Velké strašení na Střekově

zobrazeno 15×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.19

Žila byla na hradě Střekově, který se tyčí vysoko na skále nad řekou Labe, dvě strašidla. Bíla paní Zmijena a černý rytíř Starostislav. Strašili zde už mnoho staletí, ovšem posledních dvě stě let strašil hlavně duch rytíře Starostislava, protože jeho bílou paní už strašení omrzelo. 
„Zmijenko, pojď si zastrašit jako za starých časů. Pamatuješ? To jsme strašívali od večera do rána,“ lákal svoji paní černý rytíř. 
„Pche! To víš že jo, poletovat po hradbách jako nějaký podprůměrný bubák! Strašení je akorát tak pro nevyzrálá a podřadná strašidla, divím se, že Ty jsi z toho ještě nevyrostl. A navíc mě dneska bolí hlava a mám důležitější věci na práci,“ odsekla Zmijena a opět se uvelebila na středověké válendě, kde měla rozečtený hodně tlustý a nudný zamilovaný román. 
Nešťastný rytíř Starostislav prošel zdí a namířil si to, jako už mnohokrát před tím, do tajného vinného hradního sklípku, aby číší dobrého vínka utišil zklamání. 
„Běda Ti, jak z Tebe ucítím víno!“ stačila ještě za ním štěknout Zmijena, ale černý rytíř ji nevnímal. 
Tak to šlo ještě nějaký ten rok, až jednoho dne toho měl Starostislav už opravdu plné zuby. Nezastrašil si se svojí bílou paní už celé věky, protože se pořád jenom válí na svém středověkém kavalci a čte jednu pitomou knížku za druhou. Kdyby si aspoň vzala z hradní knihovny nějaké pořádné čtení, ale to ne! Pořád jenom zamilované romány! A tak se černý rytíř rozhodl, že uteče. 
Tajně se vyloudil z hradní brány, nasměroval si to k lesu a pak rovnou za nosem. 
„Snad někde najdu nějaký malý útulný hrádek, kde budu mít klid,“ těšil svojí mysl. 
Chvilku tak poletoval mezi stromy, když vtom, co nevidí. U jednoho pořádného dubu sedí bílé stvoření a pláče. Na první pohled bylo jasné, že to je nějaké strašidlo. 
„Copak se Ti stalo, že tu tak pláčeš?“ zastavil se Starostislav. 
„Fňuk, jsem bílá paní Svěženka z hradu Vrabinec a vyhnal mě zlý a ošklivý černokněžník a já teď nemám kam jít,“ fňukalo to stvoření. 
V černém rytíři zahořel plamínek naděje. Tohle by byla bílá paní pro strašení! Je krásná, nestraší tu tolik staletí jako Zmijena a zdá se, že číst neumí. 
„Tak víš co, Svěženko? Pojď se mnou na můj hrad Střekov. Tam Ti bude dobře, mám tam krásný vinný sklípek a velké a dlouhé hradby, na kterých se nám bude nádherně strašit,“ usmál se na ní Starostislav. 
Svěženka se taky usmála, přestala plakat, a už si to černý rytíř s novou bílou paní mířil zpátky na Střekov. 
Tu noc si Starostislav zastrašil tak, jak si už dlouho nezastrašil. Proháněli se se Svěženkou po hradbách a po cimbuří, dělali "hůůů" a "hůůů" a viděli, jak na protější straně řeky Labe rozespalí lidé vybíhají z domků ven a třeští své vyděšené oči na to, co se to na tom Střekově děje. A to strašidlům dělá moc dobře. 
Černý rytíř měl zase radost ze svého posmrtného života a bílá paní Svěženka byla ráda, že má nový domov. Kdo ovšem radost neměl ani za mák, byla Zmijena. Vadilo jí, že se její Starostislav prohání po hradbách jako nějaký mladík a ještě s tou zatracenou bílou nestydou z Vrabince. Když už jí číše trpělivosti jedné noci přetekla, rozhodla se, že těm dvěma ukáže, jak se straší. Nečekaně vylétla ze své komůrky se středověkým kanapem a vyšvihla se na hradby. Starostislav se Svěženkou, kteří se právě chystali užít si další noc, na ni koukali jako na zjevení. Bílá paní Zmijena řekla jenom: 
„Pche!“ a rozlétla se po hradě se vší strašidelnou silou, kterou ze sebe byla schopna dostat. Kroužila kolem věže, prolétávala okny, kličkovala hradbami a zkrátka strašila, až z toho oči přecházely. 
„Teda takovéhle strašení jsem u ní ještě nezažil!“ řekl překvapeně Starostislav. 
To Svěženku trochu namíchlo a rozhodla se, že ona taky předvede, co je v ní. Je přece lepší a hlavně mladší než ta stará rachejtle. A tak vzlétla k noční obloze a hned se zase spustila dolů a strašila mezi hradními zdmi ostošest. 
Až do rána se ty dvě bílé paní předháněly ve strašení a totéž pak dělaly noc druhou, třetí, čtvrtou a zkrátka pěkných pár set dalších nocí. Každá chtěla dokázat černému rytíři, že je ve strašení lepší než ta druhá a že jenom jí patří hrad. A chudák Starostislav z nich měl těžkou hlavu. Vůbec si od nich neodpočinul. V noci strašily a řádily, někdy se i praly a ve dne se hašteřily a hádaly. Na Střekově už nebyl vůbec žádný klid a chuť na strašení černého rytíře nadobro přešla. 
Rozhodl se, že opět uteče, ale tentokrát doopravdy a u žádného bílého a plačícího stvoření se už nezastaví. Opustil hrad, rozlétl se do kraje a od těch dob ho už nikdo nikdy nespatřil. Zřejmě si našel maličkou hradní zříceninu schovanou někde v lesích, aby ho žádná bílá paní už nikdy nenašla. 
Naštěstí ho ani žádná nehledala. Bílé paní Zmijena a Svěženka si totiž pro samé hádky ani nevšimly, že je Starostislav pryč. Na hradě Střekově se hádají, perou a straší dodnes.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight