Všudybyl

zobrazeno 37×

Vložil(a): dáša, 19. 3. 2016 15.28

Už je to dávno, pradávno, lidé si sami poradit nedovedli, čarodějnicím často na lep sedli, a tenkrát v jedné daleké zemi ovdověl král. Po nebožce mu zbyla jediná dcera, jmenovala se Jitka. Byla hezká jako obrázek a hodná, jen jednu nectnost měla: byla hrozně zvědavá. S králem to bylo horší, byl na peníze jako ryba na mušky a od rána do noci honil v lesích zvěř. 
Jednou na lovu se ztratil družině a za parného poledne se dostal k starému zámku. Bylo mu to divné, ten zámek, celý mechem obrostlý, nikdy předtím neviděl, a přece se tudy nejednou hnal za divokým kancem. Uhřátý a unavený král zaklepal jilcem meče na bránu. 
Přišla mu otevřít ošklivá stařena, vlasy se jí kroutily jako pýr a nos jí visel až na bradu. Král ji prosil o doušek chladného vína. 
„To je čest pro můj zámek, žes mě navštívil, pane králi,“ vítala ho stařena. „Jen tak Tě nepustím, musíš si chvilku odpočinout v chládku.“ 
Zavedla ho do studené síně. Kolem dokola ležely ohromné sudy. 
„Z kterého chceš ochutnat?“ ptala se stařena. 
Král ukázal na první sud. Stará vzala kladívko, zaťukala na něj ..... ťuk, ťuk, a ze sudu se vysypala hromada zlaťáků. 
Králi zasvítily oči, ale řekl: 
„Tohle k pití není!“ 
Stará zaklepala na sud vedle ..... ťuk, ťuk, a ze sudu se proudem vyhrnuly lesklé perly. Nečekala, co král řekne, a zaťukala na další ..... ťuk, ťuk. Králi se k nohám sypalo démantů, jako by se roztrhl pytel hrachu. 
„Tohle je pěkné!“ zvolala stařena. „Pro samé cetky se k vínu ani nedostanu!“ 
Ozkoušela ještě deset sudů a ze všech se hrnuly na zem samé perly, dukáty a drahokamy. 
„Odpusť, pane králi,“ pravila, „musíš vzít zavděk obyčejnou vodou.“ 
Král pomalu pil dobrou pramenitou vodu a přemýšlel, jak to zařídit, aby ty poklady byly jeho. Stařena, jako by jeho myšlenky četla, sama mu přišla na pomoc: 
„Chceš, aby všechny ty sudy, se vším, co v nich je, byly Tvoje?“ 
„Kdo by nechtěl?“ odvětil král. 
„Dobrá, stojíš-li o ně, ožeň se hned zítra s mou dcerou, dám jí je věnem.“ 
Král chtěl nevěstu vidět, ale stará řekla: 
„Dočkáš se, pane králi, zítra v noci Ti ji pošlu i s těmi poklady.“ 
„Proč až v noci ?“ ptal se král, velmi mu záleželo na tom, aby už ty sudy měl. 
„Dobrá, pošlu Ti ji dřív. Ale neopovažuj se otevřít její kočár před západem slunce! Poslechneš-li mě, budete oba spokojeni.“ 
Král se vrátil domů v dobré náladě. „Přálo Ti na lovu štěstí?“ ptala se Jitka otce, už dávno ho neviděla tak veselého. 
„Přálo, dceruško, ulovil jsem holubici, celou zlatou, pírka se jí lesknou perlami a ve volátku má místo zrní samé démanty.“ A vyprávěl dceři, co se mu přihodilo. 
Nazítří v nádherně vyzdobeném zámku celý dvůr už od rána očekával královu nevěstu. Hučelo to tam jako v úle, všichni byli tuze zvědaví, ale nejzvědavější byla Jitka. 
Konečně vjel na nádvoří černý kočár, tažený šestispřežím vraníků. Za ním s rachotem se řadilo sto vozů, naložených ohromnými sudy, jen taktak se to všechno na nádvoří vešlo. Bylo to zvláštní, kočár i vozy přijely bez kočích, černí koně sami bránou projeli, sami zastavili. 
Čekali všichni, dvořané i princezna, že král dveře kočáru otevře a pomůže své nastávající vystoupit. Ale král dal rozkaz, že se ke kočáru nikdo nesmí přiblížit, dokud slunce nezapadne. Potom svolal všechny sluhy a Ti museli těžké sudy dopravit do sklepů. Král se od sudů nehnul, poklepával je, hladil a mluvil s nimi, jako by živé byly. Když byly sudy složeny, koně s vozy se obrátili, a jak přijeli, zase sami odjeli. Na nádvoří zbyl jen černý kočár. 
Teď bylo dvořanstvo ještě zvědavější. Stáli kolem kočáru, slunce je div neupeklo, ale oni se nehnuli, každý chtěl nevěstu uvidět první. 
Jitka se třásla zvědavostí, pořád přešlapovala, a nakonec se už neudržela. Přistoupila ke kočáru a trochu pootevřela dveře. Nikdo jí v tom nebránil, byla přece princezna, a ten, kdo ji jedině mohl zadržet, pan král, byl ve sklepě u svých drahých sudů. 
Než mohla Jitka nakouknout dovnitř, z kočáru se s hroznými kletbami vyhrnula žena, div Jitku neporazila. Pro lesky a blesky jejích šatů, vyšitých perlami a ověšených démanty, nebylo jí do tváře hned vidět. Když si oči diváků zvykly té oslepující záři, zhrozily se toho, co spatřily. 
„Pěknou holubici tatínek ulovil,“ řekla si v duchu Jitka, „to není holubice, ale sova!“ 
„Šereda, šereda,“ šlo od úst k ústům, a jistě to slyšela nosatá a trudovitá nevěsta pana krále. Rozhlédla se po všech takovým zlým pohledem, že jim šel mráz po zádech. 
Zavolali krále. Král se zprvu zarazil, ale když si vzpomněl na sudy s poklady, usmál se na šeredu a políbil jí ruku, jako by to byla ta nejspanilejší dívka pod sluncem. Ty sudy za to stojí, řekl si v duchu, a ona by po západu slunce hezčí nebyla. Ale v tom se mýlil: kdyby byla vystoupila z kočáru po západu slunce, byli by spatřili ne šeredu, ale krásnou ženu. Její matka, čarodějnice, to měla dobře políčeno. Jednou za sto let, v noci, se mohla její dcera proměnit v okouzlující krásku. Kdyby v tu chvíli měla ženicha, už by tak zůstala. Obě, matka i dcera, myslely, že dosáhly svého. V pravý čas našly konečně ženicha v lakomém králi. Jitka však jim jejich záměr pořádně pokazila. 
Král ze strachu o sudy se dal se šeredou hned oddat. Ale svatební slavnosti se tak rychle neodbyly. Plesy a ohňostroje trvaly sedm dní a sedm nocí. Korunou té slávy měl být velký turnaj. 
Nová královna na něj přijela na krásném koni. Usadili ji na pavlánu, pokrytém zlatým brokátem, vedle ní si z jedné strany sedl král a z druhé princezna Jitka. 
Na turnaj pozvali hosty z blízka i z daleka. Sedm nejobratnějších rytířů králových mělo vyzvat na souboj každého, kdo by se odvážil pochybovat, že královna je nejkrásnější ženou na světě. Královna, kterou nikdo nepojmenoval jinak nežli Šereda, se pyšně šklíbila, když jí dvořané a domácí rytíři lichotili, jak je spanilá. Měli z ní strach a za nic by se byli neodvážili o její kráse pochybovat. 
Cizí rytíři však směle tvrdili, že královna není nejkrásnější ženou na světě, nedali se zmást jejími líčidly, voňavkami a skvosty, ani se jí nemuseli bát. Její nos jim byl k smíchu, její oči jim připomínaly oči baziliška. Podstupovali za to zápas s královými rytíři. Ti shazovali cizince ze sedel jako hrušky a Šereda vřeštěla radostí. Už poslední cizinec podlehl a král chtěl dát turnaj odtroubit a vyhlásit Šeredu za královnu všech krásek. 
Než trubači přitiskli trouby k ústům, vjel na kolbiště mladý hezký rytíř, zastavil se pod pavlánem a zvolal: 
„Královna je nejšerednější žena na světě. Nejkrásnější je princezna Jitka!“ 
Všechno ztichlo, i těm nejkurážnějším bojovníkům bylo u srdce úzko. Král se zamračil, Jitka si schovala nosík a tváře do šátku, Šereda i pod vysokým nánosem líčidla a pudru zfialověla a zaťala nehty do brokátu. 
Sedm králových rytířů se vrhlo na opovážlivého junáka. Nastal krutý zápas. Všechno dvořanstvo potají přálo neznámému hrdinovi a nejvíce při něm v duchu stála princezna Jitka. Se sklopenýma očima naslouchala, jak brnění o brnění zvoní, jak pláty chřestí, dřevce praskají a koně supí. Srdíčko se jí v těle chvělo strachem o hezkého mládence. Na to, co ji potom čeká od Šeredy, v tu chvíli ani nepomyslela. 
Najednou hřmot na kolbišti utichl. Jitku zamrazilo, oči nezvedla, nechtěla vidět hezkého jinocha rozsápaného dřevci a podupaného kopyty koní. To ticho trvalo dlouho. Jitka se přece koutkem oka odvážila podívat, a div nevykřikla nad tím, co viděla: sedm nejstatečnějších rytířů králových leží na zemi, štolbové jejich koně někde na lukách chytají a cizí mládenec se usmívá. Svěží, jako by se vracel z ranní projížďky lesem, najednou popojíždí k pavlánu a s rukou na srdci se hluboce uklání Jitce. 
Jitka se nezdržela a hodila hezkému vítězi svůj šátek. Mládenec jej v letu chytil, ještě jednou se uklonil, a jak se objevil, tak zase na rychlém koni zmizel. 
Šereda se dusila vztekem a hanbou. Chtěla na Jitku spustit, ale z hrdla nedostala ven ani slovo. Král se krčil jako koroptev, v duchu se třásl o sudy se zlatem. Šereda se podívala na Jitku tak zle, jako by se jí z očí zablýskly dvě jedovaté jehlice, vstala a odešla. Král a dvořané se strachem čekali, co Šereda udělá. Ale neudělala nic, co by uškodilo zrovna jim. 
Zato v noci, když všechno spalo, vešla do Jitčiny komnaty. Vzbudila dívku a zasyčela: 
„Pojď se mnou a neodmlouvej!“ Vzala ji hrubě za ruku a táhla ji ven. U postranní branky zámku čekal kočár s vraníky. Šereda do něho Jitku strčila, sedla si k ní a kočár se rozjel. Zdálo se, že nejede, ale letí. Ať jeli nebo letěli, konečně se zastavili. Šereda vyhodila Jitku z kočáru ven, a než se Jitka vzpamatovala, koně s kočárem se vznesli k nebi a zmizeli ve tmě. 
Jitka nevěděla, kde je. Bloudila mezi stromy, prodírala se houštinami, větve na ní trhaly šaty a trní jí drásalo nohy a ruce. Ze všech stran se ozývaly strašidelné zvuky, jak už to tak les v noci umí. Unavená a zoufalá dívka klesla do trávy, myslela, že už se rána nedočká. 
„Kéž by tu tak byl ten mladý rytíř,“ povzdychla si. Sotva to vyřkla, rozlily se kolem proudy světla, stromy zářily jako velké lustry a v hloubi lesa se skvěl palác s křišťálovou střechou. V tom se k Jitce skláněl rytíř, ten, co na něho zrovna myslela, podával jí ruku a zval ji do paláce. 
„Jsem Všudybyl, syn Tvé kmotřičky víly,“ představil se. „Kdykoli budeš potřebovat, najdeš u mne pomoc.“ A vyložil Jitce, proč se jí Šereda mstí. „Nemělas otvírat kočár, to Tě tak vyplatila zvědavost!“ 
Pozdě naříkat, pozdě si vyčítat. Jitka si povzdechla a nechala se Všudybylem vést. V paláci všude zněla čarovná hudba, ale tak něžná, že nerušila ani se nevtírala. 
„Zde budeš ode dneška paní,“ řekl Všudybyl. „Neviditelní služebníci se o Tebe budou starat, než se za rok vrátím a odvedu Tě.“ 
Provedl Jitku palácem. Ukázal jí, kde bude jíst, kde spát, kde se divadlem bavit, až přišli k jedněm dveřím v přízemí. 
„Tyhle dveře neotvírej,“ varoval ji, „všechno bys pokazila!“ 
Slíbila, že neotevře, a Všudybyl se s ní rozloučil. Zůstala v celém paláci sama. Špatně se jí nevedlo. Neviditelní služebníci jí předkládali k jídlu vybrané lahůdky, líbezná hudba jí k tomu hrála. Večer usínala na postýlce pod křišťálovým stropem. Jím se dívala na zářící hvězdy, a to byly její nejmilejší chvíle z celého dne. 
Ale bez lidí se i ten nejpohodlnější život brzy omrzí. Jitka chodila z komnaty do komnaty, nuda ji trápila, chutná jídla se jí už přejedla, před tou příjemnou hudbou si zakrývala uši. Často se zastavila u dveří v přízemí, u těch, které nesměla otevřít. Hádala, co za nimi asi je, a cosi jí pořád říkalo: 
„Jen je pootevři, uvidíš to!“ Už jen den zbýval a Všudybyl se měl vrátit. Jitka vesele pobíhala palácem, s neviditelnými služebníky žertovala, při hudbě se každou chvíli dala do tance. Najednou se octla u těch dveří. „Zítra Tě Všudybyl odvede a nikdy už se nedovíš, co za nimi bylo,“ tak ji ponoukala zvědavost. I pootevřela trochu dveře a z nich vyrazila šeredná babice, vlasy se jí kroutily jako háďata a nos jí visel až na bradu. Vrhla se na Jitku a táhla ji ven. Palác se za nimi zřítil. Zvuk sypajících se křišťálů ještě zněl lesem, když babice unášela omdlelou Jitku v černém kočáře vysoko nad zemí. 
Za soumraku doletěly do Jitčina rodného zámku. U zadní branky už na ně čekala Šereda. 
„Vezu Ti, dcero, milý dárek,“ pravila babice Šeredě. „Poděkuj jí za to, že Tvou vlastní matku z vězení sama pustila.“ 
Šereda se šklebila radostí, že má Jitku v moci, a zavřela ji tajně do komůrky ve věži. Druhý den zrána přivlekla tak ohromné přadeno, že se do komůrky sotva vešlo. 
„Tady je práce pro Tvé pazoury,“ řekla hrubě Jitce. „Do večera svineš přadeno do klubka. Přetrhneš-li jen jednu nitku, hodím Tě do studny!“ 
Odešla a zamkla dveře na sedm zámků. 
Jitka si s přadenem nevěděla rady. Bylo hrozně zašmodrcháno a nitě byly tenoučké jako z pavoučí, stačilo trochu fouknout a trhaly se. Jitka obracela přadeno na všechny strany, nenašla ani začátek, ani konec, a jak se dotkla jedné nitky, deset se jich přetrhlo. Položila si hlavu na přadeno a dala se do pláče. 
Tu kde se vzal, tu se vzal, stál před ní Všudybyl. 
„Neplač, Jitko, pomohu Ti!“ 
Třikrát se dotkl přadena kouzelným proutkem, nitě se samy od sebe oddělily, a než bys deset napočítal, svinuly se do velkého klubka. Jitka nevěřila očím a obrátila se, aby Všudybylovi poděkovala, ale ten bůhvíkde už byl. 
Večer přišla Šereda. Když uviděla přadeno do klubka pěkně svinuté, ani nitku přetrženou, vzteky je začala rvát a trhat. „Počkej zítra!“ pohrozila Jitce. Vykopla klubko za dveře a odešla. 
Jitka ráno čekala, čím ji Šereda zase potrestá. Brzo se dočkala. Šereda přivalila do komůrky velký sud. Byl plný peříček všech možných ptáků, slavíků, čížků, zvonečků, stehlíků, konopek, pěnkavek, ledňáčků, vlaštovek, jiřiček, sojek, modřinek a jiných a jiných, nedostali bychom se dál, kdybychom měli všechny vyjmenovat. Peří bylo tak pomícháno, že by se v něm nevyznalo ani deset ptáčníků. Jak se v něm měla vyznat Jitka. 
„Všechno to peří pěkně roztřídíš,“ nakazovala Šereda. „Slavičí zvlášť, sojčí zvlášť, vlaštovčí zvlášť a tak dále. Nebudeš-li do večera s prací hotova, víš, co Tě čeká!“ 
Práskla dveřmi a zamkla Jitku na dvakrát sedm zámků. Jitka vzala na dlaň pár pírek a zkoušela je třídit. Ale to by byla nesměla ani dýchat. Slabounký dech stačil, aby se pírka rozletěla po komůrce. Spíše bys chytil deset bělásků než jedno to peříčko. Nakonec Jitka té marné práce nechala a hodně se musela zdržovat, aby se nerozplakala. 
V tom se peří v sudu začne ve velkých chuchvalcích zvedat a z té chumelenice vyskočí Všudybyl. Třikrát se proutkem dotkne pírek, a ta se sama k sobě řadí a skládají, vlaštovčí k vlaštovčímu, pěnkavčí k pěnkavčímu, sojčí k sojčímu a tak dál a tak dál. Než se Jitka vzpamatovala, peříčka ležela vedle sebe pěkně srovnána podle druhů. Byl bys mezi nimi mohl tančit, ani chmýříčko by se na nich bylo nepohnulo. Všudybyl, jak se objevil, tak zmizel. 
Šeredu večer div mrtvice neranila. Jen Jitce zahrozila a odešla. 
Na úsvitě, sluníčko se teprve červeným obloučkem nad lesy ukázalo, vpadla do komůrky Šereda a podávala Jitce malou skříňku. 
„Skříňku Ti tu nechám,“ řekla, „a večer si pro ni přijdu. Kdybys ji otevřela, poznala bych to a stálo by Tě to život!“ 
Ušklíbla se a odešla. Komůrku zamkla na třikrát sedm zámků. „Jistě se zbláznila,“ myslela si Jitka. „Jakou práci mi to dává? To je přece lehké, sedět celý den u skříňky.“ 
Ale tak lehké to nebylo. Zvědavost se zase přihlásila a Jitce našeptávala: 
„Otevři tu skříňku, otevři! Otevřeš ji a zase zavřeš!“ Jitka se dlouho držela. Ale nakonec přece podlehla zvědavosti a zvedla víčko. Ze skříňky vyskákalo hejno lidiček, ne větších než malíček, tanečníci a tanečnice, muzikanti s flétnami a houslemi, kuchaříčkové s miskami a pánvičkami. Muzikanti spustili, zazněla muzika tak tenoučká, jako by moucha bzučela, tanečníci popadli tanečnice a dali se do tance a kuchaříčkové jim začali strojit hostinu. 
Jitka od nich nemohla oči odtrhnout, takové roztomilé divadlo nikdy v životě neviděla, na Šeredu a na své trápení docela zapomněla. Už se smrákalo, ale ti malincí lidé bavili Jitku dál, muzikanty neunavilo bez přestání hrát, tanečníky tancovat a kuchaříčky vařit a péci. 
Tu Jitka slyší, jak Šereda za dveřmi sípá a zámky odmyká. Už jednou sedm zámků odemkla, když Jitka začala ty malé lidičky chytat, aby je dala nazpátek do skříňky. Ale spíše bys chytil deset ještěrek než jednoho toho človíčka. 
Klouzali Jitce mezi prsty, dál hráli, dál tančili, dál hostinu strojili. Šereda už dvakrát sedm zámků odemkla, odmyká předposlední a vtom, jako by z nebe spadl, stojí tu Všudybyl, bere Jitce skříňku z ruky, třikrát na ni proutkem zaklepá, a než bys okem zamžikal, všechna ta maličká neposedná chasa do ní naskákala. 
Šereda odmyká poslední zámek a vchází do dveří. Všudybyl ji šlehne proutkem, Šereda se zmenšuje a zmenšuje, až není větší než malíček. Všudybyl pootevře skříňku, maličká Šereda ..... hup, skočí do skříňky a víko se za ní zavře. 
„Můj úkol je u konce,“ pravil Všudybyl. „Už se víckrát neuvidíme. Buď hodná a dobře se Ti povede, ale nenech se svádět zvědavostí!“ 
Jitka mu chtěla poděkovat, ale bůhvíkde už ten hezký mládenec byl. Vyšla ven z komůrky a slyší velký hluk. Rozčilení dvořané pobíhají sem tam a král jako šílený hlavou o zeď buší. Zrovna se vrátil ze sklepů, byl se tam potěšit s milovanými sudy. A když byl zrovna v nejlepší náladě, sudy se najednou rozpadly na prach a vysypalo se z nich samé kamení. 
Trvalo to dlouho, než se lakomý král z té rány vzpamatoval a než se Jitce přestalo stýskat po Všudybylovi. Král se umoudřil, lovil jen jednou za týden a poklady přestal shánět. Jitka se šťastně vdala za sousedního knížete. Dostala k svatbě hojně darů, mezi nimi také skříňku. Hned ji poznala. „Jistě mi ji poslal Všudybyl,“ řekla si, „aby mě vyzkoušel.“ Umiňovala si, že skříňku neotevře, kdyby sto let byla živa. 
A opravdu ji neotevřela: měla strach, že by s maličkými muzikanty, tanečníky a kuchaříčky vyskočila ze skříňky také Šereda. Kdo ví, zdali by pak Všudybyl Jitce pomohl. Třeba by si řekl: 
„Už se vdala, má muže, ať jí pomůže on sám.“

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight