Vandrovali tovaryši

zobrazeno 16×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 20.12

Nepotkávají se hory s horami, ale lidí s lidmi, někdy dobří se zlými. Tak se jednou taky sešli švec a krejčí, oba tovaryši na vandru. Krejčí byl pomenší hezký chlapík a dobrá kopa, pořád mu bylo veselo, starosti si nepřipouštěl. Jak šel, viděl z druhé strany přicházet ševce, a protože podle jeho tlumoku čili pinglu poznal, jakého je řemesla, hned na něho spustil posměšnou písničku: 
„Ševče, ať máš pevný šev, kruť konopí na dratev, dratev dobře smůlou natři, cvočky zatluč jaksepatří.“ 
Ale ševci byl každý žert proti srsti, ošklíbal se, jako by se napil octa, a už se zdálo, že milého krejčíka popadne za límec. Jenže ten čtverák se dal do smíchu, podal mu svou láhev a povídá: 
„Nic ve zlém, kamaráde, napij se a spláchni tu zlost.“ 
Švec si důkladně přihnul, a bylo po bouřce, zamračená tvář se mu pomalu vyjasnila. Vrátil láhev krejčímu a povídá: 
„Dal jsem jí co proto. Ono se říká, že někdo moc pije, ale že má velkou žízeň, o tom ani muk. Můžeme vandrovat spolu, co říkáš?“ 
„Beze všeho,“ odpověděl krejčí, „jestli máš namířeno do velkého města, kde je vždycky dost práce.“ 
„To jsem si zrovna taky říkal,“ odpověděl švec. „V zapadlém hnízdě se nedá nic vydělat, a na vsi lidé radši chodí bosi.“ A tak vandrovali dál spolu a vykračovali si co noha nohu mine, jako lasička po sněhu. 
Času měli oba nazbyt, zato jídla pomálu. Když přišli do nějakého města, obcházeli každý mistry svého řemesla a prosili o příspěvek na cestu, jak bylo tenkrát ve zvyku. A protože krejčík byl už napohled takový čipera a tváře měl jako dvě růže, každý mu rád dal, a když se mu poštěstilo, přidala mu mistrova dcera mezi dveřmi ještě hubičku na cestu. Když se potom sešel zase s ševcem, měl v ranci pokaždé víc než on. Nerudný švec se ušklíbl a řekl: 
„čím větší šelma, tím větší štěstí.“ 
Ale krejčí se dal do smíchu a do zpěvu a o všechno, co dostal, se s kamarádem rozdělil. A jestli mu v kapse cinkalo pár grošů, hned v hospodě zval ke stolu a častoval jiné, radostí bouchal do stolu, až sklenice tancovaly, a vůbec u něho platilo: Lehko nabyl, lehko pozbyl. 
Když tak už nějaký čas vandrovali, přišli k velikému lesu, kterým museli projít, aby se dostali do královského města. Tím lesem vedly dvě cesty, jedna byla dlouhá na sedm dní, druhá jen na dva dny, ale žádný z nich nevěděl, která je ta kratší. Oba vandrovní tovaryši usedli pod dub a radili se, jak se na to připravit a na kolik dní si s sebou vzít chleba. Švec řekl: 
„Člověk musí myslet o kus dál, než kam má namířeno. Já si vezmu chleba na sedm dní.“ 
„Cože,“ zvolal krejčí, „vláčet na hřbetě chleba na sedm dní jako soumar? To bych se nemohl ani ohlédnout. Já důvěřuju v Pánaboha a s ničím si nelámu hlavu. Ty peníze, co mám v kapse, jsou v zimě v létě stejně dobré, kdežto chleba v tom horku ztvrdne a ještě k tomu zplesniví. Kabát taky nenosím delší než po kotníky. Proč bychom neměli najít tu pravou cestu? Chleba na dva dni, a hotovo.“ 
Každý si tedy koupil chleba pro sebe a potom se nazdařbůh pustili do lesa. 
V lese bylo ticho jako v kostele. Větříček tu nezafoukal, potůček nezurčel, pták nezazpíval a hustým listím nad hlavou nepronikl sluneční paprsek. Švec nepromluvil ani slovo, náklad chleba na hřbetě ho tak tížil, že se mu pot jen hrnul po mrzutém, zamračeném obličeji. Zato krejčímu bylo lehko, do skoku a do zpěvu. Hned přiložil k ústům zelený list a pískal na něj nějakou písničku, hned zas prozpěvoval a přitom si říkal: 
„Sám Pánbůh na nebi se jistě raduje, že je mi tak veselo.“ 
Tak šli po dva dni, ale když třetího dne les pořád ještě nebral konce a krejčí měl svůj chléb už snědený, přece jen mu srdce pokleslo o dobrý loket níž. Přesto nepozbýval mysli, spoléhal na Pánaboha a na své štěstí. Třetího dne ulehl večer o hladu pod strom a ráno o hladu vstával. A čtvrtého dne zase tak. Když se švec posadil na vyvrácený kmen a obědval, krejčí se musel jen dívat a polykat sliny. Když poprosil o kousek chleba, druhý se jizlivě zasmál a řekl: 
„Pořád Ti bylo tak veselo, teď můžeš jednou taky zkusit, jaké to je, když člověku zajde srních. Který pták se ráno rozezpívá příliš časně, toho večer schvátí jestřáb.“ Zkrátka, neměl kouska milosrdenství. 
Ale pátého rána nemohl chudák krejčí už ani vstát a slabostí sotva mluvil; tvářičky mu zbledly a oči zčervenaly. Švec mu řekl: 
„Dneska Ti kus chleba dám, ale zadarmo to nebude.“ 
„Rád zaplatím, kamaráde, řekni si, kolik chceš,“ zaradoval se krejčí a honem vytahoval svůj váček s penězi. Švec po něm chňapl: 
„Tolik,“ strčil celý váček do kapsy a dal mu za něj kus chleba. 
„Z ručky do ručky,“ povzdechl si krejčí a zakousl se do krajíce. Byla to nejdražší snídaně, jakou si kdy dopřál. Ale neměl na vybranou, když chtěl zůstat naživu, a hned se utěšoval: 
„Co na tom, že jsem přišel o všecky peníze! Dokud jsem živ a zdráv, na živobytí si vždycky vydělám.“ 
Horší bylo, že mu švec potom ještě zavěsil na rameno svůj pingl, prý za to, že on vláčel na hřbetě ten jeho dnešní kousek chleba. Od té chvíle musel krejčí nést rance dva. 
Šestého dne se hlad ozval znovu a hryzal ho čím dál víc, ale on se neodvážil poprosit ani o krajíček, když už neměl čím zaplatit. Věděl, že by prosil nadarmo. Mlčky kráčel vedle ševce a v duchu si vyčítal, jak byl hříšně lehkomyslný, když všechny starosti skládal vždycky na Pánaboha a ještě se tím holedbal. Večer už sotva nohama pletl. Pod stromem padl do mechu a noc proležel spíše v mrákotách než ve spánku. 
Ráno sedmého dne slabostí ani hlavu neuzvedl, smrt už po něm sahala. Švec to viděl a řekl: 
„Jsi dnes jako moucha, ani svůj filec neuneseš. Škoda ho tu nechat, tak já si ho vezmu. A vykonám také milosrdný skutek: dám Ti ještě jednou chleba. Ale musíš si ho nějak zasloužit. Dojdeš si pro něj.“ Pomohl krejčímu na nohy, zavedl ho k rokli, zarostlé na dně trním a hložím, čtvrt bochníčku do ní hodil a kamaráda srazil dolů za ním. Chléb uvázl na hložině, krejčí tam dopadl také a vypíchl si jedno oko. I druhé oko měl pohmožděné, viděl všecko jako v červené mlze, ale jinak si po těle neublížil. 
Zlý tovaryš na něho volal, aby lezl nahoru, ať mohou jít dál, krejčí se však ani nepohnul a nevydal ani hlásku. Švec si myslel, že je zabitý, škodolibě se zasmál a odešel. 
Krejčí potom snědl svůj draze vykoupený kus chleba, zapil vodou, která prýštila ze skály, a pomaloučku se drápal z rokle ven. Nahoře si odpočinul a šel, cestu jakžtakž rozeznal. Teprve po slunce západu se dostal z lesa do polí. Hned z kraje však tam bylo pole šibeničné, uprostřed něho vysoká šibenice a na ní dva oběšenci. Jenže krejčí je svým zakaleným okem neviděl, myslel, že tam stojí kříž, a tak se poblíž uložil do kupy sena a tvrdě usnul. 
Kolem půlnoci ho probudilo krákání. V povětří kroužily dvě vrány, snesly se oběšencům na ramena a ti se dali do řeči. 
„Kamaráde, bdíš?“ zeptal se jeden. 
„Bdím a čekám,“ odpověděl druhý. „Je to naše noc. Měsíc je v úplňku a teď o půlnoci vystoupí nejvýš. Dnes můžeme vyléčit slepého, obdařit chudého a tak dojít pokoje.“ 
„Bdím a čekám, přijde-li slepý,“ řekl zase první. „Rosa, která přes nás k ránu spadne do trávy, mu navrátí zrak.“ 
„Bdím a čekám, přijde-li chudý,“ pokračoval jeho druh. „Peníz, který nám dnešní noci vypadne ze šatů, přinese nuzákovi štěstí.“ 
„Bdím a čekám, přijde-li ten pravý,“ dodal ještě první, „abychom konečně mohli spadnout na zem a být pochováni.“ Potom už nemluvili. 
Krejčí v seně to všechno vyslechl a umiňoval si, že už zůstane vzhůru, ale přece zas usnul. Za svítání se rozezpívali lesní ptáci a vzbudili ho. Rychle vstal, vzal kapesník, přitiskl ho na trávu, a když byl zmáčený rosou, omyl si jím oční důlky. Mžikem se noční předpověď splnila: měl zase obě oči zdravé. 
Netrvalo dlouho, a krejčí uviděl za horami vycházet slunce: před ním se v nížině prostíralo veliké královské město s nádhernými bránami a sterými věžemi, a zlaté báně a kříže na hrotech věží počínaly zářit. Rozeznával každý lístek na stromech, viděl poletovat ptáky, viděl komáry, jak víří ve vzduchu. Vytáhl z kapsy jehlu, a když do ní dokázal navléknout stejně dobře jako kdykoli předtím, srdce mu radostí poskočilo. Padl na kolena, děkoval Bohu za tu velkou milost a nezapomněl se pomodlit ani za ubohé odsouzence, kteří se tu větrem houpali a na sebe naráželi. Teprve potom se rozhlížel, jestli jim vítr nevytřásl ze šatů nějaký peníz, a brzy našel ne jeden, ale celou hrst, a samé zlaťáky. Teď i svůj pingl snadno oželel. Schoval peníze a vesele vykročil. Za chvilku zapomněl na útrapy, které vytrpěl, zase už si zpíval a pohvizdoval. 
První, co mu přišlo do cesty, bylo hnědé hříbě, které se prohánělo po lukách. Chytil je za hřívu, chtěl se na ně vyšvihnout a jet do města. Ale hříbě prosilo, aby mu nebral svobodu: 
„Jsem ještě moc mladé, i takový lehký krejčík jako Ty by mně zlomil hřbet. Nech mě volně běhat, dokud nezesílím. Možná že přijde čas, kdy se Ti budu moci odvděčit.“ 
„Tak si běž, ty větroplachu,“ řekl krejčí. Ještě hříbě švihl prutem po hřbetě, až samou radostí vyhodilo zadníma nohama, přeskákalo živé ploty i příkopy a uhánělo do polí. 
Ale krejčí od včerejška nejedl. „Sluníčka mám sice plné oči,“ povídal si, „ale žaludek dočista prázdný. První, co se mi namane a bude jen trochu k jídlu, vezme zasvé.“ V tom uviděl čápa, jak si vážně vykračuje přes louku. 
„Stůj, stůj,“ zvolal krejčí a popadl ho za nohu. „Nevím, jestli jsi stravitelné sousto, ale mám takový hlad, že si nemohu dlouho vybírat. Žádná pomoc, upeču si Tě.“ 
„Nedělej to,“ odpověděl čáp, „já jsem posvátný pták, lidem velice užitečný, kterému nikdo neublíží. Necháš-li mě naživu, mohu Ti to jindy oplatit.“ 
„No tak si jdi, kmotře Noháči,“ řekl krejčí. Cáp se vznesl, dlouhé nohy nechal viset a zvolna odletěl. 
„Jakpak tohle dopadne,“ říkal si krejčí. „Hlad mám čím dál větší a žaludek čím dál prázdnější. Co mi teď přijde do cesty, po tom bude veta.“ V tom uviděl na rybníce mladé kachničky: připlouvaly k němu. 
„Jdete mi jako na zavolanou,“ zvolal, jednu chytil a chtěl jí zakroutit krk. Ale stará kachna, která se schovávala v rákosí, spustila hlasitý nářek, s rozevřeným zobákem připlavala a úpěnlivě ho prosila, aby se nad jejími dětmi smiloval. 
„Pomysli,“ řekla, „jak by naříkala Tvoje matka, kdyby Tě někdo chtěl odnést a sprovodit ze světa.“ 
„No mlč,“ odpověděl dobromyslný krejčí, „vždyť já Ti Tvé děti nechám,“ a chycenou kachničku zase posadil na vodu. 
Když se obrátil, stál najednou pod starým, zpola vydoupnalým stromem a viděl, jak z dutiny vyletují a dovnitř se vracejí divoké včely. 
„No vida, za dobrý skutek je tu hned odměna,“ povídal si krejčí, „med mě posilní.“ Ale z otvoru vylezla včelí královna, pohrozila mu a řekla: 
„Jestli se dotkneš mého roje a zničíš nám hnízdo, těš se: naše žihadla Ti rozpíchají kůži jako tisíce rozžhavených jehel. Ale necháš-li nás na pokoji a půjdeš po svých, jednou se Ti za to dobře odsloužíme.“ 
Milý krejčík viděl, že ani tady nic nepořídí. 
„Tři mísy prázdné a čtvrtá vysypaná,“ povzdechl si, „to je prašpatný oběd.“ A tak zůstal o hladu a s bídou se dovlekl do města. 
Tam zrovna zvonili poledne, v hospodě proto už bylo uvařeno a on mohl rovnou zasednout k obědu. Po jídle si řekl: 
„Tak, a teď zas do práce.“ Obcházel po městě, hledal si mistra a brzy opravdu našel dobré místo. 
A protože svému řemeslu znamenitě rozuměl, netrvalo dlouho, a byl proslulý: kdekdo chtěl mít nový kabát ušitý od toho malého krejčího. Den ze dne stoupal ve vážnosti. 
„Dál už to ve svém umění přivést nemohu,“ říkal si, „a přece se mi vede pořád lip a lip.“ Nakonec to dotáhl nejvýš: král ho ustanovil svým dvorním krejčím. 
Ale jak už to na světě chodí, téhož dne byl jeho někdejší kamarád švec jmenován dvorním obuvníkem. Když uviděl krejčího a shledal, že je živ a zdráv a u dvora, ozvalo se v něm zlé svědomí. 
„Musím mu vykopat jámu,“ říkal si v duchu, „dřív než se mi pomstí on sám.“ Jenže kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. 
Večer, když skončil práci a když se setmělo, přikradl se ke králi a řekl: 
„Pane králi, krejčí je opovážlivý člověk. Onehdy se holedbal, že míní opatřit tu zlatou korunu, co se před dávnými časy ztratila.“
„To bych jen uvítal,“ povídal král, ráno si dal krejčího zavolat a poručil mu, aby tu zlatou korunu opatřil, nebo aby z města navždy odešel. 
„Oho,“ povídal si krejčí,“ „jen šelma dává víc, než má. Když je král takový nelida a žádá ode mne, co žádný člověk nedokáže, nebudu ani čekat do zítřka a povandruju z města ještě dnes.“ Hned se vypravil na cestu, ale sotva byl za bránou, přece jen mu bylo líto, že se má vzdát svého štěstí a rozloučit se s městem, v kterém se mu tak dobře vedlo. Ale šel, až došel k tomu rybníku, kde se před časem seznámil s kachní rodinou. A vida, stará kachna, které tenkrát nechal její mladé, zrovna seděla na břehu a zobákem si probírala peří. Hned ho poznala a zeptala se, proč tak smutně věší hlavu. 
„Nebudeš se divit, až uslyšíš, co mě potkalo,“ odpověděl krejčí a vyprávěl jí svou příhodu. 
„Když Tě netrápí nic jiného,“ řekla kachna, „s tímhle už si poradíme. Ta koruna spadla do vody a leží na dně rybníka, hnedle Ti ji vylovíme. Ty zatím vezmi kapesník a pěkně ho prostři na břeh.“ Svolala svých dvanáct mladých, potopila se s nimi a za chvíli byla zase nahoře na hladině: seděla uprostřed koruny, která jí spočívala na křídlech, a dvanáct mladých plavalo kol dokola, zobáky podložily pod korunu a pomáhaly ji nést. Připlavaly ku břehu a složily korunu na šátek. Panečku, to byla nádherná koruna: když teď na ni svítilo slunce, zlato se jen blyštělo a rubíny na ní hořely jako tisíce rudých plamínků. Krejčí zavázal korunu do šátku, odnesl ji králi a ten mu samou radostí zavěsil okolo krku zlatý řetěz. 
Když švec viděl, že se mu jeden úklad nepodařil, vymyslel si druhý. Předstoupil před krále a řekl: 
„Pane králi, krejčí se zase tak rozkurážil, holedbá se, že z vosku dokáže v malém udělat celý královský zámek se vším všudy, co v něm je, ať volně postavené, ať přibité, vevnitř i zvenčí.“ 
Král si obeslal krejčího a poručil mu, aby z vosku udělal celý královský zámek se vším, co v něm je, ať volně postavené, ať přibité, vevnitř i zvenčí. A jestli to nedokáže nebo bude-li chybět jen jediný hřebík na stěně, že bude uvězněn v podzemní kobce a už z ní nevyjde. 
Krejčí si pomyslel: Je to čím dál horší, kdopak to má vydržet, hodil si pingl na záda a vandroval z města pryč. Když přišel k doupnatému stromu, zase na něho přišla tesknota, usedl a svěsil hlavu. Včely vylétaly k němu a královna se ho zeptala, jestli mu nestrnul krk, že drží hlavu tak nakřivo. 
„Ach ne,“ odpověděl krejčí, „to mě tíží něco jiného,“ a vyprávěl, co od něho král požadoval a čím mu hrozil. 
Včely začaly mezi sebou bzučet, radily se spolu a potom královna řekla: 
„Jdi zas klidně domů, ale zítra ráno sem přijď a vezmi si s sebou velkou plachetku, všechno se to podaří, uvidíš.“ 
A tak se zas obrátil a vracel se do města. Ale včely se vznesly, letěly ke královskému zámku a otevřenými okny rovnou dovnitř, prolezly tam všecky kouty a všechno si bedlivě prohlédly. Potom letěly zpátky a začaly ten zámek lepit z vosku a šlo jim to tak rychle, až by člověk řekl, že mu roste přímo před očima. Už večer bylo všechno hotové. A když ráno krejčí přišel, stál tu celý ten palác ve vší své nádheře, nechyběla jediná skobička na stěně a jediná taška na střeše a přitom tajemná stavba byla sněhobílá a sladce voněla po medu. Krejčí ji opatrně zabalil do plachetky a odnesl králi. 
Král se tomu nevídanému dílu nemohl vynadivit, postavil si voskový zámek do největšího sálu a krejčímu za něj daroval velký kamenný dům. 
Tak se ševcovi zase nepovedlo, ale on si nedal pokoj, šel ke králi potřetí a povídá: 
„Pane králi, krejčí se doslechl, že jste dal na zámeckém nádvoří hledat vodu, ale že se žádné nedokopali. teď se zas holedbá, že kdyby chtěl, bude uprostřed nádvoří voda tryskat do výšky dospělého muže a bude čistá jako křišťál.“ 
Král si dal krejčího přivést a řekl: 
„Jestli zítra na mém dvoře nevytryskne pramen vody, jak jsi sliboval, vydám Tě katovi, aby Tě na témž dvoře o hlavu zkrátil.“ 
Ubohý krejčí se dlouho nerozmýšlel a pospíchal z brány ven, a protože mu tentokrát šlo o život, koulel y se mu po tvářích slzy. „Kam se já smutný poděju,“ říkal si, „aby mě nedostihli?“ 
Jak tak šel dál a dál, přiběhlo k němu to hříbě, kterému kdysi daroval svobodu: zatím už z něho vyrostl pěkný hnědák. 
„Teď je tu čas,“ povídal krejčímu, „kdy se Ti mohu za Tvé dobrodiní odsloužit. Vím už, co na Tebe dolehlo, ale neboj se, brzy Ti bude pomoženo. Vyskoč si na mne, dneska už můj hřbet unese dva takové krejčíky.“ 
Krejčí se hned vzmužil, skokem byl na. koni a ten se rozběhl, cválal do města a rovnou na zámecké nádvoří. Tam tryskem objel třikrát kolem dokola rychle jako blesk a při třetím kole se najednou svalil. V téže chvíli se však ozval strašný rachot: uprostřed nádvoří vyletěl kus země do povětří jako dělová koule, až přelétl zámek, a hned za ním vyrazil proud vody do výšky muže na koni, a ta voda byla čistá jako křišťál a sluneční paprsky se po ní rozehrály. 
Když to král uviděl, všecek užaslý vstal a šel a před celým svým dvorem krejčíka objal. 
Jenže to štěstí netrvalo dlouho. Král měl několik dcer, jednu hezčí než druhou, ale syna žádného. A tak se potměšilý švec odebral ke králi počtvrté a povídá: 
„Pane králi, krejčí toho svého vypínání nenechá. Teď se zase chvástal, že kdyby chtěl, dá panu králi přinést povětřím syna.“ 
Král si dal krejčího zavolat a povídá: 
„Jestli mi dáš do devíti dnů přinést syna, dostaneš mou nejstarší dceru za ženu.“ 
Tohle už byla jiná řeč, a krejčí si pomyslel: Odměna je to veliká, jakpak ne, za to už by člověk ledacos rád udělal, jenomže tyhle třešně se mi houpají moc vysoko: když pro ně polezu, větev se pode mnou zláme a já spadnu na zem. 
Sel domů, sedl si na svůj krejčovský stůl, nohy zkřížil pod sebe a přemýšlel, co teď. 
„I kdepak, nejde to,“ zvolal nakonec, „musím pryč, tady už se nedá v klidu žít.“ Uchystal se na cestu a pospíchal z města ven. 
Když přišel na luka, uviděl svého starého známého: čáp tu přecházel jako nějaký mudrc sem a tam, chvílemi se zastavil, prozkoumal zblízka nějakou žábu a nakonec ji spolkl. Když uviděl krejčího, hned se k němu hlásil. 
„Jak vidím,“ začal, „máš na zádech ranec, pročpak chceš z města odejít?“ 
Krejčí mu pověděl, co král od něho žádal a co on nemůže splnit, a naříkal, jak ho teď neštěstí pronásleduje. 
„Nic se netrap,“ řekl čáp, „v tomhle já Ti pomohu. Už dlouho nosím dětičky do města, proč bych nemohl ze studně vylovit jednou taky princátko? Jdi domů a klidně si hleď svého. Ode dneška za devět dní se odeber do královského zámku, já tam přiletím.“ 
Krejčík šel domů a v určený čas byl na zámku. Netrvalo dlouho, přiletěl čáp a zaklepal na okno. Krejčí mu otevřel, kmotr Noháč opatrně vstoupil do síně a důstojně kráčel po hladké mramorové podlaze. V zobáku nesl děťátko krásné jako andělíček a to vztahovalo ručky ke královně. Položil jí pacholíčka na klín a ona ho hýčkala a líbala a byla radostí u vytržení. 
Nežli čáp odletěl, odevzdal ještě královně brašničku, kterou měl přes rameno. Byly v ní kornouty s barevným cukrovým hráškem, jak je děti dostávají, když se jim narodí bratříček nebo sestřička. Královna podělila malé princezny, jenom na tu nejstarší nezbylo. Zato však dostala za muže veselého krejčího. 
„Teď se mi až hlava točí,“ povídá krejčík, „jako kdybych vyhrál hlavní výhru. Maminka přece jen měla pravdu, když říkávala: Kdo důvěřuje v Boha a má štěstí, tomu se všecko v dobré obrátí.“ 
Švec musel ušít krejčíkovi střevíce a ten v nich vesele tančil na své svatbě. Ale potom ševcovi poručili, aby z města odešel a už se tu neukázal, je-li mu život milý. Vydal se tedy po letech cestou, kterou kdysi jako tovaryš přivandroval, přešel i to pole šibeničné a zapadl do lesa. Ale nevyšel z něho za sedm dní ani později. A protože sám neměl nikoho rád než sebe, nikdo se nesháněl, co se s ním stalo. Ani jméno se po něm nezachovalo, jenom co je tady psáno. Nebudiž ho vzpomínáno!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight