Zasloužená odměna

zobrazeno 50×

Vložil(a): jitkamety, 19. 2. 2016 17.15

Jeden otec měl tři syny; z nich byli Ti starší dva líní, ale k tomu pyšní a pánovití a zlého srdce; ten nejmladší byl věrný a pilný, k tomu ještě skromný, trpělivost a zbožnost sama, ale protože byl malý a slaboučký, zůstával ponejvíce doma a jeho bratří mu posměšně říkali Popeláček, dokonce jeho otec i matka ho neměli rádi tak jako ty druhé dva.
Jednoho dne řekl ten nejstarší syn Bohumír:
„Otče, chci jít do světa a poklady a slávu si tam vydobýt!“
„To není dobrý nápad,“ řekl otec „ve světě to neznáš a můžeš si lehce škodu a ostudu vysloužit!“
Ale Bohumír stál na svém a nedal pokoje dříve, dokud otec konečně nesouhlasil. Tak matka upekla koláč z bílé mouky a druhého dne se Bohumír vydal na cestu. Když ho za nějakou chvíli přepadnul hlad, sednul si na jedné hoře a vytáhnul z torny koláč a začal jíst. Tu k němu přišel žebrák a pravil:
„Bůh Ti žehnej, chlapče, dal bys mi kousek toho koláče?“
„Jdi mi z očí, ty starý lumpe!“ vzkřiknul Bohumír hněvivě a popadnul hůl.
Žebrák se ztěžka vlekl pryč a řekl:
„Bůh Tě ochraňuj, neboť toto zaplatíš!“
Přiletěli ptáčkové a chtěli drobečky, které napadaly na zem, sesbírat. Ale Bohumír kolem sebe mlátil holí a házel po nich kameny, ptáčkové tedy letěli pryč a švitořili:
„Náš milý Pán Ti to oplatí!“
Po jídle se Bohumír vydal zase na cestu, a když byl dlouhý kus cesty ušel, potkal starého muže se stádem ovcí, který se ho ptal, kampak má namířeno.
„Hledám službu, kde bych si poklady i slávu vysloužil“ odvětil Bohumír.
„U mne můžeš obojí získat, když mi budeš sloužit. Budeš pást a starat se o moje ovce, a když tu službu budeš plnit věrně a vytrvale, tak za rok dostaneš plný pytel peněz.“
To se Bohumírovi líbilo, a tak souhlasil.
Vyháněl ovce do hory, kam mu stařec ukázal, neboť tam byla dobrá pastva, ale protože byl Bohumír líný a špatný pastýř, celé dny spal, ve stanoveném čase nevodil ovce k napajedlu, také jim nehledal čerstvou pastvu, a když se některá vzdálila od stáda a ztratila se, nesháněl se po ní, nýbrž ji nechal bídně pojít. Ovce byly proto hubené a mnoho jich pomřelo, ale nemálo na tom, bil k tomu psy a co je horšího, nevinné ptáčky, co měli v trní hnízdečka a nosili si tam ovčí vlnu, kameny pobíjel.
Rok se zdál Bohumírovi příliš dlouhý, a když byl konečně u konce, šel nestydatě před svého pána a žádal slíbenou odměnu.
„Dostaneš, co sis vysloužil!“
S těmi slovy zavedl stařec Bohumíra do komory, kde stály tři pytle, jeden byl plný zlaťáků, druhý stříbrňáků a ten třetí měďáků.
„Jeden z nich si vezmi, ale pokud jsi nepoctivě sloužil, tak Ti to nebude k užitku.“
Bohumír popadnul bez váhání pytel se zlatem, hodil si jej na záda a zvesela si vykračoval domů.
Když tam přišel, volal:
„Otče, matko, nyní už nebudeme muset více pracovat, s tím, co jsem si vysloužil, můžeme spokojeně žít, nesu ryzí zlato!“
Položil pytel na zem a rychle jej otevřel, aby jim ty zářivé zlaťáky ukázal, ale v pytli byl jen čistý písek.
„Jako bych to neříkal, že sobě i mně jen škodu a ostudu vysloužíš!“ řekl otec.
Ten pyšný chvastoun ani nemuknul, neboť si vzpomněl na poslední starcova slova, toho ublíženého žebráka, mrtvé ptáčky i svoje nepoctivé služby.
Netrvalo dlouho a přišel druhý syn Radomír:
„Otče, teď chci jít do služby já a svoje štěstí vyzkoušet.“
Otec jej zkoušel od toho úmyslu odvrátit, ale Radomír trval tvrdohlavě na svém. Tak mu matka upekla na cestu koláč z chlebové mouky a druhého dne zrána se Radomír vydal na cestu. Vedlo se mu zrovna jako bratrovi, neboť nebyl ani o kousíček lepší. Když na cestě jedl a žebrák ho o kousek koláče poprosil, vzal na něj hůl a po ptáčcích taky házel kameny a jeho služba byla stejně líná a ničemná jako Bohumírova.
Ale sotva byl rok u konce, utíkal k pánovi a žádal smluvenou mzdu.
Stařec zavedl Radomíra do oné komory, kde stály tři pytle, jeden byl plný zlaťáků, druhý stříbrňáků a ten třetí měďáků.
„Jeden z nich si vezmi, ale pokud jsi nepoctivě sloužil, tak Ti to nebude k užitku.“
Radomír byl trochu soudnější než Bohumír, a tak si vzal pytel se stříbrňáky, neboť dobře věděl, že ani tento si po právu nezasloužil.
Když přišel domů, volal už z dálky:
„Otče, matko, nyní už nebudeme muset více pracovat, neboť já nesu pytel plný ryzího stříbra!“
Radomír položil pytel na zem a otevřel jej, podívejme, byl v něm zase jen čistý písek.
„Jako kdybych to neříkal, že to takhle dopadne.“ povzdechnul si otec.
Ale Radomír se neodvážil nic říci, stejně jako jeho bratr, neboť jsi byl pomyslel na poslední starcova slova, na žebráka, na ptáčky a na svoji nepoctivou službu.
Brzy nato předstoupil před otce nejmladší syn Jaromír a řekl:
„Milý otče, já chci jít taky do služby a své štěstí vyzkoušet.“
Ale toho stařec do světa nechtěl pustit:
„Co si myslíš? Tvoji bratři mi jen hanbu a posměch přinesli, čeho bych se nadál od Tebe?!“
Popeláček ale tak dlouho prosil, až otec řekl:
„Nu tedy jdi, ve jménu Božím!“
Kdo byl nyní šťastnější nad Popeláčka? Matka mu upekla na cestu koláč z popela a druhého rána vyrazil Jaromír na cestu. Tu přišel na tutéž horu, kde byli jeho bratři odpočívali a jedli, a protože i jeho hlad trápil, posadil se a vybalil jídlo. Brzy přišel také onen žebrák a pravil:
„Bůh Ti žehnej!“ a poprosil o pár soust.
„Jen se posaďte, ubohý muži,“ řekl Jaromír a rozdělil popelový koláč a jedli a rozhlíželi se kolem po tom krásnem kraji, zalitém slunečním světlem. Tu sem přihopkovali taky ptáčkové a zobali drobečky; tím se Jaromír potěšil tak, že jim zbytek koláče rozdrobil a nasypal. Potom si pověsil tornu na stranu, aby se vydal na cestu a řekl starci:
„Bůh Tě ochraňuj!“
Tento ale vytáhnul ze svého rance píšťalku a daroval ji Popeláčkovi, protože k němu byl tak přátelský a nakrmil ho, a ptáčkové za ním volali:
„Náš milý Pán Ti vše oplatí!“
Když ušel Jaromír další kus cesty, potkal téhož starce, který jeho bratry vzal do služby.
„Kampak, milý chlapče?“
„Rád bych do služby a něco si vydělal, abych svým chudým rodičům splatil, co oni pro mne učinili.“
„Tak to můžeš rok sloužit u mne, když budeš věrný a vytrvalý.“
Jaromír to slíbil a tak ho vzal stařec s sebou a zavedl ho ke svému stádu a řekl:
„Pas mé ovce a pečuj o ně, aby se jim dobře dařilo a ku žádné škodě nepřišly.“
Jaromír byl, jak to přeci slíbil, ochotný a vytrvalý ve službě, vyháněl stádo vždy na tu nejlepší pastvu a ve stanoveném čase k napajedlu, a když se některá ovečka příliš vzdálila a zabloudila, tu šel za ní a pomocí psů ji přivedl zpět ke stádu.
Když byly všechny ovce syté a na sluníčku odpočívaly, tu i on se posadil a psi se uložili kolem něj. Tu vzal Jaromír píšťalku a hrál na ní tak líbezně, že ptáčkové, kteří z trnů vlnu do svých hnízd sbírali, své práce zanechali, ten čas naslouchali a nakonec se k tónům píšťalky svým zpěvem přidali.
To se Popeláčkovi velmi líbilo, takže často hrál a ovce byli klidné, psi na něj upírali své věrné oči a neštěkali, jako to činí jiní psi za zvuku hudby, nýbrž leželi pokojně a naslouchali.
Když na pastvě už nebyla žádná obživa, tu táhnul Popeláček se stádem dál a toulali se celým pohořím. Jednoho dne uviděl pojednou na jednom pahorku mezi stinnými křovisky stát velký kostel, který před tím nikdy nezpozoroval. Šel blíže i spatřil, že všechny dveře jsou dokořán. Kostel byl uvnitř čistě uklizen a tak krásný, že Jaromír zůstal dlouho stát přede dveřmi celý u vytržení, pak šel pomalu a tiše dovnitř, ale v kostele nebyl žádný kněz, žádná pozemská duše, vše bylo docela tiché.
Když přišel před oltář, viděl kolem kříže Vykupitele poletovat zlatého ptáčka, který nyní sletěl dolů, posadil se Jaromírovi na pravé rameno a zpíval:
„Bůh je s Tebou!“
Pak vyletěl zpět na svoje místo, ale ta jeho půvabná píseň vstoupila Jaromírovi hluboko do srdce.
Obrátil se zpět ke svému stádu a dál ovce pásl.
Tu k němu přišel jeho pán a řekl mu přátelsky:
„Uběhnul právě rok, co jsi mi tak věrně sloužil, to vidím na svém stádu, pojď a vezmi si svoji zaslouženou odměnu.“
To přišlo chlapci líto, že se musí rozloučit se svým milovaným stádem a krásnou okolní krajinou a zdálo se mu takřka nemožné, že by byl již rok uplynul. Rád by i druhý rok a ještě déle tomu dobrému muži sloužil, ale pak pomyslel na své ubohé rodiče a zachtělo se mu je zase uvidět a potěšit je. Jeho pán ho zavedl do té komory, kde pytle s penězi stály a poručil mu jeden si vybrat. Zlato ani stříbro jej neoslepilo, řekl rovnou:
„Ten pytel s měďáky si sice také nezasloužím, ale snad si jej mohu vzít, abych svým chudým rodičům pomohl.“
„Máš ho mít, můj milý chlapče a k tomu navrch i ty dva druhé pytle, jdi nyní domů, já za Tebou pošlu hned vůz s těmi poklady.“
Tak vzal Jaromír svůj čakan a šel domů. Když dorazil na tu horu, kde se o svůj popelový koláč rozdělil s žebrákem a ptáčky, opět si tu chvíli odpočinul, ale tentokrát neměl hlad. Vytáhnul svoji píšťalku a hrál na ní tak líbezně, že Ti ptáčkové, které dříve nasytil, se slétli, naslouchali a ke zpěvu píšťalky se přidali.
Potom táhnul Jaromír dál a byl zakrátko doma a vyprávěl rodičům o těch podivuhodných věcech, které prožil a zažil a o pokladech, které mu onen stařec brzy pošle. Jeho dva bratři, kteří v posledním čase svému ubohému otci díky své lenosti a zlomyslnosti jen soužení přinášeli, to vše vyslechli a jali se mu vysmívat a posmívat:
„My jsme alespoň pytel písku přinesli, ale Ty jsi si jistě vysloužil jen fůru popela, a tak to má být, jsi přece jen Popeláček a tím zůstaneš!“
Ale on si z těch posměšků nic nedělal a byl v hloubi duše přesvědčen o svém štěstí.
Najednou bylo slyšet, jak před dům přijel vůz. Vyšli ihned všichni ven, nebylo tam ani živáčka, ale na straně vozu bylo velkými zlatými písmeny napsáno:
„Vůz, spřežení a ty tři pytle se zlaťáky, stříbrňáky a měďáky posílá starý muž svému věrnému hospodáři Jaromírovi, který jej nejprve jako žebráka přátelsky pohostil, kterému pak jeho ovce dobře pásl a staral se o ně a taky nad jeho ptáčky se slitoval.“
Jaromír zavezl vůz na dvůr a sundal pytle, to byla radost Popeláčkova i jeho otce a matky nesmírná. Tito želeli nyní a styděli se, že svého nejmladšího tak rádi jako ty dva starší neměli a žádali jeho odpuštění. Ale Jaromír řekl:
„Poslyšte, to já jsem Vám za vše vděčný!“
Ale ti dva starší bratři nemohli jeho štěstí unést, utekli pryč jako smyslu zbavení a žádný člověk o nich více neslyšel.
Popeláček byl nyní bohatý muž a žil ještě mnoho let se svými rodiči šťastně a spokojeně a dělal mnohé dobré skutky. 
Za krásných dnů často hrával na svoji píšťalku, chodil na horu a hrál tam a poslouchal zpěv ptáků. Tu se mu vracely staré vzpomínky na ten rok pastýřské služby, a protože byl tak blažený, tu se mu zdálo, jakoby byl opět v tom překrásném kostele a viděl tu nádheru kolem sebe a zlatý ptáček přiletěl zase dolů k němu, sedl si mu na rameno a zazpíval:
„Bůh je s Tebou!“

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight