Věrná žena

zobrazeno 48×

Vložil(a): dáša, 20. 3. 2016 16.42

 Byl jednou jeden král a ten měl dceru, která byla nadmíru krásná a čistá, měla tak jemnou a půvabnou pleť, že když pila červené víno, mohl člověk vidět, jak jí stéká dolů hrdlem. Zvěst o její kráse putovala celým světem a sám syn tureckého sultána přijel, aby se ucházel o její ruku. Avšak krásná dívka o něm nechtěla ani slyšet a nechala mu vzkázat, že se nevdá za pohana, který není dost dobrý ani k tomu, aby jí čistil střevíčky. V tomtéž čase žil v jiném království jeden král, který měl tři syny. A protože nevěděl, kterému z nich má po své smrti odkázat říši, jednoho dne pravil: „Vydejte se na cesty, a který z vás mi přiveze to nejkrásnější, ten bude králem.“ Princové se ihned vydali na cestu, ale už třetího dne se jim to rozleželo v hlavách a ti dva mladší pravili tomu nejstaršímu: „Milý bratře, vrať se domů a ujmi se vlády, mi se porozhlédneme po světě a snad v něm najdeme štěstí.“ Ale bratr odvětil: „Nepustím vás, dokud mi neslíbíte, že si v radosti i bolesti zůstanete věrni a jeden od druhého se nikdy neodloučíte. Jakmile najdete svoje štěstí, vraťte se domů, abych se i já z něj mohl radovat spolu s vámi.“ Na to si podali ruce a pak se rozloučili.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 o dlouhém, předlouhém putování princové dorazili do království, kde žila krásná princezna. Tak se jim tam zalíbilo, že se rozhodli, že tu zůstanou. Jeden se chtěl vyučit námořnímu a druhý vojenskému řemeslu. Protože princové byli urostlí a šikovní mládenci, vzal je brzy do svých služeb sám král a oni byli tak pilní a snaživí, že se brzy jeden stal majorem a druhý plukovníkem. Z domova si přinesli dostatek zlata, takže nemuseli skrblit a mohli vést život odpovídající jejich vznešenému původu. Neměli nedostatek na služebnictvu, ani koních a kočárech. Každý den si vyjížděli kolem poledne a pokaždé v jiném kočáře a se šesti jinými koňmi a sluhy v jiných livrejích. Projížděli kolem královského zámku a zvědavá princezna přicházívala k oknu. Toho si princové brzy všimnuli, ale čeho si povšimnout nemohli, to bylo lásky, která pomalu v jejím pyšném srdci zabírala stále větší a větší místo, až jí nakonec nedala pokoje ve dne ani v noci. Ten mladší z obou princů, který byl taky krásnější, se jí líbil totiž tak, že si myslila, že bez něj nedokáže žít. Ale o své lásce nemohla nikomu říci, neboť byla pyšná a vše vždy ukrývala jen v sobě. A tak z toho bolestného sebezapírání nakonec upadla do těžké nemoci. Sjeli se lékaři z celé země, ale jejich léčení pranic nepomohlo, a princezně bylo den ode dne hůře.

 u se jednou nechal na královském dvoře ohlásit prastarý muž, který celý svůj život cestoval po světě a znal všelijaké byliny. Ten vynalezl nápoj, který dokázal na místě vyléčit každou nemoc, ať byla jakkoli vážná či nebezpečná. Král ho zavedl k princezně a sotva ji tento prohlédnul, pravil: „Mohu ji pomoci, avšak musím s ní být sám.“ Když král odešel, dal stařec princezně posilující nápoj a řekl: „Vy nemáte žádnou tělesnou nemoc, nýbrž trpíte nemocí ducha, ale já vám přesto mohu pomoci, když se mi nyní upřímně vyznáte, co vás trápí.“ Zpočátku se princezně do řeči nechtělo, ale stařec si uměl získat její důvěru, takže mu nakonec vše vypověděla, ale jen ho prosila, aby o tom nedal vědět ani živé duši. Lékař šel ke králi a řekl: „Já jsem tu nemoc sice zahnal, ale princezna je slabá. Potřebuje kolem sebe mít lidi, kteří by ji dokázali rozptýlit, kteří umějí vyprávět krásné příběhy, pak bude její slabost brzy vyléčena, protože na ni přestane myslet.“ „Ale kdo by to mohl být?“ ptal se král: „Na mém dvoře o nikom takovém nevím.“ „Kdo? To já nevím,“ odvětil stařec: „ale prý ve městě žijí dva urození pánové, jeden major a druhý plukovník, zkuste pozvat ty.“ Král se nad tou radou zaradoval a vyslal ihned k princům jednoho sloužícího, aby je pozval k obědu.

 dyž sluha pozvání vyřídil, nedali mu princové žádnou odpověď, nýbrž poručili hostinskému, aby jim připravil jídlo jako každý den. Naobědvali se jako vždy a pak si vyjeli podle svého zvyku na projížďku kočárem a jeli kolem královskému zámku. Když je král uviděl, zavolal sluhu a vyčinil mu, že jistě pozvání řádně nevyřídil. Ale sluha se bránil, že tak učinil, ale ti pánové mu nedali žádnou odpověď. Tak druhého rána král nasedl do kočáru a jel k princům sám, pozval je ke stolu a také se zeptal, proč předešlého dne nepřišli. „Člověk by neměl dát na řeči jiných lidí,“ řekli princové: „když my chceme něco vyřídit, uděláme to sami.“ Král se zaradoval, neboť si pomyslil, že když jsou tak pyšní, musejí být opravdu urozeného původu a zeptal se jich, kdo vlastně jsou. Když nyní zvěděl jejich původ, byl úplně bez sebe radostí a řekl, že více nesmějí bydlet v hostinci, nýbrž se musejí nastěhovat do jeho paláce. Tak se ještě téhož dne stalo a nikdo z toho nebyl šťastnější než krásná princezna. Když ji nyní nejmladší princ vídával každý den v celé její líbeznosti a spanilosti, tu se také v jeho srdci probudila láska a nebylo daleko k zasnoubení a také sňatek na sebe nedal dlouho čekat, a tak byli ti dva ten nejšťastnější pár na Božím světě.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 ár let takto žili pospolu, když jednoho dne druhý bratr pravil: „Milovaný bratře, já jsem se neučil mořeplavcem jen tak, rád bych konečně vyplul dál do světa. Tady jsem svoje štěstí nenašel, proto je musím hledat jinde. Vydám se na moře, abych bojoval proti pirátům.“ „Nedělej to,“ řekl mu bratr: „dobře přece víš, že jsme nejstaršímu bratru slíbili, že se jeden od druhého nikdy neodloučíme ve štěstí ani v neštěstí, musíme tedy dodržet slovo a zůstat si věrní. Když chceš hledat štěstí, potom ho můžeš stejně dobře najít tu jako na druhém konci světa.“ Ale princ trval na tom, že chce vyplout na moře, tu bratr pravil: „Jestli vypluješ, potom já tu nemohu zůstat, neboť musím dostát svému slibu, ač je mi to zatěžko.“ A šel ke své ženě a řekl jí: „Během osmi dnů odpluji se svým bratrem, abychom se trochu porozhlédli po světě, do roka se vrátíme zpět.“ Ach, jak ubohá princezna plakala a naříkala! Jejímu muži to rvalo srdce, ale nenechal se ve svém rozhodnutí zviklat, neboť jeho slovo mu bylo svaté nade vše. Když byla loď připravena k odplutí, vytáhnul meč a dal jej své milované ženě se slovy: „Opatruj tento meč jako znamení! Dokud bude zářící, daří se mi dobře. A pokud na něm neuvidíš ani rez ani skvrny, tak jsem ti věrný, což bude až do smrti!“ Tu mu princezna podala sněhobílý plášť: „Já ti daruji jako znamení své věrnosti tento plášť. Dokud bude bílý jako padlý sníh, je moje věrnost neporušena.“ Tu se objali, v slzách políbili a bratři se nalodili. Princezna za nimi dlouho hleděla, dokud bílé plachty na moři nezmizely v dálce.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 yli na moři už celých osm týdnů, když tu připluli jednoho rána tři lodě plné námořních lupičů, kteří loupili pro sultána. Obklíčili loď, na které se nacházeli oba bratři a spolu se všemi, co s nimi pluli, je zajali. Následujícího dne prince předvedli před sultána. Když tento viděl jejich drahé a nádherné oděvy, velmi se tím úlovkem potěšil a zeptal se, odkud přicházejí a kdo jsou. Tu mu oni vyprávěli svůj příběh a prosili, zda by jim mohl vrátit svobodu, mohou mu bohatě zaplatit tolik, kolik si jen bude přát. Ale sultánova radost, když slyšel, že jeden ze zajatců je manžel princezny, která ho tak potupně odmítla, byla nyní stonásobná, a tak řekl: „Vás nevydám ani za všechny poklady světa! Na vás se pomstím za to, že princezna pohrdla mnou i mým trůnem! Nyní zaplatí! Budete mými psi a s jinými psy budete sedět a s nimi jíst a s nimi spát!“ Nu, to nastal oběma bratrům věru smutný život. Tisíckrát denně druhý bratr litoval, že svého nejmladšího bratra neposlechl a takto je oba uvrhl do neštěstí. Každý den museli vykonávat ty nejpotupnější práce a za to nedostávali k jídlu nic jiného než zbytky, které spadly pod stůl. Jakmile zvon vyzváněl k poledni, běželi s ostatními psy do jídelny a tam si sednuli pod stůl. Ty nejlepší zbytky jídla jim ale psi sebrali, takže museli trpět hlady. Často si museli lehnout před sultána, který si na ně položil nohy a zle láteřil, když se jen sebeméně pohnuli. Nejubožejší bylo jejich lůžko v psinci, které bylo plné špíny a ošklivě páchlo, ale vyčistit si je nikdy nesměli. Druhý princ musel každého rána všechen svůj oděv prát, ale ten nejmladší to zatím nepotřeboval, neboť na plášti, který mu věnovala jeho žena a který bezustání nosil, neulpíval žádný prach ani nečistota a zůstával provždy sněhobílý jako čerstvě napadaný sníh. A to byla Jindřichova největší a jediná útěcha v těchto těžkých dnech.

 rincezna zatím pilně střežila princův meč a byla ze srdce ráda, že zůstával stále čistý a zářivý. Jednoho rána, když jej ale plna očekávání vzala opět do ruky a pozorně prohlédla, objevila na něm jemný zakalený nádech a ať meč čistila a cídila, jak chtěla, nezmizel. Tu do jejího srdce vstoupila velká starost, neboť tušila, že jejího milovaného muže potkalo neštěstí, a tak se rozhodla vydat za ním, aby ho zachránila, ať to stojí, co chce. Když se právě hotovila k odjezdu, přijeli na zámek poslové, kteří jí hlásili, že na královský zámek přibyl turecký sultán a chtěl by s ní mluvit. Za malou chvíli vešel sultán se stěží skrývanou radostí do komnaty a řekl: „Před časem jste odmrštila moji ruku a zaslíbila jste se jednomu ubohému královskému synu a vzala si ho za muže. Tento sedí nyní pod mým stolem jako pes s jinými psy a jí zbytky, které mu hodím. Ale já vás mám stále rád, a proto se vás ptám, stanete se mojí ženou a tím nejmocnější panovnicí na světě? Pomyslete, že takové štěstí už ve svém životě nikdy nenajdete, neboť dostanete ty nejohromnější poklady, které kdy oko vidělo a každé vaše přání vám bude ihned splněno.“ Princezně se chtělo bolestí zemřít, když slyšela, jak sultán mluví o jejím milovaném muži a jaký strašlivý los mu určil osud. Vzmužila se však a pravila: „Vaší ženou se nikdy nestanu, i kdybyste byl vládce celého světa!“ a kvapně odešla do své komnaty a sultána tam nechala stát. Plačící dívka se vrhnula na kolena a prosila Boha, aby jí seslal sílu a odvahu a požehnal jejímu úmyslu osvobodit milovaného manžela z krušného vězení. Bůh její prosbu vyslyšel a zázračně ji posílil tak, že se pevně rozhodla vše zlé překonat a vše nutné vykonat.

 řed městem stála kaple a u ní poutní domek, tam se obraceli poutníci, kteří cestovali do Jeruzaléma, aby si tu na své cestě odpočinuli. Princezna tam poslala nejvěrnější služebnou, aby jí od nějakého poutníka koupila šaty. Tyto si pak oblékla, do ruky vzala harfičku, na kterou uměla mistrovsky hrát, a když se zešeřilo, šla na mořský břeh, kde kotvil se svou lodí turecký sultán. Tam se posadila, hrábla do strun a zpívala: „Co ti chybí, srdce moje, že ve mně biješ o překot? Jak se má to, že ty mnou zmítáš jako vítr květinou? Rušíš v temné noci všechen můj klid i ve dne i v temné noci.“ Sultán, který zrovna stál na palubě, chvíli naslouchal, pak nechal harfenistu zavolat a zeptal se: „Jak jsi přišel k té písni?“ „To je můj sen.“ odvětil harfenista a zpíval dál: „Zmítají se mnou vlny neštěstí sem a zase tam, vznáším se v moři strachu, smrti unikám“ Potom pokračoval a vyzpíval v krásných verších celý příběh sultána a princezny. Tu se sultán znovu zeptal: „Kde jsi přišel k té písni?“ „To jsou moje sny.“ odvětil harfenista. Tu sultán zvolal překvapeně. „Musíš jet se mnou, budeš mi hrát a zpívat, můžeš za to žádat, co chceš!“ „Nyní si nepřeji nic.“ odvětil podivuhodný harfenista: „Ale rád s vámi pojedu a jeden rok u vás zůstanu. Když se mi bude u vás líbit, zůstanu. Nebude-li se mi to však hodit, půjdu, ale nejdříve mi musíte přísahat, že mi předtím, než mne necháte odejít, splníte tři přání!“ Tu sultán pravil: „Dám ti vše, co si bude tvé srdce přát, to ti přísahám při ohni a svém vousu!“ A to je ta nejsvatější přísaha, kterou Turkové dávají. Tak zůstal harfenista na lodi a druhého dne brzy ráno vyjel se sultánem na moře. Tento si ho pro jeho překrásné písně velmi zamiloval, takže o harfenistu bylo tak dobře postaráno, že nemusel hnout ani prstem a nebylo na světě nic, co by mu ihned nevyplnili.

 dyž dorazili do sultánova paláce, musel harfenista hned následujícího dne hrát u tabule a všichni byli z tak krásné hudby a zpěvu bez sebe u vytržení, jen sultánova matka, zlostná a potměšilá pohanská stařena, která ustavičně myslela na zlo a spřádala pletichy, na harfenistu žlučovitě zahlížela. Neustále hartusila, k čemu že tohle jednotvárné brebentění vlastně slouží a nemohla to zpívání vystát; ale nikdo ji neposlouchal a všichni byli hodinu od hodiny tím zpěvem a hudbou nadšenější. Když hostina právě spěla ku konci, otevřely se dveře a dovnitř vběhli psi a s nimi i oba princové, ten nejmladší ve svém sněhobílém šatě a s ním i ubohý bratr. „To jsou moji psi!“ řekl sultán pyšně a hodil princům nějaké zbytky, ale ostatní psi po tom rychle skočili a uchvátili jídlo sami. Harfenista se musel vší silou ovládat, když pohlížel na to srdceryvné divadlo, ale nedal na sobě nic znát a řekl: „Zdá se mi, že své psy krmíte špatně, ti dva lidští psi vyhlížejí dost pohuble.“ Potom jim hodil dva velké kusy masa, které oba princové žádostivě zhltli, neboť už dlouhý čas nedostali pořádné jídlo. To starou sultánku ještě více rozhněvalo, ale zrovna když chtěla začít opět hartusit, dal se harfenista do zpěvu a ona plná vzteku raději odešla. Ale také sultána harfenistovo gesto pohněvalo, neboť vstal od stolu, sotva píseň skončila. Hned přiběhli sloužící, oháněli se po psech dlouhými biči a za chvíli byla komnata prázdná.

 ásledujícího dne se sultán slunil ve své růžové zahradě, kde pracovali otroci, a nechal si zavolat harfenistu, aby mu hrál. Ten uhodil do strun a přelíbezně k tomu zpíval: „Přišel jsem zalit sluncem do zahrady překrásné. Tam jsem vůkol viděl kvést květiny druhů rozličných a mezi nimi jednu růži, kterou bych své čelo zdobil rád!“ „To je překrásná píseň,“ řekl sultán: „ale řekni mi, jakou růži máš na mysli, já ti ji ihned daruji.“ „To je jen píseň, pane, nemyslel jsem na žádnou z vašich růží.“ odvětil harfenista a pokračoval: „Teď musím celý zarmoucený z té zahrady odejít, nikdo mi nedokáže říct, kdy se vrátím zpět. Ty vlny mého hoře padají na mne ztěžka.“ „Jaké vlny hoře máš na mysli?“ zeptal se opět sultán a harfenista mu odvětil: „To jsou jen písně.“ Tu sultán ukázal na oba prince, kteří s ostatními otroky okopávali v potu tváře záhony: „Znáš ty psy tam? Jsou z tvé země, jdi a promluv s nimi!“ „Neznám je,“ odvětil harfenista: „ale já také nejsem ze země, kde jsi mne našel. Přišel jsem tam zdaleka. Ale mohu s nimi promluvit, zda mé mateřské řeči rozumějí.“ Tak šel harfenista k princům a dělal rozličné posunky a obličeje, jakoby mluvil opravdu cizí řečí, ale princové řekli: „My ti nerozumíme!“ a to jim nemohl mít opravdu nikdo za zlé, protože takové hatmatilce by nikdo na světě nerozuměl. Harfenista se vrátil k sultánovi a řekl: „Mé řeči nerozumějí, ale ze které země vůbec pocházejí?“ „To jsou dva princové, které jsem zajal, protože žena jednoho z nich opovrhla mojí láskou.“ „Dobře se jim stalo!“ řekl harfenista: „Kdyby bylo ale po mém, nechal bych je dělat jemnější práce, na které ostatní otroci nestačí. Museli by mi plést krásné košíky a vyřezávat půvabné klícky a takové věci, kterými bych si dům i zahradu vyzdobil.“ To ale pravil, protože věděl, že princové se těmto uměním v mládí vyučili a nemuseli by pak vykonávat tak těžké práce na zahradě. „To je dobrý nápad,“ řekl sultán: „ale to svedou těžko.“ „Můžeme to vyzkoušet.“ odvětil harfenista. Tak přinesli princům vrbové proutí, nůž a dřevo a oni pletli a vyřezávali tak, že sultán byl bez sebe radostí.

 poledne musel harfenista opět hrát u stolu a postavili před něj mnohá výtečná a lahodná jídla, ale on z toho snědl jen málo. Když byli dovnitř opět vpuštěni psi, tu k sobě přilákal ty dva prince a házel jim velká sousta těch lahůdek. To starou sultánku velmi rozhněvalo, popuzovala sultána a řekla: „Jen se podívej, jak plýtvá dobrým jídlem! Je to věčná škoda, aby to žrali psi! Udělej tomu konečně rázný konec!“ Zpočátku sultán odpovídal, aby harfenistu nechala, ale ona toho pošťuchování nenechala, dokud hněvivě nezvolal: „Nepřeji si, abys dával to jídlo psům!“ „Promiňte, pane,“ řekl harfenista“ „ti psi o něj žádat nemohou a člověk jim sám nemůže dát. Ale když si nepřejete, abych těm ubohým psům dával něco dobrého, potom mne nechte odejít do mé vlasti.“ Tu sultán zmlknul a nechal ho. Když se to ale každé poledne opakovalo, nakonec to sultána unavilo, neboť stařena mu ustavičně říkala: „Jen ho nech jít, zkazí ti psy pochoutkami. Kdo ví, co dalšího má za lubem. Křesťanům se nedá věřit!“ Tak sultán jednoho dne řekl: „Déle tě u svého dvora nechci, jdi, jak je ti libo!“ „Potom odejdu hned ráno,“ řekl harfenista a zaradoval se a děkoval Bohu z celého srdce: „Dříve ale musíte dodržet slovo a splnit mi tři přání.“ „Nedělej to!“ šeptala stařena sultánovi do ucha, ale on pravil: „Musím to udělat, neboť jsem to slíbil při ohni a mém vousu. Řekni mi, co za tři věci si přeješ a já ti je splním.“ Tu harfenista udělal, jako by se zamyslil a potom pravil: „Za prvé si přeji toho bílého psa (to byl její muž, který nosil bílý plášť), za druhé si přeji toho druhého psa, který je stále s tím prvním, a za třetí si přeji loď s posádkou a peníze, abych mohl doplout domů.“ Tu sultán učinil kyselý obličej, stařena vyskočila, tancovala zlostí a křičela: „To ne! Žádného psa nedostaneš, neboť ty sám jsi pes!“ Ale harfenista řekl: „Pomněte na svoji přísahu, pane, já chci jen to, co mi náleží.“ Sultán odvětil: „Žádáš to nejcennější, co mám, ale protože máš můj slib, vše dostaneš.“ A nechal princům sundat řetězy a zavést je na harfenistovu loď. Harfenista padnul sultánovi k nohám a za ten dárek mu děkoval, ale sultán o žádné díky nestál a nahněvaně odešel pryč.

 do byl šťastnější, zda princezna, tedy onen harfenista, nebo oba princové, to je těžké říci. Rádi by jí za svoji záchranu poděkovali, ale na lodi ze své kajuty nevycházela, nenechala nikoho vstoupit dovnitř, kromě jedné děvečky, která jí nosila jídlo. Princezna dnem i nocí klečela na kolenou a děkovala Bohu za milost, kterou jí prokázal, prosila ho, aby při ní i nadále stál a ve štěstí ani v neštěstí ji neopouštěl. Loď letěla po moři jako šíp a brzy dorazila do přístavu v její říši. Tu vyšla ze své kajuty a nechala si zavolat oba prince. Chtěli se před ní vrhnout na kolena, ale ona řekla: „Mně neděkujte, poděkujte Bohu, našemu pánu. Daruji vám svobodu a vše, co je na této lodi, ale dříve než vstoupíte na břeh, poklekněte a chvalte Hospodina!“ Tu princové poklekli a vroucně se modlili, ale princezna se zatím v oděvu harfenisty tiše odkradla pryč a vydala se tajně do hlavního města. Cestou narazila na poutníka, který měl stejnou cestu. Toho se vyptala, co se ve městě vypráví a jak se vede princezně. Poutník odvětil: „O princezně se neví nic, zmizela v té době, když tu byl sultán a žádný člověk nedokázal říci kam. Ministři ale jejímu otci namluvili, že princezna sešla na špatnou cestu a tak dlouho do něj hučeli, dokud nenechal po celé zemi rozhlásit, že kdo ji dopadne, dostane velkou odměnu. Chtějí nad ní pak držet soud a je to jasné, že to s ní pak může vzít dost špatný konec.“ Princezna řekla: „Můžeš si tu odměnu vysloužit, když uděláš vše, co ti řeknu, a ještě k tomu dostaneš více.“ „Jak by to bylo možné?“ podivil se poutník. „Já jsem ta princezna.“ odvětila a domluvila se s ním, co má učinit. Potom s ním šla do jednoho domu před branami města, kde se starali o přišedší poutníky a převlékla se tam do ženských šatů. Potom ji poutník svázal a odvedl do vězení.

 oho samého večera dorazili do hlavního města rovněž oba princové a byli s velkým jásotem přijati. Ale to první, na co se nejmladší princ ptal, bylo: „Kde je moje milovaná věrná žena?“ Tu před něj předstoupili ministři a pravili: „Raději bychom o ní před tebou pomlčeli, ale toto ti říci musíme a musíme ti říci pravdu. Ona putovala zemí jako povětrná ženština a teprve dnes byla zajata a vsazena do vězení.“ „To nemůže být pravda!“ zvolal princ: „Můj oděv je zrovna tak bílý jako je můj meč nezkalený, já vaším slovům nevěřím!“ Tak mu přivedli svědky, kteří vypověděli, že princezna právě v tom čase, kdy tu byl sultán, náhle zmizela a nikdo ji více od toho dne neviděl. On ale pohlédl na svůj oděv a ten se mu zdál ještě bělejší než dříve, ale ministři pravili: „Ten oděv může lhát! Princezna se tak dlouho pídila po starých knihách, dokud se nevyučila čarodějnému řemeslu, proto se tomu oděvu nedá zcela věřit! Dejte průchod právu!“ Princi bylo, jakoby se mu mělo srdce zármutkem rozskočit, když to slyšel a rád by tomu nevěřil, ale co jiného mu zbývalo? Následujícího dne se sešel soud, a protože se princezna nijak těm obviněním nebránila a dokonce na svoji obhajobu nepronesla ani slůvko, byla odsouzena k potupné smrti na šibenici.

 u nastal den, kdy měl být rozsudek vykonán, a krásnou dívku vedli v hrubém šatě na popraviště. V celém městě zavládl smutek a více se plakalo, než se smálo. Na popravišti byl vybudován černý trůn, na kterém seděl nejmladší princ, neboť panoval v té zemi takový zvyk, že nikdo nesměl být popraven, pokud nebyl popravě přítomen král nebo princ. Když uviděl princeznu, vyhrkly mu slzy, neboť stále věřil tomu, že musí být nevinná a dlaněmi si přikryl obličej, aby lid neviděl, jak hořce pláče. Dívka poprosila, zda jí, dříve než zemře, mohou prokázat poslední milost. A oni jí to slíbili a ona pravila: „Potom mne nechejte pomodlit se s tím zbožným poutníkem o samotě v kapličce a připravit se ke smrti.“ Tak jí otevřeli kapličku a vstoupila s poutníkem dovnitř. Ten měl však pod pláštěm ukrytou její harfičku a také její oděv, ve kterém hrávala sultánovi a v němž oba prince vysvobodila. V sakristii si je rychle navlékla, začernila si obličej, vzala do ruky harfičku a vyšla ven rovnou před prince, ale on ji neviděl, neboť stále plakal. Tu princezna začala hrát a zpívat: „Neznáš už harfenistu, který tě vysvobodil? Vysvobodil z žaláře a pout? A zavezl rovnou do tvé země? Padám na kolena, skláním se. Ty moje milované srdce, odpusť! Já chtěla tebe jen pro sebe.“ Když princ uslyšel ten hlas a k tomu líbezný zvuk harfy, zvedl ohromeně hlavu a poznal harfenistu a skočil z trůnu, aby ho objal a přivítal. V tom samém okamžiku ale harfenista shodil svůj převlek a tu tam stála krásná princezna v celé své kráse.

 aká zavládla radost a štěstí, to by nedokázalo tisíc písařů za sto let vypsat. Princ lidu vypověděl o všem, co se událo, že za svůj život děkuje jen své ženě a tu zavládl všeobecný jásot. Oba pak triumfálně jeli ulicemi města a oslavy nebraly konce

Zdroj: http://pohadky.org

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight