Železný chlapec

zobrazeno 22×

Vložil(a): jitkamety, 14. 3. 2016 11.24

Staré časy jsou jako vody, z nichž stoupají páry. V mlžném oparu se nad nimi pohybují podivuhodné postavy, které pro sebe hledají tvar. Když ho nenacházejí, klesají nazpět do hlubin věků.
V dávných dobách žil jeden kovář. Měl rád žerty a písně a každému dovedl povědět dobré slovo. Jeho začouzená kovárna pod jedlemi na kraji lesa, k níž v zimě vedla černá cestička vyšlapaná ve sněhu, bývala oblíbeným místem, kam se chodilo na táčky. Sem zabloudila nejedna výborná lahvička se zeleným hrdlem i nejedna uzená kýta, přinesená pod paží. A zatímco hovor vesele plynul, tučné kousky šunky navlečené na železný rožeň se škvařily na žhavých uhlících. Ať na podzim lilo jako z konve nebo v zimě vířil sníh, v kovárně panovala vždycky dobrá nálada. Do kovadliny do taktu bušilo kovářovo kladivo a v kovářské výhni neustále žhnuly červené plameny. Všichni tam rádi přicházeli, ať už kováře potřebovali nebo ne. Někteří sem přicházeli jen tak, podívat se na jiskry, které vyletovaly zpod kovářova kladiva. Na silvestra sem vesničané vždy přinášeli své olověné knoflíky, které celý den sháněli. Obrátili přitom naruby kdejaký hadřík v zápecí. Večer jim musel kovář z olova "ulít" jejich osud.
Venku byla vánice, která zaháněla jiskry nazpátek do komína. Vevnitř z ruky do ruky putovala dřevěná konvice s pivem. Hospodyně lámala na kusy ječné placky a porcovala vepřová ouška. Rozléhaly se písně a smích. Staří i mladí se s rozzářenými tvářemi tlačili kolem výhně a pozorovali, jak se šedý kousek olova pohyboval na plechové pánvi rozpálené do červena, než roztál v dlouhou bílou kapku.
„Tak, a teď se otočte!“ přikázal kovář a obrátil pánev nad tmavým vědrem s vodou, které bylo postavené vedle výhně. Roztavené olovo zasyčelo a kleslo ke dnu. Každý strčil ruku do vody a vytáhl si svůj osud, své štěstí. Všichni si svůj kousek olova prohlíželi ve svitu výhně a kovář jim pomáhal s výkladem.
„Tvůj osud je milovat, máš stříbrnou břízku,“ řekl děvčeti s planoucími tvářemi.
„A Ty, chlapče, podívej ..... máš loď! Tvá cesta vede k moři.“ Tak to vysvětloval kovář jednomu po druhém. Sousední hospodář měl věnec, který se věší na konec stropního krovu, a stařík zas rakev navlas takovou, jakou už několik let skrýval na půdě.
Potom kovář i pro sebe hodil do vody kapku olova. Také on čekal na své štěstí. Oba ..... on i jeho žena ..... byli už v letech a dosud neměli žádné dítě. Kovář doufal, že si vytáhne kolébku, ale to, co přinesl k ohni, se nepodobalo ničemu. Prostě šedivý svraskalý kousek olova. Nespokojený kovář ho odhodil do kouta.
„Když to štěstí pořád nechce a nechce ke mně přijít, tak si ho sám vykovám!“
Položil železo do ohně a rozpálil je do běla. Potom hodil jiskřící železo na kovadlinu a vykoval kulatou hlavu, široká ramena, ruce s velkými dlaněmi a silné nohy.
Lidé, kteří stáli kolem kovadliny, se začali bezděčně usmívat, když se pod údery kovářského kladiva začala vytvářet postavička silného chlapce.
„Tak a teď se běž zakalit, ať vyrosteš velký a silný!“ řekl kovář, když naposledy udeřil do kovadliny a hodil do koryta s vodou svého panáčka, který žhnul a jiskřil jako červený čertík. V korytě to dutě zaklokotalo, vyvalil se horký oblak páry a hned za ním se objevila chlapcova hlava. Po jeho svraštělé tváři tekly tmavé krůpěje vody, a zatímco se v kovárně nikdo neodvážil ani pohnout, chlapec už překračoval koryto a hle ..... už se postavil vedle otce ke kovadlině a začal zvedat velké kladivo!
Od prvního dne mu všichni začali říkat Železný chlapec.
Synáček rostl jako obr. Brzy se jeho hlava už dotýkala stropu světnice. Matka chodila kolem něj drobnými krůčky a bála se, aby něco nezvrhl. Ale syn byl dobromyslný a nikam nespěchal. Jeho obrovská síla jako by v něm ještě dřímala. Nízká otcova chaloupka mu byla brzy těsná. Ukoval si tedy železnou palici třicet berkovců těžkou a vydal se do světa.
Cestou potkal starého chalupníka s torbou a cepem na rameni.
„Kampak, kampak?“ optal se chlapec.
„Jdu na panský statek do stodoly mlátit. Přitom moje vlastní obilí hnije na poli a vrány vyklovaly z jeho klasů poslední zrna. A vůbec ..... jaká my máme pole? Páni mají pěkná pole a my jen močály, křoviska a úhory. Poslyš, nemohl bys tam jít místo mne? Dám Ti za to míru řepy!“
„Dobrá! To je přece maličkost ..... vymlátit jednu stodolu!“ řekl chlapec.
Ale skončilo to tím, že vymlátil celý statek. Večer, když sušil zrní, si lehl na podlahu před roztopenou pecí a díval se, jak se zarudlý kouř valí ven pootevřenými dveřmi stodoly. Jako zlaté nitě visely ze začazených roštů klasy ječmene a stodola byla plná sladké vůně schnoucího obilí. Tak chlapec ležel, až usnul.
Když spal, ucítil, že se na něho někdo dívá. Otevřel oči. Ve dveřích stodoly stála děvečka Lieníte a chvěla se jako osikový list.
„Proč nespíš?“ zvedl hlavu a zeptal se.
„Ach chlapče, nemohu u nás na kopci na statku spát. Náš pan baron se tam přátelí s čerty. Na zámku je všude rachot a rámus jako při zemětřesení. Dívala jsem se skulinou ve dveřích. V sále hoří tisíce svíček. Pán sedí za stolem se zlatou číší v ruce a kolem něho tancují černí kocouři se zdviženými ocasy.“
„Počkej, počkej, však já je trochu postraším!“ řekl chlapec. Rozmáchl se vysoko svou železnou palicí a udeřil ze všech sil do základů zámku. Věže se začaly kymácet a zámek se zhroutil. Z jeho trosek vyšlehly plameny. Současně se odtamtud jako nějaká klubka valili pryč černí mňoukající kocouři, kteří si odnášeli pánovu duši.
Ráno se seběhli lidé a ptali se polekaně:
„Kdo bude teď naším pánem?“
„Vy sami budete teď svými pány!“ odpověděl chlapec.
„A kdo nám bude sloužit?“
„Vy sami si budete sloužit!“
„A kdo nám to dovolí?“
Chlapec mlčel, jen očima ukázal na svou železnou palici. Od té doby nemají v té zemi ani pány, ani sluhy.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight