Železný Jan

zobrazeno 9×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.58

Byl jednou jeden král a ten měl u svého zámku veliký, hluboký les a v lese pobíhala všechna zvěř, jakou si jen přál. Kdysi tam vyslal myslivce, aby mu ulovil srnu, ale myslivec se z lesa nevrátil. 
„Snad se mu stalo nějaké neštěstí,“ řekl král a nazítří poslal dva jiné myslivce, aby ho našli, ale oni se také už neukázali. Třetího dne tedy svolal všechny své myslivce a přikázal: 
„Prohledejte celý les a neustaňte, dokud je všechny tři nenajdete.“ Ale z té velké družiny se zase ani jediný nevrátil a také z celé smečky psů, které měli s sebou, nepřiběhl ani jediný. Od té doby se do lesa už nikdo neodvážil a opuštěný les tu stál ztichlý, jako bez života, jen občas bylo vidět, jak nad ním krouží nějaký orel nebo jestřáb. Tak to trvalo dlouhá léta. 
Potom se jednou u krále ohlásil cizí myslivec, který si hledal službu, a nabídl se, že do toho nebezpečného lesa půjde. Král k tomu nechtěl přivolit, řekl mu: 
„Vládnou tam zlé mocnosti, bojím se, že nepochodíš o nic lip než ostatní, že z toho lesa už nikdy nevyjdeš.“ Myslivec odpověděl: 
„Pane králi, já to podniknu na svůj vrub: nebojím se, mám pro strach uděláno.“ 
A tak se myslivec vydal se svým psem do lesa. Netrvalo dlouho, pes přišel na stopu nějaké zvěři a chtěl za ní. Ale sotva uběhl pár kroků, stanul před hlubokou bahnitou tůní a nemohl dál. V tom se z vody vynořila nahá paže, popadla ho a stáhla dolů. Když to myslivec uviděl, vrátil se do zámku pro pomoc a přivedl si tři muže s vědry, aby vodu vybrali. Když konečně už dohlédli až na dno, viděli, že tam leží divý muž: po celém těle byl hnědý jako zrezivělé železo a vlasy mu splývaly přes obličej až po kolena. Svázali ho konopnými provazy a odvedli ho do zámku. Tam se lidé sbíhali okolo divého muže, nemohli se mu vynadivit, ale král ho dal vsadit do železné klece na nádvoří a pod trestem smrti zakázal dveře té klece otvírat. Klíč od ní dostala na starost sama královna. Od nynějška mohl zase kdokoli jít do lesa a byl tam v bezpečí. 
Ale co se nestalo: král měl osmiletého synka, ten si jednou hrál na nádvoří, a jak si házel zlatým míčem, míč mu spadl do klece. Chlapec k ní přiběhl a povídá: 
„Divý muži, podej mi můj míč.“ 
„Nedám Ti ho,“ odpověděl muž, „dokud mi neotevřeš dveře.“ 
„Ne,“ řekl chlapec, „to já neudělám, král to zakázal,“ a odběhl. 
Druhého dne přišel znovu požádat o svůj míč a divý muž zase řekl: 
„Otevři mi dveře,“ ale chlapec nechtěl. 
Třetího dne, když si král vyjel na lov, přišel chlapec ještě jednou ke kleci a řekl: 
„Nemohu Ti dveře otevřít, i kdybych chtěl: nemám od nich klíč.“ 
Divý muž odpověděl: 
„Tvá matka ho má pod poduškou, můžeš pro něj dojít.“ 
Chlapec si tolik přál zas už dostat svůj míč, že všechny zákazy pustil z hlavy a klíč bez váhání přinesl. Dveře se těžko otvíraly, chlapec si přiskřípl prst, ale hmoždil se dál, až přece povolily. 
Divý muž vyšel z klece, dal mu zlatý míč a pospíchal odtud. Chlapec dostal strach, rozplakal se a volal za ním: 
„Prosím Tě, divý muži, nechoď pryč, já bych byl bit.“ 
Divý muž se obrátil, zvedl ho, posadil si ho na ramena, přidal do kroku a zmizel s ním v lese. 
Když král přijel z lovu, všiml si, že klec je prázdná, a hned se ptal královny, jak se to stalo. Královna o ničem nevěděla, šla pro klíč, ale pod poduškou nebyl. Volala chlapce, ale nikdo sejí neozýval. Král vyslal lidi na všechny strany, aby malého prince hledali, ale nebylo po něm ani stopy, vrátili se s nepořízenou. teď už se král dovtípil, co se přihodilo, a na královském dvoře zavládl veliký smutek. 
Když se divý muž dostal hluboko do temného lesa, postavil chlapce na zem a řekl mu: 
„S otcem a s matkou se už neshledáš, ale protože jsi mě vysvobodil, slituju se nad Tebou a nechám si Tě u sebe. Když uděláš všechno, co Ti řeknu, dobře se Ti povede. Já jsem Železný Jan. Pokladů a zlata mám dost, tolik, že nikdo na světě nemá víc.“ Potom naloupal mechu, ustlal z něho chlapci lůžko a ten usnul. 
Ráno ho lesní muž zavedl ke studánce a řekl: 
„Vidíš, Zlatá studánka je jasná a čistá jako křišťál. Budeš u ní sedat a dávat pozor, aby tam nic nespadlo, byla by tím zneuctěna. Já každý večer přijdu a přesvědčím se, jestli jsi můj příkaz splnil.“ 
Chlapec usedl na kraj studánky, díval se, jak se v ní občas kmitne zlatá ryba, občas zlatý had, a dával pozor, aby do ní nic nespadlo. Ale jak tak seděl, najednou ho ten přiskřípnutý prst tolik zabolel, že ho mimoděk vstrčil do vody. Rychle ho zas vytáhl, ale běda, prst byl celý pozlacený. Chtěl s něho to zlato sedřít, ale ať dělal co dělal, všecko bylo marné. Večer se vrátil Železný Jan, zadíval se na chlapce a povídá: 
„Copak se dělo se studánkou?“ 
„Nic, nic,“ odpověděl malý hlídač a schovával ruku za zády, aby prst nebylo vidět. Ale muž řekl: 
„Tys ve vodě omočil prst. Tentokrát Ti to projde, ale měj se na pozoru, aby Ti do ní zase něco nespadlo.“ 
Časně zrána, sotva se rozednilo, seděl už zase u studánky a hlídal ji. Prst ho zase bolel, on si ho třel o hlavu a nešťastnou náhodou spadl jeden vlas do studánky. Rychle ho vylovil, ale vlas byl už celý zlatý. Přišel Železný Jan a hned věděl, co se stalo. 
„Nechal jsi do studánky spadnout vlas,“ řekl. „Ještě jednou Ti poshovím, ale kdyby se to stalo potřetí, bude studánka zneuctěna a Ty u mne dál nemůžeš zůstat.“ 
Třetího dne seděl chlapec u studánky a prstem ani nehnul, ať ho bolel sebevíc. Ale byla mu dlouhá chvíle, a tak pozoroval svůj obraz na vodní hladině. Jak se přitom nahýbal hloub a hloub a chtěl si zblízka pohlédnout do očí, vlasy, dlouhé až na ramena, mu přepadly do vody. Rychle se vzpřímil, ale bylo pozdě, už měl celou kštici od konečků až ke kořínkům pozlacenou a zářila jako slunce. Jen si představte, jak se chudák chlapec polekal. Vzal kapesník a uvázal si ho kolem hlavy, aby to muž neuviděl. Ani se nenadál, Železný Jan byl tady, zas už všechno věděl a řekl jen: 
„Rozvaž ten šátek.“ 
Zlaté vlasy se hned vyhrnuly proudem, a ať se chlapec omlouval jak chtěl, nic mu to nebylo platné. 
„Ve zkoušce jsi neobstál, dál už tady zůstat nemůžeš. Jdi do světa, tam poznáš, jak chutná chudoba. Ale já to s Tebou myslím dobře a dovolím Ti jednu věc: dostaneš-li se někdy do nesnází, zajdi sem k tomu lesu, zavolej: ,Železný Jane,' a já přijdu a pomohu Ti. Mám velikou moc, ani bys nevěřil, a zlata a stříbra víc než hojnost.“ 
Tak tedy králevic opustil temný les a cestou necestou šel a šel, až konečně přišel do velkého města. Hledal tam práci, ale nemohl nic najít, a také se do té doby ničemu nevyučil, aby se dokázal uživit. Nakonec zašel do královského zámku a poptával se tam, jestli by ho nepřijali. Dvořané nevěděli, jakou mu dát práci, ale zalíbil se jim, a tak mu řekli, ať jen zůstane. Konečně ho vzal do služby kuchař: může prý nosit dříví a vodu a vybírat popel. 
Jednou, když nikdo jiný zrovna nebyl po ruce, poručil mu kuchař, aby nosil mísy na královskou tabuli. On však nechtěl své zlaté vlasy ukazovat, proto si nechal i teď na hlavě klobouček. Takový nezpůsob si ke králi ještě nikdo nedovolil a král řekl: 
„Jdeš-li ke královské tabuli, musíš klobouk sejmout.“ 
„Odpusťte, pane králi,“ odpověděl chlapec, „to já nemohu, mám bolavou hlavu.“ 
Král si dal zavolat kuchaře, huboval a vytýkal mu, jak vůbec mohl takového chlapce vzít do kuchyně; ten prý musí ihned pryč. Ale kuchař s ním měl útrpnost a vyměnil ho za zahradnického pomocníka. 
Teď musel chlapec v zahradě sázet a zalívat, kopat a rýt a nesměl se bát větru ani špatného počasí. Jednou v létě, když v zahradě pracoval sám, 
bylo takové horko, že klobouček smekl, chtěl si hlavu trochu ochladit. Jak mu na ni slunce svítilo, vlasy se mu tak třpytily a zářily, že ta záře pronikla až do komnaty královy dcery. Princezna vyskočila, běžela se podívat z okna, co to asi je, a když uviděla zahradnického pomocníka, zavolala na něho: 
„Mládenče, uvij mi kytici a přines mi ji.“ 
On si nakvap nasadil klobouček, natrhal planého lučního kvítí a uvil kytici. Když s ní šel po schodech nahoru, zastavil ho zahradník: 
„Jak můžeš uvít princezně kytici z takových obyčejných květů? Honem dojdi pro jiné a vyber ty nejkrásnější a nejvzácnější.“ 
„Ach ne,“ odpověděl pomocník, „tyhle plané víc voní a budou se jí lépe líbit.“ 
Když přišel do její komnaty, řekla princezna: 
„Dej klobouk dolů, nesluší se, abys ho měl na hlavě, když stojíš přede mnou.“ 
Zase odpověděl: 
„To nesmím, mám bolavou hlavu.“ 
Ale ona vztáhla ruku a klobouček mu vzala. Zlaté vlasy se mu hned spustily na ramena, že to byla krása nevídaná. Chtěl utéci, ale princezna ho zadržela a dala mu hrst dukátů. Vzal je a šel. Sám však o peníze nijak nestál, zanesl je zahradníkovi a řekl: 
„Vezmi si to pro děti, ať mají něco na hraní.“ 
Druhého dne na něho princezna znovu zavolala, aby jí přinesl kytici lučního kvítí. A když s kytkou v ruce vešel do dveří, hned mu chňapla po kloboučku a chtěla mu ho vzít, on si ho však přidržoval oběma rukama. Zase mu dala hrst dukátů, jenže on si je nenechal, dal je zahradníkovi pro děti na hraní. Třetího dne to bylo zrovna tak, princezna mu klobouček nedokázala vzít a on o její zlaťáky nestál. 
Zanedlouho potom vpadl do země mocný vladař ze sousedství a začala válka. Král shromáždil svůj zbrojný lid, ale nevěděl, dokáže-li se ubránit, protože nepřítel měl ohromné vojsko. Tehdy řekl zahradnický pomocník: 
„Jsem už dospělý mládenec a chci také jít do války, jenom mi dejte koně.“ 
Ostatní se dali do smíchu a řekli: 
„Až budeme pryč, najdi si ho, necháme Ti jednoho ve stáji.“ 
Když odjeli, šel si do stáje pro koně, ale musel ho spíše vytáhnout než vyvést: kůň byl na jednu nohu chromý a bídně kulhal klopity, klopity, inu, lip to nešlo. Ale mládenec na něj přece jen vsedl a pustil se k tomu temnému lesu. Když dojel na kraj, třikrát zavolal: 
„Železný Jane!“ tak hlasitě, že se to po lese rozléhalo. Divý muž se opravdu hned objevil a zeptal se: 
„Co žádáš?“ 
„Potřebuju statného oře, chci jet do války.“ 
„Dostaneš ho a k němu mnohem víc, než žádáš,“ řekl divý muž a vrátil se do lesa. Netrvalo dlouho a z lesa vyšel podkoní a přiváděl válečného oře, který frkal a supěl, až se mu z nozder kouřilo, a vzpínal se, že ho sluha sotva udržel. Na sedle nesl rytířské odění. A za ním táhl veliký houf bojovníků v železné zbroji a jejich meče se na slunci jen blýskaly. Mládenec vzal na sebe ocelové brnění, odevzdal podkonímu svého třínohého koně, vyskočil na druhého a už ujížděl v čele svého houfu. 
Když se blížili k bojišti, mělo už královo vojsko tolik padlých, že ostatní stěží odolávali přesile a jen taktak že nezačali ustupovat. V tom se přihnal mládenec se svým železným vojem, jako blesk se vrhl na nepřátele a rubal všechny, kdo se mu stavěli na odpor. A když se dali na útěk, on a jeho obrněnci jim byli v patách a neustali, dokud nepřátele do posledního muže nevyhnali ze země. Ale místo aby se vrátil ke králi, odvedl mládenec svůj houf oklikami zase k lesu a tam si vyvolal Železného Jana. 
„Co žádáš?“ zeptal se divý muž. 
„Vezmi si zas svého oře a své lidi a vrať mi mého trojnožku.“ 
Stalo se, jak si přál, a on vsedl na svého kulhavého klopitu a jel domů. 
Když se král vrátil do zámku, vyšla mu dcera vstříc a blahopřála mu k vítězství. Ale král zavrtěl hlavou: 
„Ó ne, já nejsem ten, který v bitvě zvítězil, to jeden cizí rytíř mi přišel se svým houfem na pomoc.“ 
Dcera chtěla vědět, kdo je ten cizí rytíř a kde zůstal, ale král to sám nevěděl a řekl: 
„Pronásledoval nepřátele na útěku, až mi zmizel z očí, a potom už jsem ho nespatřil.“ 
Princezna se dál neptala, ale šla vyzvídat k zahradníkovi, co dělá jeho pomocník, a on jí se smíchem vyprávěl: 
„Zrovna se vrátil na svém třínohém komoni, a mládenci se mu posmívali a volali: ,Náš Klopita jede domů!' Pokřikovali na něho: ,Pověz, za kterým roštím jsi za bitvy ležel a vyspával?' On povídá: ,Vykonal jsem to nejznamenitější, beze mne byste byli špatně dopadli.' A oni se mu smáli ještě víc.“ 
Za nějaký čas řekl král své dceři: 
„Dám vyhlásit, že uspořádám velikou slavnost, potrvá tři dni a Ty budeš házet zlaté jablko. Snad na ni ten neznámý vítěz také přijede.“ 
Když byla slavnost ohlášena, vydal se mládenec zase k temnému lesu a zavolal Železného Jana. Ten se zeptal: 
„Co žádáš?“ 
„Abych chytil princeznino zlaté jablko.“ 
„Spolehni se,“ řekl Železný Jan, „jako bys je už měl. Dostaneš k tomu také červené odění a pojedeš na skvostném ryzákovi.“ 
V určený den přicválal mládenec jako červený rytíř, postavil se mezi ostatní a nikdo jej nepoznal. Princezna, která s králem seděla na pavlánu, přistoupila k zábradlí a házela přejíždějícím rytířům zlaté jablko, žádný je však nechytil než on samojediný. A sotva měl jablko v ruce, poklonil se princezně, pobodl ryzáka, tryskem ujel. 
Druhého dne ho Železný Jan zase vystrojil za rytíře, dal mu bílé odění a krásného bělouše. A jako bílý rytíř poznovu jediný chytil jablko, ale nezdržel se ani na okamžik, poklonil se princezně, tryskem odjel. Král už se rozhněval a povídá: 
„Tohle není dovoleno, musí přece přijít ke mně a povědět své jméno.“ A vydal rozkaz na příští den: kdyby ten rytíř, který chytí jablko, chtěl zase ujet, jezdci se pustí za ním, a kdyby se dobrovolně nevrátil, přinutí ho mečem. 
Třetího dne dostal mládenec od Železného Jana černé odění a vraníka, a na slavnosti zase jablko chytil. Ale když s ním ujížděl, královští ho stíhali a jeden se k němu dostal tak blízko, že ho hrotem meče poranil na noze. Přesto jim unikl, ale jeho vraník tak divoce skákal, že jezdci spadla přílba s hlavy a pronásledovatelé zahlédli, že má zlaté vlasy. Rozjeli se zpátky a všechno to králi oznámili. 
Nazítří se princezna zase ptala zahradníka, kde je pomocník. Odpověděl jí: 
„Pracuje v zahradě. Ale je to divný pavouk: pomyslete si, byl taky na slavnosti a vrátil se teprve včera večer. Dětem dokonce ukázal tři zlatá jablka, která tam vyhrál.“ 
Princezna to pověděla králi a ten si ho dal zavolat. Mládenec přišel a zase měl klobouček na hlavě. Jenže princezna se k němu přitočila, klobouk mu vzala, a hned se mu ty zlaté vlasy rozprostřely po ramenou a byl tak krásný, že nikdo nevěřil svým očím. 
„Pověz, to Ty jsi byl ten rytíř, co potřikrát přijel na slavnost, pokaždé v jiné barvě, a chytil všechna tři zlatá jablka?“ zeptal se král. 
„Ano,“ odpověděl, „byl jsem to já, a tady jsou jablka.“ Sáhl pro ně do kapsy a podal je králi. „Získal jsem je poctivě, proto mě Vaši lidé nemuseli stíhat a posekat.“ 
„Proč jsi nepřišel poděkovat a povědět své jméno?“ řekl král. 
„Když jsem Vám jako neznámý rytíř pomohl k vítězství nad nepřáteli, také jsem si nepřišel pro poděkování,“ usmál se mládenec. 
„Tak Ty jsi ten neznámý vítěz!“ zaradoval se král. „Ale dokážeš-li vykonat takovéhle činy, nejsi žádný zahradnický pomocník. Pověz mi, kdo je Tvůj otec?“ 
„Můj otec je mocný král a zlata mohu dostat, kolik si jen vzpomenu.“ 
„I kdybys neměl nic, jsem Ti zavázán díky,“ řekl král. „Mohl bych Ti udělat něco k vůli?“ 
„To můžete, pane králi,“ odpověděl, „dejte mi svou dceru za ženu.“ 
Princezna se zasmála a řekla: 
„Na mou věru, tenhle princ bere všecko hopem, ráz na ráz. Ale já jsem už dávno poznala podle jeho zlatých vlasů, že tím zahradníkem není doopravdy.“ A šla mu dát hubičku. 
Na svatbu přijel i jeho otec a matka, Ti se nejvíc radovali, protože se už dávno vzdali vší naděje, že se ještě shledají se svým synem. A když seděli u svatební tabule, najednou hudba zmlkla, dveře se otevřely dokořán a do síně vešel hrdý král s velikou družinou. Přistoupil k mládenci, objal ho a řekl: 
„Já jsem Železný Jan. Po léta jsem byl zakletý, proměněný v divého muže, a Tys mě vysvobodil. Všechny poklady, které mám, budou Tvoje. A Tobě, králi,“ obrátil se k ženichovu otci, „Tobě jsem přivedl všechny myslivce, které divý muž stáhl do tůně v Tvém lese.“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight