Zajíček ve své jamce

zobrazeno 48×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 23.34

Popěvek o zajíčkovi zná každý, ale nikdo už neví, proč zajíček seděl ve své jamce sám. On se na to asi ani nikdo nezeptal. Možná se to dozvíš, tak se hezky posaď a poslouchej. Já ti povím pohádku. Dnes bude o smutném zajíčkovi.

Byla jednou jedna obyčejná jamka, ale pro jednoho zajíčka nebyla vůbec obyčejná, protože byla jeho. Sám si ji udupal, sám si ji vystlal travou. I místo pro jamku bylo perfektní, protože zajíček viděl do všech stran a nemusel se bát, že ho překvapí dvounožci nebo psi a jiná havěť – která by si dala ráda zajíčka k svačině.

Jednou se zajíček odešel napást a tu ho napadlo: „Co kdybych šel na výpravu do dvounožčí zahrady? Mají tam mrkev a zelí, to já moc rád.“ Zajíček měl mlsný jazýček, proto neváhal a vyrazil. Přeběhl pole, hopkal přes cestu (ani se nerozhlédl, ale my se před každou silnicí rozhlédneme, aby nás něco nesrazilo) a měl štěstí, protože to hlučné a svítící zrovna nejelo. Doběhl k prvnímu dvounožčímu domu, prolezl podhrabaným plotem, který podhrabal už při minulé návštěvě. Tam si nacpal pupek zelím a sladkou mrkví. Když se najedl do sytosti, rozhodl se, že se vrátí ke své jamce. Sotva se protáhl plotem, jak měl břicho nacpané zelím a mrkví. Pomalu se vracel domů. Přes silnici a přes pole. Dofuněl si to až ke své jamce, ale tam ho čekalo nemilé překvapení.

Jamka už nebyla jeho. Seděl tam velký, tlustý zajíc a celou ji zabral pro sebe. „Co tu chceš!“ zavrčel tlustý zajíc „To je moje jamka,“ vypískl zajíček nesměle. „Tak jak vidíš,“ řekl velký zajíc „tak tu sedím já a tak je moje.“ „Ale, ale ta byla vždycky moje…“ zaplakal zajíček. „To je život, můj malý příteli, je moje a basta,“ řekl zajíc a vycenil hlodáky. Byly velké a ostré. „Je moje, leda, že by ses chtěl o ní poprat, ale to bych ti neradil, jsem třikrát tak velký jak ty,“ zasmál se velký a tlustý zajíc. Zajíčkovi se nechtělo vzdát se své jamky, ale co měl chudák dělat? Tenhle souboj by opravdu nevyhrál. „Určitě bych prohrál, zranil by mě a pak by si mě něco určitě našlo a sežralo,“ pomyslel si zajíček. Ještě jednou se podíval na svou jamku a smutně odhopkal pryč. Tlustý zajíc se chvíli díval za ním „Není snadné být mladý a malý. Štěstí, že už to mám za sebou,“ pomyslel si a pak se rozvalil v zajíčkově jamce.

Zajíček byl opravdu moc smutný. Za nějaký čas si našel novou jamku. Zkusil se v ní rozvalit, ale nebylo to ono. Nebyla to prostě jeho jamka. Kolem šla stará dvounožka, ale zajíček zůstal v jamce se sklopenýma ušima. Stará dvounožka se zastavila a na zajíčka promluvila: „Copak je ti ubožátko, copak neskáčeš a sedíš tu ve své jamce sám?“ Kdyby zajíček uměl po dvounožčím, tak by jí řekl, že je smutný, protože není ve své jamce. Ale dvounožecky neuměl, tak jen koukal. Dvounožka jen pokývala hlavou a šla dál svou cestou. Po čase se mezi dvounožci začal zpívat popěvek: „Zajíček ve své jamce…“, My ale už víme, že to nebyla pravda. Že zajíček nebyl ve své jamce, ale v cizí a proto ten smutek.

Zajíček byl dlouho smutný, ale umínil si, že bude největší a nejtlustější zajíc pod sluncem. Že se vrátí do své jamky za každou cenu. O tom, jestli se mu to podařilo, jsem se nedoslechla, ale jsem si jistá, že zajíček udělal všechno, aby svou jamku získal zpět. My spolu můžeme doufat, že zajíček toho zajíce, co mu zabral jamku, vyhnal a už ve své jamce zase bydlí a pokud ne, tak že našel aspoň takovou, která by se jí vyrovnala.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight