Vavřínek

zobrazeno 31×

Vložil(a): jitkamety, 11. 2. 2016 7.21

Hospodský měl u moře velikou hospodu a byl velmi bohať. Maje však tři syny, nevěděl, jak by je podědil, neboť hospodu nerad by byl prodal. I řekl svým synům:
„Jděte do světa, a který největší dobro prokáže svému bližnímu, ten dostane hospodu.“
Osedlali koně a dali se každý v jinou stranu.
Nejmladší, Vavřínek, tichý a hodný chlapec, nevěděl, co počít a jakým způsobem největší službu svému bližnímu prokázat; proto byl smutný a zarmoucený, zatímco ostatní dva bratři byli veselé mysli.
Vavřínek pustil koně, kam ho sám nesl. Přijel ke skále, a tam byl líbezný chládek a uprostřed trávníku bublal potůček.
Chtěl se tam ochladit a koně napojit. Přijel blíže a zdálo se mu, že vidí velká vrata do skály. I vjel jimi na širé prostranství jakoby na dvůr. Spatří tam dvéře, otevře je a vidí, že je to konírna. I přiváže koně ke žlabu a začne se ohlížet, jak to tam dále vypadá.
Přišel do pěkné zahrady, kde bylo hojnost ovoce, ale žádného člověka. Naříkal si, kde se to octl, že není ani človíčka vidět. V tom slyší, že ho za zelenou zdí někdo volá:
„Vavřínku, pojď sem!“
Šel po hlase, přišel k potůčku a spatřil na něm bílou husu.
Promluvila k němu husa takto:
„Nenaříkej si, Vavřínku, budeš u mě služebníkem; navečer mě poneseš do postele a ráno mě přineseš sem na potůček.“
Zůstal Vavřínek tam a dělal, jak mu husa řekla; navečer ji odnesl do postele a ráno na potůček. Jídlo pro sebe i obrok pro koně dostával, aniž věděl kterak a odkud. Zůstal tam čtyři neděle.
Po čtyřech nedělích řekl k husičce:
„Milá husičko, musím se s Tebou rozloučit, neboť musím jít domů; bratři budou snad už doma.“
Jel domů a byl smuten, neboť nevěděl, čím by se vykázal.
Přepadl ho na cestě zbojník a chtěl ho obrat a zabít. Vavřínek se mu však šťastně ubránil, vytáhl kord a chtěl ho probodnout. Zbojník však proboha prosil, aby ho nezabíjel, že má doma ženu a děti, že jaktěživ již nechce nikomu uškodit. Smiloval se Vavřínek, pustil ho a dal mu ještě na cestu dar.
Přišel domů, a dva starší bratři byli také už doma. Vykládal první bratr, že potkal na svých cestách žebráka, a ten že ho žalostivě prosil, aby se nad ním ustrnul, neboť prý už dva dny neměl ani sousta v ústech; i slitoval se nejstarší bratr a dal všecko, co měl, žebrákovi.
Druhý bratr vypravoval, že na svých cestách jednou podvečer na silnici spatřil žebráka, který tam v dešti seděl a žalostně se na něho díval. Neprosil ho sice o nic, ale obličej jeho byl tak bolestný, že by mu byl rád něčím pomohl, ale na cestách už všecko utratil a nic již neměl, což ho ovšem velice bolelo. I ptal se žebráka, proč tu v dešti sedí, načež mu odpověděl, že má na nohou takový neduh, že se ani z místa hnout nemůže, a že jindy pro něj chudý drvoštěp z lesa chodíval a jej do své chaloupky odnášíval, tentokrát však že nepřišel a v dešti ho opustil. I radoval se druhý bratr, že může chudákovi milosrdenství prokázat. Odnesl ho do chaloupky a tam shledal, že se dobrý drvoštěp těžce rozstonal. Od té doby sloužil nemocnému, až se uzdravil, a po celý ten čas nosil žebráka k silnici a odtud ho zase odnášel.
Vypravoval i Vavřínek o zbojníkovi, a otec uznal, že Vavřínek největší milosrdenství prokázal, protože daroval člověku život a že ho z hříšné, zločinné cesty k polepšení a na dobrou cestu přivedl.
Nebyli s tím druzí bratři spokojeni, neboť každý vychvaloval svůj čin až do nebe a každý dokazoval, že jeho skutek je jistě nejpěknější.
Otec, obávaje se veliké různice, ustanovil něco nového. Poslal je ještě jednou do světa, řka:
„Kdo si nejpěknější prstýnek od nevěsty přinese, dostane hospodu.“
Vavřínek jel zase k zakletému zámku. Zavedl koně do konírny, kde již měl nachystán obrok, a sám zas obsluhoval bílou husičku. Navečer nosil ji z potůčku do postele a ráno z postele na potůček.
Uplynuly dvě neděle, Vavřínek řekl:
„Čas se mi krátí, prstýnek nemám a nevím, kam se obrátit.“
Husička řekla:
„Jdi do mé ložnice, najdeš tam klíč; vezmi a otevři si skříň. Je tam prstýnků mnoho; vyber si, který se Ti bude líbit.“
Vybral si Vavřínek prstýnek a odjel domů.
Když se všichni bratři sjeli a prstýnky ukázali, otec uznal, že je Vavřínkův prstýnek nejpěknější a nejdražší. Ale oba starší bratři nechtěli s tím být spokojeni; proto řekl otec potřetí:
„Kdo si přiveze nejhodnější nevěstu, dostane hospodu.“
Rozjeli se potřetí, každý ve svou stranu hledal nevěstu.
Jel Vavřínek zase k husičce.
Husička ho vítala a on jí řekl:
„Dvakrát se mi poštěstilo, ale nyní nevím, kde hledat nevěstu.“
„Vavřínku,“ řekla husa, „neměj starosti, já se po ní sama ohlédnu.“
Zůstal Vavřínek zase dvě neděle a obsluhoval husu.
Když bylo po dvou nedělích, povídala husa:
„Všecky stromy v zahradě posekej a zapal a mě posaď navrch, a když hranice bude hořet, nech ji shořet a nedbej na to, když budu křičet: pálí! Popel všechen vházej do potoka a nechoď po tři dny do zahrady. Až po třech dnech přijď, a potom spolu promluvíme.“
Vavřínek učinil, jak mu bylo nařízeno. Krásnou zahradu posekal, bylo mu však při každém tnutí, jako by do srdce svého zatínal, neboť mu bylo líto dobré husičky, že ji musí ze světa sprovodit.
Když byla hranice narovnána, posadil milou husičku na ni a slzy mu kapaly z očí, když ji opouštěl. Bylo mu jí tak tuze líto, že neměl ani srdce hranici zapálit.
Husička se však na něho dívala tak prosebně, že konečně zapálil, mysle si při tom, že to bude jistě pro její dobro, když si to sama na něm vyžádala.
Jakmile však hranice počala plápolat, vyběhl ze zahrady, aby nemusel žalostný nářek poslouchat, načež po tři dny plakal a naříkal, že husu za dobrodiní spálil.
Čtvrtého dne šel do zahrady, a tu vidí překrásnou pannu v bílém oděvu, a ta mu děkovala, že ji vysvobodil z kletby. Byla zde zakleta od zlého čarodějníka.
Ten požádal jejího otce, mocného knížete, o ruku jediné dcery. Kníže mu ji však odepřel. Čarodějník mu z pomsty vypověděl vojnu a vojsko knížecí nejenom na hlavu porazil, ale i samého knížete svou rukou zavraždil. Načež přišel k princezně a žádal ji o ruku. Jak by však mohla nevinná dívka otcova vražedníka milovat! S ošklivostí a opovržením odbyla protivného nápadníka. Ten se náramně rozvzteklil a byl by rád i ji ze světa sprovodil, neměl nad ní však moci, neboť byla dívka nevinná jako lilie a čistá jako hvězda na nebi. Proto jí nemohl nic jiného udělat, jenom ji zaklel v bílou husičku a nádherný knížecí zámek proměnil v pusté skály. Tak měla zůstat až do soudného dne, nepřijde-li za tři sta let nevinný mládenec, který ji spálením má vysvobodit.
„A tos Ty byl,“ pravila, „drahý Vavřínku; a poněvadž vím, proč jsi tentokrát vyjel do světa, pojedu, chceš-li, s Tebou k Tvému otci.“
Kdo by byl raději než Vavřínek? I jel se svou překrásnou nevěstou k otci. Nabrala panna peněz, šatů a klenotů. Přijeli, a všichni poznali, že je hodnější nežli druhé. Měla dostat s Vavřínkem hospodu. Ona však poděkovala, že ji nepotřebuje, že má být z čeho živa.
Jeli zpátky, a na místě skály stál překrásný zámek a v tom spolu přebývali až do smrti.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight