Zahrada v zimě

zobrazeno 17×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.46

Víte co, pojďme raději znovu do té zahrady, kocour v poslední době není už tak zlý a nenadává tolik, zdá se, že stárne. Je teď spíše zvědavý, co zas Ti kluci v zahradě najdou nového. To víte, takový kocour, když je pořád doma, už ani na nic nekouká, nic si neprohlíží a všechno se mu zdá staré. Pak je ovšem mrzutý a říká, tady že není nic nového. Tady že je to pořád stejné. 
„Dobrý den, kocoure, jakpak se pořád máte,“ řekli kluci, když kocoura znova potkali v zahradě. 
„Berou, berou?“ 
„Co berou, proč berou, jakpak by mohly brát,“ vrčel kocour, který chytal blechy, „neberou, já beru a chytám, chytám je jedna, dvě, tři a házím je do povětří, tak je to.“ 
„A co je s nimi dál?“ ptali se kluci. 
„Co by bylo, pak je to, že ty blechy naskákají na psy, no a Ti je pak mají, ti psi ty blechy, víte?“ šklebil se kocour. 
„A proč to děláte?“ divili se kluci, „vždyť Vám ti psi nic neudělali.“ 
„A udělali a udělali, abyste věděli,“ hádal se kocour, „oni mi udělali to, že sem v noci chodí, pijou tady to psí víno, žduchají se, chechtají se, dělají rámus a já nemůžu spát, jen přijďte jednou večer a já Vám ukážu, jací ti psi jsou, pche.“ 
To pche je, jak si kocour zlostí odplivl na zem, a to se nemá. Vždyť víte, jaký to byl nevychovaný kocour. Plival někdy na zem a pak měl blechy a ani o tom nechci povídat, jak je to ošklivé. 
„Tak nás vezměte dnes na ty psy,“ křičeli kluci, „máme Vás rádi, Vy jste náš hodný, drahý, špinavý kocourek.“ 
„A Vy jste zase uličníci a darebáci, nevezmu Vás, protože musí být měsíc v úplňku, a to v úplném,“ dodal kocour. 
„Ale to je dnes, dnes přece bude úplný úplněk, úplně ten nejúplnější, povídal to pan školník a ještě říkal: ,Tak se nám změní počasí, to je něco na moje regma,'„jásal ten nejmenší. 
„Říká se revma,“ napomenul ho kocour, „nikam nepůjdete, uličníci, neboť ani nemáte hotové úkoly.“ 
„Ale opravdu nemáme, drahý pane kocoure, protože dneska už jsou zimní prázdniny a včera byl den poslední ..... školní,“ řekli kluci, ale viděli, že jim kocour stejně nerozumí. On totiž nikdy do školy nechodil, i když někdy tvrdil, že ano. 
„Tak třeba ano, prázdniny máte, ale jen Vy darební kluci, já například žádné prázdniny nemám, naopak mám spoustu práce, velikou spoustu a taky starosti ..... starostí, těch mám nejvíce. Já někdy nevím, kde mi hlava stojí.“ 
„Ano, to slyšíme často, velcí mají vždycky mnoho práce a starostí, když slíbí malým klukům, že s nimi někam půjdou. A pak mají dodržet slovo. Takový kluk když řekne, že půjde s velkým do zoologické zahrady, tak se včas umyje, dokonce i krk si umyje, obleče se, obuje, připraví burské oříšky pro opičky, nesní jim je, ale pěkně sedí na schodech a čeká na toho velkého. Ten zatím leží na pohovce, má noviny přes hlavu a přemýšlí. Já nevím, proč musí mít ty noviny, když přemýšlí ..... já je nikdy nemám a taky přemýšlím. A ten kluk sedí na schodech a drží slovo a ty oříšky. A když Ti velcí vstanou, tak jsou mrzutí, říkají, že zoologická je hloupost a že už tam byli a že se nejde nikam, že nevědí, kde jim hlava stojí.“ 
„Jo, jo ..... ,“ řekli všichni kluci, „to je svatá pravda, není v tom žádná spravedlnost.“ 
„Až já budu velký,“ řekl ten zrzavý vážným hlasem, „já nebudu mít nikdy čas hrát si se svým klukem ..... docela nikdy. A on bude mít vztek, a až bude velký, taky si nikdy nebude hrát se svým klukem a ten zase se svým a tak pořád, až budou všichni velcí potrestaní, když budou ještě malí.“ 
Kluci se nad tím hluboce zamysleli a říkali si, že je to vlastně pravda, takže budou vlastně potrestáni všichni. To by se mělo udělat. 
To jste moc velkou moudrost nevymysleli ..... myslel si trpaslík v koutě, který napjatě poslouchal, ale dělal, jako že ne, a díval se na kocoura. Kocour samozřejmě zase spal. 
Mezitím se ale hodně zešeřilo. A potom ..... docela vzadu ..... se vyloupl měsíček jako oříšek a byl to úplněk ..... byl nejúplnější úplněk, jaký jste mohli vidět, prostě úplný úplněk. 
Kluci zašeptali „už je čas„a budili kocoura. Ten ale se zavrtával do žíněnky a vrčel:
„Mám starosti, šetřete mých starostí, prosímrmrmr,“ a už zase předl ve spánku. 
„Tak a co teď?“ šeptali kluci, „kdopak nás povede?“ 
„Měsíc, pánové, pojďme za měsícem,“ vzpomněl si druhý kluk, „psi půjdou také za měsícem, tak je potkáme.“ 
To jsem Vám mohl také říci, kdybyste se mne byli zeptali, řekl si v duchu trpaslík. 
„Nezapomeňte, že psi jdou také za psím vínem,“ upozorňoval třetí kluk. 
„Správně,“ zašeptali všichni, „jdeme za měsícem a za psím vínem a pak je nemůžeme minout. Jde se, pánové, šťastnou cestu!“ a šli po špičkách. 
Šťastnou cestu, myslel si trpaslík, měl přece jen dobré srdce ten trpaslíček, samozřejmě kamenné, ale za to on nemohl, protože byl vlastně celý kamenný. 
Taková stará zarostlá zahrada, od všech opuštěná, a k tomu v noci, při úplňku, to není žádná legrace. Tam je vidět věci, které jen tak někde neuvidíte. Tam je nejlepší jiti s kamarády. Kamaráda můžeš držet za kabát, Tebe se taky drží kamarád za kabát a jeho se taky drží a jde se. Tak i Ti kluci šli, drželi se a šli po špičkách. Když některý zakopl, všichni šeptali pst a hned se zase drželi. 
Bylo ticho. Najednou ale něco zdálky zachrastilo, kluci se naráz zastavili ..... nic ..... ticho. Pak to ale zazvonilo a kluci se schovali ..... pak zas to trochu jako by zabubnovalo, ale ne jako buben, spíš jako hrnec. Kluci vystrčili hlavy a byli tiše. 
„Už asi jdou,“ šeptali, „to budou oni.“ A byli to oni. Před lopuchou byla dosti velká mýtina, uprostřed byl starý bazén, voda v něm již dávno nebyla, jen samé staré listí. Za bazénem byl kopeček a za kopečkem veliký měsíc, úplněk, a na tom kopečku přicházeli ti psi jeden za druhým jako prve Ti kluci, jenomže se nedrželi za kabáty, protože kabáty neměli, ale měli hrnečky a skleničky a ty drželi opatrně a našlapovali opatrně po špičkách, ale přesto některý někdy zakopl a ten hrneček zachrastil nebo zazvonil a to byl ten rámus, co nás polekal. 
„Tak vidíte,“ šeptali si kluci, „to je toho, hrnečky zvoní a my mysleli kdovíco.“ 
„Tiše, už jsou tady,“ šeptal ten malinký. A opravdu, byli tady. Tak nejdříve šli bernardýni, pak šli křepeláci, pak stavěči, pak setři, pak obyčejní jezevčíci, pak trpasličí jezevčík a ten byl jen jeden a jmenoval se Cvoček, pak šli pudlíci, pak foxteriéři, pak vlčáci, potom takový ten malý, jak se třese, to nevím ani, jak se jmenuje, pak foxteriéři, ne, Ti ne, ty už jsem říkal, a konečně pes čau čau, kterého ještě nikdo neviděl. Až teď ho kluci viděli. On Vám byl takový divný, byl hodně chlupatý a v tom úplňkovém světle se zdálo, že je šedivý, pak zase, že je zelený, pak zase růžový nebo fialový. Nedalo se to poznat a měl na sobě samá růžová ouška a ne jen na hlavě, ale taky na zádech a na břiše, a dokonce i na ocase a byl prostě samé ouško a vůbec nebylo možno poznat, proč je má, ta ouška, až když přišel doprostřed mýtiny, kde bylo nejvíce světla, poznali kluci naráz, že to nejsou ouška, ale růžové mašličky. On Vám ten pes čau ..... čau měl na sobě navázané samé mašličky jako holčička, jednu měl kolem břicha, jednu na zádech, jednu na ocase a dvě měl na hlavě. 
Kluci se kuckali smíchy, ale jen tichounce, ale přesto se keřík, za nímž byli skryti, třásl. 
„Lo ..... lo ..... pu ..... cha se třese,“ koktal ten třaslavý pes. 
„Prosím Vás, když se něco třese, tak je to osika, osika prosím, ne lopucha,“ zapištěl pes čau ..... čau. 
„Když osika, tak osika,“ funěl bernardýn, který měl rád klid, a koukal jinam. 
„Ono se to ale třáslo, že se to smálo,“ řekl ten chytrý jezevčík jménem Cvoček, „je tam asi někdo nebo něco.“ 
„Je tu kdosi?“ zaječel čau ..... čau. 
„Ninikdo ..... tutu aasi neneniní,“ drkotal zuby ten malý, který se třásl jako osika. 
„Nikdo zde není, jinak by to řekl, to dá rozum,“ rozhodl pes čau ..... čau. 
„Tak dobře,“ zasípal bernardýn, „vy máte vždycky pravdu,“ a koukal jinam. 
„Přistupte sem ke mně, prosím, do kruhu,“ kňučel čau ..... čau, „kruh prosím udělejte a uzavřete prosím. Uzavřít jsem říkal. Děkuji!“ Tak ti psi honem udělali kruh. 
„Stojíte na mně,“ pištěl ten třaslavý na psa čau ..... čau. 
„Promiňte mi prosím, ale je to Vaše vina, proč stojíte právě tam, kde já chci stát, omlouvám Vás, potěšení je na mojí straně ..... pardon ..... jste omluven, sedněte si prosím,“ řekl čau ..... čau. 
Ten pes čau ..... čau Vám byl divný. Ještě nikdy nebyl na ulici, a proto ho nikdo neviděl, nebydlel jako jiní psi v boudě na dvoře, ne, on Vám bydlel v tak veliké vile, že byla skoro jako malý zámek. Říkalo se, že tam má svůj pokoj, postel s růžovým polštářem, koupelnu, kost ze slonové kosti na hraní a psí tříkolku a stavebnici z cukru. Také se ještě říkalo, že zná noty, ale nikdo to nevěděl jistě. 
„Pozoruji, že jste všichni napjati, co Vám chci říci, ale mějte prosím trpělivost ..... na všechno dojde.“ 
„Hehehe,“ zachechtal se Cvoček. 
„Huhuhu,“ zakašlal bernardýn. 
„Co je to prosím, kdo to ruší?“ zlobil se čau ..... čau. 
„Já mám kašel,“ zahuhlal bernardýn. 
„Použijte prosím kapesníku,“ podruhé napomínal čau ..... čau. 
„Žádný nemám,“ zesmutněl bernardýn. 
„Tak použijte ucha, to máte,“ chechtal se Cvoček. 
„Tak jo, ucho mám a co bude teď?“ bručel bernardýn. 
„Teď prosím považujte slavnost za zahájenu a jděte si natrhat psí víno. Mně prosím natrhejte víno úplně černé, velké a zralé ..... po modrém mi trnou zuby.“ 
„Všechny?“ chechtal se Cvoček a utíkal s hrnečkem ke zdi a všichni psi za ním. 
„Počkat přece, stůjte, a co moje vázička, tu jste tu nechali!“ 
„Aha, tak já to vezmu,“ vrátil se bernardýn a vzal od něho koflík z karlovarského porcelánu s předlouhou hubičkou. Vpředu na tom koflíku byl nápis „Pozdrav z Karlových Var„a na obrázku byl kamzík. Byla to asi velká vzácnost kvůli tomu kamzíku. 
„Opatrně prosím! Dostal jsem to v upomínku od přítele mahárádži z Radžidži.“ 
„Tak já dám pozor,“ bručel bernardýn a trhal psí víno. To nejlepší dával do koflíku a to horší do svého plecháče. 
„Jájájá tam nenedodosáhnu,“ drkotal třaslavý psíček. 
„Já Ti natrhám,“ řekl Cvoček a vzal od třasálka náprstek ..... on nic jiného neunesl. Pak se postavil na zadní nohy a hned byl vysoký skoro jako bernardýn a trhal pro oba. 
„To Vám to trvá,“ vrčel č. Ani už nechci psát čau, jak je mi protivný. 
„No je to dost,“ kničel, když se všichni vrátili, „to jste prosím větší nenašel?“ zlobil se na bernardýna, který smutně svěsil uši, hubu, oči, vousy a všechno, víte, jak to bernardýni umějí. 
„Tak ticho prosím, začínám zpívat,“ řekl č. , sedl a vytáhl nějaký papírek, „bude prosím ticho!“ 
„Asi nebude,“ smál se Cvoček. 
„Ne, my to tak nechceme,“ křičel foxteriér ..... jmenoval se Asta. „Teď nemá být zpěv, teď má být vypravování, co kdo zažil za měsíc.“ 
„Ano, to se ví,“ křičeli všichni psi. 
„Jo, jo,“ říkal bernardýn. 
„Tak vida, zpěv taky nebude,“ chechtal se Cvoček. 
„Prosím, ukřičeli jste mě, je to neslušné, zato já neposlouchám Vaše hloupé povídky,“ zahučel čau ..... čau a nacpal si obě mašličky do uší, aby nic neslyšel, lehl si a zavřel oči, tak byl uražen. 
„Tak dneska má povídat kdo?“ huhlal bernardýn. 
„Cvoček, Cvoček!“ štěkali všichni. 
„Tak já už vypravuji. 
Cvoček a blecha, povídka ode mne,“ uklonil se jezevčík. 
„Když jsme byli posledně v této zahradě, zašel jsem si k té brance, jak tam stojí ten trpaslík, a chtěl jsem zkusit, jestli je živý. Mohu Vám hned říci, že není, vím to úplně jistě, nešel kousnout, je kamenný, zkoušel jsem to. Jak tak koukám, vidím, že se z takové divné hromady zdvihá pazour, velmi ošklivý pazour. To je jako od kočky, říkám si. To bych měl trochu kousnout. Ale najednou se ta pracka mrskla a byla pryč a na mně něco sedělo, ale nevěděl jsem co. Kouknu na záda, nic, na ocas, nic, na břichu taky nic. Tak to asi nebylo nic, říkám si. Kousl jsem ještě pro jistotu toho trpaslíka do nosu, ale byl taky z kamene. Přijdu domů, vyčistím si zuby a jdu spát. Ten večer jsem spal v koupelně. Jindy zase spím ve skříni. Jednou jsem také spal v ledničce, něco jsem tam hledal a oni mě zavřeli, ale nebylo tam dobře, velká zima, nastydl jsem tam. Ale zato jsem našel různé věci. Například dva citróny, nemám je zvlášť rád, ale jsou zdravé; pak tam byla zaječí paštika, ta je dobrá, ale není zdravá na játra, pak hrnek smetany ..... po té se moc tloustne, ale zase kus hovězího masa s křenem, to se zase hubne. Tak jsem to snědl všechno a řekl jsem si, že se to jistě vyrovná. A skutečně mně bylo velmi dobře, jenom zima, zima byla pořád horší. Vzpomněl jsem si, že proti zimě je nejlepší rybí tuk, koukám a vida ..... byla tam plechová krabička, co v ní jsou ty malé rybičky a hodně mastnoty. Tak jsem to taky snědl.“ 
„A jak sis tu krabičku otevřel?“ olizovala se Asta. 
„Klíčkem,“ řekl Cvoček. „U každé té krabičky je takový drát ohnutý a to je klíč. Když s ním točíš, rybičky se objeví.“ 
„A kolik se jich objevilo?“ polykala sliny Asta. 
„Asi pět, a pak je tam ten olej, ten se lízá,“ vysvětloval Cvoček. 
„Já radši lízám buřty ..... když holt jsou,“ povzdychl si bernardýn. 
„A co ta blecha?“ připomněl třasálek. 
„Aha, já zapomněl. Tak Cvoček a blecha, povídka ode mne. Jak už víte, ležím v koupelně a spím a najednou raf ..... něco mě kouslo do zad. Vyskočím, rozsvítím, koukám na záda a nikde nic. Zhasnu ..... lehnu si ..... raf. Kouslo mne to na lopatkách. Vykřiknu. Co to je? Kdo to kouše? A nechal jsem už rozsvíceno. 
„Já.' řeklo něco tenounce a raf mě do krku. ,Au,' křičím, ,kdo to dělá?´
„Neřeknu´ řeklo to. ,Hádej?' a raf do břicha. Zamyslím se. Najednou raf do ucha. Blecha, blecha jsi!“ křičím. „Neuhád, a za to Tě kousnu,“ a raf do ocasu. ,Tak já nevím, já se pod dám,' řekl jsem vlídně. ,Tak dobře,' odpovědělo to a raflo mě do nohy. ,Já už nehraju,' zlobil jsem se. ,Já taky ne,' a hned kous do pravé zadní nohy. 'Přestaneš!' obrátil jsem se k noze. 'Nepřestanu,' a kouslo mě to do levé přední. 'Tak Tě také kousnu!' volám a ženu se k přední noze. ,Já už Tě ale koušu,' huhňalo to na břiše, jako když máte plnou pusu bábovky a chcete štěkat. 'Nehraj si se mnou,' volám a svalím se na záda. 'Vždyť už si nehrajeme,' písklo to a kouslo mě do čela. Moc to kousalo. A najednou mě něco napadne. 'Tak dobře,' povídám, teď uvidíš.' Skočil jsem do vany a pustil vodu. Byla trochu studená, a tak jsem si přidal trochu teplé a sedím. 'Nevidím nic,' pištělo to, Já chci něco vidět!' a kousalo mě to do nohy. Ani jsem se nehnul a pravím: 'Dočkej času jako husa klasu.' A voda pomalu stoupala. 'Já nejšem huša, Ty nevíš, kdo jšem,' šišlalo to. Ale přestalo to kousat do břicha, protože tam už stoupala voda. Kousalo to teď do ocasu, ani jsem se nehnul a povídám: ,Já Tě naučím.' ,Já už to umí ..... ' nedořeklo to drze, protože voda stoupla přes ocas. Teď to kousalo na lopatkách. ,Co říkáš teď?' povídám, když voda stoupla ke krku. ,Glo ..... gloglo,' ozvalo se a z vody šly malilinké bublinky. Ale hned zas to kousalo na hlavě. 'Hned to bude,' povídám, a zdvihnu nos nad vodu. ,Nic nebude,' křičelo to a něco mně duplo na nos. Koukám, koukám na nos, musel jsem trochu šilhat, ale přesto vidím ..... ona to blecha! Tak vidíš, že jsi blecha, blecha jsi a ještě lžeš,' povídám. ,Neuhád,' a rafla mě do nosu. To je divné, myslím si a koukám blíž a co byste řekli? Ona Vám má čepici s takovým štítkem vpředu a celou červenou. Hned jsem věděl, co je, a volám: ,Už to mám, BLEŠÁK jsi, viď, ano?' Blešák neřekl na to nic a kousal dál, voda byla až k nosu. 'Ty, pusť,' povídám. 'Nepustím,' šišlal blešák, jak kousal. 'Potopím se,' povídám a chci potopit nos. Ale nepotopil jsem se, protože se otevřely dveře a vešel pán a povídá: ,Co blázníš, Cvočku, vždyť ses koupal včera. ' 
A bylo zle, nestačil jsem ani pánovi říct, v jakém je nebezpečí, a už blešák odrazil od mého nosu, až mi ho potopil, a skočil pánovi na bačkoru. Čepice mu sice při tom velkém skoku spadla do vody, ale já se zakuckal. Měl jsem vodu v nose. Pán mě vytáh a vypustil vanu. Zahlédl jsem ještě blešáka, jak zmizel pánovi pod vestou. 
Voda zatím vytekla i s čepicí a pán povídá: ,Ty nebudeš mít nikdy rozum,' a odcházel. Já nevím, kdo ho máme víc, myslel jsem si a ještě jsem zahlédl, jak se pán škrabal ve vousech, má Vám takový krásný, velký plnovous, ach jo.“ 
„Jsem připraven zpívat,“ ozvalo se z kopretin, kde seděl protivný pes čau ..... čau. 
„Až nám poví bernardýn, co zažil za poslední měsíc,“ řekla Asta a myslela na ty rybičky v oleji. „Co jsi zzažil, bbernardýne?“ ptal se třasálek. 
„Já a můj zpěv,“ zakničel čau ..... čau a vylezl na kámen a díval se do papírku, který si přinesl. 
„Tak už zpívej, čekáme,“ povídá Cvoček, „znáš vůbec noty?“ 
„Ovšem že znám noty, zakazuji si takovou pochybnost. Je tu šero a nevidím dobře; ten měsíc protivně slabě svítí, už je asi starý ..... měl by se vyměnit.“ 
„Jeje ..... jájá vi ..... vidím tečky na těch notách v ..... vespod a moje paní je mívá navrch, když zpívá,“ rozčilením skoro souvisle promluvil třaslavý psík. 
„Ani nezná noty,“ zahučeli všichni psi. 
„Znám, ale ten měsíc je vysvícený,“ ječel čau ..... čau. 
„To je ostuda,“ ozval se naráz sbor psů. A keřík se třásl, až bylo skoro slyšet chechtot pěti listů. 
„Pozor,“ vyštěkl Cvoček, „keřík se směje, něco tam přeci je,“ a psi udělali kruh kolem. 
„Co cítíš, bernardýne, kdo to tam asi je?“ křičel Cvoček. 
„Já tak cítím ..... já nevím ..... tak trochu jako vuřty, ale zdálky. To asi nebude ono.“ 
„Co ty, Asto?“ 
„Já cítím něco, ale nevím, co to je.“ 
„Co ty, čau ..... čau?“ 
„Prosím, já cítím fialky.“ 
„To ses asi zbláznil. Musíme všichni najednou, pozóóór, teď!“ 
Fííííí ..... zafičelo to naráz, jak všichni psi čichli ke keříku, který se třásl jak osika, ale teď se nesmál. Protože bylo zle. Sloni jistě nepřijdou, protože se stydí za svoje divadlo. 
Kluci jsou ztraceni. 
„Teď rychle říkejte, co kdo cítí?“ křičel Cvoček. 
Turecký med, 
provázek, 
chleba s máslem, 
čepičku, 
marmeládu, 
mléko, 
knoflíky, 
oříšky, 
oříškovou čokoládu, 
drátek a šroubky, 
baterku, 
koblihu, 
parník. 
„Fialky,“ kničel čau ..... čau. 
„A já vuřty, ale jako zdálky.“ To už asi víte, kdo to řekl. 
„Tak teď už vím, co to je,“ řekl Cvoček. „Jsou to malí lidé, kluci, a je jich pět.“ 
„Hele, kluci jsou to,“ zašuměl sbor psů, „tak je vytáhneme za uši.“ 
„Ticho! Kluci, pojďte ven!“ rozkázal Cvoček. A keřík se pomalu pohnul, listy se rozhrnovaly a najednou hup a před nimi stál na zadních nohách kocour ..... starý zlý kocour ..... šklebil se a drbal se přední nohou na břiše v kožiše.
„Račte snad blechy, pánové, vytáhněte si je za uši,“ chechtal se zlomyslně.
„Blecháč, blešivec ..... zachraňte se!“ řvali, štěkali a kňučeli psi. 
„Zachraň se, kdo můžeš,“ volali a hnali se ke zdi. Nevešli se ale všichni do díry, a tak skákali jeden přes druhého. Třasálka vzal bernardýn na záda, protože se tak třásl, že dělal kroky zpátky. 
„Nepospíchejte, na všechny se dostane,“ chechtal se kocour. 
„To je neslušné,“ drkotal zuby čau ..... čau, který strachy nemohl z místa. 
„Je, a proto račte chytat,“ řekl zlomyslný kocour a otřásl se, jako když pudlík vyleze z vody. A hned bylo vidět v měsíčním světle, jak blechy skáčou na psa čau ..... čau a zalézají do mašliček. 
„Dost, prosím, už je ani neunesu,“ zafňukal čau ..... čau, kterého nikdo neviděl, a skutečně, už ho nebylo vidět, jak utíkal. 
„Tak to by bylo, hej, kluci, pojďte ven,“ volal kocour. 
„To jste snad neměl dělat, nám je ho líto. Co se s ním teď stane?“ říkali kluci, když lezli z keříku. 
„Nic se nestane. Ty mašličky půjdou dolů, chlupy taky půjdou, totiž ostříhají ho. Pak ho vykoupou a bude z něho obyčejný pes a polepší se. A teď honem domů. Eště mně zbyly asi tři blechy, dám je na Vás.“ 
Ale kluci se postavili do řady, uklonili se a řekli naráz: 
„Děkujeme Vám srdečně za Vaše zachránění, že jsme nebyli vytaženi z uši.“ 
Vidíte, Ti kluci věděli, co se patří. 
Kocour se začervenal, dělal, že si musí narovnat ocas, a říkal: 
„To já ne, já jsem zlý, ale ten trpaslík pořád škytal a tušil, že se Vám něco stane, a plakal kamenné slzy. Ty na mne padaly a budilo mě to. Já jsem prosím pořád zlý, tak honem domů, Vy darebáčci, uličníčci, knedlíčci, koláčci, kytičky, chlapečci!“ 
ale to už kluci slyšeli zdálky. 
„To bylo něco, pánové, s těmi psy. V té zahradě se opravdu pořád něco děje, co kluky zajímá, je to někde jinde? No řekněte sami.“ 
„Není,“ řekli všichni najednou. „Sem budeme chodit pořád.“ 
A tak chodili a chodili, až najednou bylo jaro a nebe bylo tak světle modré, až studené a na něm plno beránků. Celé houfy jich byly. A všechny lístečky na všech stromech a keřích byly malinké, žlutavé a stříbrné, pupeny byly hnědé a jakoby mastné a všechno se tetelilo a třáslo studeným větříkem, který ale přestával studit a rozehřívat. 
„Kluci, půjdeme zas do zahrady.“ 
„Tak pojďme,“ řekli všichni a šli. A přišli k brance, ta byla ještě pořád tak rezavá, snad ještě rezavější, ale stále ještě pevná. Nepohnula se, když do ní kluci strkali. 
„Kluci, kdo má něco na otevření, prohlédněte si kapsy.“ Ale neměli ani provázek, ani stříbrného raka, ani harmoniku ..... parník. 
„Já mám nové kalhoty,“ povídá jeden. 
„Já mám dlouhé,“ řekl druhý. 
„My také,“ říkali ostatní, „to jsou krásné kalhoty, pojďme se projít Školní ulicí, třeba někdo uvidí naše nové kalhoty,“ a utíkali do Školní ulice. Branka zůstala zavřená. Byla už hodně stará a rezavá, ale pořád ještě pevná. A beránci na nebi pořád někam utíkají a utíkají.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight