“ žadonil šafář.
Ale hrabě neslevil:
„Dluhy ze hry se musí platit! A Ty jsi tu královskou hru tak zhanobil, že si věru zasluhuješ víc než pouhých deset ran holí. Nebudeš-li zítra hrát lépe, vysloužíš si jich dvacet!“
Nepomohlo šafářovi prosit, nepomohlo vymlouvání, musel pěkně na lavici a dráb mu sázel lískovkou jednu za druhou.
„Alespoň jednou zkusí na vlastním hřbetě panské právo,“ těšil se Floryš u okýnka a počítal hlasitě do deseti spolu s drábem.
V tu chvíli mu napadlo, co mu radila bylinářka: když chceš medvěda ulovit, musíš znát jeho chodníčky ..... Už věděl, jak na pana hraběte vyzraje!
Když se potom šafář belhal kolem sklepního okýnka, zavolal na něho Floryš:
„Pane šafáři, já znám Vaše trápení a chci Vám pomoci. Musíte umět hrát lépe v šachy. Když mě té hře naučíte, sám se také pocvičíte a pan hrabě bude s Vámi spokojen.“
Šafář dělal, že neslyší. Takový nějaký čeledín a chce s ním hrát? K smíchu! Ale během dne si všechno znovu v hlavě probral a večer přišel za Floryšem do sklepa s krabicí pod paží. Rozložil šachovnici a vysvětlil Floryšovi základní pravidla hry, a jak se která figurka smí po čtyřiašedesáti polích pohybovat.
Floryš záhy pochopil, ale raději dělal hloupého a dal se šafářem, který mnoho vtipné kaše nepojedl, snadno porážet.
Zato hned ráno si vyryl kolíkem do země svého vězení šachovnici, vydrolil ze stěny šestnáct kaménků bílých a stejný počet tmavších, označil je jako figurky a přemýšlel a přemýšlel celý den, jak svou hru zlepšit. A protože nebyl hloupý a času měl dost, naučil se dobře hrát.
Šafář se nestačil divit, když ho Floryš poprvé porazil. Tak se dopálil, že přestal s Floryšem hrávat a přikázal drábům, aby vězňovi dávali méně jídla.
Floryš se proto nermoutil. Hrával sám se sebou a čekal na příležitost.
A dočkal se.
Toho dne měl opět přijet pan baron a hrabě Hodic zase dal obléci poddané do maškar a vehnal je na dlažbu nádvoří, představující obrovskou šachovnici. Už se těšil, jak si s baronem zahraje, protože se šafářem to nebyla žádná hra, šafář byl nechápavý a neustále prohrával, i když si tím pokaždé vysloužil důkladný výprask lískovkou. Ale sluníčko stoupalo málem už k polednímu, lidé se v maškarách potili a drábi měli strach, aby se opět nerozutekli, a baron nikde.
Konečně se objevil jezdec ..... avšak byl to jenom baronův posel.
„To není možné!“ rozčiloval se hrabě Hodic, když si přečetl list, který mu posel přinesl. „Jak si to pan baron představuje ..... rozstonat se, právě když mám takovou chuť do hry! Vyřiď panu baronovi, ať se ihned uzdraví, ihned!“ dupal Hodic zlostně střevícem o mramorovou dlažbu. „Budeš si to pamatovat?“
„Když se mi paměť utvrdí kouskem stříbra ..... ,“ nastavil posel dlaň.
„Já Ti dám stříbro!“ rozlítil se pán z Hodiců. „U nás se paměť utvrzuje dubovou palicí. Drábe, vyplať ho!“
Posla odvedli, ale pan hrabě si tím valně nepomohl.
„S kým já jenom budu hrát?“ lamentoval, posedlý po hře. Tu si Floryš dodal odvahy a zvolal:
„Zahrajte si se mnou, pane hrabě!“
„Kdo to volá?“ podivil se pán z Hodiců. „To je Floryš, ten vzpurník, kterého jste ráčil vsadit do sklepa,“ zamlouval šafář. „Drábi mu hned nasolí za takovou drzost.“ Ale Floryš se nedal a opět zavolal:
„Pane hrabě, já umím hrát. Vsaďte se, že prohrajete! Když prohraju, ať jsem do smrti Vaším vězněm. Jestliže však vyhraju, pustíte mě na svobodu a Zuzanku ze služby.“
Pana hraběte velice popudila taková troufalost, ale že byl chtivý hry, poručil:
„Počkat, drábi! Já mu ukážu, jak se hraje!“ Stala se nevídaná věc: Floryš vystoupil na zámecký balkónek, aby hrál s panem hrabětem v šachy, dokonce živými figurami! Lidé na nádvoří ani nedýchali, poprvé je hra zajímala. Rádi by Floryšovi pomohli, ale nevěděli jak, protože neznali pravidla hry.
Dali se do hry. Hrabě, rozzloben Floryšovou drzostí, se nedokázal soustředit, a snad také proto, že si byl tak jist svým vítězstvím, hned na počátku přehlédl soupeřovo výhodné postavení a dopustil se chyby.
„Hej, Toníku, popojdi o jedno pole k Omelkovi,“ zavolal Floryš z balkónku, když byl na tahu. „Tak, dobře! Děkuji Ti, Toníku!“
„Nemáš zač, Floryšu! Jestli chceš, popojdu ještě dále, mně to nic neudělá!“
„To stačí, Toníku! ..... Pane hrabě, hlásím šach.“
„Cože? Šach?“ vyděsil se pán z Hodiců. „Hm, opravdu ..... Že on je s tou bandou smluvený!“
„Nikdo se bez Vašeho vědomí ani nepohnul, pane hrabě!“
Pán z Hodiců se bránil, jak mohl, ale nevykroutil se. Floryš se ve své vězeňské samotě naučil opravdu znamenitě hrát a neustále svého soupeře zatlačoval do obrany.
„Mat!“ ohlásil konečně. „Pane hrabě, vyhrál jsem.“
„Floryš vyhrál!“ počali lidé jásat a skákali po dlažební šachovnici, vůbec už nedbali na černá a na bílá pole.
„Musel jsi podvádět, ano, ano, podváděl jsi!“ čertil se hrabě. „Ostatně ukaž mi, jak jsi vyhrál! Nic nevidím.“
Věru, nyní bylo už těžko dokazovat, že Floryš vyhrál, když se rozradostněli lidé rozutekli!
„Dobrá, pane hrabě! Abyste věděl, že hraju poctivě, zahřejme si ještě jednou!“ navrhl Floryš.
„Ano, ano, ještě jednou,“ souhlasil hrabě.
„Ale nemáme už pohromadě všechny figurky ..... Ledaže by se na šachovnici postavili drábi a ovšem také pan šafář!“
„Drábi, navlečte si maškary a na šachovnici! A šafář také!“ poručil pán z Hodiců, užuž aby splatil Floryšovi porážku.
Avšak ať počítali, jak počítali, figurek se stále nedostávalo.
„Pane hrabě, nemůžeme hrát. Ledaže .....“
„Ledaže co? Tak pověz přece!“ naléhal hrabě.
„Ledaže bychom se postavili na šachovnici i my dva.“
„Cože ..... já a na šachovnici?“ rozhořčil se pán z Hodiců.
„Jako král, samozřejmě,“ utěšoval ho Floryš. „Jestli mi chcete vrátit porážku ..... “
„To chci, ano, tu Ti teda pořádně vrátím,“ souhlasil pan hrabě, sestoupil z balkónu a postavil se na královské políčko.
Slunce pražilo nemilosrdně a pan hrabě se potil. A Floryš jako naschvál každý tah zdlouhavě promýšlel.
„Takové zdržování! Kdo to má na tom slunci vydržet? Tak pospíšil si přece trochu!“ láteřil pán z Hodiců; docela zapomněl, jak on si při hře seděl na stíněném balkónku a jeho poddaní se pekli na nádvoří.
„Už to bude, pane hrabě! ..... Štěpáne, přejdi na pole k panu hraběti!“
„Pro Tebe to udělám rád, Floryšku,“ přisvědčil Štěpán a přistoupil těsně k panu hraběti.
„Co se tak na mne tiskne, chlap jeden, nemá jinde dost místa!“ štítivě prskal pan Hodic.
„Zajímám krále, pane hrabě,“ zvolal Floryš, „a hlásím mat!“
„Cože, už zase mat?“ rozhlížel se pan hrabě užasle kolem sebe, protože na nádvoří mezi figurkami docela ztratil přehled ..... to bylo věru jiné než dívat se na šachovnici pěkně shora z balkónku!

„Vyhrál jsem hru i sázku, pane hrabě, a vezmu si slíbenou odměnu,“ vykřikl Floryš zvesela, uchopil Zuzanku za ruku, a než mu v tom mohl někdo zabránit, odvedl si ji ze zámku .....
Tady končí ta přepodivná pověst. Vypravuje se ještě, že vášeň pána z Hodiců pro hru v šachy byla až nezřízená a Floryš prý s ním musel ještě často hrávat. Už ne na nádvoří a s lidmi, nýbrž na malé šachovnici a s figurkami ze slonoviny. A Floryš pana hraběte porážel, kdykoliv se mu zachtělo, tak dobře hru v šachy ovládal. Pán z Hodiců ovšem nelibě nesl takovou troufalost svého poddaného a jednou se prý tak rozzlobil, že opět dal Floryše vsadit do vězení. Ale že dlouho bez hry nevydržel a jiného soupeře neměl, musel Floryše zase propustit.
Tehdy prý Floryš už na nic nečekal a i se svou milou Zuzankou z panství Hodiců uprchl. Přesvědčil hraběte, že v prosté venkovské hlavě je mnohdy více rozumu než v urozené, ale prchat stejně musel. Neboť i když pána na šachovnici porazíš, svobodu Ti stejně nedá.
Nu a od těch dob se vypravuje pověst o tom, jak dal Floryš šachmat rudoltickému panstvu. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight